385. schůzka: Svoboda ze země vydupaná

Vědomosti o dědičných souvislostech, posedlosti zlým duchem byly sice hodně mlhavé, ale už samo upozornění na podobnost choroby u otce a syna hrálo do rukou císařovým protivníkům, kteří chtěli přesvědčit všechny ostatní, že Rudolf II. není schopen vládnout.

Málo platná byla skutečnost, že ostatní císařovy děti byly normální a že s nimi nebyly žádné potíže, a kromě toho je skoro nikdo neznal, i když se dospělosti dožili tři synové a tři dcery. Za nadaného hocha byl označován syn Matyáš, který odejel na studia do jezuitské koleji v Ingolstadtu. Jeho sestra dona Karolina měla za sebou zásnuby a před sebou svatbu. Ta byla nadlouho poslední potěšující událostí u císařského dvora v Praze, ačkoli se odehrávala na samém okraji dvorského života a císař sám ji sledoval jen zpovzdálí.

Rudolfův spor s bratrem Matyášem se totiž mezitím rozrostl v obrovský konflikt, který svým významem překračoval hranice monarchie a stával se vážným evropským problémem a na rudolfinský dvůr se valila jedna pohroma za druhou.
Neměl to lehké císař Rudolf, neměl. V rodině ani v monarchii. Až do února roku 1608 se však stále ještě dalo zabránit otevřenému střetnutí a občanské válce. Nakonec i celý katolický tábor by určitě takové řešení hrozivého sporu uvítal, jenomže mírové narovnání, to bylo možné jenom za předpokladu, že císař bezpodmínečně ustoupí a učiní první a nejdůležitější krok ke smíru tím, že schválí obě mírové smlouvy dojednané s jeho bratrem, arciknížetem Matyášem. K čemuž se ovšem Rudolfovi nechtělo. K tomu se mu vůbec nechtělo. On byl totiž skálopevně přesvědčen, že celý rozkol v monarchii je jenom vyústěním sporu o nástupnictví, který mu vnutil bezohledný Matyáš a ze všecky ostatní nesnáze z tohoto základního sporu pramení. No a protože nikdo z císařova okolí neměl dost odvahy, aby to císařovi řekl, tak si Rudolf myslel svoje, a čím déle, tím víc si to svoje myslel.

„O vyvrcholení katastrofy se nakonec rozhodovalo na Moravě,“ konstatuje historik doktor Josef Janáček ve své knize o Rudolfovi II. "Málokdo v zemi si ještě pamatoval, jak stavové s nadšením a nadějemi tady císaře vítali, když sem přijel po své korunovaci poprvé, ale ještě rychleji na tehdejší slávu zapomněl sám Rudolf. Vybíral sice od Moravanů daně, nutil je jako stavy jiných svých zemí k půjčkám peněz a k plnění dalších povinností, ale s netajeným despektem přezíral všechny ostatní zemské záležitosti. Morava mu byla se svými specifickými problémy tak vzdálená, jako by ležela na jiném konci Evropy. Ani císař, ani jeho ministři nepřipouštěli, že by mohla opozice na Moravě přerůst běžný rámec a vytvořit politickou sílu, která ovlivní vývoj jeho sporu s bratrem Matyášem. Podceňováním moravské opozice chybovali císařovi rádci z Čech, kteří se vždy dívali na události na Moravě s nepatřičnou přezíravostí. Nikdo nedocenil aktivitu dvou osobností – Karla Staršího ze Žerotína, o němž se vědělo, že je rozhodným osobním nepřítelem císaře Rudolfa a už dávno vystupuje jako hlava moravské protestantské opozice, a Karla z Lichtenštejna, odpadlíka od víry bratrské a nyní katolíka, velice nespokojeného s politikou císaře a proradného dvora, což překlenulo hluboké rozdíly v jejich náboženské a politické orientaci a přivedlo je k plodné a účinné spolupráci ve prospěch arciknížete Matyáše.“

Už v prosinci roku 1607 uspořádal Žerotín na svém zámku v Rosicích u Brna tajnou schůzku s předáky rakouských stavů. Podařil se mu tak první krok ke sblížení moravské opozice s opozicí rakouskou a uherskou. Lichtenštejn zase vedl početnou skupinu do boje proti moravskému zemskému hejtmanovi Berkovi z Dubé. Ještě než byl svolán zemský sněm v Ivančicích, bylo rozhodnuto, že Morava přejde na Matyášovu stranu. Nač Rudolf sáhl, to se mu hroutilo pod rukama. Doslova. Byl polovičatý, byl nedůsledný, smysl pro realitu ustupoval stále víc bludným chimérám. Oč bezhlavěji si počínal císař, o to cílevědoměji postupoval jeho mladší bratr. S přehledem vedl složitá jednání se stavy i ostatními spojenci, a taky se dokázal zbavit hrozby nového konfliktu s Turky, když uzavřel coby správce Uher s budínským pašou mír. Zaplatil za to sice 200 000 dukátů, ale i ten nejdražší mír bývá lepší než válka.

„Smlouva s Turky byla uzavřena koncem března 1608. Začátkem dubna měl Matyáš na hranicích Rakouska s Moravou pohromadě víc než 20 000 vojáků a na uherských hranicích bylo připraveno dalších 18 000 ozbrojenců, kteří mohli kdykoli vytáhnout na pomoc Matyášovu sboru. Celá tato síla byla připravena k pochodu na Prahu a nikdo si nedovedl představit, jak by ji mohl nepočetný císařský sbor zadržet. Čekalo se už jenom na poslední signál, a ten měl přijít z moravského sněmu. Matyáš s určitostí věděl, že může s Moravany počítat, ale z taktických důvodů vyčkával, až se k němu přihlásí celé sněmovní shromáždění, protože šlo o první zemi patřící do svazku české koruny a příklad Moravanů mohl povzbudivě zapůsobit i na Čechy, Slezany a Lužičany.“

Dnešní Ivančice jsou vskutku nevelkým, i když půvabným městem, leč v minulosti se jejich význam čas od času vyhoupl i nad úroveň mnohem silnějších konkurentů. Bylo tomu tak bezesporu i uprostřed dubna roku 1608. Události následovaly jedna za druhou: Arcikníže Matyáš vyjel z Vídně, v Ivančicích současně sesadili z úřadu zemského hejtmana pana Berku z Dubé a novou hlavou Moravy s titulem direktora zvolili Karla z Lichtenštejna. Hned nato se moravští stavové připojili k rakousko-uherské opozici, a na tento okamžik už čekal Matyáš, který se od Vídně vydal ke Znojmu. Nespěchal. Nemusel. Cesta z Vídně do Znojma se dala urazit v případě nutnosti na koni za jediný den. Matyášovi se protáhla na osm. Před Znojmem přivítali arciknížete v čele zástupu moravských stavů pánové Žerotín a Lichtenštejn, a ti se také postarali, aby Matyáše přivítali s patřičným jásotem i obyvatelé královského města Znojma. Efekt musel být dokonalý. Však to taky byla součást úspěšné Matyášovy propagandy, na které všem jeho stoupencům hodně záleželo.

„Ihned po příjezdu do Znojma vydal Matyáš manifest do všech zemí českého státu. Vysvětluje v něm pohnutky svého dosavadního jednání. Zdůvodňuje své rozhodnutí vytáhnout proti císaři jeho neschopností vládnout i zlou vůlí Rudolfových rádců, kteří připustili vyhrocení poměrů v habsburské rodině, a prohlašuje, že nemá v úmyslu nic jiného než chránit práva, privilegia a svobody všech habsburských zemí před kýmkoli. V závěru manifestu Matyáš vyzývá české stavy, aby se dostavili na začátku června do Čáslavě ke společnému jednání se stavy rakouskými, uherskými a moravskými.“

Když se o tom Rudolf dozvěděl, moc ho to nepotěšilo. Po pravdě - byl zdrcen. Beze studu plakal, a opět několikrát vyhrožoval sebevraždou. Hned nato naopak hýřil neoprávněným optimismem, sliboval, že vojákům vyplatí dlužný žold, prohlašoval, že Matyáše vyžene ze země svinským krokem. Taky se ho pokoušel zabít na dálku kouzlem. Na toho však žádné zaříkávání neplatilo. Pěkně pomalu, beze spěchu, s taktickým otálením se jeho vojsko přesunulo Moravou a bez odporu vtáhlo do Čech. A zatím v Praze zmatek. Absolutní chaos. Rudolf neměl k dispozici prakticky žádné obranné prostředky, pomýšlel na útěk, choval se nepříčetně. I v Čechách se o osobě císaře mluvilo dost neuctivě. Nikdo tady už Rudolfa nechtěl. Nechtěl, jenomže – stalo se něco překvapivého.

Až na pár výjimek se do Čáslavě nikdo z českých šlechticů – nedostavil. Prakticky nikdo nepovažoval za nutné ani se dostavit, ani se omluvit. Nepřijel ani Petr Vok z Rožmberka – údajně pro nemoc. To ovšem Matyáše velmi zaskočilo. On totiž kalkuloval s tím, že se za jeho program a okamžité nástupnictví postaví stavy ve všech zemích monarchie, což se nestalo. Jeho vojska se proto vydala na Prahu. Mezi námi: byl to spíš takový pomalý manifestační pochod, který se válečnému tažení podobal pramálo. Matyáš dával bratrovi čas a šanci k dohodě po dobrém. „Zásluhou nejvyššího českého kancléře byl svolán sněm do Prahy, který měl vymazat účinky sjezdu svolaného Matyášem do Čáslavě. Lobkovic také vynaložil značné úsilí na to, aby Rudolfa přiměl k osobní účasti. Věděl sice, že císař má k podobným shromážděním nepřekonatelný odpor, předpokládal však, že jeho přítomnost na sněmu vyvolá velký ohlas a oživí tak Rudolfovy vyhlídky ve stávajícím konfliktu.“

A jakpak se zachoval císař? „Rudolf, zmítaný nejhoršími starostmi o svůj osud, českého kancléře skutečně poslechl.“ Holt nevydržel s nervy. „Když se 23. května roznesla zpráva, že se Rudolf II. dostaví do soudní světnice, sbíhali se lidé v největším spěchu na Hrad, aby tuto vzácnou chvíli nepropásli. Mnozí dokonce ani nevěřili, že je Rudolf ještě naživu, neboť se po Praze vykládalo, že v hradních komnatách žije pod jeho jménem jakýsi švec, Rudolfovi nápadně podobný, a že císařští ministři už vládnou delší dobu sami. Bledý a roztřesený Rudolf však skutečně prošel zástupem lačných diváků do sněmovního shromáždění a usedl na trůně. Tichým hlasem pronesl několik úvodních slov, která kancléř Lobkovic ihned přeložil do češtiny, a potom se stavům omluvil, že se necítí zdráv a že musí sněmovní jednání opustit. Po několika minutách císař skutečně odešel, ale účinek tohoto krátkého setkání stavů s panovníkem, k němuž došlo po celých deseti letech, byl pro většinu přítomných šokující. Leccos mu sice vyčítali a zazlívali a měli vůči němu četné výhrady, ale při pohledu na lidskou trosku, která zasedla v čele soudní světnice, se mnozí z nich neubránili soucitu a přijali s povděkem, že se císař zase brzy vzdálil. Nesvůj však se mezi stavy cítil i Rudolf II., i když jeho pobyt na sněmu byl neuvěřitelně krátký. Někteří očití svědkové sice vyprávěli, že císař v těch několika chvílích mezi stavy nápadně oživl, ale lidé, zahrnující císaře ovacemi na cestě z císařského paláce do Vladislavského sálu a při návratu, ho viděli příliš zběžně a podávali proto o něm svědectví dost problematická.“

Takže k čemu vlastně ta schůzka neschůzka byla? Z císařova podnětu měl český sněm přijmout Matyáše za čekance. Přijali to čeští páni? Matyáš byl na cestě do Prahy. Nikdo si mu netroufal poskytnout záminku k otevřenému střetnutí. Takže ten čekanec byl odsouhlasen, ovšem na druhé straně považovali čeští stavové tuhletu vzácnou chvilku za příhodnou, aby... něco za něco. A co bylo to něco, co čeští páni požadovali? Dohromady nic. Taková maličkost. Pětadvacet bodů. Tak to nebyli žádní troškaři. Věru nebyli. Hned na první místě se objevila žádost, aby císař povolil všem vyznavačům české konfese svobodu jejich vyznání i zřízení vlastní církevní organizace. Dalo by říct, že značně přitlačili na pilu... Na požadavky politického, správního a organizačního charakteru přistoupil Rudolf okamžitě. A co náboženská svoboda? O té prohlásil, že se jí Češi v dohledné době dočkají a odkázal řešení problému k příštímu sněmu v roce 1609. Aby celkově vážnou situaci dále nekomplikovali, stavové se s panovníkovým příslibem spokojili. A odmítli návrhy vyjednavačů Matyášových, kteří na sněm přišli agitovat pro okamžitou Rudolfovu abdikaci.

„A přitom se neustále vyjednávalo mezi Rudolfem a jeho mladším bratrem. Matyáš přesunul svůj hlavní stan z Českého Brodu do vsi Dubče a hlavní sílu svého vojska soustředil v obrovském táboře vybudovaném mezi Malešicemi, Štěrboholy a Dolními Měcholupy. Ten tábor byl tak rozlehlý jako Staré a Nové Město pražské dohromady.“

Aspoň to tak tvrdí Pavel Skála ze Zhoře. „Čeští stavové se několikrát pokusili přemluvit císaře k souhlasu s náboženskou svobodou pro nekatolíky, ale Rudolf odolával a oni sami se zdráhali zajít až k vyhrožování, že ho nechají na holičkách, takže se spor odložil napříště, a to proto, aby císař mohl uzavřít s bratrem kompromis, který by skoncoval s hrozbou občanské války v zemi a obnovil v celé monarchii pořádek. Obě strany byly předem srozuměny s tím, že Matyášovi připadne správa Uher, Horních a Dolních Rakous, jakož i Moravy, zatímco Rudolf II. si spolu s vladařskými tituly ponechá přímou vládu nad Českým královstvím, Slezskem a oběma Lužicemi. Složité komplikace způsobilo zejména vyčlenění Moravy ze svazku českého státu, neboť Moravané se nikdy v budoucnu nechtěli vrátit pod Rudolfovu vládu, a pro případ, že by jejich nový vládce Matyáš zemřel dříve než Rudolf II., si vymínili, že je nikdo nesmí nutit k návratu do svazku České koruny a že zůstanou samostatnou zemí.“

A teď, jak proběhla Matyášova satisfakce. Závěrečná fáze jednání se podehrávala koncem června v libeňském renesančním zámečku. Právě tam byla podepsána mírová smlouva. Znamenala Matyášovo vítězství. Přímým svědkem Matyášova konečného triumfu se stal i jeho bratr Maxmilián, který dorazil do ležení u Libně právě v den podepsání smlouvy. Hned nato přijel za Matyášem kardinál František z Ditrichštejna a přivezl mu od císaře uherské královské insignie: „Korunu uherskou s mečem krále Štěpána svatého i s jablkem zlatým a dva páry střevíců jeho, též sukni drahou.“ Kardinála přivítal zástup uherské šlechty a doprovodil do zeleného stanu, postaveného pro tu příležitost, kde předal osobně uherské korunovační klenoty do rukou Matyášovi. Ditrichštejn přitom pronesl jménem císaře pozoruhodný projev, ve kterém se říkalo, že „Jeho Milost císařská ráčí jemu ty věci odevzdávati a s nimi ho poctívati pro tu jeho snažnou a hrdinskou snažnost a práci, již posavad při obhajování celého království proti moci a tyranství tureckému, neváživ sobě nic ani života svého vlastního, s velikou platností vésti jest ráčil, jsa při tom Jeho Milost císařská k jeho lásce i na časy budoucí vší milostí i přízní svou císařskou a bratrskou vždycky upřímně nakloněna.“

No řekněte sami – mohlo zůstat jedno oko suché? Věru nemohlo. Tato slova bohatě vyvažovala všechny urážky a pomluvy, jimiž Rudolf II. svého bratra v posledních letech nevybíravě zahrnoval. Dovolte, aby potlačil slzu v zraku svém... A propos – kde byl zrovna Rudolf? V závětří svých komnat na Pražském hradě se pokoušel seč mohl vzpamatovat z posledních ran. A že jich teda bylo... Všechno, co se seběhlo v posledních letech a měsících a co vedlo k tomuto drastickému konci, se mu nyní jevilo jako – projev lásky bratrské, to už jsme slyšeli. Ale kdepak. Spíš to bral jako výplod obrovské zrady, kterou proti němu zosnoval Matyáš a o niž se přičinili i všichni ostatní jeho nepřátelé. V tak zoufalém rozpoložení, jakém se nalézal, jitřila každá zmínka o Matyášovi pocit nebetyčné křivdy, před nímž nemohl nikam utéci. Když se to tak vezme, bylo těžko myslitelné, aby v takovém stavu vůbec něco Matyášovi vzkazoval nebo aby mu dokonce vyslovil uznání za činy, které znamenaly jeho vlastní zkázu. Matyáš byl několik kilometrů za Prahou a určitě by byl uvítal, kdyby mu ty uherské insignie předal Rudolf přímo na Hradě, jenomže o tom nechtěl císař ani slyšet. On se snad s ním ani setkat nechtěl – to už vůbec ne. Takže pan kardinál Ditrichštejn si možná celou tu císařovu řeč k Matyášovi vymyslel, aby se mu zalichotil... Nejspíš to tak bylo. Není vůbec náhodné, že v týdnech po libeňském míru zprávy o císařových činech a výrocích umlkají a že se nikdo nezmiňoval ani o jeho zdravotním stavu. Po dvaatřiceti letech vlády se Rudolf II. dočkal katastrofy, jakou si nedokázal vybavit ani v nejpesimističtějších představách. Nebyla to však katastrofa poslední.

„Pár týdnů po uzavření libeňského míru živila všechny Rudolfovy činy a myšlenky bezmezná víra, že se ta smlouva musí zvrátit, že musí získat zpět ztracené země a zbavit Matyáše všech vladařských práv. Byla to víra naivní, nereálná a neopodstatněná, na císaře však působila nesmírně sugestivně. Myšlenky na pomstu Rudolfovo myšlení deformovaly, zkreslovaly jeho zájem o všechno dění a pohlcovaly téměř všechnu jeho energii. K pražském dvoru nyní mohli získat přístup velmi snadno všichni skuteční i domnělí Matyášovi protivníci, pochybní parazité, rozdmychávající záměrně císařovu zášť proti bratrovi, a zlaté časy se tu nabízely všelijakým podvodným čarodějníkům, kteří chtěli svými kouzly Matyáše zničit. Když byl o něco později v Drážďanech zatčen a vyslýchán na mučidlech bývalý Rudolfův alchymista dr. Kašpar Hauser z Řezna, přiznal svým vyšetřovatelům, že měl na císařovu objednávku začarovat Matyáše s pomocí kouzelnické knihy s názvem Picatrix a nějakého kusu osobního prádla. Hauser nepřiznal, že se pokoušel o něco nemožného, ale tvrdil, že pokus záměrně provedl nesprávně, aby Matyáše zachránil před neštěstím.“

Dnes již víme, že skrze prádlo se kouzla činí úplně jinak. To nepotřebuje komentář, ale... ono rozdělení celé monarchie na dva kusy... byl to šťastný počin? Nebyl. Tak co to bylo? Od samého počátku provizorium. Správní struktura říše se změně stejně nepřizpůsobila, mnozí vysocí úředníci dál seděli na svých místech, aniž se nadále měli čím zabývat. Jestli české panstvo zachránilo Rudolfovi poslední skrojek moci, bylo to řešení v podstatě krátkozraké. Monarchie byla oslabena a vztahy mezi zeměmi se zkomplikovaly. V případě České koruny tkvěl nejvážnější důsledek v tom, že se roztrhl starý svazek s Moravou. A protože české panstvo už dříve chovalo vůči Moravanům neoprávněné, ale okaté projevy nadřazenosti, tak teď se stará rivalita vracela jako bumerang. Moravští stavové se netajili úmyslem setrvat mimo rámec České koruny už natrvalo. Po všech těch hořkých zkušenostech se jim ani moc divit nelze... Dokonce kolovala fáma, že by přijali leda výměnu dosavadních rolí: Morava by se stala královstvím, Čechy by klesly na úroveň k Moravě přivtěleného markrabství.