384. schůzka: Jakub Kubata, který dal hlavu za Blata

Tohle je jedno z možných přirovnání, které nás při zkoumání případu na hradeckém panství napadlo. Vypůjčili jsme si je ze spisku dr. Josefa Salaby, vydaného ještě za rakousko-uherského mocnářství, v roce 1905. „Oba vystupují jako obhájci práv lidu venkovského a za ně umírají. Oba se stali hrdiny selského lidu. Kozina vystupuje jako vůdce Chodů, Kubata v čele Blaťáků.“ Problém Chodů se však tomu blaťáckému podobal. V obou případech se příčinou konfliktu s vládní mocí staly privileje. Čas od času je čeští králové potvrzovali obyvatelům Chodska i Blat. Z těch privilejí vyplývalo, že ti i oni byli – králováci. Tedy lidé přímo poddaní králi a tudíž roboty prosti. Bez povinností vůči nějakému pánu, kromě krále. „Dokládá to pro Blatské list císaře Rudolfa II. ze dne 15. března roku 1581, kde týž mluví o svobodách a obdarováních, jež jim učinili čeští panovníci a které jim tito potvrzovali, jak to dle svého v tom listu přiznání učinil i Rudolf II.“

Privilejovaní měli postavení příznivé, leč zároveň velmi vratké. Král je totiž mohl kdykoli zastavit anebo i prodat - byli přece jeho „zboží“. A vskutku ten i onen panovník tak začasté činil – kupříkladu chodské Domažlice byly několikrát zastaveny. Roku 1454 si vymohli Domažličtí královský slib, že jejich město zastaveno nebude, ale vcelku jim to platné nic nebylo, protože už za čtyři roky nato je zastavil král Jiří z Poděbrad, slib neslib. Stejně jako Domažlice dopadly i chodské vesnice. Všecky je nakonec je spolkl Lamminger alias Lomikar. Habsburští panovníci jim prostě jejich výsady nepotvrdili.

Aby se Chodové vyhnuli tomu, že budou zastaveni nebo prodáni, složili u královské komory jakousi kauci. Podobnou finanční pozornost poskytli i králováci z královského hvozdu v okolí Železné Rudy Vystaráno však neměli. Všecky ty vsi byly nakonec prodány. Královská komora jim ani peníze nevrátila – co jednou vládnoucí moc spolkne, to nerada vrátí.

A co Blaťáci – taky sáhli do svých truhliček a zaplatili si nezávislost – byť relativní? Blaťáci se vůbec nevyplatili. I když se za ně přimlouval sám císař Rudolf. Oni mu už nepatřili. Momentálně. Habsburský panovník byl jaksi ve finanční tísni, a tak své milé králováky z Blat prodal. Kvůli korektnosti dlužno dodat, že ten, kdo je vyhandloval, nebyl Rudolf, ale jeho dědeček, císař Ferdinand I. Nejprve rodu Ungnádů, později pánům z Hradce. Rudolf se přimlouval, aby Blaťáky jejich pán tolik netrestal. „Pan Adam z Hradce, vrchnost na Blatech, potrestal je zvýšením některých robot hlavním provinilcům.“ Provinili se tím že reptali. V blatských dědinách mezi Hlubokou a Vodňany se lidé bouřili a smlouvali proti svému pánu Adamovi z Hradce, když nařídil, aby sirotčí peníze byly odváděny na Hlubokou. Chtěl z nich platit své dluhy, tvrdí pověst o Blaťácích, ale my jí nemusíme tak docela věřit. Třeba to bylo všecko jinak. „Proto se sedláci na Blatech dohodli, že tu věc předloží samému císaři.“ Tak tohle souhlasí: pověst i skutečnost v tomto punktu zajednou jsou. „Potom se znovu shromáždili ve městě Písku a poslali císaři skutečně stížné listy. Pan Adam z Hradce si je zavolal na Hlubokou, tvrdě jim pohrozil tresty na hrdle, takže se poddali a prosili za prominutí.“ Dejme tomu, že to tak bylo. I to, co následovalo, se mohlo skutečně stát: „Následoval trest, jehož se nenadáli – měli na Blatech posíci trávu a dodat ji k jedenácti panským dvorům usušenou, podobně že mají posíci a sklidit pšenici.“

Než se probojujeme k jádru samotného sporu, snad by bylo na místě utrousit zmínku o samotných Blatech. Není to název jedné obce, ale území o rozloze 434 jiter 1310 sáhů. Což je zajisté přesná informace, leč pro nás dnes už nepoužitelná. Nacházejí se v okolí Zbudova, to už je praktičtější, neboť my víme, že Zbudov je obec ležící nedaleko Českých Budějovic, kousek od Hluboké nad Vltavou, a dodnes si říkají Svobodná Blata. Patří do majetku devíti sousedních obcí. V první řadě je to Zbudov, pak Česká Lhota, Novosedlo, Hlavatce, Sedlec, Plástovice, Pašice, Pištín a Mydlovary. Původně byla Blata opravdu blatem, tedy bažinou, mokřiskem. Obyvatelé okolních vesnic je však vysušili a proměnili v luka, v pastviska. A když už se takto o ně zasloužili, tak král Vladislav Jagellonský roku 1509 je nedaroval svým milým Blaťákům, daroval je do dědičného vlastnictví Petru z Rožmberka, pánu na Krumlově a jeho strýcům na Hluboké, což byli Pernštejnové.

Svoboda ovšem byla, protože Rožmberkové a Pernštejnové dali Blata neprodleně ve svobodné užívání obyvatelům vsí kolem Blat rozloženým. Páni byli najednou tak přejícní, protože neměli o Blata velký zájem. Samé nevýhody. Hlavně byla příliš daleko od jejich panství. Sedláci je mohli společně užívat, a to po celá desetiletí, takže měli za to, že jim patří, že jsou jejich vlastníky. Ovšem dnešní soudci se tenkrát nevyskytovali, a tak když byla Blata po sedmdesátiletém užívání vložena do zemských desk, vystihli v tom Blaťáci útok a první krok. Totiž že jim ta Blata někdo sebere.A měli pravdu. Blata totiž tím zapsáním nebyla přidělena ke statkům, ale zůstala nadále samostatnou držebností. Držebností. to je termín, ale právníci si v takových a podobných libují přímo zvrhle. V zemských dskách měla Blata dokonce jakousi zvláštní vložku: nebyla však přesně zaměřena, ani rozdělena a hlavně - nikam přidělena.

„Blata byl starodávný majetek zdejších sedláků. Daroval jim je před mnoha lety pán z Rožmberka, mohli jich užívat po svém. Blata je živila. Na jejich vlhkých pozemcích se obilí málo dařilo, zato tráva tam vyrůstala po pás, měli jí víc, než spotřebovali a tržili ze sena tolik, že si mohli mouky koupit dost, zvlášť když hrozila vojna, a dodávali seno vojsku. Teď, když měli být zbaveni své obživy, byli zděšeni a rozhněváni. Blata jsou jejich, doposud jim nikdo právo na ně neupíral a nyní se proslýchalo, že to tak má zůstat, že blatští sedláci mají sice trávu kosit, seno sušit, ale odvádět pánovi. Aby ta svoje Blata sedláci zachránili, tak přes zákaz pana Adama u Hradce: se na těch Blatech v počtu asi 700 osob scházeli, tu jakés svobodství měli, suplikaci pro císaře Rudolfa II. v Písku zhotoviti dali, rady drželi a k císaři posly vypraviti se ustanovili. Poté nadšený zápas za vedení jistého statečného sedláka ze Zbudova zdvihli.“

„Toto není možná! To si nemůžeme dát líbit, máme na to listinu zlatými písmeny napsanou!“ To volali na svých shromážděních a zvláště tak bouřil sedlák Jakub Kubata ze Záblatí. Nikoli rychtář Jakub Kubata, tedy zatím. Zatím jenom sedlák. Čtvrtláník. Skutečný rychtář podle pověsti jenom podezřele mlčel, protože se té vzácné listiny zbavil, ne snad schválně, ale - nerozumem. Záblatští si totiž chtěli koupit obecního býka a neměli dost peněz, a tak kohosi napadlo, že mají pravé zlato na darovací listině a když ji dají řezníkovi do zástavy, že jim počká. On si ji přečetl a zjistil, že je důležitá a že by se vrchnosti mohl velmi zavděčit, kdyby jí ji prodal. Což učinil, a pro jistotu se okamžitě vystěhoval. Blaťáci se ovšem po listině sháněli, leč bez výsledku. Utěšovali se ale tím, že vrchnost o té listině stejně ví a právo na Blata jim nikdy neupře. Leč upřel. Na blatských lukách se začalo kosit pro pána z Hradce.

Padlo tu před chvilkou jedno takové cizí slovíčko. V tomto seriálu mnoho cizích slovíček nepadá, neboť autoři, interpreti i režisér jsou přesvědčeni, že českou minulostí jest lépe toulati se česky. To slůvko je do jazyka našeho rodného vrostlé již nějaké to století a všichni mu dobře rozumějí. O jaké slovo šlo? Autonomie. Čeština sice zná odpovídající domácí termín, ale ten se už moc nepoužívá, totiž – svézákonnost. Blaťáci byli svézákonní hodně. Historik doktor Salaba říká, že úplně, podobně jako králováci na Železnorudsku. Měli samosprávu soudní, policejní, berní, i vojenskou. O všecko se ve vsích staral přímo vrchní rychtář. Ten vystupoval jako reprezentant obyvatel Blat vůči úřadům. Na Blatech sídlil vrchní rychtář zřejmě ve Zbudově. Tato selská samospráva – tedy autonomie neboli svézákonnost - se vztahovala tam, kde byla odpuštěna odúmrť, i na agendu pozůstalostní a dědickou a sirotčí. Což nejsou jakési nepodstatné právnické záležitosti... Šlo přece o to, kdo majetek zdědí, zdali propadne pánu nebo zůstane v rodě a kdo se bude starat o správu majetku, než sirotci dospějí. Pozůstalostní řízení prováděl rychtář, měl na starosti soudní odhady, vedl sirotčí účty i pokladnu a přijímal vklady a vyplácel sirotčí podíly. Neboli zastával práci, kterou se dnes živí četné instituce sociální správy. Blaťákům patřilo těch práv ještě víc než Chodům, protože měli na tu svoji samosprávu dědickou i sirotčí listiny, které jim potvrdili králové, naposledy Rudolf II. Proto se taky sám císař za ně přimlouval u Adama z Hradce. „Jejich svobody spočívaly v tom, že měli odpuštěnu odúmrť, to jest bylo jim přiznáno vlastní dědické právo.. Tohoto práva neztratili, ale byla jim odňata sirotčí autonomie. Proti tomu se vzbouřili na Blatech a list Adama z Hradce ze dne 12. dubna roku 1581. jasně mluví o popravách, vzpouře tamže, a podrobně líčí, jak dlouhý a silný byl odboj Blaťáků.“

Vilém z Pernštejna udělil vsím kolem Hluboké a Protivína, tedy v době, když mu ještě patřily, úplné právo dědické a tím i sirotčí, a z toho se vyvinula sirotčí samospráva, kterou králové uznávali. Všecko se však změnilo za předchůdců pánů z Hradce, a bylo to hospodářství turecké, protože nejenže porušovali samosprávu, ale měli náramný nepořádek ve věcech sirotčích, zádušních i kostelních. To všecko Blaťáci věděli a tak není divu, že měli nechuť k jakýmkoli změnám.

„Jmenoval-li se popravený Kubata, a to Jakub či jinak, a byl nebo nebyl-li rychtářem, je podružné a tudíž o ničem nerozhoduje. Faktem je, že ve Zbudově jest od roku 1564. Jakub, od roku 1571. příjmím Kubata a roku 1576 Kubata-krčmář – tedy jako rychtář.“ Byl Kubata krčmář nebo rychtář? Pravděpodobně – a na rozdíl od pověsti – obojí. Jako zámožný a respektovaný člověk určitě patřil k předním kandidátům na rychtářskou funkci. Když se před rokem 1581 srotilo na Blatech několikrát kolem sedmi stovek lidí, aby demonstrovali své svobodné právo na toto území, jejich rychtář o tom musel vědět, pokud je přímo nevedl. „Blata jsou naše! Povedeme s pánem soud!“ Jaký to byl ale soud! Kubatu umlčovali, jeho nepříteli, rychtáři z jeho vsi, popřáli sluchu. A rychtář líčil Kubatu jako dávného rebelanta, který by si jen říkal z knih, že jich má hromadu a z nich čerpá smělost, aby štval proti panstvu. Nadarmo se Kubata hájil, nadarmo se nabízel, že odpřísáhne pravdu, kterou ostatně znají ve všech blatských vesnicích, všichni panští úředníci a pán sám bezpochyby také. Listino nebylo, Kubatova slova si vyložili u soudu jako drzost a odsoudili jej k smrti. 20. dubna roku 1581 byl skutečně sťat.

Stalo se to zřejmě přímo na místě, jak dokazují kameny u potoka Soudného. „A tak jsa jejich velkým přečiněním znamenitě stižen,“ píše pan Adam z Hradce v dopise Rudolfovi Druhému, „musel jsem jich několik na hrdle ztrestati a na některých té věci začátek učiniti poručil.“ Popravených tedy zřejmě bylo víc... Všechny kameny se nezachovaly, zůstaly jenom ty uprostřed Blat mezi Zbudovem a Plástovicemi. Jsou na nich vytesány křížky. „Než kat dokonal svůj úkol, odsouzenec prý zvolal: Já, Jakub Kubata, dávám hlavu za Blata. Kam až po mém stětí má hlava doskáče, až po to místo jsou Blata naše! I počali se lidé bouřit, a páni ze strachu, aby nepřišli o životy, dali katovi rozkaz, aby si pospíšil a ještě dříve odjeli, než byl ortel vykonán. Kubatova hlava prý skutečně doskákala až po hranici Blat. Zatím se od západu přihnala bouřka, zažloutlý mrak vysypal ze svého klína kroupy a ty bily jak do odjíždějícího panstva a soudců, tak do rychtáře svědka, jenž Kubatovi přitížil. Tlouklo také do panských polí a pomlátilo úrodu – selským pozemkům se však vyhnulo.“

„Sedláci potom přivalili na smutné místo dva balvany, jeden větší postavili tam, kde byl Kubata popraven, druhý tam, kam doskákala jeho hlava. Jeho památka zůstala všem na Blatech svatá a jeho odvaha způsobila, že sedláci se nebáli poslat do Prahy stížnost na křivdu, která se jemu i jim stala. A na podiv – vyhráli, směli zase užívat Blat volně, ne však ti, kteří stížnost vedli, nýbrž teprve jejich vzdálení potomci, neboť spor se táhl – dvě stě let.“