386. schůzka: Biskup v roli dobrodruha

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rudolf II. a Matyáš uzavírají v roce 1608 Libeňský mír.

Sliby, které učinil Rudolf II. českým stavům v době, kdy jeho mladší bratr Matyáš přitáhl s vojskem ku Praze a chystal se ho svrhnout z českého trůnu, nezněly sice příliš určitě, ale obě strany velmi dobře věděly, oč jde. 

O náboženské svobodě se mělo jednat na nejbližším zemském sněmu, a protože čeští nekatolíci se před víc než čtvrtstoletím sjednotili v uznávání české konfese a v následujících letech se v tomto souboru věroučných zásad už jenom utvrzovali, jejich program a postup nebrzdily žádné rozdíly ve víře, nýbrž se mohli plně soustředit na politickou podstatu věci. Rudolf se zpočátku uchýlil k nedůstojným vytáčkám a svolání sněmu odkládal, ale s touto taktikou nemohl uspět. Čeští stavové nemínili čekat na jeho rozhodnutí donekonečna a byli připraveni si je vymoci stůj co stůj.

Oni měli páni z Českého království proti císaři v ruce jednu neobyčejně účinnou zbraň. Copak to měli v ruce? A v případě potřeby se jí nerozpakovali použít. Snad by bylo na místě vysvětlit, s jakou chtěli stavové na svého císaře pána jít... Inu: kdyby se Rudolf II. pokoušel je přivést do úzkých, tak co? Tak mu mohli pohrozit. Čím? Že se ho odřeknou a že povolají na český trůn jeho bratra Matyáše. Aha... tak jako to již učinili jejich moravští kolegové... A to se jako mohlo? Tedy jinými slovy: byla ta pohrůžka korektní? Mezi námi: nepříliš. Já bych řekl, že hraničila s vydíráním. Jenže – něco takového se přímo nabízelo! O Rudolfově stihomamu a o jeho nepřirozeném strachu z Matyáše se už vyprávěly hotové legendy. A kromě toho: ve všech těch pranicích a přetahovaných si korektně nepočínal vůbec nikdo. Nedostatek etiky v postoji českých stavů prošel bez povšimnutí. Ostatně ani dnes.

Matyáš Habsburský (Custos, Dominicus: Atrium heroicum Caesarum)

Teď záleželo především na tom, jestli dokáží čeští páni vyvinout na Rudolfa účinný tlak, a teprve dodatečně se mohlo diskutovat, zda se na té či na oné straně používaly mravně únosné prostředky. „Český sněm se nakonec s císařovým souhlasem sešel v lednu roku 1609,“ napsal historik doktor Josef Janáček, „a jak se očekávalo, předložila stavovská opozice hned na začátku jednání své požadavky.“ Jinými slovy: vyložila karty na stůl.

Náboženská strkanice

„Byly shrnuty jednoznačně a nekompromisně. Stavové žádali, aby císař zrušil známý mandát o persekuci jednoty bratrské, dále aby uzákonil užívání české konfese všemi nekatolíky a povýšil tak konfesi na státem respektovaný věroučný kodex české reformace.“ To máme dva požadavky. Další? „Aby postoupil nekatolíkům utrakvistickou konsistoř“ – všecko? Ještě ne. „A nakonec aby nekatolíkům císař postoupil pod jejich přímou správu pražskou universitu.“ No... Nebylo toho málo... Bylo toho víc, než se původně čekalo. Česká stavovská opozice se rozhodla zajít ve formulaci svých nároků mnohem dál než stavové v ostatních zemích monarchie. Za své ústupky Rudolfovi Druhému stanovila nejvyšší cenu. A jakpak se na to tvářil Rudolf? Lekl se, ale ještě větší úlek byl zaznamenán v katolických kruzích u dvora. Na jedné straně šlo o problém tady u nás doma, konkrétně v Čechách, na straně druhé jeho těsná souvislost s programem nekatolíků v jiných zemích monarchie a s protestantstvím v celé Evropě přímo bila do očí. Proto katolíci s napětím sledovali každý Rudolfův krok.

Portrét Rudolfa II. z roku 1608. Autor Hans von Aachen.

„Náboženská stránka velkého sporu o svobodu víry byla v tomto okamžiku Rudolfovi II. úplně cizí a pravděpodobně ji téměř nevnímal. Pozlátko náboženských obřadů ho už dávno nezajímalo, podle katolického ritu se zpovídal málo a zřídka se účastnil mší. Čím dále se vzdaloval do iluzorního světa nadpřirozených sil, kouzel a čarodějnických zázraků, tím výrazněji ztrácel potřebu opravdové víry. Sám si náboženské svobody vážil právě tak málo jako protireformačního programu, a ačkoli od svých donašečů věděl, že se o každém jeho nevhodném výroku dozvědí jeho kritici a nepřátelé, nezdržel se cynických slov o politických souvislostech zápasu mezi reformací a rekatolizací, a ta slova prozrazovala jeho lhostejnost k náboženskému obsahu.“

Kdyby záleželo jenom na Rudolfovi, asi by se u nás žádná náboženská strkanice konat nemusela... Kdoví. Jenže oni se o to už postarali jiní... Postarala se o to především klika kolem českého kancléře Zdeňka Vojtěch Popela z Lobkovic, která se postupně prodrala do centra českého dění. Ze všech sil se snažila zabránit, aby císař nekatolíkům v otázce náboženské svobody ustoupil. Kdo ji tvořil – kliku – tedy kromě Lobkovice? Byli to pánové Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic. K těmto jménům se zanedlouho dostaneme a seznámíme se s nimi blíže. Ano, uvidíme je letět z oken Pražského hradu do příkopu plného hnoje a odpadků. Nebyli ovšem sami, kdo katolictví u nás hájil. Pomáhali jim v tom i papežský nuncius Caëtano, arcibiskup Karel z Lamberka a někteří další teologové, jakož i nový španělský vyslanec. V čele ale stál Lobkovic. Bylo mu jasné, že ten český spor může vyústit ve zhoubnou občanskou válku? Bylo. Když se na sněmu začalo vyvíjet jednání pro katolíky nepříznivě, zastával názor, že lepším řešením než ústup by byla válka, a spolu se členem tajné rady Heřmanem Attemsem navrhoval císaři, aby se na nic neohlížel a potlačil českou opozici vojensky.

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, portrét od Bartholomea Sprangera

„O náboženské válce v Čechách se už mluvilo dávno. Za dané situace by muselo silné císařské vojsko umlčet českou stavovskou opozici velmi rychle a stejně rychle by asi rozhodlo i císařův spor s arciknížetem Matyášem – při rychlé přípravě akce by zřejmě nenarazilo na vážnější odpor. Na účtování s Matyášem myslel především císař, kdežto Lobkovic měl v prvé řadě na mysli vojenskou likvidaci protestantů v té nejprimitivnější podobě a plány na pokoření Matyáše se zabýval až na druhém místě. Jeho konečné cíle se sice s císařovými rozcházely, ale proti rozpoutání děsivého válečného dobrodružství, které by uvrhlo celou zemi do nepopsatelných zmatků, se nevyslovil kupodivu nikdo: ani Rudolf, který snil svůj velký sen o pomstě bratru Matyášovi a neohlížel se přitom na žádné oběti, ani Lobkovic, kterému účel světil prostředky a ve vojenském puči viděl nejpříhodnější cestu k zajištění katolické autority.“

Jaroslav Bořita z Martinic. Mědirytina zřejmě od Wolfganga Kiliana.

Již před chvílí jsme se lehce zmínili o jednom volném pádu z oken Pražského hradu. Ano, ten pozoruhodný bungee-jumping nás teprve čeká. Přihodí se... to máme... ano, za devět let... Leč již v onom roce 1609 byla defenestrace pomalu na obzoru. V souvislosti s nebezpečnou postavou pana Lobkovice se o této alternativě patrně nejednou mezi opozičníky šeptalo. A kdyby jenom šeptalo... Byla chvíle, kdy se o ní mluvilo docela nahlas. Moment - byl k tomuto českému národnímu sportu – totiž vyhazování z okna – konkrétní důvod? Kancléř přišel s plánem umlčet nekatolický odboj vojensky. Mínil naverbovat sbor dvaceti tisíc žoldnéřů pod velením císařova třiadvacetiletého bratrance, arcivévody Leopolda Pasovského. Co chybělo? Jako vždycky. Peníze, no jistě. A co císař... ten nemohl hrábnout do své pokladny? Lobkovic ho o to žádal, leč – nic. Nic tam nebylo. Tedy: císař prohlásil, že tam nic není. I když bylo. A nedal ani groš. Takže v situaci, kdy se sám ocital v nejvyšším ohrožení, ztroskotal na lakotě císaře jediný návrh na likvidaci české stavovské opozice... Ta myšlenka však z plánu katolického tábora nevymizela... uskutečnila se zanedlouho... jenomže: To už byla pravá chvíle promeškána.

Vilém Slavata. Mědirytina Wolfganga Kiliana ze 17. století.

„Rudolf se dozvídal, že čeští stavové tajně jednají o poskytnutí ozbrojené pomoci ze zahraničí a obracejí se i k Matyášovi. Nepochyboval, že bratr ochotně slíbí Čechům cokoli, jen aby ho zbavil i poslední zbylé koruny. Nevěděl si však rady. Podlehl tlaku extrémistů a chyboval dál. Sněm, na němž měl nekatolické stavy odměnit za rozhodující podporu v loňské krizi, dal rozpustit. Kdyby měl po ruce armádu, mohl to být působivý tah. Bez ní však jenom přilil olej do ohně. Stavové se nenechali zastrašit. Svolali nelegální nový sněm na Novoměstské radnici. Začali mobilizovat. Nejrozhodnější mezi šlechtici, příští vůdce stavovského odboje Jindřich Matyáš Thurn prohlásil, že doba řečí minula a že je třeba přistoupit k činům. Lobkovic se odhodlal vkročit do toho vosího hnízda s představou, že se pokusí stavy nějak uklidnit. Sotva však vstoupil do sněmovní místnosti, ozvaly se rozhořčené výkřiky, aby byl smeten z okna. Byl rád, že se zdravou kůží utekl.“

Jindřich Matyáš Thurn

No já se nedivím, že Lobkovic měl nahnáno. Ještě větší strach však zakoušel císař. Zas už na něm páchali zradu! Nepřipouštěl si, že vzpoura stavů je jenom logickou odpovědí na jeho vlastní věrolomnost. Viděl jenom půlku reality: včerejší ochránci stanuli v táboře nepřátel. Dokonce se dobývají i do jeho komnat!... Opravdu. Deputace šlechty si způsobem poněkud... neomaleným si vynutila audienci. Pánové v rozporu s ceremoniálem ani neodložili meče. Oni mě snad chtějí zabít!! Ne, zabít ne, jenom přišli říct císaři, že mu loni pomohli, zachránili ho před úplným krachem, a teď žádají, aby dluh splatil. Skoro doslova. A požadavky byly jednoznačné: Předně: česká konfese z roku 1575 nechť se stane státem respektovaným věroučným kodexem české reformace; za druhé: nekatolíkům nechť je zpřístupněna utrakvistická konsistoř, za třetí... ale to všechno už víme. Jenom co drzý Jáchym Šlik začal mluvit, rozzuřený Rudolf se otočil a mlčky opustil audienční síň. Text Majestátu, se kterým delegace přišla, dvorská kancelář písemně odmítla jako nepřijatelný. Opozice vyčerpala všechny mírné prostředky. A sáhla k drsnějším. Vyhlásila zemskou hotovost každého pátého muže. Rozhodla o příslušné berni ke krytí válečných nákladů. Zvolila si třicetičlennou vládu direktorů, po deseti z každého stavu – panského, rytířského a městského.

Hrabě Thurn převzal vrchní velení nad českou armádou. A válka visela ve vzduchu. To tedy visela, a tak císař – i když notně zuřící – musel zase kapitulovat. „Pro Rudolfa však zůstal i nyní nejpádnějším argumentem strach nikoli ze vzpoury Čechů, ale strach z Matyáše. Dohoda s vlastním bratrem, která se zdála být z habsburského hlediska nejpříhodnější, pro něho nepřicházela v úvahu. I když se čeští stavové pustili do otevřené vzpoury a neodčinitelným způsobem potupili Rudolfovu panovnickou důstojnost, Rudolf II. byl ochoten se s touto potupou smířit, jen aby nemusel nabídnout Matyášovi ruku ke smíru a aby mu nezavdal důvod k zásahu do situace. Na jeho pokyn začala 4. července roku 1609. práce na dokumentu, kterým měla být v Čechách zákonně potvrzena svoboda náboženského vyznání pro všechny nekatolíky, a na Porovnání, kterým se upravoval vzájemný vztah mezi katolíky a stoupenci jiných vyznání. Památný dokument byl koncipován podle návrhu stavovských předáků a Rudolf II. jej podepsal a dal zpečetit 9. července 1609 - do evropských dějin vešel pod názvem Majestát.“

Majestát Rudolfa II. z roku 1609

V tom vynuceném textu se císař zmohl na jedinou opravu. Slovo „evangelický“ nahradil výrazem „podobojí“. Jinak byl Majestát dokumentem neuvěřitelně svobodomyslného obsahu. Což bylo pro Čechy mimořádným vítězstvím, znamenajícím ovšem rozbušku: pro habsburskou politiku nemohl být trvale přijatelný. Ve svých formulacích to byl nejliberálnější náboženský zákon v Evropě. A to měl ještě tři dodatky, které dosah ještě umocňovaly: Porovnání, Artykul o dání moci defensorům, a do třetice slib, že panovník nebude napříště konfiskovat statky svým politickým odpůrcům. Mnoholeté pokusy o to, aby na víru měla monopol katolická církev, byly rozbity. Dočasně. Jednota bratrská, luteráni a kalvinisté získali legální podmínky k náboženskému vyžití. Důležité bylo, že Majestát katolíky nikterak neutlačoval a respektoval do značné míry i svobodu svědomí poddaných. Zatímco v protestantských zemích se poddaní musili podřizovat víře svého pána, v Čechách se vrchnost práva ovlivňovat náboženské smýšlení lidí zřekla. Částečně. Svoboda kultu zůstala jenom výsadou stavů. Což znamená, že vrchnost sice nesměla poddané nutit, aby sdíleli víru svých pánů, na druhé straně nebylo její povinností postarat se o to, aby věřící mohli navštěvovat mše a jiné obřady, se kterými se neztotožňovala. Proti minulosti to byl obrovský pokrok. Nejenom pokrok. Taky kámen úrazu. Rudolf byl totiž dohnán k podpisu, se kterým nesouhlasil. A už vůbec nepřipadalo v úvahu, že by Habsburci jako dynastie mínili ponechat v trvalé platnosti zákon, který v jejich pojetí de facto legalizoval to staré české kacířství.

„Pozice Habsburků ohrožovalo také ustavení Majestátu o zřízení sboru dvaceti čtyř takzvaných defensorů. Defensoři měli dbát o to, aby se novoty opravdu prosadily. Tito garanti nekatolických svobod dostali též pravomoc svolávat v nutných případech sjezdy šlechtických podobojí. A protože většina českého panstva byla nekatolická, vznikalo riziko, že pod rouškou náboženských otázek se sjezd kdykoli může proměnit v opoziční sněm a postavit se dokonce i s ozbrojenou mocí proti vládě zemských úředníků. Majestát tedy připravil právní podloží pro blížící se českou stavovskou rebelii.“

Žil byl v dalekém... nevelkém... ale strategicky důležitém vévodství jülišsko-clévském... vévoda Jan Vilém. Pohádka? A ještě v Toulkách českou minulostí? A vůbec, co je nám do nějakého vévodství jülišského? Tady jülišsko-clévského. Copak nemáme starostí dost... chci říci: neměli jsme jich tehdy dost? Skoro tolik jako dnes?... Vévodství to nacházelo se v severním Porýní-Vestfálsku. A co my s ním... tady? Vévoda Vilém byl bezdětek. Co byl? Neměl potomky. A zemřel. Dvojnásobná smůla. Hlavně pro to vévodství. V tu ránu se o ně začalo ucházet nejmíň třináct rodů. Nedá se upřít, že ten příběh má jistý dramatický náboj... akorát pořád nevím, jaký. Bylo na císaři, aby o odumřelém lénu rozhodl. Na císaři... Jako na Rudolfovi... Druhém. A Rudolf, ten už neuměl rozhodovat jinak než chybně. Tu zemičku – jülišsko-clévskou přidělil snad poslednímu Habsburkovi, kterému důvěřoval. Jmenoval se Leopold Pasovský. Momentálně to byl takový byl biskup... „bez kvalifikace.“ Zdržoval se toho času v Praze, a okouzloval svého bratrance velkohubým chvástáním. Sebere prý vojsko a ve jménu císaře rozdrtí všechny jeho nepřátele. Koho jmenovitě? Matyáše, toho na prvním místě, pochopitelně, české stavy, Turky, prostě koho bude císař chtít. O tom, jak zcestně už myslela hlava ozdobená několika korunami, svědčí skutečnost, že Rudolf Leopoldovi... uvěřil.

Leopold V. Habsburský, rakousko-tyrolský arcivévoda, biskup pasovský a štrasburský, tyrolský místodržící. Obraz Josepha Heintze staršího

„Můj bratranec jako jediný mi zůstal věrný!“ A proto se rozhodl ho odměnit. Vévodstvím jülišským. Jülišsko-clévským. V chorobném mozku císařově se dokonce zrodil plán, že Leopolda prosadí na říšský trůn. Pro začátek ho pověřil převzetím již zmíněného vévodství. „Ať mladík ukáže, co umí! Ať se ho vojensky zmocní!“ Celá tato kombinace byla absurdním výplodem dvou nerealisticky uvažujících mozků. Ony se ty dva mozky hledaly, až se našly. Mladistvá neodpovědnost Leopoldova se vzácně shodla s velikášstvím duševně upadajícího Rudolfa. Opatřen císařským patentem vydal se „zvláštní komisař“ Leopold za svou misí. Dostal se sice až do Jülichu, tam si však naprosto nevěděl rady. Zemičku totiž už předtím obsadili kurfiřt braniborský a falckrabě neuburský. Podstatnější však bylo, že habsburský plán zasahoval do sféry strategických zájmů Francie a její panovník to nemínil trpět. Konflikt na první pohled malicherný vyvolal řetězovou reakci. Francie pro jistotu uzavřela pakt se Savojskem, k dohodám se připojilo Nizozemí a Anglie, a protože ani protestantská Unie nemínila v případném konfliktu zůstat stranou, stanuli Habsburci náhle tváří v tvář vojenské alianci, vůči které neměli naději.

Zatímco Leopold „dobýval“ malé Jülišsko, ocitala se Evropa nenápadně na začátku roku 1610 na počátku války. A Rudolf? Došlo mu, co čeho se řítí? Jako by neviděl a neslyšel. Ještě v lednu toho roku dal Leopoldovi pokyn, aby verboval pomocné vojsko. Tak vznikly pověstné jednotky pasovských žoldnéřů. Do Jülišska se nevydaly. Vůbec tam nedorazily. Byly brzy použity. Ovšem jinak. A řekněme si rovnou, že stejně dobrodružně. Blížící se evropskou válku totiž oddálila o deset let jedna smrt. Smrt francouzského krále Jindřicha IV. Byl už na cestě ke své armádě a do boje, když ho zavraždil náboženský fanatik. Řeklo by se nahodilá událost... No... kdoví, jestli jsou ještě vůbec na světě náhody...

Francouzský král Jindřich IV.

Atentát na francouzského krále podstatně změnil běh evropských dějin. Nebýt pařížské vraždy, asi by k válečnému střetnutí s katolickými Habsburky došlo už tenkrát. Akorát že by ta válka - možná netrvala těch třicet let... Skoro určitě by nebyla tak dlouhá. A skončila by dozajista porážkou Habsburků. A my bychom neměli stavovské povstání... a ani bitva na Bílé hoře by se nekonala... a taky stínání hlav na Staroměstském náměstí by odpadlo... a kdoví, jestli bychom trpěli dalších 300 let pod habsburským orlem...
Jenže historie žádné „kdyby“ nezná...