387. schůzka: Vpád Pasovských

Císař Rudolf prahl po pomstě. Chtěl se pomstít těm, kdo mu ublížili, ale ze všech nejvíc toužil spravedlivě potrestat bratra Matyáše. Snad by se střízlivým císařovým ministrům podařilo udržet jeho pomstychtivost na uzdě, kdyby se na scéně neobjevil v létě roku 1609 roku arcikníže Leopold Pasovský, který rázem všechny ostatní císařovy důvěrníky zastínil projevy servilní oddanosti a přehorlivou péčí o Rudolfovy zájmy.

Druhorozený syn arciknížete Karla Štýrského, biskup pasovský a štrasburský, byl mladý muž překypující elánem a činorodostí. V době vydání Majestátu mu bylo třiadvacet let a udivoval všechny své příbuzné nenasytnou, někdy až nestoudnou dychtivostí po moci a světských hodnostech, kterou nemohly v žádném případě uspokojit vysoké hodnosti církevní – zavazovaly ho k celibátu a proto si od nich udržoval odstup tím, že nepřijal vyšší svěcení.

Mezi dvěma bratranci byl značný věkový rozdíl. Rudolf byl o 34 léta starší než Leopold. Zdá se, že se k němu musel chovat spíš jako taťka. Byl k němu otcovsky shovívavý – proto ho podporoval a povzbuzoval ho v úsilí získat vévodství Jülich-Cleve, což se Leopoldovi nakonec skutečně podařilo. Bratranec se spoléhal na císaře, že se postará, aby mu připadlo trvale, ale nejen to: mělo mu sloužit jako odrazový můstek k dosažení koruny. Koruny přímo císařské, té po Rudolfovi?

„Rudolf nepřestával živit svou pomstychtivost a dokonce v sobě překonal nechuť k nepříjemným povinnostem a vrozenou pohodlnost a projevoval v zápase o Leopoldovo nástupnictví nezvykle mnoho aktivity. Kvůli Leopoldovi samému by se císař asi tak rozhodně neangažoval – mířil však přes Leopolda na bratra Matyáše, a to už za všechny ty nepříjemnosti stálo. Proto také svolal do Prahy poradu říšských knížat. Mělo se na ní jednat o problémech, které mu ležely na srdci: o dalším držení jülišského vévodství, o nástupnictví arciknížete Leopolda v říši a o konečném narovnání sporů s bratrem Matyášem.“

Té poradě se tenkrát říkalo „konvent“. Pokud bychom předpokládali, že se Rudolf setká se svým mladším bratrem, když s ním chtěl „narovnat spory“, tak nikoli. Matyáš pozván nebyl. Dostavil se však další bratr, Maxmilián, a také Ferdinand Štýrský, Rudolfův bratranec, přijel. Přibyli arcibiskupové z Kolína a z Mohuče, a ještě pár vévodů a lantkrabat, a samozřejmě nesměl chybět saský kníže Kristián, jenž se těšil, že se mu v Praze opět povede „nebýt ani jednu hodinu střízliv.“ Naše hlavní město zase po nějaké době zažilo trošku toho společenského lesku. Císařské sídlo se opět jednou blýsklo před celou Evropou. Konaly se v něm skvělé knížecí průvody a kavalkády se spoustou nádherných kočárů a vyšňořených jezdců a ve dne v noci se opájelo společenským děním na vysoké úrovni a velmi náročným. Vůbec nejvíc starostí měli kvartýrmajstři, aby ustájili všechny ty jezdecké a tažné koně. Museli nakonec vydat směrnici, že jedna delegace nemůže mít víc než sto koní. Saská delegace přijela se třemi stovkami koní, tak musela dvě stovky poslat domů.

Prostě soupeřilo se v přepychu, čehož si všiml i Mikuláš Dačický z Heslova. Velice ho to pohoršovalo: „A tu o potřebách křesťanských se radíce, slavně se ctili, hodovali a pangetovali, skrze což velká drahota v potravinách vznikla, zvláště v pokrmech slavných: tetřev pták platil 25 kop, bažant 12, koroptva 2 kopy míšeňské, což prve v Čechách slýcháno nebylo. A co potom od drahého, nádherného šatstva a nákladných světských šperků, zvláště při fraucimoru – to při tom! Někteří páni čeští se svými pangety knížata převyšovali. Vanitas vanitatum!“ Marnost nad marnost!

Pan Dačický přitom rozhodně nepatřil k žádným škarohlídům, a že by si liboval ve střídmosti či dokonce v askezi, to už vůbec ne, ale přece jenom se cítil zaskočen vší tou přehnanou poživačností a extrémními projevy mravní volnosti, které ti nejbohatší stavěli záměrně na odiv, jako by chtěli všem dokázat, že jejich pocit svobody nezná žádných hranic. „Rudolf II. přivítal všechny hlavní účastníky pražského konventu osobně. Věnoval sice každému z nich jen několik minut, ale při jeho nedobrém zdravotním stavu byly i takové krátké audience obětí a někteří z hostů si to uvědomovali. Ostatní společenské starosti přenechal svým dvořanům, kteří ochotně doprovázeli hosty pražského shromáždění na lovy do obor kolem Prahy a do revírů na císařských panstvích v Polabí i na hostiny a pitky. Teprve když došla do Prahy zpráva o zavraždění francouzského krále Jindřicha IV., začal Rudolf chápat, jak vážnému nebezpečí monarchie unikla.“

Když už jsme u toho pařížského atentátu, který změnil další vývoj Evropy. snad je na místě uvést povzdech již zmíněného Mikuláše Dačického z Heslova, jenž dodnes neztratil na aktuálnosti: „Zle a nebezpečně jest na tom světě, zvláště potentátům světa tohoto.“ Francie sice to malé jülišské vévodství ztratila, ale bratranec Leopold jej od Rudolfa nedostal. Císař pochopil, že by je stejně neuhájil, a udělil je v léno saskému Kristiánovi. Zabil tím dvě mouchy jednou ranou: jednak se zavděčil užitečnému spojenci, jednak si tímto problémem nemusel zatěžovat hlavu a mohl se věnovat Leopoldovu nástupnictví a samozřejmě i novému narovnání s Matyášem. Shromáždění v Praze trvalo tři měsíce, a další dva zabralo jednání ve Vídni, kam se vydali Rudolfovi poslové, aby přiměli Matyáše klesnout do kolen. Což ovšem dotyčný neměl naprosto v úmyslu. A že by Matyáš Rudolfa veřejně doprošoval, to už vůbec ne. Takže jediný skutečný výsledek všeho snažení bylo, že se delegace v Praze dobře najedly a napily a zahonily si v královských oborách.

Rudolf II. se nedokázal rozloučit se svými sny o vzkříšení své někdejší slávy a moci. Na nějaký čin neměl dost odvahy a energie, byl však obklopen bezohlednými dravci, kteří zneužívali jeho slabosti a pošetilé naděje v zázračný obrat, a ti ho nepřestávali pobízet, aby se ještě jednou pokusil vzepřít nepříznivému vývoji. Nejvlivnějším a nejnebezpečnějším z těchto prospěchářských rádců zůstával Leopold Pasovský. Tomu už protivníci dali jasně na srozuměnou, že konec Rudolfovy vlády bude nutně znamenat i konec jeho vlastní politické kariéry. Leopold neměl vlastně co ztratit, a protože si během své krátké, leč pestré dráhy navykl hrát hazardně, nezalekl se pohrůžek a byl připraven zkusit štěstí ještě alespoň jednou bez jakéhokoli ohledu na riziko. Císaře Rudolfa, který už nedokázal rozpoznat, co může posloužit jeho prospěchu a co ho zavádí do zkázy, vědomě manévroval do stejné hazardní hry. Leopold asi nebyl sám, kdo přemlouval Rudolfa, aby se pokusil o nový zvrat v situaci za pomoci vojenského sboru, ležícího v pasovském biskupství, jisté však je, že se jeho vábení neminulo účinkem a že právě on přiměl císaře k účasti na přípravách dobrodružné akce, která se vymykala všem běžným měřítkům promyšlené politické konspirace.

„Vojenský sbor, který arcikníže Leopold najímal od ledna 1610 s císařovým souhlasem na ochranu habsburských zájmů v Jülišsku, byl už začátkem dubna shromážděn na teritoriu pasovského biskupství při jižní hranici Českého království.“ Tuto a ještě další informace jsme našli v knize historika dr. Josefa Janáčka Rudolf II. „Tvořily jej dva pluky pěší a dva jízdní – celkem asi deset tisíc mužů, a ti měli nárok na měsíční žold nejméně padesáti tisíc zlatých. Na vedení významnějších válečných operací by toto malé vojsko zřejmě nestačilo, ale náklady na jeho vydržování na území pasovského biskupství byly nad síly biskupa Leopolda a jeho hospodářských úředníků. Už v dubnu se ukázalo, že s použitím těchto naverbovaných vojáků nemůže Leopold v Jülišsku počítat a současně se objevily první vážné potíže s vydržováním celého sboru. Vojáci vyjedli zásoby biskupských poddaných za několik týdnů, peněz na nákup potravin v jiných oblastech se nedostávalo a proto trpěli nouzí. Ani císař, ani biskup se neměli k tomu, aby vojsku vypláceli žold a zajistili jeho zásobování, a proto potíže den ze dne rostly. Leopold se z vlastních peněz brzy vydal a neměl, z čeho by vojáky platil, od spojenců žádná pomoc nepřicházela a císař, který měl ve své šackomoře miliony zlatých, nebyl ochoten obětovat na veřejné účely ani groš a předstíral, že o žádných potížích vojáků z Pasova neví.“

A co kdyby se to vojsko rozpustilo... Na to kupodivu ani císař, ani biskup nepomysleli. On se sice biskup Leopold zmiňoval, že by bylo možné Pasovské použít proti neposlušné protestantské opozici v monarchii, jenomže když začaly potíže narůstat, tak bylo jasné, že ty kluky žoldácké lze rozpustit jedině když jim bude vyplacen všechen dlužný žold. Situace se zdála podezřelá i Matyášovi. Obával se, že by se toho vojska dalo použít proti němu. Takže naléhal, aby se s ním něco udělalo. Císař a jeho mladý bratranec budili dojem, že ano, že to vše je záležitost nejbližší příležitosti, jenomže ve skutečnosti veškerou snahu jenom předstírali. Případná otázka: proč? Aby je ještě víc rozjitřili, nažhavili, naštvali. „Starosti o Psovské začaly jak císaři Rudolfovi, tak i arciknížeti Leopoldovi přerůstat přes hlavu. A tak se oba jali uvažovat, jak by přesunuli výlohy na někoho jiného.“ Na kohopak? „Shodli se, že jejich účet zaplatí – čeští stavové.“ Chytré.

„Už v září proto zahájil císař jednání o případném přesunu pasovského vojska do Čech na jeho krumlovské panství a snažil se ovlivnit stavy, aby složili peníze na výplatu dlužného žoldu. Císařovým jménem se přitom naznačovalo, že se povolností mohou zachránit před zimním ubytováním Pasovských v Čechách.“ Neboli: takové malé vydírání. Nebylo to malé vydírání. Bylo to velké vydírání, a taky proradnost a ještě sprosťáctví, které do politiky nepatří. Císař a jeho bratranec Leopold hrozili českým stavům ubytováním vojska, jako by šlo o nepřátele, proti nimž vedou válku, a neváhali jim předepisovat úhradu vojenských výdajů na akci namířenou proti nim samým. Což je něco absurdního... Ty absurdity však zněly naprosto vážně a nikdo se je neodvažoval brát na lehkou váhu. Ani čeští stavové. Začali totiž ihned shánět peníze a požádali o půjčku Petra Voka z Rožmberka. Dokonce i španělský vyslanec nabídl prostředky na vyplacení Pasovských. Jako zprostředkovatel se nabídl brunšvický vévoda, který se rozjel osobně do Pasova s tím, že tam žoldnéřům proplatí sebrané peníze anebo alespoň zaručí jejich brzkou splátku, což v Pasově museli radostně přivítat. Leč ani omylem. Biskup Leopold raději ujel do Prahy a plukovní velitelé se přímému jednání s vévodou vyhnuli. Jako by snad nikdo ani neměl zájem o ten dlužný žold. Překvapující... Nabízí se jediné vysvětlení: Leopold Pasovský a jeho plukovníci už dlouho počítali s tím, že se celý sbor přesune do Čech a že budou čeští stavové vydíráni i politicky. A hned nato by se mohl pustit i do Matyáše. Dvě mouchy jednou ranou. Tři. Tak si ten hmyz spočítejme: Za prvé: císaři ty plány slibovaly uskutečnění pomsty; Leopold Pasovský měl naději na důstojnější roli ve vysoké habsburské politice; a pasovskému vojsku, tomu se zase rýsovala představa, jak vtrhne do české země a tam bude pěkně rabovat a plenit a loupit.

„Zpráva o chystaném přesunu Pasovských do jižních Čech došla do Prahy 13 prosince 1610. roku, a představitelé zemské vlády, nanejvýš rozhořčení tímto svévolným krokem, podali ihned císaři písemný protest. Ten na něj nepovažoval za nutné odpovědět. Když pak přece jen přijal delegaci zemských úředníků a soudců, bez vzrušení odmítl pro vypuzení pasovského sboru cokoli učinit. Proč prý nyní čeští stavové tolik pospíchají se svoláním zemské hotovosti proti jeho pasovskému vojsku, ptal se Rudolf ironicky, když si před dvěma léty dávali s mobilizací proti vetřelcům načas. Jednání s císařem nikam nevedlo a stejně trapně vyznělo i jednání s arciknížetem Leopoldem, který se nejapně vymlouval na nedostatek peněz. Poslední možnost k dorozumění Rudolf a Leopold promarnili s tak lehkým srdcem, jako by byli nezvratně přesvědčeni o úspěchu svého puče.“

Slůvko „puč“, které ostatně známe spíš ze století dvacátého, je snad ale přece jenom příliš silným výrazem pro to, co se chystalo. Ne. Ale tento z němčiny pocházející termín se většinou vyslovuje jedním dechem s přídavným jménem „vojenský“. A co jiného byly události, které se rozeběhly pár dnů před Vánocemi roku 1610? V noci z 21. na 22. prosince se zvedlo v ležení na území pasovského biskupství téměř 10 000 žoldnéřů a po přepravě přes Dunaj se začali přesunovat hlouběji do Horních Rakous. Přesun sám se všude v okolních zemích, znepokojovaných tímto podivným vojenským sborem, očekával, překvapující však byl jeho počáteční směr. Vojáci už celé týdny otevřeně hovořili o tom, že jim císař vykáže na zimu nové kvartýry v Českém království, ale místo aby postupovali od Pasova přes Šumavu přímo do Čech, obrátili se na jih do rakouských zemí, jako by jejich velitelé změnili nečekaně své plány. Ve skutečnosti však nebylo ve volbě trasy přesunu nic nahodilého. Šumavě se vojsko vyhnulo zcela záměrně, protože zimní přechod by mu působil vážné obtíže, a také se muselo počítat se záseky a jinými umělými překážkami, které mu mohli postavit do cesty domácí obyvatelé. V Horních Rakousích udělali Pasovští vlevo v bok a zamířili k severu. Zastavili se u Cáhlova, nedaleko českých hranic. Proč nešli dál? Protože čekali na souhlas. Čí souhlas? A s čím? Císařův. Se vstupem na českém území. A dočkali se? Císař neučinil vůbec nic, aby jejich postup zastavil. Dal souhlas? Dodnes není jisté, jestli rozkaz k pochodu do Čech vydal Rudolf nebo někdo jiný jeho jménem, v každém případě však za něj císař nese odpovědnost – stejně jako za vývoj následujících událostí. Vliv Leopolda Pasovského na císaře v těch dnech byl přímo magický.

„V poslední lednových dnech roku 1611. vytáhl celý pasovský sbor z Cáhlova, překročil českou zemskou hranici a zmocnil se lstí Českých Budějovic. Arcikníže Leopold v té době vedl v Praze čilý společenský život, navštěvoval schůzky v pražských šlechtických palácích a sebejistým světáckým vystupováním se snažil zaimponovat špičkám české aristokracie, jako by najisto počítal s tím, že se zakrátko stane českým králem a jejich bezprostřední vrchností. Vojáci jeho sboru po dlouhých měsících nečinnosti a nouze si zatím počínali v jižních Čechách jako ve vytoužené zemi hojnosti a do Prahy docházely o jejich řádění jen hrůzostrašné zprávy. Dokonce i většina katolíků byla poděšena pobytem cizího vojska v zemi a ocitla se v rozpacích nad tvrzením arciknížete Leopolda, že se toto vojsko má zasadit o záchranu katolického náboženství. Tyto rozpaky však trvaly jen krátce a veřejné mínění odsoudilo Pasovské jako zločinné agresory a toto stanovisko přijali bez váhání i vyslanci papežský a španělský.“

Copak Leopoldovi nevadila takřka jednomyslná česká reakce na vpád jeho vojska? Nepřipouštěl si žádné starosti. Tím spíš ne, protože se mezitím jeho žoldnéři dostali do Berouna. Třicet kilometrů od Prahy. Kudy táhli, tudy je provázel pláč a nářek, protože si počínali jako v dobyté zemi. Císař začal předstírat nesouhlas s tažením Pasovských, jenomže to už stanuli vetřelci na Bílé hoře a chystali se k útoku na hlavní město. Praha nebyla na přepadení připravena – stavové stačili najmout jenom několik tisíc vojáků – ti však ještě neměli čas být zmustrováni. Jinak hlavní vojenskou sílu představovala měšťanská milice a zástupy chasy. Na druhé straně i řady Pasovských prořídly – odpadli nemocní a část mužstva byla zanechána jako posádka v dobytých městech. Při útoku na Prahu mohli Pasovští počítat jenom se šesti, nejvýše s osmi tisíci muži. Proto vpád připravovali pečlivě a chtěli přitom využít všech možných výhod.

„V časných ranních hodinách 15. února 1611 vtrhli Pasovští na Malou Stranu přes Újezd, kde bylo město chráněno nejslaběji. Překvapení bylo dokonalé, přesto město nepadlo útočníkům do rukou tak snadno, jak by si přáli. Po prvních výstřelech se v malostranských ulicích rozpoutal boj muže proti muži, plný zběsilosti a zmatků. Pasovští jezdci a pěšáci bojovali se zápalem a bez ohledu na krvavé ztráty se prodírali krok za krokem do středu Malé Strany. Houževnatý odpor jim kladly oddíly stavovských žoldnéřů i měšťanských milicí, a s nadšením se vrhala do boje i ozbrojená chasa. Na obou stranách způsobila značné ztráty střelba z oken malostranských domů. Po několika hodinách se prosadila všestranná převaha Pasovských, a když se jim podařilo opanovat Malostranské náměstí, měli v rukou celou Malou Stranu. Zatímco stavovští jezdci a mušketýři ustupovali na Hrad a na Hradčany, měšťanské oddíly a zástupy chasy se stahovaly přes Kamenný most do Starého Města. Zle na ně dotírala pasovská jízda, která chtěla využít zmatku a proniknout na Staré Město s ustupujícími Pražany. Když už se zdálo, že se to Pasovským podaří a že si jízda otevře cestu do celého města, tak zlatotepec Jan Šustr z Goldberku spustil kovovou mříž v mostecké bráně a tím další postup Pasovských zastavil. Útočníci, kteří se dostali až za most, ustupovali zpět na Malou Stranu, ale malý oddíl jezdců, který pronikl v zápalu boje až do staroměstských ulic, měl cestu k ústupu odříznutou. Divokou jízdou ulicemi Starého a Nového Města se pokoušeli dezorientovaní jezdci najít cestu k záchraně, daleko však utéci nemohli. Rozběsněná chasa pobila jednoho po druhém.“

Přepadené hlavní město však vyhráno ještě nemělo. Vlastně se o nějakém úspěchu obránců nedalo ani mluvit. Útočníci měli v rukou levý břeh Vltavy. Ještě že na řece povolil dva dny předtím ledový krunýř, takže se přes ni nedalo přejít. Jediná cesta k vítězství vedla přes Kamenný most.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související