219. schůzka: Hra na vítěze a poražené

Zrovna tady bylo velice neklidno. Ozbrojené skupiny feudálů z Míšeňska jako by podnikaly průzkum bojem. Útočily na nejrůznějších místech. A právě sem, do horkého pásma, se po puči v hlavním městě vydalo pražské vojsko. „V měsíci červenci poslali pražané jízdné a pěší k Žatci, aby se spojili se Žateckými a Lounskými a napadli statky nepřátel, kteří jim činili překážky. Spálili Doksany, klášter svatých panen, a když přitáhli do městečka Teplic a do kláštera panen, přijala je abatyše s celým konventem úslužně. Přesto abatyši vyvedli a obsadili klášter, přičemž někteří lotříkové z vojska obrali ty panny o roucha, a pak spálili i klášter Osek pod hradem Osekem.“

Zprávy od hranic byly hrozivé. Katoličtí měšťané a někteří páni dávali kališníkům co proto. Zejména Mostečtí a pan Mikuláš z Lobkovic, řečený na Hasištejně. Proto se pražské vojsko dalo hned po ukončení synody na pochod. Do jejich rukou padla města Duchcov a Bílina. Z hlediska husitů to byly rychlé a nesporné úspěchy. „Na podnět pražského vojska, které mělo v moci Bílinu s hradem, vytáhlo z Prahy na den svaté Maří Magdaleny další množství jezdců a pěších k Bílině, aby se vojsko pražanů kvůli Míšňanům, kteří byli blízko, posílilo a tak aby mohli bezpečněji dobýti města Mostu s hradem.“ Příchod pražských posil byl významný nejenom vojensky, ale i politicky. Usnesení velké obce pražské totiž pamatovalo na opatření proti těm, kteří podporovali táborské kněze a všechny pražské sousedy, podílející se na předchozích nepokojích. Všichni, kteří byli shledáni vinnými, měli vytáhnout podle usnesení druhého dne s vojskem do pole. Byl to jakýsi druh trestu ve formě veřejně prospěšného válčení. Do pole se měli vydat také všichni ti, kteří přišli z Prahy odjinud. Což znamenalo dvě mouchy jednou ranou. Želivský získal posilu, a konzervativní část Prahy si ulevila od radikálů, se kterými měla od počátku jenom problémy. Ti všichni se rozložili před hradem a městem Mostem.

Dobývání Mostu

„Když se vojska spojila v jedno, dala se na pochod k Mostu a hned opanovala hradní horu.“ Horu ano, ale hrad ne, ten ještě neměli. Jistý německý kronikář (jehož příjmení znělo poněkud neněmecky a z českého pohledu nepříliš lichotivě – jmenoval se totiž Theodor Tupetz) vylíčil s dramatickým nábojem, co se tehdy vlastně u Mostu dělo. „Při dobytí Bíliny zajali husité velitele hradu Rampholda z Gorenze, bratra mosteckého purkrabího Tita. Aby snadněji dostali mostecký hrad, přivázali Rampholda na střechu dobývacího stroje v naději, že jeho bratr na hradě na něj nedá střílet a že hrad vydá. Ale Ramphold nečekal a volal: Bratře, já vím,že neuteču, ty a tvoji věrní se však můžete bránit. A bude lépe, zemřu-li sám, než aby mnozí zahynuli. Proto mě nešetři, bojuj udatně a chceš-li mi milosrdenství prokázat, rychle mě usmrť! Velitel hradu pak poručil lučištníkovi střelit na bratra. Šíp projel Rampholdovou hrudí.“

Takhle to viděli Němci. Český kronikář Vavřinec z Březové se na celou událost díval pod trochu jiným zorným úhlem: „Postavivše dva praky a tolikéž velkých pušek, působili pražané hradu veliké škody a silnými hlasy pokřikovali říkajíce: Nedbejte, vy kacíři, kteří jste na hradě! Jako jsme učinili kacířům v Bílině, tak učiníme i vám! Přivážeme dva syny vašeho purkrabího na kládu, jinak taras, a tak na vás učiníme útok! Strach a hrůza ranila srdce hradní posádky; vždyť věděli napřed, jak se tamti v kratičké době zmocnili hradu Bíliny takřka nedobytného. Proto žádali o přátelské vyjednávání. A když se spolu sešli purkrabí mosteckého hradu, otec zajatých synů, s některými z vojska, prosili synové svého otce, totiž purkrabího mosteckého hradu, aby se nad nimi smiloval a ráčil postoupiti hrad pražanům. Ale otec chlapců se slzami odpověděl: To nemohu učiniti, a ani nesmím! Když pak žádným vyjednáváním nebyla sjednána dohoda, učinila část vojska útok na hrad a spálila kus přehradí. Potom hradští, ještě více postrašení, volali z hradeb mírumilovná slova, aby je pro Boha nechali jíti jenom s holými životy, že chtějí hrad postoupiti. A to žalostné volání se líbilo skoro všem.“ Ta dvě slůvka – „skoro všem“ – jako by nasvědčovala, že tam byli také lidé, kteří s kapitulací nesouhlasili... tedy všichni ti, za které pak rozhodl Želivský. Jak rozhodl? „Copak by nám bylo platno zde je nechat odejít a potom jich na jiném hradě znovu dobývat? Vždyť vidíte, že je Pán Bůh chce vydati do našich rukou; potom učiníme s nimi, jak uznají za prospěšné starší.“

Želivský musel mít neotřesitelnou mocenskou pozici. Máme tedy před sebou dvě verze příběhu. Co ale platí. tedy: co platí víc? Německá nebo česká verze? Ještě existuje jedna varianta. Ta, kterou nabízí český historik Václav Vladivoj Tomek: „Suroví bojovníci hrozili přivázat dva syny mosteckého purkrabího ke kládám, čímž je přinutili, aby úpěnlivě žádali na otci vydání hradu. Posádka však tomu zabránila, protože velení převzala jiná osoba, než byl nešťastný otec dvou synů.“

„Vojsko páchalo u Mostu mnoho nekřesťanských skutků; mlčím o znásilňování žen, ale povím o nelidském pronásledování některých zajatců. Neboť někteří přivázali zajatého Němce na kládu, které se v obecném jazyce říká taras, a tak s ním chtěli učiniti útok na hrad, ale byvše od jiných zdrženi, nechali toho. Dále jiného Němce, podobně tam zajatého, vhodili do ohně přesto, že je na kolenou prosil, aby zachránili jeho duši a nevydávali ho na smrt, slibuje učiniti všechno, co rozkážou; a ačkoli sedmkrát vyskočil z ohně, přece ho cepy umlátili až k smrti. A přemnoho jiných nekřesťanských skutků páchali při olupování bližních. A to nebylo nikterak neznámo Mosteckým ve městě - ti když chytili Čechy z vojska, vyvedli je s trubači z města a podobně upálili, odplácejíce zlé zlým.“

Pomoc od císaře Zikmunda

Násilí jako reakce na násilí. Zaznamenáníhodné jest, že na jedné i druhé straně si tak počínali křesťané. Císař Zikmund tehdy píše do Míšně: „Ty, markrabě Fridrichu řečený Svárlivý, potáhneš na sever Čech a spolu s pány zachráníš město Most. Posílí tě tvůj švagr, vévoda brunšvicko-wolfenbüttelský, a spojíš se i se Zikmundem z Vartemberka, Hynkem Hlaváčem z Dubé a s Mikulášem z Lobkovic.“ Když husité obléhali Most třináctý den (psal se zrovna 5. srpen 1421), rozšířila se městem pověst, že Míšňané táhnou městu na pomoc. Míšeňský markrabě Fridrich Svárlivý se blížil. Když je husité zahlédli, velice se zaradovali. Byli si jisti už předem svým vítězstvím. Což ovšem bylo neprozíravé. Ještě nic nevybojovali, a už se dělili o kořist. „Hle onoho Němce bude odění mé! Hle onoho Němce bude kůň můj!“ České přísloví, které určitě existovalo už tenkrát, varuje před tím dělat účet bez hostinského. A další přísloví, taky hodně staré, sděluje, že zlé jest, když jazyk před rozumem utíká. A dodneška rozumí každý tomu, že se nemá říkat hop, dokud se nepřeskočí. „Přísloví napoví“, to je taky jedno přísloví. Pražanům však nic nenapovědělo.

Ty, markrabě Fridrichu řečený Svárlivý, potáhneš na sever Čech a spolu s pány zachráníš město Most. Posílí tě tvůj švagr, vévoda brunšvicko-wolfenbüttelský, a spojíš se i se Zikmundem z Vartemberka, Hynkem Hlaváčem z Dubé a s Mikulášem z Lobkovic.

„A že Bůh, spravedlivý soudce, nenechá nic zlého bez trestu,“ tvrdí kronikář Vavřinec, „nýbrž všem odplácí podle jejich skutků, proto se zklamalo pražské vojsko v naději na dobytí hradu a splnilo se obecné pořekadlo: Co jsem mohl, nechtěl jsem, a co jsem chtěl, splnit jsem nemohl. Neboť se stalo, že se na den svatého Sixta přiblížil k městu Mostu a hradu na pomoc, aby zahnal pražany z pole, lid markrabat míšeňských s mnoha tisíci jízdných i pěších, s Němci i Čechy.“ Když jsme dali dohromady všechny prameny, které líčí události u Mostu, zjistili jsme, že se sice nepatrně rozcházejí, ale jinak vesměs vyjadřují jinými slovy totéž. Vojsko Míšňanů přitáhlo k řece Bílině. V tomto okamžiku se jim do cesta postavili pražané. Jenom sami, bez posil. Důvod? Od bitvy na Vítkově hoře, kde byli právě Míšňané poraženi Žižkou na hlavu, nepohrdali husité nikým jiným než právě Míšňany. Husitské jednotky překročili řeku Bílinu a na jejím levém břehu začali boj.

Se svou troškou do mlýna přichází německý letopisec Johannes Leonis: „Hned na počátku bitvy poranil mostecký měšťan šípem koně husitského praporečníka. Kůň začal jankovatět, skákal sem tam. Vznikla tlačenice, vzadu stojící bojovníci mysleli, že ti vpředu couvají, a tak někteří z nich obrátili svoje koně a dali se na ústup. Toho samozřejmě Míšňané využili a v řadách pražanů prolomili řady.“ Obléhající vojsko začalo kupodivu prchat, i když vlastně nemělo proč. Začala se strašlivá řež. Pražané, když nemohli srovnat své řady, dali se na útěk. Začali obracet. Prchali. Způsob, jakým nás prameny zpravují o útěků pražanů, dávají celé té události až tajemný nádech. Tak třeba v jedné kronice se dočítáme, že část pražanů byla usmrcena, „a jiní uprchli z řečeného hradu v noci a zanechali tam výzbroj.“

Obdobně nás informuje i historik Josef Pekař: „V noci po bitvě utekli pražané i ostatní Češi a zanechali zde vozy, praky, pušky a ostatní vojenské vybavení.“ Kronika o Janu Žižkovi popisuje událost následovně: „A pražané hradu Mostu dobývali. Míšeňský přitáhl a retoval jest Mostu, a pražany porazil. A pušky a praky pobral a množství lidu porazil. Ale málo zjímal.“ Kronikář Vavřinec z Březové se vyjadřuje dost nejasně: „Zmocnil se neslýchaný strach a hrůza jak vojska míšeňského, tak pražského. Neboť při srážce ti, kteří vedli šik pražanů, dali se na útěk, a když to viděli ostatní, obrátili se všichni na útěk, zanechavše tam dva praky a tolikéž velikých pušek.“

Žižkova neporazitelnost

Historik Václav Vladivoj Tomek vystupňoval celou tu záhadu na základě soudobých zpráv následovně: „V noci pak strhnul se z příčiny i souvěkým neznámé zmatek podivný v ležení českém, takže ti, kteří stáli v prvním šiku, dali se najednou na útěk, zadnější podtrženi jsou tím spolu, a utíkali všichni, opustivše vozy, praky a pušky; každý na jinou stranu beze všeho pořádku.“ Většina prchajících se dala kolem takzvaného Jezerního mlýna podél městských hradeb. Brunšvický vévoda byl náhlým úspěchem svých ozbrojenců tak překvapen, že ani nevydal rozkaz k pronásledování ustupujících. To je celkem důležitý detail. Prostě se bál lsti. Nevěřil, že by tak snadno, tak lehce a takřka hned na samém začátku boje vzali husité do zaječích. Nastal velký mumraj. Pražští pištci a trubači hráli k boji, jenomže české vojsko už prchalo na všechny strany.

Pražané měli v bitvě málo jízdy, zatímco Míšňané měli naopak hlavní sílu vojska na koních. Husité proto museli zastavit nastupující Míšňany dřív, než se spojí s Mosteckými. Proto část pražanů vykročila německé jízdě vstříc. Měla to být původně nastražená past. Spočívala v tom, že jakmile husitští pěšáci narazí na německé koně, začnou před nimi ustupovat a tak vlákají jízdu markraběte Fridricha do úzké soutěsky, kde budou koně víc na překážku než k užitku. budou pražané pálit u pušek seshora ze skal a tak nepřítele rozeženou. Ten plán nebyl vymyšlen zrovna nejhůř. Ale – copak 5000 pražských bojovníků se dalo opravdu strhnout na útěk jedním postřeleným koněm? To si trošku přibájil německý kronikář Leonis. Pražští vůdcové sami obrátili koně. Podle plánu. Chtěli přece vlákat husitskou jízdu do pasti ve skalnaté soutěsce. Ostatně němečtí historikové uvádějí, že brunšvický vévoda velice váhal s pronásledováním husitů – cítil, že to je past.

Pražané ustupovali po svahu hory podél městských hradeb až ke svému táboru, kde našli oporu v pevné vozové hradbě. Jenomže to už se brunšvický vévoda takříkajíc rozhoupal a vydal rozkaz se za husity pustit. Německá jízda najela na vozovou hradbu a tady se (chtě nechtě) zastavila. Došlo ke krutému boji. Kdyby... Historie je sice nezná, jakož ani historici, ale obyčejný smrtelník pár takových „kdyby“ může položit na stůl. Kdyby... Kdyby v českém vojsku panovala větší kázeň... Kdyby Češi nepodceňovali německé „Myši“. Kdyby si už před bojem nerozdělovali jejich brnění, zbroj, koně, kořist...Na jednu bitvu, podle plánu vyhraná předem, bylo těch „kdyby“ až moc. Bitvu vlastně přerušila noční tma, a výsledek vypadal, že bude jaksi nerozhodný. O to víc je noční útěk pražského vojska záhadný.

Útěk pražského vojska

„Husitské velení přiměly těžké ztráty k rozhodnutí užít noci k vyklizení tábora a rychlému ústupu několikerým směrem,“ víceméně hájí poražené pražany historik Václav Vladivoj Tomek. „Ten byl proveden se zdarem, i když ne beze zmatku, ale nepřátelé, kteří nezpozorovali opuštění husitského tábora leč ráno, mohli oslavovati výsledek jako vítězství.“ No, jak taky neslavit, když se ten „ústup“ k nerozeznání podobal chaotickému úprku, při kterém nechali husité všechnu svou výzbroj nepřáteli... Vojsko, které se připravovalo na rozhodný úder, utrpělo vývojem události značný šok. Ten šok byl o to větší, že místo původně plánovaného dělení kořisti se počítali mrtví. Prostě pražané propadli docela normální panice, která vedla k bezhlavému útěku, a s tím už hejtmani nic nenadělali. Morálka a vojenská kázeň se při tomto tažení od kázně křižáckých žoldnéřů moc nelišily. Tomu nasvědčuje i jediný zachovaný článek vojenského řádu, který vydal na podzim toho roku pražský hejtman Jan Bzdinka. Ten nařizuje, „aby žádný bez povolení hejtmanů z vojska nevracel se ani z boje, ač by se bojovati přihodilo, pod ztracením hrdla i statku.“

„A když dostala se tato hrozná pověst o veliké porážce bratří do Prahy, celé město bylo zarmouceno, plakaly ženy i sirotci, ztrativší tam otce, a všichni jak světští, tak duchovní želeli nezřízeného skutku svých bratří. Také věrní kazatelé po všech kostelích volali říkajíce, že všemohoucí Bůh spravedlivým svým soudem dopustil na nás tu ránu. Neboť když jsme na počátku bojovali na obranu jeho přesvaté pravdy v oddanosti a pokoře, všechno se nám s pomocí Boží příznivě dařilo na jeho pokyn; ale nyní, když naši bratří upadli v nešlechetné smýšlení a někteří bojují ne za pravdu, nýbrž za kořist, nemilosrdně berou statky chudých a zabíjejí bližní krutěji než pohané, rozhněval se na nás Pán Bůh a dopustil na nás tu ránu. Proto opustíce zlé, podrobme si milé vůli Boží a modleme se k němu, aby ráčil odvrátiti svůj hněv a ráčil nám uděliti své milosrdenství.“

Měla porážka pražanů vojenský význam? Rozhodující moc nebyla. Praha po městských čtvrtích zmobilizovala další sbor a vyslala jej Žižkovi na pomoc. Jediným současným zpravodajem o těch událostech, Vavřinec z Březové, nám v této souvislosti předkládá překvapivou zprávu: „V tom čase vytáhly tři čtvrti pražského města proti Mostu, aby shromáždili bratří rozptýlené sem tam po městech a spojíce se vjedno vyhnali míšeňské vojsko z království; a s nimi jel i Žižka, táborský hejtman, aby aspoň nahnal Němcům strachu – dlel tehdy v Praze pro léčení očí.“ Tedy přibližně dva měsíce po oslepnutí se Žižka odvážil vydat na nové tažení. Ohromující je, že hned za této vojenské operace si připsal vítězství, aniž musel dát rozkaz ke zteči. „Když Míšňané sotva do Loun dorazili, uslyševše o přibližování se jejich, v rychlosti vyhostili se sami ze země české.“ Ano, vyhostili se... Dost rychle. Takový efekt dokázala tehdy vyvolat aureola Žižkovy neporazitelnosti.