218. schůzka: Diktatura

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Žižka z Trocnova
0:00
/
0:00

„Nejjasnější králi, jak Vaše Milost ve svém listě jest položila, byli-li by kteří neřádové, že je Vaše Milost chtěla opraviti v koruně české, tito jsou neřádové dolepsaní a křivda: První neřád, že Vaše Milost Mistra Jana Husa pod svým glejtem dopustila upáliti na hanbu a potupu všemu českému jazyku. Další, že Vaše Milost dopustila odsouzení české země, a na to kříž aneb kruciatu papežskou vydala, aby Čechy i jiné křesťanstvo všechno jakožto kacířstvo potupili vyhladili.“

„Další, že Vaše Milost všech zemí okolních a knížat tím křížem a kaceřováním křížovým proti jazyku českému vzbudila a vzbouřila a potom je sama uvedla do království Českého. Další, že ta knížata a cizozemci Tvou Milostí a jejím vedením zemi českou pálili, hubili a loupili, věrné Čechy, duchovní i světské, muže i ženy i dítky pálili, pannám i paním násilí činili. Další, že měštěnína pražského Krásu řečeného u Vratislavi pro přijímání těla a krve Boží kázala koňmi vláčiti, potom upáliti k hanbě a ku potupě jazyka českého. Další, že mnohé měštěníny vratislavské Vaše Milost kázala stínati pro viny králem Václavem slavné paměti odpuštěné. Další, že korunu Českého království k veliké hanbě a potupě království beze všeho povolení obecného, panského, města Pražského, rytířského, panošského i jiní vší obce české Vaše Milost vyvezla z království proti všemu řádu a mimo svůj slib. Další, že i svátost říšskou, kteroužto císař Karel slavné paměti s velkou snažností a s náklady velikými ke cti království dobyl, neřádně ku potupnosti země vyvezla beze všeho obecného povolení. Další, že dsky zemské bez obecného povolení schovala. Další, že ze svobod a práv našich, ve které země česká i moravská jest usazena a od předků jeho králů a knížat jest zachována, všecky stavy utiskla a vyvedla.“

Neřády krále Zikmunda

Jan Skramlík: Čáslavský sněm v červnu 1421

Neřádů, které Jeho Milosti králi Zikmundovi spočítal čáslavský sněm, bylo ještě o pár víc. A od plic mu napsali, že to všecko jsou neřády jeho. Předpokládali totiž, že Zikmundova paměť nebude patřit k těm nejspolehlivějším. A taky že nepatřila. Ukázalo se to hnedle v králově odpovědi, kterou do Čech adresoval. „Zikmund z Boží milosti et cetera...“ (takhle si král v listu sám nechal zkrátit svůj titul; budeme tedy zkracovat i my jeho list a vyjmeme pouze to podstatné): „Jakož nám vinu dáváte v mnoha kuse, zvláště upálení mistra Jana Husa a Jeronýma, jakož kacířství, hanění a odsouzení země české – tím my vinni nejsme.“ Pádná odpověď. A zdůvodnění? Prakticky žádné. Zikmund okamžitě zatroubil do útoku. „Ale ti věčnou záhubou a hanbou české koruny jsou, kteří kláštery a kostela dělané ke cti Pánu Bohu boří, panny, kněží, mnichy a jiné duchovní lidi, rytíře, panoše a jiné dobré křesťany, ženy, muže ukrutně pálí a mordují, obrazy sekají a města ruší a opouštějí a vypalují, zemi tak napořád hubíce. A ti neřádi zjevní a nekřesťanští vzbuzují a bouří knížata okolní a všechno křesťanstvo proti té zemi – ne my.“

Dále Zikmund zdůvodňuje, proč si vzal do úschovy koruny a svátosti: „aby hanebně ty věci nebyly zbořeny, zkaženy, zrušeny a zatraceny,“ taky desek zemských že se ujal, „a svými pečetěmi jsme je zapečetili,“ a už je tu zmínka o čtyřech artikulech. Zikmundův postoj je překvapující: „Na to my odpovídáme, že jsme vám toho nikdy neodpírali, ale vždy svolovali a podávali slyšení.“ Což nebyla pravda. Za držení čtyř artikulů nechal Zikmund upalovat. Ve Vratislavi například. „Také slyšíme, že jste obrazy zbili v kostele pražském a na tom jste ostali, aby ten hrad a kostel obořen byl. Pro Pána Boha nečiňte toho, ani toho nedopouštějte, by to bylo bořeno, již jste jednu stolici té koruny obořili na Vyšehradě i kostel; oboříte-li druhou, tehdy vězte, že skrze to vzbouříte na sebe všechno křesťanstvo.“ A nakonec ještě působivý apel: „Pro Bůh smilujte se sami na sebou i nad tou zemí a nedejte té země více hubiti, a přistupte ke spravedlivosti a stavte ty neřády, ať se více nedějí proti Pánu Bohu a proti všemu řádu církve svaté a proti nám, a my vám rádi v tom chceme pomocni býti. Pakli byste toho neučinili, tehdy potom, ač bychom rádi, nebudeme moci tomu učiniti než na to přijde, že ta země do konce musí zahynouti.“

Ilustrace k románu George Sandové Jean Ziska, Épisode de la guerre des Hussites

Oba dva listy jsou sice psány česky, ale jako by byl každý v nich v úplně cizím jazyce. Král a většina obyvatel jeho království si ale vůbec nerozuměli. Poněkud jinak se vyvíjela situace v markrabství moravském. Zdejší sněmy uspořádaly separátní sněm v Brně a na něm závěry z Čáslavě odmítly. Což byl triumf Zikmundův, i když nepřímý, ale byl. Povzbuzen úspěchem začal spěšně chystat novou protičeskou kruciátu. Morava se svým odmítavým rozhodnutím v podstatě natrvalo ocitla v protihusitském táboře. „Téhož roku, totiž 1421., začal se na Moravě stavět nový Tábor na jednom ostrově řeky Moravy ve vsi řečené Nedakonice blízko Strážnice.“ Poznámka na okraj: mohlo jít skutečně o ostrov, ale taky o hrad a město jménem Ostroh. Situace na Moravě opravdu vůbec nebyla jednoznačná. A už vůbec ne idylická. „Tito táboři, totiž sedláci s některými kněžími a spolu s panoši, obsadivše klášter Velehrad, upálili opata s klášterem a přemnohými knihami.“ Kromě velehradského opata Jana zabili ještě jeho bratra a dalších pět mnichů, jakož i dva konvrše (tedy laické řeholníky), a rovněž číšníka piva.

A když jsme u toho piva a jiných lahodných moků, tak sklepy s nimi a dalšími zásobami moravští táboři vyloupili a ohněm zničili celý objekt kláštera na Velehradě včetně knihovny.Následovala trestná výprava. „Proto olomoucký biskup a páni s moravskými městy z obavy, kdyby táboři zesílili, aby oni neutrpěli nesnesitelné škody jako v Království českém, vytáhli všichni s Rakušany do pole dobýt ostrova, a když učinili naň útok, byli zabiti mnozí ze strany Rakušanů a olomouckých měšťanů. A když se proto spolu povadili, zapálili boudy a opustili pole. Toho ostrova se pokusili zmocniti také Uhři, ale byvše odraženi, nechali toho. A byli na tom ostrově krvelační kněží, kteří jako laikové, bradatí, bez tonzury, brali na sebe brnění a sloužíce mši nezachovávali církevní řád, nýbrž ve vlastním oděvu, pomodlivše se Otčenáš, posvěcovali; a z nich nejvyšší byli dva, tovaryši, Bedřich ze Strážnice, a Tomáš z Vizovic.“ Tihleti dva, tedy Bedřich a Tomáš, byli dva kazatelé školy v Sezimově Ústí, kteří se po několikaměsíčním pobytu na Hradišti hory Tábor rozhodli vrátit se domů do rodného kraje. O Tomášovi z Vizovic víme, že jak se vynořil, tak rychle se do dějin zase potopil, zatímco Bedřich ze Strážnice, ten se stal dokonce husitským hejtmanem a ve zdraví celou revoluci přežil a zemřel čtvrt století po bitvě u Lipan jako velice zámožný pán.

Žižka přichází o druhé oko

Věnceslav Černý: Žižka raněn do oka před Rabím

„Potom táhl jest Žižka a obehnal jest Rabí hrad a tu mu jest druhé oko vystřeleno. I byl jest slep a ledva živ zůstal.“ Smůla. Na jedno oko slepý, teď přišel husitský hejtman a jeden z dvaceti členů prozatímní české vlády i o druhé. Chtěl nejspíš upevnit svoje pozice, získané v minulém roce na jihozápadě země. Někdy v polovině června dorazil Žižka k hradu Rabí. Toho využil Jan z Rýzmberka, aby se tady znovu opevnil. Obléhání skončilo pro Žižku tragicky. „Když dal hnáti útokem a posádka hradní se bránila střelbou ze zdí, vletěl Žižkovi šíp do druhého oka, které jediné dotud vidělo. Zeman jménem Kocovský, snad Sezema, snad Hynek z Kocova, kteří se připomínají toho času co dva bratří toho jména, byl prý střelcem, od něhož šíp ten byl vystřelen. Rána prý byla taková, že Žižka ledva živ zůstal.“

A náš starý známý Eneáš Silvius dodává, že se Žižku vzápětí pokoušeli léčit: „Byl převezen do Prahy k lékařům, a ačkoli se ze zranění vyhojil a zůstal naživu, zraku už nikdy nenabyl.“ Staré letopisy české ještě doplňují, jak se to vlastně stalo: „Žižka ztratil druhé oko, neb mu je z hradu někdo vystřelil ve šturmu.“ Dva čeští historikové ovšem pochybovali, že Žižka oslepl úplně. První tuto možnost nadhodil Josef Pekař, později s ní přišel Václav Chaloupecký. On totiž sesbíral všechny údaje z kronik a dalších pramenů, ve kterých se po roce 1421 mluví o jednookém Žižkovi. A není jich právě málo. Petr Chelčický byl však Čech, a o Žižkovi psal někdy v roce 1422 nebo 1423: „Byl to chytrý člověk v boji, byť o jednom oku.“ Buďto vycházel Chelčický z dřívějších údajů, před bojem u hradu Rabí, anebo věděl, že se pražským lékařům podařilo aspoň částečně Žižkovi vrátit zrak. Každopádně ještě v roce 1437 uvádí německý kronikář Eberhart Windcke, který se zdržoval dlouhá léta v Čechách: „Husitští Čechové měli za vůdce kteréhosi chlapa jménem Žižka a to byl velký lotr a měl jen jedno oko.“

J. V. K. Boušek: hrad Rabí z východní strany, vlevo dole situační plán

Zdali existují nějaké konkrétnější důkazy, že by Žižka nemusel být ani po Rábí dočista slepý? Zpráva o bitvě před Hradcem Králové v roce 1423. Tedy dva roky po Rabí. Nebylo to během bitvy, ale před ní. Vlastnoručně zabil kněze, kráčejícího v čele nepřátelského vojska. To předpokládá, že alespoň trochu musel vidět. Vraťme se ale zase zpátky. Jaké zranění Žižku pod hradem Rabí vlastně postihlo? Za prvé – mohl to být „zástřel“, za druhé: mohl to být úder do oční krajiny. Po svém zranění byl Žižka převezen do Prahy a tady svěřen péči lékařů. O jeho léčbě v Praze, která měla trvat asi dva měsíce, podal nejdůležitější zprávu kronikář Vavřinec z Březové: „Žižka, táborský hejtman, pro lékařství očí svých v Praze tehdáž byl, jehožto zhojení zraku žádné jiné naděje nepokládali.“ A ještě dodává: „Lékaři v Praze zástřel z oka vytahovali.“ Eneáš Silvius ještě nezapomene připomenout, že Žižka „byl střelou uhozen,“ takže se nabízí možnost, že jakési cizí těleso či tělísko vniklo vojevůdci do oka nebo do jeho blízkosti. To znamená, že to nemusel být zrovna hrot šípu, ale „úlomek kamene, dřevěné nebo železné třísky a podobně,“ uvažuje lékař a antropolog profesor Emanuel Vlček, když zkoumal část lebky, objevené v Čáslavi a připisované Janu Žižkovi.

„Popřípadě mohlo k tomuto poranění dojít v kombinaci s tupým úderem na krajinu oční a tím došlo k pohmoždění oční koule nebo ostatních orgánů oka. Krajina pravého oka čáslavské kalvy nese stopy po vyhojení opouzdřeného hematomu, který vznikl tupým úderem na oční krajinu. Tento nález by dobře doložil zmínku Eneáše Silvia, totiž že střelou uhozen byl. Zda tento tupý úder vedený na horní okraj pravé očnice byl ještě provázen poškozením očního bulbu nebo pravé tváře, nebo zda do oka současně nevniklo cizí těleso, nelze kvůli chybějícímu obličejovému skeletu říci.“ Nemají tedy pravdu kroniky, když tvrdí, že oko Žižkovi vystřelili obránci Rabí šípem. Takový zástřel by okamžitě vedl k jeho smrti. Daleko spíš se zdá, že ke zranění mohlo dojít v boji, dejme tomu odštípnutou třískou pavézy. To znamená, že Žižka mohl na své pravé oko alespoň částečně vidět i po tom nešťastném zástřelu u Rabí. Mohlo mu zůstat takzvané slepecké vidění, tedy na několik metrů. A když už byly Žižkovy ostatky podrobně zkoumány, věnoval profesor Vlček pozornost i levé očnici, tedy přesněji její horní polovině.

Kosterní pozůstatky z tzv. čáslavského nálezu. Některé z ostatků s velkou pravděpodobností náleží husitskému vojevůdci Janu Žižkovi.

„Ztratil jedno oko jako chlapec, když sobě mezi kamarády hrál,“ dozvídáme se od Eneáše Silvia. „To poranění zmenšilo celou krajinu levého oka i levou polovinu čela. Tlak hojící se jizvy vyvolal uhnutí celého nosu k poraněné straně“ – tzn. k levé straně. „Chlapec se tedy po tomto svém zranění ještě vyvíjel, rostl, nemohlo jít o dospělého člověka. Jeho věk v době úrazu byl deset, dvanáct let.“

V červnu 1421 bylo v Praze živo. V červnu se tam děly věci. Mezi námi – ony se tam děly už dobrých šest let, ale v tom červnu to bylo opravdu hodně horké. Ani ne meteorologicky, jako spíš politicky. Což je daleko vážnější. 30. června 1421 se v Praze rozezněly všechny zvony. „V pondělí po svatém Petru podle tajného jednání některých mužů s panem Janem knězem, který měl za sebou slabou většinu lidu v obci, zazvonili na veliký zvon u blahoslavené Panny Na Písku a na jeho zvuk se s povykem sběhli všichni milovníci neřádů z Nového Města na Staré z návodu, jak se předpokládá, kněze Jana. A přišedše tam vpadli do radnice a s křikem doráželi, že konšelé obou měst nejsou věrni, přičemž jim přičítali mnoho provinění, a proto že musejí být zaslouženě sesazeni. A proto jim vzali pečetě a spojili Staré Město s Novým v jedno město a zvolili z celého shromáždění obce čtyři hejtmany, aby vedli až do zvolení nových konšelů správu jak Starého, tak Nového Města.“

Julius Fischer: Jan Žižka (1935)

Mistr Vavřinec z Březové byl sice všechno možné, jenom ne objektivní, nemohl popřít, že většina novoměstské obce šla za svým tribunem. „Pan Jan kněz“, a „kněz Jan“, to je samozřejmě Jan Želivský. Spojence měl i na Starém Městě, jinak by se mu ten překvapivý tah se spojením obou pražských měst nepovedl. Zároveň však vstoupil na velice kluzkou plochu diktatury. Začal rozhodovat sám. Během dvou dnů dosadil do obou měst po patnácti konšelech. Ve čtyřčlenném předsednictvu se objevil i Jan Želivský. „A když tímto způsobem světští tak pěkně v jednotu byli uvedeni, ptal se kněz Jan obce shromážděné, nechce-li, ba neporoučí-li, aby duchovní také v městě všichni za jedno byli. Hřmotný ohlas tak, tak! omráčil všechny přítomné disidenty, takže nikdo netroufal si odporovati nahlas a veřejně, i dána jest tedy od obce moc mistru Jakoubkovi a knězi Janovi, aby na místa kněží nesvorných uvodili muže zákonu Božímu a obci oddaně věrné.“ A Vavřinec z Březové informovaně dodává: „Tomu usnesení se neodvážili starší a znamenitější odporovati ze strachu, aby nebyli shozeni z radnice.“ Želivský měl už s jedním převratem zkušenost. Zkusil si ho v srpnu loňského roku. Koneckonců si už vyzkoušel i to shazování z radničních oken.

Ve srovnání s minulým rokem vliv Želivského stoupl díky jeho vítězné válečné výpravě, která posunula Prahu do čela země. Jako správce vojska našel kněz Jan společnou řeč s několika vojenskými veliteli, jmenovitě s Janem Hvězdou z Vicemilic. To byl původně takový drobný zemánek z Čáslavska. Nahoru ho vynesla revoluce. Hvězda měl posměšné přízvisko Bzdinka, a právě jeho prosadil Želivský jako jednoho ze čtveřice dočasných hejtmanů. Želivský se ocitl na vrcholu své moci. Soustřeďoval ve svých rukou řadu oficiálních funkcí, do kterých byl řádně zvolen: stal se poradcem zemské vlády v náboženských otázkách, byl správcem vojska a taky správcem kněžstva. Nadto ještě suploval roli podkomořího. Poněkud paradox: správce vojska byl zároveň správcem kněžstva!

Bouřlivý protest žen

„Sbor kněžský počal se v Praze v Karolinu; i sešel se nemalý počet duchovních netoliko z Čech, ale i z Moravy. Arcibiskup Konrád omlouvaje se nemocí, postavil mistry Prokopa a Příbrama za své náměstky.“ K těm dvěma však přibyli ještě další dva: „Uvedení mistři si vyvolili ku pomoci mistra Jakoubka ze Stříbra, bakaláře teologie, a kněze Jana, který tehdy spravoval celé město.“ Ta volba ovšem nebyla bez komplikací: „Nehledíce na to, že kněžská obec vyslovila odpor proti knězi Janovi, kterého nazývali odpadlíkem, nechtějíce nad sebou míti žádného muže zlé pověsti.“ Želivský odjel z Prahy hned po synodě, a jeho protivníci se okamžitě chopili iniciativy. Protestovaly ženy. Panny a paní. Tváří v tvář konšelům dosazeným Janem Želivským přednesly protest proti čistkám na pražských farách. „Ta bouře směřovala zvláště proti mistru Křišťanovi z Prachatic, faráři svatomichalskému, též proti farářům u svatého Petra a u svatého Mikuláše – i stalo se skutečně, že na poslední dvě místa byli dáni kněží táborským smyslům náchylnější. Útisku a strachu, který šel na mnohé oblíbené kazatele, zželelo se mnohým paním a pannám pražským smýšlení kališnického tak, že se sešly dohromady, sepsaly dlouhou stížnost a nesly ji hlučně na radnici, kde jedna z panen konšelům ji četla, prosíc, aby netiskli ani nedopustili tisknouti od kostelů kněží věrných.“

Jan Simota: Alegorie husitství na stanici metra Želivského. Zprava: Jan Želivský, Jan Hus, Jan Žižka

Konšelé si s těmi aktivistkami nevěděli rady. Chtěli je rozdělit na vdané a svobodné, ale amazonky se nedaly. Tak je zavřeli do hlavní síně a sami šli domů; za dvě hodiny je však raději pustili na svobodu. Ony ty dívky a ženy projevovaly čím dál tím větší nespokojenost. Ještě větší odpor se projevil na shromáždění velké obce. Podle jeho usnesení nesměl v Praze kázat ani sloužit mše žádný kněz, který by se nesrovnával s mistry a knězi ve věcech víry. Přechovávačům takových kněží hrozila ztráta života i statků. Dokonce měla být v Praze ustavena jakási stočlenná komise, která by pátrala po pikartech. Takže reformovaná církev chtěla užívat inkvizice...Jak snadno lze zapálit hranice! Stačí pouhé podezření, obvinění, pomsta udavače.

„23. července švec Václav, měšťan Starého Města pražského, protože špatně smýšlel o velebné svátosti oltářní a nechtěje ustoupit trval ve své zatvrzelosti, byl téhož dne v sudě upálen. Díky Bohu!“ Tváří v tvář kruté smrti svého souvěrce si pražané naštěstí uvědomili, jak nebezpečného ducha nenávisti a pomsty uvolňují, a proto bylo v nově svolané obci rozhodnuto, „aby nižádný druha nehaněl, a zvláště pikartstvím nepotýkal. Pakli kdo by kterakkolivěk koho pikartem nazval anebo jinak haněl, a toho nedoložil hodným důvodem, takový aby sám utrpěl takovou pomstu, kterouž by ten zhaněný byl postoupiti měl.“

Jan Želivský byl v té době od Prahy daleko, až na severu Čech. Svou nesmiřitelnost vůči „nepřátelům Krista“ značně přeháněl, a tak se jeho výprava změnila v trestnou expedici, při které pražané nemilosrdně vydrancovali kláštery v Doksanech, Teplicích a Oseku. Dobyli Bílinu a všude se dopouštěli krutostí, které mělo málo společného s podstatou boje o kalich. Pak se dostavila odplata, aspoň tak do nazval kronikář. Přišla v bitvě u Mostu.