217. schůzka: První národní shromáždění

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Žižka z Trocnova

Na své pouti českou historií jsme dorazili do roku 1421. Je to důležitý letopočet, který o mnohém budoucím rozhodl. Stejně jako rok předešlý a stejně jako léta následující i tento byl válečný. Jakkoli to odporuje samotnému smyslu víry, kterou vyznávali všichni, válka začala být považována na normální stav věcí.

„Toho roku, totiž 1421, pohnula se spojená vojska, pražské a táborské, k městu Chomutovu a mocně je oblehlo. A když se Němci z cimbuří hradeb přicházejícímu vojsku rouhali a toho dne jeho útok odrazili, učinilo vojsko hned druhého dne, to je v neděli, útok na město, napadnuvši ze všech stran příkopy a hradby. A přesto že obyvatelé města na ně lili rozpuštěnou smůlu a vařící vodu, přece se pražané z jedné a táboři z druhé strany zmocnili spolu s hradem města, a vtrhnuvše do něho, provedli veliké loupení a zahubili všechny muže města mečem a ohněm, ponechavše jich naživu sotva třicet, aby pochovali těla mrtvých. A ti jich pochovali přes dva tisíce. A nešlechetné táborské ženy tam spáchaly hrozný zločin, neboť vyvedly z města ženy a panny, oplakávající své muže a rodiče, slíbivše jim bezpečný odchod, ale ony když vyšly z města, svlékly z nich roucha, pobraly jim peníze a jiné věci, zavřely je do jedné viničné boudy a zahubily je plameny ohně, nešetříce přitom ani těhotných, aby rozmnožily nenávist své nepravosti.“

Krutá občanská válka

Na jednom místě upalovali husité své protivníky, jinde to bylo zase právě naopak. Vzájemné upalování se stalo jakýmsi všeobecným obyčejem. Rovněž metání do důlních šachet bylo velice oblíbeno. V tom ohni většinou nekončili vojáci jedné ani druhé strany – jako mnohokrát v historii (ale nejen v ní) dopadaly hrůzy války na civilní obyvatelstvo, i když proti němu vlastně oficiálně žádná z nepřátelských stran boj nevedla. „Téhož roku pražané a Žižka dobyli město Beroun. V jednom domku na předměstí pak byli upáleni urození a vzácní Čechové Jan Koblih, pan Bohuslav Doupovec s otcem, a spolu s nimi i jiní rytíři, panoši, kněží, konšelé a další mistři i prostí lidé.“ Kronikář Starých letopisců českých se tady na chvilku vzdal své zpravodajské nestrannosti a dodal žalujícím tónem: „Takhle tedy oslavovali boží zákon, že by si čert v pekle mohl nad takovým vražděním zamnout v ruce.“ Čert, mající v pekle na starost resort Českého království si mohl svoje pařáty doslova umnout.

„Tři týdny před masopustem dobyli Kutnohorští kostel v Přelouči a obyvatele odvedli do Hory. Potom v úterý masopustní dobyli Chotěboř, když tu byl hejtmanem Petr Hromádka z Jistebnice, jenž zakládal Tábor. Pan Jan Opočenský je vylákal ven a slíbil jim na svou víru a čest, že je zachová při životě. Ale pak je pochytali a nahnali do stodol (byly jich plné tři stodoly) a upálili. Když jakási žena viděla, jak její muž hoří, skočila za ním do stodoly a uhořela se svým mužem. A tak jich tu ten pán věrolomný zahubil na sedm set. Hejtmana Hromádku pak ještě se třemi dalšími popravili v Chrudimi.“

Obrana kalicha na východě

Po akcích na jihu, západě a severozápadě Čech se na jaře roku 1421 rozhodl Žižka vystoupit rázně na obranu kalicha na východě. Tu operaci podnikl po předchozí dohodě společně s pražskými houfy. Pražané získali nejprve sami (tedy bez Žižkovy účasti) během jednoho měsíce a prakticky bez boje královské pevnosti Český Brod, Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk, Kutnou Horu. Zvlášť na Horách Kutných bylo podrobení doprovázeno pozoruhodnými rituály. „Kutnohorští vypravili se svým hormistrem a množstvím ozbrojenců své vojsko ke Kolínu napadnout pražany; když však viděli množství pražského vojska, i to, že sousední města se poddala, jakož i že hradby byly částečně pobořeny, vrátili se do Hory a poslali k pražanům své spoluměšťany poprosit, aby neničili ten klenot království, nýbrž aby s jeho obyvateli milostivě naložili a dali svobodu, kdyby někteří nechtěli státi se zákonem Božím a s pražany, aby mohli svobodně odejíti bez ublížení na statcích a životech.“

Jak to dopadlo? Dobře. Tedy pro Kutnohorské. Žádná pomsta za stovky husitů před časem naházených do kutnohorských šachet. Tuto zcela nebývalou husitskou velkorysost měl na svědomí Jan Želivský. Právě k němu se nyní upíraly zraky všech hejtmanů, proto pominul všechny do nebe volající křivdy a spokojil se s poníženým pokáním. „V den svatého Marka vyšli Kutnohorští naproti pražanům blízko sedleckého kláštera s kněžstvem a množstvím lidu obojího pohlaví s velebnou svátostí těla Kristova v čele. A když se přiblížili k pražanům, poklekli a jeden za všechny prosil pro ně o milost Boha a pražany. A pak kněz Jan jim ve svém proslovu připomenul po řadě hříchy, kterých se dopustili, aby se jich již více nedopouštěli a oznámil jim mír a milost, danou jim od Boha a pražanů. A když se daly obě strany do velikého pláče, hned pozdvihli hlavy k nebesům, zpívajíce střídavě tě Boha chválíme, totiž Kutnohorští jeden verš a pražané druhý, a tak se plesáním vrátili s některými pražany, kteří převzali držení města a upevnili horní řád.“

Ferdinand Hetteš: Upálení adamitů

Dojemná scéna. Hlavně jak Kutnohorští slibovali, že už to čestné slovo opravdu víckrát neudělají. Mezitím na jihu země vznikl bojových svaz husitských měst kolem Tábora. Na východě se dával dohromady takzvaný pražský městský svaz. A právě na tom východě začali husité s ofenzívou. Žižka se k ní připojil koncem dubna (měl ještě jakési nedodělky v pracovním programu: musel zrovna upalovat pikarty), a hned poté se vydal na plen východočeských klášterů. Dlužno dodat, že si počínal s obzvláštní pečlivostí. Trasu si zvolil tak, aby těch klášterů a taky kostelů jich v jednom zátahu zlikvidoval co možná nejvíce.

„V tom kraji vypálil nebo částečně zničil kláštery v Pardubicích, Podlažicích a Sezemicích a četné jiné kostely. Potom obsadivše město Chrudim, opanovali táboři Mýto, Poličku, Trutnov, Dvůr Králové s četnými hrady, a bez pobití lidí, kdy se dal biskup na útěk, byla obsazena Litomyšl. A opanovavše všechna tato města, vytáhli s vojskem k Jaroměři, městu velmi chráněnému před nepřáteli a výborně obsazenému branným lidem. A když přitáhli k tomu městu, obklíčili je a učinili na ně útok a hned druhý den dobyli příkopů až k hradbám, ale ne bez značné ztráty svých lidí. Obyvatelé města pozorujíce, že by nebyli s to odolati, ze srdce prosili, aby směli bez ublížení na těle živi pokojně odejíti. A když byl dán slib, nechali je vstoupit do města – všechny měšťany i jejich ženy svlékli do košile, a vyvedše je z města, velmi mnohé utopili a jiné v polích lotrovský lid upálil. Následujícího pak dne upálili jedenadvacet kněží, kteří nechtěli souhlasiti se čtyřmi artikuly.“

Věnceslav Černý: Čeněk z Vartenberka smiřuje se s Pražany

Před Jaroměří se vůbec děly věci. Mezi obléhateli se objevil i staronový spojenec husitů, pan Čeněk z Vartemberka. Potupa ho ovšem neminula. „Ten pán posílal k pražanům a táborům zemany své a sliboval, že již hotov je přistoupiti ke všem artikulům od nich žádaných; oni ale odpovídali jemu, že mu věřiti nechtějí, leč by se v tom skutečně ukázal a vytrhl s nimi do pole vší svou mocí. Přišed tedy do ležení před Jaroměř, pokořil se tu v poli na ten způsob, že poklekl nejprve on a potom přítomní všickni na kolena před svátostí večeře Páně. Kněz Jan Želivský se s nimi modlil a jim řečňoval a pan Čeněk zpovídal se veřejně z vin svých. Ptal se ho kněz Jan hlasitě: Pane Čeňku! Uznáváš-li již, že jsi zhřešil proti Bohu a obci pražské, vzdav Hrad pražský do rukou králových? I řekl pan z Vartemberka: Uznávám. A kněz Jan opět: Prosíš-li, aby Bůh a obec pražská tobě odpustili? Pan Čeněk dí: Prosím! A ihned kněz Jan uzavřel konečnou smlouvu mezi ním a obcí pražskou i pány spojenými tak, aby přijel do Prahy v den Božího těla a dokonale se smířil s obcí, a korouhev jeho, která již déle než rok na pranýři zavěšena byla, odtud složena i roztrhána.“

Devastace kulturních hodnot

Za první rok husitské revoluce bylo v Čechách pobořeno nejméně čtyřicet klášterů se vší výzdobou. Spočítat zničené kostely snad ani nelze. Dnešnímu člověku je zatěžko ospravedlnit tuto ničivou vlnu. Je kruté zjištění, že v chrámu svatého Víta na Pražském hradě existovaly v předhusitské době 64 gotické archy (tedy oltáře), z nich se však nezachovala ani jedna jediná. Devastace kulturních hodnot prostě dosáhla svého maxima. Když se pražané zmocnili Pražského hradu, „spálili na návod kněze Jana (tedy Jana Želivského) se vším rouháním mistrovské obrazy a oltářní tabule velmi umělé a drahocenné, a mezi jiným, aby jejich zběsilost byla zjevnější, vystavili obraz Krista sedícího na oslíku na cimbuří kostela, a obrátivše ho tváří k Míšni, rouhajíce se pravili: Jsi-li ty Kristus, požehnej Míšni! A hned strčivše ho z cimbuří, rozbili ho na kousky.“

Všude, kam se člověk podíval, docházelo v té době k přesunům v držbě půdy. Ty změny byly velice rozsáhlé. K podobným pak došlo v našich dějinách už jenom třikrát – po Bílé hoře ve století 17. a ve století 20. po únoru 1948 a po listopadu 1989. Většinu církevního majetku (a církev vlastnila před revolucí nejméně jednu třetinu veškeré půdy v království) si přivlastnila v šlechta, a to i šlechta katolická: Nejvíce vydělali na parcelaci církevního zboží kupříkladu Rožmberkové. Krok s nimi držel snad jenom rod pánů z Kunštátu a z Poděbrad. Na severozápadě Čech si zase vybudoval rozsáhlé dominium husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic i zemané Smiřičtí, Kostkové z Postupic (a ještě mnozí jiní) si takříkajíc pomohli. Mimochodem – zbylo něco i na tatíku Žižku? Tatíku Žižkovi o majetek moc nešlo. Na rozdíl od jiných dravých hejtmanů zálusk na nějaké rozsáhlé panství neměl. Asi si uvědomoval, jak by to bylo těžké je uhájit. Nicméně... i on se chtěl nakonec... na stará kolena... nějak zajistit. Nějakým takovým menším církevním statečkem... S opevněným sídlem pokud možno. A podařilo se mu najít něco takového na trhu realit? Na „trhu realit“ to nebylo, ale podařilo. Když obléhal Litoměřice, tak si ve volném čase si stačil v okolí něco vyhlídnout.

„Obležení Litoměřic stalo se pro životopis Žižkův památné tím,“ dozvídáme se od historika Václava Vladivoje Tomka, „že mezi přípravami k dobytí města zmocnil se Žižka jakési tvrze dřevěné, stojící na vysokém kuželovitém kopci asi dvě míle odtud nade vsí Třebušínem ve směru k Lípě. Dav jí jméno Kalich, podržel ji nepochybně pro sebe, neb se odtud počal nazývati Janem Žižkou z Kalicha a taktéž i bratr jeho Jaroslav, který (jak se zdá) byl stálým a věrným soudruhem jeho na všech jeho výpravách válečných. Byla to jediná asi velmi skromná odměna, kterou vzal za své služby v řízení vojsk k obraně vlasti, neměv dotud bezpochyby žádné majetnosti nemovité po pozbytí rodného sídla svého Trocnova.“

Majetkové přesuny

K pronikavým majetkovým přesunům docházelo i mezi soudruhy ve městech. Stejně jako šlechta zabírala církevní zboží na venkově, tak se měšťané obohacovali na úkor církve a uprchlíků ve městech. Moc těch spolehlivých údajů zase nemáme, a ty, které máme, jsou jenom dílčí, ale – přece jenom si jakýsi obrázek můžeme vytvořit: Už na podzim roku 1419 opustily Prahu mnohé patricijské rodiny, na jaře dalšího roku odešlo z hlavního města dalších 1400 majetných lidí. Utíkali Němci, preláti, katolíci. Část jich emigrovala do ciziny, ostatní se poschovávali v Kutné Hoře a v dalších katolických městech v naději, že se zanedlouho vrátí na své. Což se nestalo, protože jejich majetky byly zkonfiskovány. A kromě toho byly schváleny dva výnosy: První vylučoval z dědického práva všechny pražské rodilé Němce, „kromě těch Němců s námi v pravdách božích do této chvíle setrvalých.“ Naprostá většina měšťanů německé národnosti poklesla na úroveň „hostů“ a platily pro ně zvláštní právní předpisy. Druhý výnos mířil proti všem „vyběhlým měšťanům a přebyvatelům, kteří jsou se všemi majetkovými důsledky prohlášeni věčně za bezectné a za přísežníky křivé a za zatracence vší obce tohoto města.“

Na Starém Městě se uprázdnila skoro pětina všech domů, což činilo 317 příbytků. Na Novém Městě propadlo konfiskaci celkem 107 domů. Začaly se tu čile zabavovat emigrantské majetky. Patřilo i k nim i 160 dvorců, tvrzí, vesnic v pražském okolí, dále mlýnů, luk, rybníků a polí, bezpočet zahrad a vinohradů. Všechen ten obrovský majetek měl být podle nařízení z roku 1421 levně a přednostně prodáván těm, kteří „k obecnému dobrému v prolévání krve pracovali. Těm dle větší milosti buď prodáváno.“ A to jak „bohatému, tak i chudému, kdož seč může býti.“ Tak to je zvlášť pozoruhodná podmínka. Ano, při koupích se vedle „zasloužilých“ mohli uplatnit zase jenom ti, kdo na to měli. Ve skutečnosti to však stejně dopadlo tak, že si konšelské komise hrály do ruky a nejlepší nemovitosti se rozebíraly mezi sebou. Každý z nich dostal darem nebo za levný peníz dvůr, vinici nebo alespoň zahradu. Pět konšelů se přitom nespokojilo pouze s jedním nabytým statkem, jiní zase nezištně pamatovali na své služebníky, příbuzné i známé. Mnohé pozemky obdrželi notáři městské kanceláře a jiní úředníci, rychtáře nevyjímaje. Naprostá většina venkovských statků připadla staroměstským sousedům. Zrodila se tak jakási podivná vrstva českých měšťanských zbohatlíků. Ti nejčipernější si nahrabali už na začátku revoluce a rychle ztratili zájem paktovat se s těmi „dole“. Nejinak to dopadlo s konfiskáty ve venkovských městech, rozdíl byl akorát v ceně nemovitostí. Ty pražské byly pochopitelně už tenkrát dražší. Na Starém Městě pražském jich mělo jenom šest hodnotu menší než 20 kop grošů; cena většiny z nich byla odhadována na 50 až 200 kop, ale nechybělo ani třináct domů s hodnotou přes 200 kop. Celkově patřily do vyšší cenové kategorie. Pro srovnání: v Táboře stál jeden dům kolem pěti až sedmi kop grošů, pražské domy byly tedy proti těm táborským skutečné paláce, stály nejméně desetkrát víc. A když už tak cinkáme penízky: jeden pár střevíců stál tehdy asi 3 groše, vepř se prodával za 20 grošů, nádenická denní mzda činila obvykle jeden groš.

„V tom čase přijel arcibiskup Konrád z Vechty pod bezpečným glejtem pražanů do Prahy a zapsal se, že bude s nimi hájit čtyři artikuly. Když to bylo vykonáno, zpívali v kostelích Tě Boha chválíme a zvonili na zvony, s čímž nebyli spokojeni táboři, a zvláště jejich kněží, říkajíce: Již opět pražané léčí šelmu Antikristovu.“

Jan Skramlík: Čáslavský sněm v červnu 1421

Pražané ovšem měli v té době jiné starosti. Pospíchali, aby ze svého rostoucího vlivu měli nějaký trvalý politický zisk. Půldruhého roku války napáchalo v zemi takové škody, že požadavek po uklidnění nacházel všeobecný souhlas. A kromě toho by rádi měli na Pražském hradě nějakého nového, dobrého panovníka. Zkoušeli to už v Polsku, ale neuspěli. Pak se po stopách prvního poselstva vydala druhá delegace. Musela to vzít přes Litvu. Právě tam dostihla jednak Vladislava Jagellonského, jednak velkoknížete litevského Vitolda. No a další kolo se konalo v Krakově. A výsledek? Jednalo se, projednávalo, vyjednávalo, ale – věci se z místa ne a ne hnout. Příčina? Polský král českou korunu odmítal – z obavy před papežem. Nechtěl si zadat. A co litevský kníže? Velkokníže. Vitold sice projevil ochotu jednat, ale jak v Polsku, tak i v Litvě padaly námitky. Jaké námitky? Především proti faktu, že zákonný dědic trůnu Zikmund nebyl dosud sesazen řádným sněmem. Každé předčasné rozhodnutí mohlo vést k mezinárodním komplikacím. Takže nezbývalo než se pokusit svolat regulérní sněm české koruny. A podařilo se. „Téhož roku na první den měsíce června byl svolán do Čáslavě obecný sněm všech pánů a rytířů i obcí jak českých, tak i moravských, aby přišli jak přátelé, tak i nepřátelé a pojednali o míru, spravedlnosti a dobru království a zvláště o věcech, které podporují zákon Boží. I stalo se, neboť se sešli páni Království českého s mnohými rytíři a Pražany a obcemi ostatních měst ve farním kostele čáslavském.“

Čáslavský sněm

Měšťané toužili po tom, aby je konečně uznali jako samostatný stav. Pro sněmovní myšlenku se podařilo získat i souhlas husitské šlechty, některých moravských pánů a řady katolických aristokratů. Ti si zase slibovali, že by se ztracený vliv opět navrátiti mohl do jejich ručiček. Pro účast v zastoupení se rozhodl dokonce i Zikmund. V. z. V zastoupení. „Ti všichni, velmi často se scházejíce jednali o tom, co se týkalo míru, co spravedlnosti a co svobody zákona Božího. A tak dne 7. června vyslovili všichni jednomyslný souhlas se čtyřmi artikuly, slibujíce, že jim na svých statcích dopřejí svobody a budou jich hájiti.“ Takže – všeobecná shoda. Co se čtyř artikulů týče, ano. Ale ještě tu byl pátý článek. „O pátém článku, který byl tehda předložen, totiž aby neměli uherského krále Zikmunda za krále, leda že by chtěl Bůh, aby si ho vzali za krále, byla nějaká neshoda. Nejprve nechtěli moravští páni i rytíři dáti souhlas k tomuto článku, nýbrž žádali lhůtu, aby se jako poctiví muži postarali o svou čest tím, že vezmou od krále Zikmunda opuštění, což jim bylo dovoleno. Ale páni Království českého k tomuto článku přidali, že nechtějí míti krále Zikmunda za krále, leda by Bůh chtěl, neboť nezamýšlejí postaviti se proti vůli Boží.“

Věnceslav Černý: Zajatý Zikmund Korybutovič veden na hrad Pražský

V určitém smyslu se čáslavskému sněmu může říkat první národní shromáždění na evropském kontinentě. Poprvé v historii se nejvyšší zastupitelský orgán ve státě stal tribunou měst a zemanstva, měšťané i zástupci nižší šlechty tady vystupovali jako plnoprávné stavovské obce. Na jednání taky poprvé chyběl dříve mocný stav duchovenstva. O králi Zikmundovi sněm prohlásil, že je „zjevný tupitel těch pravd svatých často psaných, Písmem svatým jasně dolíčených a vrah cti o osob jazyku českého,“ a taky že je „nehodný trůnu“. Generální sněm se poprvé povýšil nad samotného panovníka. Byla jmenována dvacetičlenná zemská vláda, která měla spravovat věci veřejné až do přijetí nového krále. Jaké bylo složení téhleté vlády? Vyjadřovalo převahu měst: 4 zástupci Prahy, 4 představitelé dalších královských měst, 2 mluvčí Tábora (Jan Žižka a Zbyněk z Buchova), a ještě pět pánů a pět rytířů. „Zvláštním usnesením, které v hlavním zápise položeno nebylo, schválili stavové čeští vyjednávání s králem polským Vladislav a také s velkoknížetem litevským Vitoldem, které se posud bylo dálo jen od pražanů a táborů i malého počtu pánů s nimi spolčených, o povolání některého z nich na trůn český.“

Účastníci se rozešli, ale věci se začaly komplikovat. Polský král zahnal jednání o české koruně do slepé uličky, litevský Vitold začal místo sebe nabízet svého synovce Zikmunda Korybutoviče. Problémy dělali také Moravané – sešli se v Brně a čáslavský sněm odmítli. A Zikmund? Ten začal narychlo chystat novou protičeskou křížovou výpravu.