216. schůzka: Pikarti

Léta čtrnáctistého dvacátého
stalo se v Táboře mnoho zlého:
hádali se mezi sebou kněží,
a lidé, ti jdou za tím, komu věří.
Na jedné straně mistr Jičín,
kněz Filip, Abraham a Chřenovský,
Prokop Holý, Štěpán Pacovský.
Ke druhé straně se přidali
kazatel Martínek Houska z Moravy,
Jan Bydlinský, Petr Kániš,
Bartoš, Trsáček i Slepý Mikuláš.
Tělo Páně modlou nazývali
a ty ostatní by nejraději mordovali.

Martin (nebo také Martínek) Houska (po staročesku Húska). „Mladý kněz z Moravy, vybraného nadání a nadmíru znamenité paměti, Martin řečený Loquis (podle výmluvnosti), protože neohroženě hlásal myšlenky nikoli doktorů, nýbrž své.“ Byl to pravděpodobně strhující řečník, proto taky dostal přezdívku Loquis. Česky tedy někdo jako „Mluvka“. „Mistr Vavřinec praví, on že byl hlavní rozsévač všech bludů táborských a netoliko podporovatel, ale i původce hrozného kacířství pikartského; jiní kněží táborští že byli jen jeho pomocníci.“

Kacířství Martina Húsky a jeho vyznavačů

Byl to on, kdo vystoupil s výhradami proti táborskému učení o křtu, o tělu božím a o kněžském kázání. Z těchto tří „kusů“ vzbudila největší rozruch nauka, odmítající nedotknutelnost svátosti boží oběti v podobě eucharistického zázraku. Podle Martínka měl Kristus jedno tělo, takže nemohl současně být na vícero pozemských oltářích. „Svátost oltářní jest pouhý škvarek a motýl!“ Nač uctívat víno a hostii, když Kristus duchovně pobývá na táborské půdě v každé krmi i v každém pití jeho věrných, a to bez jakéhokoli prostřednictví kněze? Každý řádný křesťan si svou stravu i nápoje mohl „dobrořečit“. Martínkovo učení vymazalo poslední rozdíly mezi laikem a knězem.

„Toho času táboři v Soběslavi, městě pána z Růže, veřejně vyhlásili, kteréhokoli kněze najdou sloužiti mši v ornátě, že ho chtějí spolu s ornátem upáliti. Když to bylo takto vyhlášeno, opustili věrní kněží, kteří podávali pod obojí způsobou a nesouhlasili s tábory v jejich obřadech, své ovce i kostely a utekli se do míst pro ně bezpečnějších; a tak chudí sedláci, nemajíce svých kněží, museli běhati pro svaté přijímání na Tábor.“ Martínek začal mít problémy. První zpráva o těch problémech je z konce ledna roku 1421. Byly druhu vazebního. Martínek byl zatčen a uvězněn. Na příkaz Oldřicha Vaváka z Hradce, který ho dal vsadit do věže. V té době bohoslovci kolem husitského biskupa Mikuláše z Pelhřimova ještě drželi ono hrůzné tajemství pod pok ličkou. Za pár týdnů nato však museli i oni přiznat barvu, protože zhruba čtyři stovky stoupenců uvězněného Húsky a kazatelů, kteří smýšleli shodně – byli to Petr Kániš, Jan Bydlín, Mikuláš Slepý, Bartoš, Trsáček a ještě další – ti všichni zavlekli obec na Hradišti do nesmiřitelného rozkolu.

Tak všichni spolu hádali se jen
a Martínka nazývali pikhartem,
protože jeho přívrženci
začali dělat divné věci;
libovali si v divných zvyklostech
a pokoutně kázali po domech.

Mikuláš z Pelhřimova a mistr Jan z Jičína napsali do Prahy žalující dopis, adresovaný mistrům Jakoubkovi ze Stříbra a Janu z Příbramě. Došlo na Jakoubkova slova, že všechny novoty mají svůj čas a že je lépe v podružných věcech nepospíchat, aby se nezpůsobilo mezi prostým lidem víc škody než užitku. Teď sami táboři úpěnlivě nabádali své universitní odpůrce, aby ochránili pražský lid před nehorázným kacířstvím Martina Húsky a jeho vyznavačů.

„Ti kněží kázali o tom, že Kristus sestoupí na zemi, bude zde kralovat a přivodí slavné časy v horách. Duch svatý sestoupí do srdcí všech věrných, že nebude třeba, aby se učil jeden od druhého, nýbrž bude všude jen učení Boží; proto pálili a trhali knihy i jiné užitečné věci. Také říkali: Přijde taková láska a bude mezi lidmi, že budou mít všechny věci společné, i ženy. Tvrdili, že lidé mají být svobodnými syny a dcerami božími; nemá být manželství, oddávání muže a ženy. Táborský kněz Prokop Holý, kněz Bedřich, Markolt, Rohlík, Blažek Šeplavý, Štěpánek a někteří jiní se vyjadřovali o tělu a krvi Páně tak, že se ani nesluší o tom psát, a také o jiných svátostech mluvili potupné řeči, nevěřili v přímluvy svatých, posty ani vigilie nedrželi, haněli posvěcené křižmo, křtili v potocích, mrtvým nedávali zvonit, nechtěli sloužit mši svatou v kostelích, neuznávali ornáty ani jiné posvátné potřeby k bohoslužbám, při mši nepozdvihovali tělo Páně, nechtěli pochovávat mrtvých na hřbitově a říkali, že jsou k tomu vhodnější jiná místa, latinský zpěv v kostelích nazývali psím vytím a štěkáním, zakazovali modlit se Zdrávas Maria, v pátek jedli maso a říkali, že to není nařízení boží a že pátek je jen pátý den po neděli, nesvětili svátky svatých apoštolů, Panny Marie a jiných svatých a říkali, že to není třeba.“

Žižka si čas na řešení pikartského problému neudělal. Ještě ne. Ještě měl na starosti jinou práci. Ta byla dvojího druhu. Za prvé sepsal manifest, ve kterém varuje rytíře, panoše, měšťany a sedláky plzeňského kraje před spojenectvím se Zikmundem a všemi pány, kteří se postavili proti ustanovení Božímu a přikázání. Práce druhého druhu, o té nebyla v manifestu ani zmínka, ale text nenechával nikoho na pochybách, že táboři budou dále hubit a pálit všechny, kteří nedají svobodu čtyřem artikulům spasitedlným. „I nedivíme se tomu, že kdož Bohu věren není, také lidem nebude. A tak třeba se jich vám vystříhati, aby vás více nezrazovali o vaše duše. Ale věříme Pánu Bohu našemu, že nás jejich chytrostí a úkladů vystříhá.“

Setkání se starým známým protivníkem

Prvním cílem jeho jízdy byly bohaté kláštery v Chotěšově a Kladrubech. Město Stříbro se uchránilo jenom díky tomu, že Žižkovi zvědové zjistili na nedalekém hradě Krasíkově přítomnost Bohuslava ze Švamberka. Setkání se starým známým si táborský hejtman nechtěl nechat ujít. Ani ne za dva dny obsadili táboři hřeben hory, most i věž, hájící přístup k hradní bráně. „Když viděl Bohuslav Švamberk, pán hradu, že by nebyl s to odolati, obávaje se a věda, vniknou-li táboři mocí do řečeného hradu, že ho tehdy s jeho všemi lidmi nikterak nenechají naživu, proto prosil, aby poslali pro pana Petra řečeného Zmrzlíka, který tehdy držel klášter Kladruby, jehož se zmocnili, že chce jemu a nikoli jinému postoupiti hrad a vydati se se svými lidmi do jeho rukou.“

Žižka přemohl osobní averzi a pro Zmrzlíka opravdu poslal. Bohuslavovým lidem byl umožněn volný odchod, velitel však zůstal jako vězeň na hradě. Tenkrát ještě nikdo netušil, že po Žižkově smrti to bude právě Bohuslav ze Švamberka, kdo se stane vrchním táborským hejtmanem. Stříbro si oddechlo podruhé, když si to Žižka namířil k Tachovu. Tachov však zavčasu přivolal posilu a tak si na něj hejtman netroufl. Vydržela i Plzeň. Ještě před rokem Město Slunce, teď pevnost katolíků. Po čtyřech měsících uzavřel s Plzní, Stříbrem, Domažlicemi a Tachovem raději příměří.

Takže nějakou dobu měl Žižka pokoj. Tedy s válčením. Aspoň na nějakou dobu. Ale – co pikarti? On i Mikuláš Biskupec se utěšovali nadějí, že někdejší bratří a sestry ve víře naleznou cestu zpět, jenomže mezitím vyvstaly potíže s Prahou. Potíže druhu pikartského. Ale vždyť právě před pikartstvím byli Pražané svými kolegy z Tábora důrazně varováni?! Byli, jenomže ono to varování, které se systematicky ozývalo ze všech pražských kazatel, působilo právě naopak. Kacířství se šířilo ještě víc. To byla jedna skupina – druhou představovali Pražané, kteří byli nejenom proti pikartům, ale i proti táborům. Byl to pořádný zmatek. Někteří Žižkovi vojáci už ani neskrývali, že jim spojenectví s pražany není nijak zvlášť po chuti. Kněz Antoch se vyjádřil, že sloužit pražanům je totéž jako sloužit líté šelmě Antikristově, jejímž jedním rohem jsou staroměstští konšelé a druhým universitní mistři.

„Proto se rozdělili táboři, kteří tehdy byli v Praze, takže někteří zůstali sami s hejtmanem Žižkou v Praze, druzí odešli s kněžími, kteří nesli tělo Kristovo. A je řečený Žižka stíhal a potrestal kněze přečetnými ranami.“ To byla přímo vzpoura v Žižkově vojsku. Jinak to nazvat nelze. V den stanoveného odchodu z Prahy, když se měli táboři vydat spolu s pražany, aby si to vyřídili s dalším městem, s Berounem, v ten den část táborského vojska odepřela hejtmanovi poslušnost. Žižka neváhal zakročit mocí a přinutil vzbouřence k návratu. Kazatele, o němž se říkalo, že zešílel, tak toho zpolíčkoval, zatímco svedené vojáky vzal na milost, aby uklidnil vzbouřenou hladinu. Tuhletu vzpouru si asi dobře zapamatoval. Příště už tak velkorysý nebude. Příště to už nespraví pár facek.

Potíže s pikarty

„Toho času kázali pikartští kacíři v krajích mnoho bludných a kacířských článků, mezi nimi, že je kacířství klekat před svátostí oltářní, protože v ní není pravé tělo Kristovo, nýbrž jen chléb a mana, poněvadž Kristus s celým svým tělem vstoupil na nebesa a nezůstalo zde nic jiného než chléb a víno posvěcené, co má býti přijímáno pro posilnění proti duchovním nepřátelům. Dále má býti žena hotova býti po vůli svému muži kdykoli a kdekoli o to muž požádá, i v kostele je žena povinna býti po vůli mužovi a potom hned přijímati. Dále muž, který může ploditi, je-li jeho manželka stará nebo neplodná, může ji propustiti a přivésti si mladou. Dále lid si sám může podávati onen požehnaný chléb, jen když je požehnán od kněze a přinesen na oltář, protože ruka kněžská není hodnější než ruka kteréhokoli dobrého laika. A tak kázali o přemnohých jiných bludných článcích.“

Mohli tito kacíři mezi jinými kacíři na Hradišti hory Tábor obstát? Nemohli. Ne že s těmi pár stovkami bratří a sester nikdo nesympatizoval, to ano, například Václav Koranda, a ještě jistý kazatel Antoch – ti měli pro Martina Húsku pochopení, ale toho se jim už nedostávalo pro Petra Kániše a další pikartské mluvčí, kteří zacházeli mnohem dál než jejich uvězněný druh. Soužití obou táborských skupin muselo nutně skončit. Násilným vytlačením, anebo dobrovolným odchodem menšiny. A došlo k tomu druhému, ale... zároveň i prvnímu. To znamená, že sice odešli sami, ale zároveň jim k tomu někdo „pomohl“. Protože zrovna tehdy pobýval na Táboře Žižka, byl to pravděpodobně on, kdo jim s tím odchodem pomohl. Nakonec ti bludaři odešli z Tábora. Bylo jich s ženami i s dětmi na tři sta. Bydleli teď v Příběnicích, na hradě i dole ve vesnici.

Příběnice. Takže je nám jasné, kam se pikarti z Tábora vydali. Už jsme na ně jednou narazili, když je husité dobyli. Ano, bylo to s kuriózním přispěním Václava Korandy, toho času přechodným bydlištěm tamtéž, neboť byl na Příběnicích uvězněn. Příběnicům velel Zbyněk z Buchlova, nebo snad některý jiný z táborských hejtmanů. Pikarty do hradu nevpustil, zato však opuštěné městečko Latrán v příběnickém podhradí ožilo horečným ruchem. Pikarty provázela skandální pověst. Ta vzbuzovala mezi kališníky úděs a mezi katolíky škodolibou jízlivost. Náboženské vytržení myslí a rozrušení rodinných svazků, to všechno poskytovalo volné pole živlům nepříliš kalého charakteru. Táboři však nenechali příběnické pikarty na pokoji.

Jejich přívržence pak v tu chvíli
z Příběnic vyhodili,
a tak šli do lesů ti hříšníci,
někde proti Dražicím za Lužnicí,
ale tam byli jenom chvíli:
když se to Žižka dozvěděl,
hned na ně s vojskem jel
a přivedl je na Klokoty.
Pak se dali do lopoty
a dlouho je přesvědčovali,
aby svého bludu zanechali.

V zalesněném terénu neměl Žižka s pikarty moc práce. Sice se bránili, ale podlehli přesile. Stejně zoufale se bránili, když na ně nastoupili po vojácích kazatelé. Pokud je nám známo, tak ani jeden z pikartů neodvolal. Měli možnost volby, Žižka ukázal na malou chvíli smířlivost, ale oni tu šanci nevyužili. Vybrali si hranici. „Ti všichni na vyzvání řečeného Žižky nechtěli upustiti od svých bludů, nýbrž vesele s úsměvem kráčeli do plamenů ohně, říkajíce, že dnes budou spolu s Kristem kralovati v nebi.“

Ti, kterým se podařilo uprchnout, se usadili na jakémsi osamělém hradišti, a možná i na dalších místech u řeky. A to nejenom u Lužnice. Část pikartů se vydala i k Nežárce. Zalíbilo se jim na jednom ostrůvku uprostřed řeky. Kde to bylo, to se dnes úplně přesně zjistit nedá, v řece je víc poloostrůvků, obtékaných z jedné strany řekou a z druhé potoky, ale pravděpodobně si našli útočiště na místě, kterému se říká Ostrov a kde byla později vystavěna renesanční tvrz, přebudovaná posléze na zámek, poté sloužící jako sýpka a dnes chátrá jako sklad. Svoje jméno dostalo podle situace uprostřed rybníků. Tehdy tu stával hamr a také dnešní obec nese jméno Hamr. Nonkonformní skupina se zbavila majitele sousední vsi Valu jednoduchým způsobem – uťala mu hlavu a tělo nebohého Hanuše uvázala za nohu a hodila ho do Nežárky. Pokud se někdo z pikartů zapsal do dějin, tak to byli právě tito. Už tenkrát se jim říkalo adamité.

K divným obřadům tam scházeli se mnozí
a jiní běhali úplně nazí.
To všechno proto, že někteří
nemajíce mnoho umu
se příliš silně postili
a pomátli se z toho na rozumu.
Chtěli, aby jim Bůh zjevil vůli svou
a zatím se stali obětí ďáblovou.

Co vlastně ten adamitský kolektiv na břehu jihočeské říčky vyváděl? Žižka sepsal jakýsi výstražný oběžník, kterým před adamity varoval. Podle něj odmítali jakoukoli vzdělanost, což odůvodňovali tím, že mají boží zákon zapsaný ve svých srdcích. Tím se ani moc nelišili od jiných pikartů, kteří tvrdili, že neexistuje nebe a peklo, ale pouze dobro a zlo, že není nutné se modlit, že církev je zbytečná, a že Bůh je všude. Poněkud horší to však bylo s pikartským názorem, že Duch svatý je dokonalejší než Kristus. Tím se však ale do dějin nezapsali...Dostali se tam pro něco úplně jiného. Jednak proto, jak organizovali svou nepříliš početnou obec, a také poněkud... jak to říct slušně: životním stylem bez konvencí.

Co všechno se o adamitech povídá? Je toho hodně. Tak kupříkladu při svých obřadech recitovali desatero, pak tancovali kolem ohně, načež se rozdělili na dvojice, které odcházely do ústraní souložit a po milování se šly vykoupat do řeky. To zní trošku divoce. Musíme přiznat, že toto podání je přece jenom nepravděpodobné, ale tak se o nich psalo. Psal tak o nich Eneáš Silvius Piccolomini.

Adamité a jejich životní styl bez konvencí

„V Čechách se vynořilo další bezbožné a dříve neslýchané kacířství. Nějaký pikart pronikl z Belgie, překročiv Rýn, přes Německo do Čech, kde si získal jakýmisi kejkly důvěru a v krátké době sobě přilákal nemalý houf mužů i žen, přikázal jim, aby chodili nazí, a nazval je adamity. Usadil se na jakémsi ostrově obtékaném řekou Lužnicí, tvrdil o sobě, že je syn Boží a že se jmenuje Adam.“ A tenhleten Adam, to byl samozvaný mesiáš, vlastní jménem Rohan. Ještě než zahájil kariéru adamity, tak nepůsobil v žádné Belgii, jak fabuluje Eneáš Silvius, ale živil se docela obyčejně kovařinou ve Veselí nad Lužnicí. Byl patrně z rodu panovačných požitkářů, kteří zneužívali příležitosti i svého vlivu na ženy. Podle jiného tvrzení prý v jejich čele stáli dva muži. Jeden z nich si říkal Mojžíš a druhý Petr, což snad ukazuje, že první z nich mohl ve skupince dělat soudce a druhý kněze. Měli mezi sebou i jistou Marii. Tu si popravili sami, protože přes náčelníkův zákaz spala s jiným mužem, který zřejmě k sektě nepatřil.

„Jinak obcovali každý s každou,“ pokračuje v líčení adamitského případy zaujatě Eneáš Silvius, pozdější papež Pius, „nebylo však povoleno poznat ženu bez Adamova souhlasu. Ale jak kdo zapálen vášní vzplanul touhou po nějaké ženě, uchopil ji rukou, přišel k vůdci pravil: Pro tuto vzplanul můj duch! Na to vůdce odpověděl: Jděte, rosťte, množte se a naplňte zemi! Říkal také, že ostatní lidé jsou otroky, oni však a ti, kdo se z nich narodí, jsou svobodní.“ Ve výstražném Žižkově oběžníku, o kterém tu už byla řeč, se objevuje na adresu pikartů – adamitů i toto obvinění: „I děvčička nejmenší, kterouž jsou k sobě přijali, musila porušena býti a s nimi smilniti.“ Sex s dětmi ale evropská civilizace tvrdě odsuzovala, možná právě proto Žižka tuto informaci v tom svém cirkuláři uvedl. Ta pomluva mohla adamity před veřejností zostudit co možná nejvíc.

Vyhlazení adamitů

„Čtyřicet mužů z nich odešlo z ostrova,“ pokračuje ve své reportáži z Čech Eneáš Silvius Piccolomoni, „vniklo do sousedních vsí a zabilo mečem přes dvě stě venkovanů, o nichž tvrdili, že jsou synové ďábla.“ Když to uslyšel Žižka, ačkoli sám zločinec, přece se zločinu zhrozil. Je totiž v lidské přirozenosti, že každý vidí spíše lidské chyby než své a největší zločiny nezůstávají dlouho nepotrestány; mstitel zla je často schopen zlo vidět. Vytáhl tedy s vojskem proti nim, dobyl ostrova a všechny adamity vyhladil mečem, ušetřiv pouze dva, aby se o nich dozvěděl o jejich pověrách. Když jsem meškal v Čechách, slyšel jsem od předního šlechtice Oldřicha z Rožmberka, že měl u sebe v zajetí muže i ženy této sekty. Ženy prý veřejně tvrdily, že není svoboden ten, kdo užívá šatu, zejména kolem beder, a ty že u něho ve vězení porodily. Když je pak následujícího roku dal společně s muži upálit, snášely žár plamenů se smíchem a zpěvem.

Pro úplnost zbývá dodat, že vůdce pikartů Martin Húska-Loquis nejprve při mučení svoje „bludy“ odvolal, pak se mu podařilo uprchnout, ale po dramatickém pronásledování byl znovu jat. „Zamýšleje uniknouti rukám pražanů i táborů, pustil se cestou na Moravu, odkud pocházel, veda s sebou kněze Prokopa Jednookého, téže sekty tovaryše. Když došli do Chrudimě, byli od hejtmana města zadrženi a vsazeni do klády. Ten hejtman se jich pokojně ptal, jak smýšlejí o velebné svátosti oltářní. Když Martin řečený Loquis rouhavě odpověděl, řka, že Kristovo tělo je v nebi a že měl jen jedno tělo a ne více, tak jako se koná obětí na oltáři, řečený hejtman, nemoha snésti rouhání proti Bohu, udeřil ho pěstí. A kdyby se do toho nevložil kněz Ambrož, byli by oba zahubeni ihned žárem ohně. Tak je naložili na vozy a odvezli do Hradce a pak do Roudnice, kde byli drženi jako nakažení kacířstvím. Tamtéž byli vydáni rukám katovým, a ten ukrutně vypálil boky jejich až do střev, aby se přiznali, od koho mají své kacířství. Jsou takto mučeni, udali jména některých. A když je potom důkladně vybízeli, aby se káli ze svých bludů a navrátili se k jednotě církve, s úsměvem pravili: Ne my, nýbrž vy, jsouce svedeni, bloudíte a klekáte před stvořením, totiž chlebem v svátosti. A když je vedli s množstvím lidu k upálení a vybízeli je, aby prosili lid při tom stojící, aby za ně vznesl k bohu pokornou prosbu, hned ten Martin odpověděl: My nepotřebujeme oněch proseb; ať prosí za ty, kdož jich potřebují. A když Martin pověděl mnoho hrozných věcí, nadmíru urážejících zbožné uši, zabedněn do sudu se svým druhem byl upálen. Budiž za to chvála Pánu Bohu, který pochytává vlky, chtějící vpadnouti do jeho stáda, a podivuhodným způsobem je zahání a hubí, aby nenakazili ostatní...“