215. schůzka: Hádání

„Vítězstvím pražanů nad králem Zikmundem v poli před Vyšehradem a pokořením Oldřicha Rožmberského byly dobyty velké prospěchy, kterých mohlo dobře býti užito spojením sil pražanů a táborů proti straně králově. Spojení takové mělo však mnohé těžkosti pro rozdvojení obou stran v příčině náboženství. V Praze, když odtáhla odtud hlavní moc táborů, vzmohl se odpor proti novotám táborským, které byly rozplozovány od kněží táborských k nelibosti lepší části obyvatelstva.“

Takže, jak nám napovídá i historik Václav Vladivoj Tomek, vítězství vítěze nespojilo ještě víc, ale naopak je ještě víc rozdělilo. Přetrvávaly rozpory mezi Prahou a Táborem, ba dokonce se ještě vyhrotily. V listopadu vystoupila universita s ostrým odsouzením táborských úprav bohoslužebného řádu. „Dosti brzy po bitvě před Vyšehradem uzavřelo společné shromáždění obcí Starého i Nového Města, aby nikdo nesměl rozsévati žádné novoty v lidu, které by neschválili čtyři mistři učení pražského od obce k tomu ustanovení, a všichni kněží v Praze aby zachovávali starodávný řád mše svaté v ornátech a i s jinou obyčejnou úpravou.“

Český král Mikuláš z Husi?

Brzy nato došlo k výměně osob na Staroměstské radnici. Kam se tedy zhouplo politické kyvadlo? V Praze jednoznačně doprava. „Tím se velice popudil Mikuláš z Husi, který přitáhl pražanům pomoci v obležení Vyšehradu. Na témž shromáždění obcí byl u přítomnosti jeho a pánů spolčených s pražany zjeven záměr o povolání Vladislava, krále polského na trůn český, a uzavřeno vypravení slavnějšího než předtím poselstva k němu do Polska. Mikuláš z Husi protivil se tomu ve jménu táborů, pravě, že nikdy nebylo v úmyslu bratří, aby zvolili jiného krále než domácího.“ Nebylo v tom prohlášení náhodou pečlivě ukryto nějako čertovo kopýtko? Ne. Bylo to přímo kopyto. Vězelo v neuspokojených mocenských ambicích dotyčného Mikuláše z Husi. „V krátkozraké domýšlivosti zdá se, že sám doufal státi se králem.“

„Pan Hynek z Kolštejna ukázal však pečeť táborskou, kterou Žižka byl přitiskl ke svolení předešlému, aby se jednalo s králem polským, čímž Mikuláš z Husi přinucen byl umlknouti.“ Ten kandidát na funkci českého krále to jenom tak spolkl? Ne. To sousto se mu v hltanu vzpříčilo. „V hněvu odejel hned poté k Popovicům, tvrzi u Štiřína, která byla toho času obléhána, a po jejím brzkém dobytí k obležení hradu Leštna za řekou Sázavou, když ho však došla zpráva , že Staroměstští a po nich i Novoměstští zvolili jiné konšely, vedl Mikuláš vojsko své něco blíž k Praze k obležení města a hradu Říčan, odkud začal všelijak ukládati o nové konšely, aby byli svrženi.“

Obléhání říčanského hradu

U Říčan? Konšelé přece seděli v Praze. Jenomže posádka říčanské pevnosti ovládala okolní důležité silnice, směřující právě do Prahy, takže dobýt ji, to bylo jaksi v prvořadém pražském zájmu. Hlavní město nemohlo Mikulášovi pomoc dost dobře odmítnout, a tak jeho vojsko skutečně k Říčanům vytáhlo. Jenže hnedle po jeho příchodu do ležení táborských obléhatelů začaly potíže. Byly to potíže s plachtami. Někteří bratří a sestry se obořili na pražské kněze a tupili jejich „plachty“. Ty plachty, to byly ornáty. „Když začali pražští kněží sloužiti mši v ornátech, přiběhli někteří z táborů, bratří a sestry, a obořili se na kněze se slovy: K čemu jsou ti tyto plachty? Odlož je a přizpůsob se při sloužení mše Kristovi a jeho apoštolům, jinak na tobě roztrháme všechny ty tvé ozdoby! Ale když z obou stran zakročili starší, upokojily se strany, aby ani táboři nebránili pražanům a zase pražané táborům v mešních obřadech, ani je nehaněli, protože chtějí o všech těch věcech, až přijdou do Prahy, s vůlí obou stran nalézti dobrý střed pro vzájemný klidný postoj.“

Když se mezi sebou nemohli shodnout ani kvůli plachtám, tak jak měl vypadat ten „dobrý střed“ ve věcech daleko důležitějších? To se ukázalo hned vzápětí. Mikuláš se v doprovodu svých kněží rozejel do Prahy a tam ultimativně požadoval, aby radnice a věže střežili táboři napůl s pražany. Pražané ho odbyli poděkováním za ochotu, které už nebylo zapotřebí.„Bratře Mikuláši,“ oslovili ti bodří Pražané čím dál naštvanějšího táborského hejtmana, „víš dobře, že tentokrát z přízně Boží nepociťujeme nablízku sílu našich nepřátel, pro kteroužto věc by nám bylo potřebné starati se spolu s bratřími o ochranu hradebních věží. Proto nám není potřebí tak veliké stráže, kterou s bratřími žádáte, ale bude-li třeba, jsme hotovi postoupiti bratřím nejen věže, nýbrž i vlastní domy. Těmito pokojnými slovy přemohli chytrou lišku, která, zklamavši se ve svém záměru, vrátila se k vojsku.“

Před Říčany však už nebyl sám. On tam mezitím dorazil Jan Žižka. Přibyl tam z Písku, a docela odpočatý, v dobré náladě. Těsně předtím dobyl a vypálil klášter Zlatou Korunu, a když v Prachaticích pobil zdejší měšťany, „jako telata; a ty, kteří se schovali, rozkázal zavříti v kostelní sakristii a upáliti, šetře pouze žen a dětí“, tak se husité rozložili pěkně kolem říčanského hradu, no a jeho držitel pan Diviš nahlédl marnost boje a začal s Pražany vyjednávat. „Hrádek Říčany pak poddal se Pražanům, ale pod takovou podmínkou, aby byly všechny osoby v hradě, jak muži, tak ženy zachovány při životě a aby mohly bez překážky odejíti s lehčími věcmi, totiž svým denním oděvem. Když pak starší, vyslaní z vojska, řekli ženám, aby si oblékly všechny své šaty a odešly z hradu bez obavy, že z nich šaty svléknou, ony tedy oblékly si více sukní a sestupovaly z hradu. Tehdy táborské ženy, které na ně čekaly, všechny je pochytaly, svlékly jim lepší šaty, ponechavše jim lacinější, a ohmatávajíce jejich nejtajnější místa, hledaly poklady a našly je, nejenom zlaté a stříbrné peníze, ale i na hlavách čelenky a pod šaty v opásaní stříbrné pásy. To všechno jim sestry vzaly, a pobravše jim majetek, vyzývaly je, aby se připojily k jejich tovaryšstvu a zachovávaly zákon Boží.“ Což dotyčné s radostí a nadšením dozajista učinily.

A kdo porušil víc podmínky úmluvy? Je to jednoznačné: Žižka. Dal každopádně najevo, že se separátním vyjednáváním Pražanů rozhodně nesouhlasí. Jednooký vojevůdce ukázal znovu svou velice zlou tvář. „Téhož dne nařídil vyvést z hradu devět kněží a dal je svým práčatům upáliti, a ti je upálili všechny v jizbě jednoho sedláka, nehledíce na slib, který dali Pražané o zachování osob, ačkoli ti kněží volali a prosili, aby jim povolili čas k pokání a poučili je o svých řádech, že chtějí učiniti všechno, co jim táborští kněží uloží.“ Což ještě nebylo všechno. Žižka prosadil spolu s ostatními táborskými hejtmany, aby Divišovým mužům nebylo přiznáno sjednané právo svobodného odchodu. Také pražané museli spolknout hořkou pilulku. Na zpáteční cestě je doprovázela celá táborská obec. Důvod: po těch třech měsících potřebovala napravit hlavu království. Se zachmuřenými pohledy ji vítala docela jiná Praha, než byla ta, kterou v srpnu opouštěla.

„Hned třetího dne po příchodu táborů byla svolána po obědě obec obojího Města, jak Nového, tak i Starého, aby se sešli s tábory šlechtici a páni a vyslechli, co způsobuje rozkol mezi stranami. A protože Mikuláš z Husi s ostatními doufal, že většina pražské obce bude při rokování držet s ním, konšelé, napřed to zvěděvše, veřejně nařídili, aby stáli odděleně se svými staršími a nikdo se nepřipojoval k jiné obci než ke své; a tak stála zvlášť obec Starého Města, zvlášť Nového a zvlášť táborská. Bylo také pod pokutou připojeno, aby se toho rokování nezúčastnila žádná žena, ani žádný kněz kterékoli strany nepřiměšoval se mezi ostatní, a to proto, aby kněžskými radami a ženskými křiky nevznikaly mezi stranami ještě větší spory.“ A jakpak tedy dopadl ten kongres s vyloučením kněžské a ženské veřejnosti? Nijak. To znamená kompromisem. Takovým nijakým. Na pořad jednání se dostaly jenom věci, jejichž obsah nestál kronikáři za zmínku. „Bylo předneseno jen maličko věcí a všichni se vrátili pokojně do svých příbytků.“ Nakonec, vzhledem k době bylo výborné, že se všichni rozešli tak, jak se tam byli sešli.

Smrt Mikuláše z Husi

„A pak se všichni pražští kněží sešli s táborskými kněžími v Karlově koleji, aby tam předložili své články a vyslechli stranu mistrů i kněze táborské. A proto také pozvali konšelé na uvedený den Mikuláše z Husi a Žižku s několika staršími na oběd, uspořádaný purkmistrem na radnici, aby sjednali zachovali další přátelství. Ale Mikuláš z Husi odmítl přijíti na ten oběd, maje podezření, že je mu připravena na radnici smrt; a proto téhož dne, vsednuv na koně, odejel s některými tábory sobě oddanými s roztrpčeným duchem z Prahy, pomýšleje na to, že bude Pražanům škoditi, kde bude moci.“ A škodil? Inu, neškodil. Osud si to rozmyslel. Nebo co to vlastně bylo. „Když přijel k potůčku Psářskému, jeho kůň, chtěje se vyhnouti vozům, spadl do jedné jámy a tak zlomil svému jezdci, totiž Mikuláši z Husi, nohu napůl.“ Smůla. Víc než smůla. Jak už bylo řečeno – osud. Anebo něco podobného. „Ačkoli se zapřisáhl, jak se všude rozhlašovalo, že nechce více přijeti do Prahy, byl zase dopraven do Prahy, a to k lékařskému ošetření. A když mu byla zlomenina jakž takž napravena, upadl do velmi těžké záduchy prsní.“ Během léčení se přidružily zřejmě srdeční komplikace, „a z toho skončil Mikuláš večer na Narození Kristovo svůj poslední den v domě pána z Růže, který si za vrácené Příběnice přivlastnil.“

Na Štědrý den 1420 byl vůdce revolučního Tábora mrtev. Jak píše husitský korespondent Vavřinec z Březové, byla reakce na konec Mikuláše z Husi poněkud nejednoznačná. „Jeho smrt s bolem oplakávali někteří z Pražanů, kteří na sebe vzali povahu táborskou,“ kdežto jiní „radovali se a nesmírné díky Bohu hlučně vzdávali, že je ráčil milosrdně zbaviti člověka lstivého, který nechystal láskyplný mír, nýbrž spíše nepřestal rozsévat nesvornost, nenávist a rozkol mezi stranami.“ Inu, neměl právě tu nejlepší pověst, tenhle Mikuláš z Husi. Mnohé svými panovačnými gesty odradil. Viděl snad dále než stejně autoritativní Žižka, neměl však jeho charisma vítězného vojevůdce. Možná zbytečná otázka – kdo ho mohl nahradit? Odpověď není opravdu těžká: Ten, jehož autorita už stejně delší čas převyšovala Mikulášovu. Na uprázdněném místě vůdce nejlevějšího táborského křídla se ocitl muž středu. Žižka. Jan Žižka z Trocnova.

„Žižka s několika svými lidmi se nebál v uvedený den obědvati na radnici s purkmistrem.“ Žižka měl na rozdíl od Mikuláše pro strach uděláno. „Po tom obědě, když pražští mistři a kněží čekali v koleji Karlově, táborští kněží nikterak nechtěli přijíti do koleje, nýbrž si vymiňovali kterékoli jiné místo, kdekoli by se konšelům uzdálo. Aby tedy nebylo pro jejich zpozdilou vůli zmařeno rokování napřed stanovené, rozkázali pan Oldřich Vavák s Žižkou a ostatními vyjednavači, protože se nemíní sejít v koleji, aby se ihned sešli v domě Petra řečeného Zmrzlíka, někdy mincmistra, kterýžto dům je proti kůru kláštera svatého Jakuba. Tam se tedy shromáždili i šlechtici i táborští hejtmani s mistry a kněžími z obou stran, aby vyslechnouce strany mohli najít nějakou dohodu podle Boha, aby nebylo zmařeno tak dobře počaté dílo tím, že by se lid pro kněžské nesváry rozštěpil.“

Proslulé „Hádání Prahy s Kutnou Horou“

Tady, na neutrální půdě, došlo k onomu proslulému hádání. Hádání prosím není žádná hádka, plynule přecházející ve rvačku, nýbrž spor, pře, disputace. Ty mohly mít i podobu dočista poetickou. Jako kupříkladu „Hádání Prahy s Kutnou Horou“, což je alegorická básnická skladba, líčící pomyslný soudní spor. Před Kristem jako hlavním a nejvyšším soudce jej vede Praha (představitelka husitství) a Kutná Hora (typická katolička). V této básni z roku, na jehož konci jsme se právě ocitli, tedy 1420, má zrovna slovo Praha:

Zvlášť o mniších něco povím,
světským kněžím nyní shovím.
Slyš svatého Jeronýma,
jenž dí: Mnich, kterýžto šart má – 
(šart je drobný penízek) – 
ten sám ani za šart nestojí.
Zač potom stojí mniši tvoji
ježto platy i dědiny
drží, kteraké jsou ceny?
Snad za pléšku i nestojí – 
(za pléšku rozumějte: „za pampelišku“, tedy za plevel)
není jim dobré, které voní
neboť před chudobou utíkají,
jež jest řádu základ pravý.

Básnické Hádání rozhodl Kristus ve prospěch Prahy. Kdopak vyhrál u Zmrzlíků? Ale jako obvykle – nikdo. Mistři Petr z Mladoňovic a Jakoubek ze Stříbra napočítali táborům dvaasedmdesát bludů, kterých se podle jejich názoru dopouštěli v náboženském i světském životě. Že bychom si o těch hříších něco pověděli... Ne o všech, aspoň o některých z nich. Jsou mezi nimi pozoruhodné kusy. V článcích vytýkaných táborům jako bludné je kupříkladu učení o konci světa, neboli „že již nyní v tomto roce, 1420., nastane skonání věku, tj. vyplenění všeho zlého. To je blud.“

A aby nezbyl ani stín pochybnosti: „Dále, že nyní jsou dny pomsty a rok odplaty, ve kterém zahynou všichni hříšníci světa a protivníci zákona Božího, takže nikdo nezůstane a musí sedmi ranami, totiž ohněm, mečem, hladem, zuby zvířat, štíry a hady, krupobitím a smrtí. To je blud křesťanské víře nesnesitelný.“ Zatvrzelým kacířstvím je předpokládat, že v obnoveném království církve budou ženy rodit bezbolestně a že manželky nemusejí být po vůli svým manželům, koneckonců že budou rodit, aniž by byly oplodněny mužovým semenem. Rovněž není pravda, že ti, kdo slouží mše v ornátech, jsou nastrojené nevěstky. Táboři žádali, aby drahé látky byly zužitkovány na kabáty světských lidí; někteří husité si skutečně našili z drahých kněžských ornátů košile a vesty. Tahleta otázka, tedy otázka kněžských rouch, vytvořila na celá léta úplně nedýchatelné ovzduší; zvlášť když táboři vyrukovali s prohlášením, že upálí každého kněze, kterého přistihnou při bohoslužbě v ornátě.

Táborští kněží dále tvrdili, že se mše mohou klidně sloužit pod širým nebem a po domech a ve stanech a přitom lze pohrdat kostely. Tak to je podle mistrů kacířství. „Dále, že všechno zboží protivníků zákona Kristova v čase nynější pomsty mají věřící jakýmkoli způsobem napadati a pustošiti, odnímajíce je, pálíce nebo tělesně ničíce. To je blud.“ A ještě táboři popírali existenci očistce, odmítali modlitby za mrtvé, neuznávali moc svěcené vody, ať už při křtu nebo kropení, umírajícím neudělovali poslední pomazání olejem, také „ušní zpověď“ knězi považovali za „nálezek lidský“. Útočili proti jakémukoli zpodobování Krista, natož svatých. Chrámy zasvěcené mučedníkům církve považovali za zlořečené a svatokupecké. Neuznávali celibát. V rozporu s předpisy dávali přijímat podobojí i kojencům. Takže toto všechno byl „blud! nerozumný blud! nechutný blud! slepý, neučený, nevědomý blud! hloupý blud! kacířství!“ a tak dále a tak dál. Muselo to být zajímavé hádání. Poslouchal je i Žižka. A mlčel. Na rozdíl od svých pobočníků, kteří vybuchli zlostí. Jindy zdrženlivý Chval z Machovic se přiznal ke všem článkům, Jan Roháč z Dubé zase mistrům jedovatě předhodil: „V Kostnici nám házeli na krk čtyřicet kacířských článků, a vy nám jich házíte přes sedmdesát!“ Z táborských kněží se ozval jako první Martin Húska řečený Loquis, který prohlásil: „S vyloučením malého počtu věcí, které jsou tam jedovaté, my držíme všechny ty články.“

Táborský biskup Mikuláš z Pelhřimova, ač senior, svižně vyskočil na lavici, a: „Slyšte nás!“ Na oplátku vyčetl protistraně sáhodlouhý seznam prohřešků, jeden horší než druhý, kterými zlobili Boha kněží vlažného podobojí. „Leč Martin Loquis s ostatními kněžími nedopustili, aby četl do konce, nýbrž řekli: Nechte toho nyní! To však nikdo netušil, že je čeká řeč ještě únavnější. Výkřiky, aby zkrátil svůj výklad, sklidil i mistr Jakoubek ze Stříbra. Jsou věci podstatné a nepodstatné; prvé jsou nezbytně nutné ke spasení, jako řádně pronášeti slova posvěcující nad chlebem a vínem, a některé jsou jen případkové, jako sloužiti mši v ornátě. První věci nemá člověk měniti, jako je ani nemůže, ale druhé, totiž případkové, mohou být podle místa a času v případě krajní nutnosti opuštěny, jako sloužit v ornátě a tak dále; když však mohou být podle místa času drženy, nemají býti opouštěny, nýbrž zachovávány.“

Cože to na něj pokřikovali? „Nechte toho nyní!“ Oživení v sále vyvolala pouze jeho ironická rada, aby napodobili Krista i v tom, že dříve umyjí nohy všem, jimž budou podávat svátosti. „A tak byl ustanoven jistý čas k rokování, aby bylo lze ze všech sepsání poznati pravdu v projednávané věci. A když se to splnilo, bylo rokování rozpuštěno.“ Výsledek: jako obvykle. Nulový. „V den Narození Kristova toho roku asi o třetí hodině noční vydali se pan Hynek z Kolštejna, rytíř Jan Hlas z Kamenice, Šimon od Bílého lva, konšel Starého Města, řezník Mikeš Tkanička, Prokop Žatecký, Mikeš Hrdoňka a s nimi ostatní světští členové a Jan řečený Kardinál, jakož i Petr Payne řečený Engliš, duchovní, mistři umění, z Prahy na cestu ke králi polskému jménem všech ochránců zákona Božího, aby se naň obrátili pro obranu zákona Božího a aby přijal korunu Království českého.“