Jiří Langmajer slaví 60. „Zatím to se mnou nic nedělá. Cítím se líp než ve třiceti,“ říká
Herec Jiří Langmajer oslavil šedesátiny přímo v éteru. V otevřeném rozhovoru s moderátorkou Adélou Gondíkovou promluvil o určujících rolích Kouby a Hrouzka, stovce filmů i náročných divadelních postavách, ale i o tom, proč věk zatím vůbec neřeší. „Dal jsem si úkol oslavit šedesátku v dobré kondici, a to se mi povedlo,“ říká. Co pro něj znamená disciplína? Proč ho někdy úsměv bolí? A který zážitek v Nepálu ho dojal k slzám?
Určující rolí se pro Jiřího Langmajera stal vojín Kouba ve filmu Copak je to za vojáka. „I po čtyřiceti letech mi ještě občas někdo řekne Koubo,“ vzpomíná. Jako prokletí to ale nebere. „Kouba mi vlastně zařídil docela pěkný život. Ušetřil jsem díky němu strašnou spoustu peněz, protože mě pak dlouhá léta hodně lidí zvalo na drink,“ dodává s nadsázkou.
Čtěte také
Na Koubu pak navázaly desítky dalších rolí, které ho postupně formovaly. Divákům ale nedělá radost jen jeho herecký výkon, ale i jeho úsměv. „Já se přitom zas tak často nesměju. Rád se usmívám třeba z lásky, ale když se mám usmívat, abych vypadal optimisticky, tak mě z toho bolí pusa,“ přiznává.
A co jemu samotnému dělá radost? „Jsou to hory,“ říká. Vzpomíná přitom na Nepál, kde ho silný zážitek z Himálaje dohnal až k slzám. „Když jsem poprvé uviděl horu Amadablam a zapadající slunce nad osmitisícovkami, rozplakal jsem se jako malé dítě. Uvědomil jsem si, že už nepotřebuju nic víc, že jsem šťastný.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
