209. schůzka: 25. března Léta Páně 1420 na hrázi rybníků Škaredého a Markovce

Adolf Liebscher: Porážka železných pánů u Sudoměře dne 25. března roku 1420
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Adolf Liebscher: Porážka železných pánů u Sudoměře dne 25. března roku 1420

Zveme vás do kraje v jižních Čechách, tak asi na půlku cesty mezi Strakonicemi a Pískem, nedaleko Štěkně, Kestřan, Cehnicí a Putimi, do sousedství obce Sudoměře. Právě tady se 25. března 1420 odehrála první významná bitva husitské doby. Jejím režisérem byl hejtman Jan Žižka z Trocnova.

„V těchto dnech upadlo další hlavní sídlo husitství, královské město Písek, kde obecná kasa táborů chována byla, v moc vojska králova, ač nevíme, jakým způsobem. Vůdcové vojska tohoto, páni Petr ze Šternberka, Mikeš Divůček z Jemnišť (mincmistr na Horách Kutných), a Jindřich z Hradce, strakonický mistr, měli po dobytí Písku táhnouti k Plzni, aby tam obléhajícím byli k posile. Uslyševši však, že Žižka opustil Plzeň a již ke Štěkni táhne, umínili doraziti naň bez meškání. Počítali dohromady více než pět tisíc jezdců, kteří pro své výborné odění ještě dlouho potom v národu jménem železní páni sluli; Žižka naproti tomu všeho lidu měl nanejvýše čtyři sta se sestrami i s práčaty a vozů bojovných dvanáct a koní jízdných devět. Převaha počtu královských byla tedy tak veliká a zřejmá, že nikdo nemohl pochybovati o vítězství jejich; ano tak prý ve mnohé hlasy lidé mluvili řkouce, že i kdyby jich nebili, toliko koňmi tlačili, tehdy že je na koňských kopytech rozeberou...“

Erb pánů ze Švamberka

Těch, co Jana Žižku a všechny ty jeho husity upřímně nenáviděli, bylo hodně, ale snad nejvíc se v tomto ohledu citově zaangažoval Bohuslav ze Švamberka. Tenhleten pán si říkal podle hradu Krasíkova, ale po německu. Ten se sice měl jmenovat Schwanenberk neboli Labutí hrad, ale dodneška mu tak nikdo neříká. Stříbrnou labuť v červeném poli měl však pan Bohuslav a jeho příbuzní v erbu. Švamberk se s tím jednookým bývalým vrátným u krále Václava a nyní hejtmanem bil na potkání. Ano, a to tak dlouho, než ho jeho protivník oblehl, když zrovna vězel na hradě Krasíkově, a pak ho uvěznil na jiném hradě, který se jmenoval Příběnice. Během tohoto nedobrovolného pobytu pan Bohuslav tak nějak zrevidoval svoji dosavadní politickou orientaci a „přestoupil“ k husitům. Tato historie nás však teprve čeká. Zatím viděl pan ze Švamberka v husitech své úhlavní nepřátele a tudíž se náramně zaradoval, když mu zástupci královské strany sdělili, kam mají přívrženci kalicha z Plzně namířeno. On ovšem nebyl sám, komu byla tato čerstvá novinka vzkázána. Stejnou zprávu obdržel Petr Konopišťský, řečený ze Šternberka, potom mincmistr na Horách Kutných Mikeš Divůček, taky Hanuš z Kolovrat se to dozvěděl a ještě Jan Městecký z Opočna plus pár dalších, už méně známých katolických šlechticů. Ti všichni si na Žižku brousili zuby... Vlastně – spíš meče, ale ano, měli náramnou chuť vrhnout se na ten hlouček kacířů, neboť se zdál být velice snadnou obětí.

Zatím Žižku sledoval zpovzdálí pan Bohuslav spolu s Hanušem z Kolovrat. Oba disponovali třemi sty jezdci, což byla síla schopná zadupat ty poutníky do země. Tak proč nezačali s tím zadupáváním? Protože jejich vítězství mělo být úplné. Husitům nechávali jakýsi náskok. Čekali na správný okamžik. A co Žižka? Ten si to chtěl s královskými rozdat? Ani v nejmenším. „Žižka vskutku ničeho méně si nežádal, nežli potkání a boje s nimi; pročež přepraviv se u Sudoměře přes řeku Otavu, tak rychle pospíchal dále, že se to podobalo útěku.“

Mikoláš Aleš: Jan Žižka z Trocnova (1908)

Vojenský vůdce husitské výpravy Jan Žižka si vybral opravdu šikovnou trasu – to museli uznat i jeho protivníci. Vzal to z Plzně směrem na Kasejovice, potom přes Lnáře a Sedlec, což všechno byli statky kališnických vrchností. Kdyby ho napadli tam, mohly by vzniknout nemilé komplikace s majiteli. I to byl zřejmě jeden z důvodů, proč se královští drželi raději v závěsu: ano, lépe bude přece jenom zachovat klid a udeřit na příhodnějším místě. Jenomže odpoledne 25. března oznámila jízdní hlídka velitelům Žižkovi a Břeňkovi Švihovskému takovou nepříjemnou zvěst. Že se pan Švamberk spojil u Strakonic s oddílem zdejších johanitů (ten vedl komtur Jindřich z Hradce), a teď že všichni táhnou za nimi.

Závod s časem

Husitům tedy začalo něco jako závod s časem... Ještěže bylo s nimi pár lidí od Chvala z Machovic. Chvalův stateček Řepice ležel kousek za Strakonicemi a jeho lidé znali okolní krajinu jako staré boty. „Dne 25. března ve svátek Zvěstování Panny Marie přitáhl Žižka někdy před polednem ke Štěkni, a protáhnuv městečkem skrz, přešel asi tři čtvrti hodiny cesty od něho přes řeku Otavu, kdež jest brod pod mlýnem náležejícím ke vsi Sudoměři.“ Hned nato však Žižkův hlouček obdržel další zprávu. Ta Jobova zvěst byla o tom, že po levém břehu Otavy, přímo proti nim, se od Písku blíží královské vojsko (to vedl Mikeš Divůček, mincmistr a vedlejším povoláním vojevůdce, a spolu s ním i Petr Konopišťský). Což ovšem znamenalo dokonalé kleště... Takřka. Zbývala přece jenom jakási naděje. Docela malá. Slaboučká. Jediná. A to – odbočit slabou čtvrthodinku na jih a přejít Otavu dřív, než se tam objeví Švamberk, Kolovrat a johanité. „Krajina jest tu na obou stranách řeky rovná a do dálky otevřená,“ dozvídáme se od historika Václava Vladivoje Tomka. „Široké louky střídají se s rybníky, dílem jen hrázemi od sebe oddělenými. Žižka mohl dobře z dálky spatřiti obojí vojsko, které mu hrozilo záhubou. Přešed tedy přes Otavu, spěchal skrz ves Sudoměř ve směru jižním, chtěje bezpochyby dosáhnouti lesnatých vrchů, které se zdvíhají v povzdálí nad vsí Mladějovicemi, aby získal místa příhodného k obraně. Nepřátelé však přiblížili se dřív, než mohl cíle dojíti; pročež když již nemohl dále, stanul u jednoho z rybníků, jenž slul Škaredý a posud se tak nazývá.“

Rybníky jsou u Sudoměře doposud. Jmenují se Potočný, Šilhavý, Kobližný, Miska. A pak jsou tam taky ty dva, u kterých se to stalo – Škaredý a Markovec. Kromě rybníků se tu dodnes vyskytují blata. (Někdy ani není poznat, kde končí podmáčená louka a začíná močál.) Žižka moc času na přemýšlení neměl. Jako nejlepší místo pro obranu se mu zdál trojúhelníkový prostor právě mezi rybníky Markovcem, Škaredým a ještě třetí vodní plochou na jižní straně (té se dnes říká Prostřední rybník, jeho existence není v 15. století doložena; pokud tady ještě nebyl, tak se tu rozkládala neprostupná mokřina). Dalo se sem přijít i zezadu, ale jenom úzkou pěšinou kolem mokřisek a rybníků. Jízda tudy v žádném případě útok vést nemohla. Rybníky Škaredý a Markovec jsou těsně u sebe, hráz jednoho z nich slouží i dnes jako cesta mezi nimi.

Bitva u Sudoměře

Ferdinand Hetteš: Porážka železných pánů u Sudoměře dne 25. března 1420

„Když bratr Žižka přitáhl k rybníku, který se jmenuje Škaredý, už dále nemohl, a tak se tu sešikoval a vozy seřadil k hrázi,“ líčí nám situaci kronikář ze Starých letopisů českých. A profesor Václav Vladivoj Tomek Žižkovu situaci upřesňuje: „Tu postavil se v šik, takže hráz vysoká sloužila mu k ochraně z jedné strany, z druhé obtočil malé vojsko své vozy válečnými.“ Těch vozů měl pouhý tucet. Rozestavil z nich na terénní šíji mezi oběma rybníky před svoje mužstvo hradbu. Udělal to systémem „kolo na kolo“, tedy k zadnímu kolu přirazil přední kolo následujícího vozu. Jeden rybník byl sice vypuštěný, ale jarním táním bahnité dno Škaredého rozměklo, takže před útokem těžké jízdy nechránilo o nic hůř než voda v sousedním Markovci. Své muže postavil Žižka na rybniční hráz. Byla velice úzká (dodnes taková je), a zezadu, tam byl zase bažinatý terén. Z hlediska tehdejšího vojenského myšlení si velitel vybral dobrovolně jakousi past – vždyť přece neměl možnost ústupu. Jenomže on Žižka na ústup nemyslel. On myslel na vítězství. Navzdory několikanásobné přesile. On to vítězství vlastně přibližoval. Tím, že jednal nečekaně, proti zvyklostem. Zatímco protivník byl přesvědčen, že ti kacíři si sami sobě chystají hloupě zkázu, Žižka o ní vůbec neuvažoval.

„Spojené vojsko nepřátel, které ze dvou stran udeřilo, čítalo přes dva tisíce jízdných v těžkém odění.“ Dva tisíce... Pokud se dobře pamatujeme, František Palacký na rozdíl tuhle od kolegy Tomka mluví až o pěti tisících. Ve skutečnosti jich bylo na sedm stovek. Na číselné údaje se totiž moc spoléhat nelze – jedna strana, ta vítězná, je zveličovala; druhá, ta co prohrála, raději ubírala. ƒ„Veliké příliš množství se sjelo na málo lidu.“ Královští měli každopádně obrovskou převahu, v množství i ve výzbroji. Jeden jediný jezdec měl stejnou bojovou sílu jako deset pěších. A u královských bylo víc jezdců než měli husité pěšáků. „Moci takové zdálo se, že pouhý pěší lid Žižkův nebude nikterak moci odolati.“

Početní převaha spolu s vidinou hladkého vítězství zřejmě způsobila, že se „železní páni“ s přípravou útoku nějak moc nezdržovali. Taky už bylo pokročilé odpoledne a soumrak na sebe nedal dlouho čekat. Obě křídla se rozjela proti provizorní pevnůstce (první byl údajně Jindřich z Hradce se svými johanity). Než však jezdci dorazili k vozové hradbě, tak je husité zasypali dávkou šípů. Pán z Hradce jel na špici, jak ho k tomu zavazoval rytířský kodex a nepsaná povinnost. Náhle pocítil bolest v noze. Nevěnoval jí větší pozornost – bitva byla tady a zásah šipkou nebyl žádným vážným zraněním. Do rány se však zřejmě dostala infekce a pan Jindřich zanedlouho zemřel. Podobně jako nedávno u Nekměře přivítala rytíře další salva – tentokrát z lehkých palných zbraní. V prvním sledu vznikly ztráty, ale jezdcům z druhého sledu se podařilo proniknout do samé blízkosti hradby. Teprve v této chvíli začaly (tedy z hlediska pánů) problémy. Neztratili bojechtivost, té měli dost, ale místo neměli. On totiž bezprostřední boj přicházel v úvahu leda pro přední šik útočníků těsně u vozové hradby. Ostatní jezdci se mohli jenom navzájem mačkat. Svým způsobem to byl geniální nápad – jak vyřadit převahu protivníka ještě dřív, než ji druhá strana mohla uplatnit.

Husita ve zbroji

Co se pak stalo, to byl jenom nutný důsledek rozdílného vztahu k problému: Vidina hladkého vítězství vehnala jednotky Bohuslava ze Švamberka, královskou hotovost z Písku a ozbrojence strakonického převora do zkázy. Simultánní útok ze dvou stran ztroskotal a čelní nápor na hradbu vedl jenom k nepředstavitelnému chaosu. Těžkooděnci nedokázali vpředu prorazit vozovou hradbu a ocitli v dešti střel k palných zbraní a kuší, který byl pro ně doslova smrtonosný, no a jezdci, kteří se tlačili zezadu, ti v té nálevce smrti vytvořili hotový špunt. Svým druhům ucpali cestu zpátky. Situace byla na první pohled neřešitelná, ale vtom kdosi z královských přišel na dobrou myšlenku: Napadneme je přes rybník! V rybníku bývá obvykle voda. V jednom byla voda. V Markovci. Druhý byl prázdný. Ten s tím líbezným jménem Škaredý. „Vypuštěný rybník nebránil jim, by nemohli postavení Žižkovo obstoupiti, ale v postavení tom nemohli bojovati jezdecky, nýbrž museli sesedati z koňů.“ Jenomže jarní slunko vysušilo dno rybníka pouze na povrchu. To, co vypadalo jako šedivá a hlavně pevná hmota, se teď propadávalo pod nohama.

Pán Bůh byl při Žižkovi, neboť Žižka byl jeho věrný sluha, a tak se stal nevídaný zázrak: ačkoli bylo teprve navečer, okolo hodiny nešporní, slunce náhle zapadlo za horu, jako by je tam někdo stáhl, a nastala taková tma, že nevěděli, kdo koho bije.

Že by husitům pomohl skutečně zázrak? Ale kdepak. Bylo přece 25. března, tedy teprve začátek jara, a v tuto roční dobu se u nás odpoledne stmívá už někdy před 18. hodinou. Ve čtvrt na sedm středoevropského času přichází západ slunce. Kromě toho ta „hodina nešporní“ znamená, že musel být už dost pokročilý podvečer, neboť o nešporních bohoslužbách se děkuje za právě uplynulý den. Ke všemu ještě na krajinu padla pořádná mlha, která dovršila naprosto paniku královských. Ti ztratili jakýkoli přehled o situaci. Jednotlivé skupiny bojovaly ještě nějakou dobu na vlastní pěst, jenomže hradbu na hrázi neprorazili. No a na dně vypuštěného rybníka se ti skvělí železní páni proměnili v nepohyblivé, snadno zničitelné plechové terče. „Ještě před bitvou poručil prý Žižka ženám, aby dlouhé závoje své roztáhly před vojskem po zemi, to jest bezpochyby zvláště v rybníce samém v hustém rákosí. Rytíři pak, když v tom bahně sesedali z koňů, tu prý mnozí ostruhami svými zapletli se závoje a padali na zem.“

Václav Vladivoj Tomek použil v poznámce o závojích v bitvě u Sudoměře ve dvou větách dvakrát slůvko „prý“, a činí dobře, protože informaci o šátcích a rouškách, které husitské ženy rozprostřely na dně rybníka Škaredého, si zřejmě vymyslela obraznost Eneáše Silvia Piccolominiho. Tak jako tak, jde o nevýznamnou podrobnost, která průběh bitvy nemohla nijak ovlivnit. „Z královské strany jich bylo mnoho zabito a zraněno; je zřejmé, že se nejvíc pobili mezi sebou. Když nepřátelé viděli ten zázrak, ozývaly se mezi nimi hlasy: Moje kopí je nebodá, můj meč je neseká, můj samostříl je nestřílí!“

Jan Žižka a jeho vítězství v boji u Sudoměře

Jan Vilímek: Jan Žižka z Trocnova

Na úzké šijí mezi rybníky nebylo možné stabilní a dobře hájené vozy rozrazit nebo je převrhnout. Husitské sudlice a kopí udržovaly jezdce v dostatečné vzdálenosti. Boj totiž nebyl ještě u konce. I když se těžcí rytíři pohybovali po dně rybníku nemotorně, bylo jich hodně a představovali nebezpečí. Proto nezbývalo než nasadit zálohy. Všechny, které husité měli. Oddíl Břeňka Švihovského se vyřítil na protivníka. Jeho velitel, jak mu nařizovalo postavení i urozený původ, bojoval „na špici“ a zahynul v čele útoku s mečem v ruce. Pro Švamberka, Divůčka, Kolovrata a Šternberka znamenal průběh bitvy pohanu. Pořád ještě doufali, že husitům dojdou síly. Slunce už bylo dávno za obzorem a na bojiště se snesla tma. Spolu s mlhou dodávala bitevní scéně působivý, skoro přízračný kolorit. V podmínkách značně zhoršené viditelnosti ztrácelo pokračování zápasu smysl. Dnes už se Žižku porazit nepodaří. S obličeji, ve kterých se zračilo rozčarování a zklamání, odvolali velitelé železné pány z bitevního pole. „Vojsku panskému podařilo se porouchati některé vozy Žižkovy, snad místy i vniknouti na chvíli do nich, neb zajali mu něco přes třicet lidí, ale zemdlíti odpor nedovedli.“

Jan Žižka se stal hrdinou od Sudoměře. Nebylo to jenom proto, že tu bitvu (na rozdíl Břeňka Švihovského) přežil a že pozdější úspěchy zvětšily jeho sudoměřské zásluhy. Aspoň se to dá těžko určit. Ani po Sudoměři však ještě pořád nebyl první mezi prvními. (Nikdo samozřejmě neříká, že jím nechtěl být, že o to vědomě neusiloval.) Musela v něm být velká ctižádost, no a smrt jeho druhů jenom napomohla, aby ji mohl uplatnit. Po Sudoměři se stal autoritou, na kterou se všichni okolo obraceli, a to nejenom ve věcech ryze vojenských. Pověst o něm letěla zemí a protivníci o něm mluvili jako o ďáblu, který postavil na hlavu všechny dosavadní zákony válečnického umění. Bylo zapotřebí dalších vítězství, aby Žižka přesvědčil i nepřátele, že je výjimečným vojevůdcem, pro historiky však zůstala základním kamenem jeho slávy bitva u Sudoměře. V ní uplatnil jednooký hejtman dokonale zkušenosti z dřívějších žoldnéřských dob a hlavně ze záškodnických válek v jižních Čechách. S každou další bitvou, s každým dalším dobytým městem, hradem nebo klášterem rostla jeho pověst. Za několik měsíců dosáhla takového účinku, že stačilo vyslovit jeho jméno, aby se nepřátelé dali na útěk.

Čarodějnické pikle

Osočování Žižky z čarodějnických piklů nezmizelo, naopak ještě se stupňovalo. Historik Josef Pekař, který nepřišel husitům a jejich hejtmanovi nikdy na chuť, o nich přesto napsal tato slova: „Ten neveliký houf lidí nesl v srdci odhodlání obnoviti tvář světa, především země české, nelítostným vykořeněním všeho hříchu a urovnati tak cestu k nastávajícímu příchodu Kristovu. Ten hlouček blouznivců učinil co třeba, aby přiblížil se synům božím, jak je chtěl mít zákon Páně, pro jméno Kristovo zbavil se majetku, aby stokrát více vzal a obdržel život věčný. Neboť zásliby odměn časových i věčných, jimiž na tolika místech lákaly věřícího text Písma, bylo to jistě především, jež sílily nadlidské odhodlání jeho.“

Památník Jana Žižky u Sudoměře od Emanuela Kodeta

Byla noc po bitvě. Žižka se svými přenocoval na místě. Mrtví byli narychlo pohřbeni, těžce raněné si vzali do péče kališníci z okolních vesnic. „Na úsvitě pak 26. března dal se Žižka na pochod v šiku válečném s vozy, které zůstaly celé, aby byl hotov, kdyby se nepřátelé odvážili opětného útoku. Bez překážky přitáhl až ke hradu Újezdci nedaleko Týna Vltavského. Tam se položil v otevřeném poli, až mu z Tábora poslali vstříc, snad k ukázání bezpečné cesty, i dostal se šťastně do nového tohoto města bratrstva, kdež přijat s velkou slávou a radostí.“ Žižka vlastně nedorazil do Tábora, ale do Sezimova Ústí. Jenomže okamžitě po jeho příchodu (možná pod vlivem samého Žižky) bylo toto sotva zrozené středisko rovnostářské pospolitosti bratří a sester přestěhováno na nové místo - obranyschopnější a strategicky výhodněji položené. 30. března 1420 husité špatně chráněné Sezimovo Ústí zapálili a za svůj domov si zvolili rozvaliny bývalého hradiště na blízké hoře Tábor.

Dnes stojí u rybníků Škaredého a Markovce socha Jana Žižky. Je z lomového kamene, vysoká šestnáct metrů, stavěla se podle návrhu sochaře Emanuela Kodeta v roce 1920 čtyři měsíce a spotřebovalo se na ni 300 m krychlových kamene, 174 fůry písku, 16 tun cementu a jeden a půl tuny vápna. Husitský hejtman se dívá podmračeným pohledem zpod kovové přilby k rybníku Škaredému, a dál do kraje, někam k Písku nebo možná až k Táboru.