208. schůzka: Vzat od lidu na slovo

V husitské kronice Vavřince z Březové se objevuje poprvé Žižka jako historická osobnost. Poprvé, ale nikoli výlučně, protože i v takzvaném vratislavském rukopise Starých letopisů českých je o něm zmínka. Autor uvádí o defenestraci detaily, na které Vavřinec zapomněl anebo je neznal: vypočítává například všecky novoměstské konšely a taky co se s nimi stalo, a nakonec nezapomene ani na čeledína Žižku. „A Jan Žižka, nejzvláštnější čeledín krále Václava, byl jest při tom smetání konšelském a mordu velikém a neslýchaném.“

Žižka na první pražské defenestraci

Zdá se, že Žižkova účast na úroku a na defenestraci je potvrzena. Akorát nevíme, na které straně se tu vzal. Podle jedněch šel v procesí s Janem Želivským, podle druhých přijel před radnici až v oddílu královských žoldnéřů, který měl zjednat pořádek. Obě tyto domněnky mají hodně trhlin: V prvním případě by asi byla o Žižkově přítomnosti v procesí nějaká zmínka v pramenech, v druhém případě se zdá nepravděpodobné, že by šedesátiletý Žižka ještě konal běžnou žoldnéřskou službu.

Třetí pražskou defenestrací v roce 1618 začalo České stavovské povstání i třicetiletá válka, která zasáhla celou Evropu|foto:Profimedia

„Žižka snad byl toho útoku účasten,“ dozvídáme se od historika Václava Vladivoje Tomka, ƒ„nevíme však jakým způsobem. Snad byl toliko přítomen procesí, a rozpálen hněvem jako jiní bez mnohého rozmyslu pomáhal při udeření na radní dům co hbitý bojovník, nedbaje co z toho pojde.“
Staré letopisy české se dochovaly v desítkách opisů, spíš variant než opisů, protože skoro každý z opisovatelů si tuhle nebo tamhle něco přidal, popřípadě něco, co se mu zrovna nehodilo, tak vynechal (kosmetické úpravy historie nejsou vynálezem 20. století...) V jedné z nejstarších variant těchto letopisů, v takzvané kronice třeboňské, začíná tato část vyprávění „zprávou o smetání konšelů z radnice Novoměstské roku 1419.“ Citujeme historika Josefa Pekaře: „Zde od radnice počal Žižka býti proslulým.“

I když byl lidmi na slovo brán (anebo vzat), tak se Žižka zatím moc neprojevoval. Husitští i kališničtí páni uzavřeli se Staroměstskými dohodu „hájit právo a řád zemské ve jménu královny Žofie.“ Chudinu, která se jako lavina pár týdnů předtím přivalila do Prahy, se podařilo zase pěkně vystrkat za městské hradby. Opustila hlavní město dobrovolně, ale se zlobným reptáním, jako že to nikomu nedarují, a se záměrem vrátit se. Přesně za měsíc. 10. listopadu. Na svatou Ludmilu. Právě tehdy se měla v Praze konat nová slavnost sbratření lidu. Aby tomu zabránil, rozkázal nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka vojensky obsadit Hrad a Malou Stranu. „To již muselo vzbuditi nedůvěru také u mužů, kterým nebylo o nic jiného než o obranu,“ vypráví historik Tomek. „Žižkovi bylo to konečně pohnutkou k opuštění služby královské. Hrozbami a přípravami spoluvladařů královny Žofie popudil se obecný lid zvláště na Novém Městě pražském, a učinil dne 25. října útok na Vyšehrad. Hájení hradu nejspíš nebylo opravdové. Čeleď královská, k straně Husově vždy příchylná, dala se sehnati ze zámku, a Žižka přidal se k obci novoměstské, kteráž Vyšehrad obsadila k svým rukám.“

Útok na Vyšehrad

Hans Troschel: Jan Žižka z Trocnova (podobizna ze 16. století)|foto:Picryl, Rakouská národní knihovna, CC0 1.0, ©

On se možná Žižka vlastně nepřidal. Útoku na Vyšehrad se sice zúčastnil, ale – nemusel se přidat. Co když se jiní přidali k němu? Podle jedněch historiků Žižka ten útok osobně vedl, zatímco podle druhých byl v té době už přítomen na Vyšehradě jako člen posádky nebo jako dvořan a po dobytí pevnosti přešel na husitskou stranu. Ale není ani vyloučeno, že útok na Vyšehrad byl živelný a že postrádal jakékoli velení. Ať tak či onak, vyšehradská posádka nejevila žádnou chuť k odporu a vzdala se skoro bez boje. O několik dnů nato však bojoval s pražany proti královským oddílům na Malé Straně. „Pražané staroměstští i novoměstští v sobotu před svatým Martinem zaútočili na Malou Stranu, protože na arcibiskupově dvoře i jinde se usadilo a opevnilo mnoho žoldnéřů – uherský král Zikmund platil všem žold (po půl kopě grošů týdně na koně) ještě předtím, než přijel do země. Ty žoldnéře Pražané přepadli, pobrali jim koně i zbroj a způsobili jim velikou škodu. Arcibiskupský dvůr i některé jiné domy vypálili. A tak tu Malou Stranu pomalu pálili jednak Pražané, jednak posádka Hradu, až ji celou vypálili.“

Pražanům se podařilo vypudit královské z Malé Strany docela snadno, ale když královští znovu z Hradu zaútočili, skončil boj úplnou zkázou Malé Strany. V jejích troskách byla napsána, abychom tak řekli, první kapitola Žižkova válečnického umění. „Jan Žižka,“ poznamenal letopisec, „byl tehdy vzat od lidu na slovo.“ Že ho už ten lid měl vzít jednou, koncem července u radnice, tím ať se prosím nikdo nenechá zmást. Žižka měl při nejmenším tu důvěru pojištěnou.

„Pražanům přibyla pomoc od poutníků ozbrojených z Plzeňska, kteří pod vedením pana Břeňka Švihovského ze Skály a rytíře Chvala z Machovic, táhnouce přes Knín, přešli u Živohoště před Vltavu, chtíce Ústeckým přispěti ku pomoci, ale přitáhli již pozdě. Mnohem silnější pomoc přišla však straně královské. Páni podjednou ve velkém počtu i někteří podobojí, též některá města královská na zprávu o příbězích v Praze vypověděli válku pražanům, poslali branný lid svůj vladařům ku pomoci, škodili na statcích měšťanů pražských a překáželi na všech stranách dovozu potravy do města. Tím byli obyvatelé Prahy po málu dní přinuceni dáti se ve vyjednávání, což rád viděl pan Čeněk z Vartemberka.“

Bylo uzavřeno příměří, a kdo by je nechtěl respektovat, měl Prahu opustit. Měšťané získali nad radikálními husity převahu, takže ti druzí raději vyklidili (už poněkolikáté) pole. A spolu s nimi i Jan Žižka z Trocnova. „Královna a páni slíbili hájiti svobodu zákona božího a zvláště přijímání pod obojí způsobou, pražané pak nekaziti obrazů a nebořiti kostelů a klášterů; obec novoměstská navrátila zase Vyšehrad v moc královských. Záměry hejtmana Mikuláše z Husi o vyvrácení vlády královské v Praze byly tímto zmařeny, ale nový vůdce lidu Žižka nedal se tím odstrašiti, nýbrž hned na jiném místě jal se pokusu o zřízení obrany proti hrozícímu útisku v náboženství. On a pan Břeněk Švihovský a jiný šlechtic ze západních Čech, pan Valkoun z Adlar odebrali se s lidem hned po zavření příměří do Plzně. Stalo se to nepochybně z návodu kněze Václava Korandy, horlivého kazatele plzeňského. Majíce několik set lidu ozbrojeného, opanovali Plzeň lehce ve spolčení se stranou v obyvatelstvu přidržující se přijímání pod obojí způsobou.“

Ze žoldnéře předák husitské revoluce

Jan Žižka z Trocnova|foto:eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum, CC BY 4.0, ©

Je to poněkud zvláštní za závratně rychlá proměna Jana Žižky z královského žoldnéře a dvořana v předního člena husitské revoluce... Na první pohled. Ale – bylo vůbec myslitelné, aby se člověk v tak vysokém věku rozešel bez dlouhého rozmýšlení s vlastní minulostí? A s jakou minulostí? Tou, která patřila královskému čeledínovi, anebo tou lapkovskou? Ostatně – Žižka nebyl jediný zeman, které se postavil na radikální stranu. Podobně jako četní jiní i on se cítil nespokojen se situací nižší šlechty, která žila v nouzi a ponižování. I on se poddával pocitům nenávisti ke zkaženému kněžstvu a byl přesvědčen, že strasti tohoto světa nelze vyřešit jen vírou a pokorou před Bohem. Byl to však člověk jistě věřící – zdá se, že hluboce věřící, a proto zmatený strašným rozdílem mezi pravým posláním víry a vážnými nešvary v působnosti církve. Ze všeho toho zmatku mu najednou kázání kněží ukázalo cestu, kterou mohl lehce pochopit: bylo zcela na místě, aby věřící křesťané pomáhali s mečem v ruce a bez ohledu na prolitou krev vymýtit ze života křesťanstva jeho zlé stránky. A rozuměl Žižka všemu, co kazatelé hlásali? Asi ne. Nebyl ani schopen domyslet do konce všechny pojmy, ke kterým obraceli pozornost, ať už mluvili o království božím na zemi, nebo o rovnosti mezi všemi křesťany. Jeho přesvědčení, ba přímo zanícení bylo ale opravdové. Bylo to přesvědčení, že jeho činy jsou prospěšné společnosti vyvolené Bohem. Šel do boje, aby vykoupil svou duši a zajistil jí klid v posmrtném životě, a současně chtěl zachraňovat i duše jiných. A protože byl voják, byl připraven plnit svá předsevzetí s bezpříkladnou kázní.

„Ve svátek Narození Kristova sešli se na rozkaz uherského krále Zikmunda skoro všichni páni Království českého a Markrabství moravského, zástupci královských měst a purkrabí královských hradů do města Brna; tam tehdy byl svrchujmenovaný král s mnoha knížaty a papežskými legáty i biskupy, jakož i s českou královnou Žofií a jinými velmoži. Tam také vyslali slavnostní poselstvo i Pražané, nenávidění tím králem a takřka celým křesťanstvem, protože horlili za šíření zákona Božího a jeho pravdy a zvláště za přijímání z kalicha, želeli nespravedlivého kdysi odsouzení mistrů Jana Husa a Jeronýma Pražského, mužů blahé a svaté paměti, a prohlašovali je za nespravedlivé. To poselstvo přijelo do Brna s trubači, čemuž přihlíželi a divili se svrchujmenovaný uherský král Zikmund a mnoho velmožů duchovních i světských, bylo ubytováno v bytech mu určených a vykonávalo svobodně jen v bytech služby Boží a podávání z kalicha lidu skrze kněží, které si s sebou vzalo z Prahy. Duchovní v Brně vyhlásili interdikt neboli zastavení bohoslužeb, jak se soudí, pro přítomnost Pražanů a pana Čeňka.“

Zikmund si už připravil na Moravě půdu. Zkypřil si ji a pohnojil. Ale ze všeho nejvíc sliboval. Například že nebude od moravských pánů chtít, aby se odřekli kalicha. Za to mu měli složit slib věrnosti a poslušnosti. Jsou na to nějaké doklady... nebo dokumenty? Jak by mohly... Vzhledem k choulostivé povaze těchto jednání nemohly být žádné zápisy činěny. Ten separátní slib vysoké moravské šlechty značně zaskočil představitele prozatímní vlády Čeňka z Vartemberka. I část katolických pánů složila Zikmundovi hold. Ale Zikmund to v diplomacii uměl. Ponechal pana Čeňka v dosavadní funkci (jako jediného kališníka), ale do tříčlenné vlády, kterou po dobu své nepřítomnosti v Čechách ustanovil, jmenoval dva katolíky. Když převzal vládní moc od regentky Žofie, počínal si jako legitimní dědic trůnu. Nejvyšším hofmistrem, podkomořím, kutnohorským mincmistrem i purkrabími královských hradů jmenoval své lidi.

Zapomněli jsme nějak na pražskou delegaci? Nezapomněli. Ale že o ní už dlouho nepadla zmínka... Jednala přece se Zikmundem? Nejednala. Král ji nechal tři dny čekat. Podusit ve vlastní šťávě... A když mu Pražané slibovali poslušnost jako dědičnému králi, jaksepatří si tu situaci vychutnal. Nechal je prostě v jisté nedůstojné pozici dlouho, velice dlouho, tak dlouho, dokud si nespravil chuť. „Když poslové tito před krále vpuštěni byvše a na kolena před ním podle obyčeje pokleknuvše, Zikmund nechal je nad obyčej déle klečeti a osopil se na ně slovy tvrdými a hanlivými a propustil je konečně s přísným rozkazem, aby na důkaz poslušenství svého dali v Praze ihned odstraniti všecky po smrti krále Václava postavené sloupy a řetězy, též zbořiti všecky proti hradu pražskému nově udělané náspy a hradby, mnichům pak a jeptiškám by nedopustili ani nejmenšího příkoří činiti; jen pod tou výminkou že jim bude králem milostivým.“

„V týchž dobách hlásali někteří kněží táborští lidu nový příchod Kristův, při kterémžto příchodu mají prý všichni zlí a protivníci pravdy zahynouti a býti vypleněni a dobří jen v pěti městech býti zachováni. Svými kázáními divně ohlupovali lid, vyzývajíce, aby se všichni i každý zvláště, kteří se chtějí zachrániti před hněvem Boha všemohoucího, jenž podle jejich mínění měl přijíti co nevidět na svět, vystěhovali z měst, hradů, vesnic a městeček jako Lot ze Sodomy a hledali útočiště v pěti městech. Jejich jména jsou tato: Plzeň, která byla z nich nazvána městem slunce, Žatec, Louny, Slaný a Klatovy. Neboť všemohoucí Bůh chce zahladiti celý svět kromě jedině těch, kteří by se utekli do pěti svrchuřečených měst. A jejich názorům nepodstatným jakožto pravdivým mnozí u prostých lidí důvěřovali, prodávali své statky i za levnou cenu a sbíhali se k nim z rozličných krajů Království českého a Markrabství moravského s ženami a dětmi a kladli peníze k nohám těch kněží.“

Tažení do Plzně

Žižka vyrazil do Plzně spolu s několika šlechtici a zástupem mužů a žen, který odcházel z Prahy. Houf byl ozbrojen, protože hrozilo nebezpečí, že bude přepaden vojenskými oddíly české šlechty. Byli v něm rodilí Pražané i venkovští poutníci, kteří přišli na pomoc pražským husitům a byli teď z města vypuzeni. „Není pochyby, že Jan Žižka měl úmysl z města tohoto pevného i lidnatého udělati středisko i hlavní ohradu husitství vůbec. Proto vyhnal odtud všechny katolíky a dal opraviti a doplniti hradby městské, kázal obořiti nejen všecky kostely, domy, a dvory v předměstí, ale i uvnitř města několik klášterních stavení. Příměří ve jménu královny Žofie jemu podávané zamítal stále, i cvičil v umění válečném své bratří, mezi nimiž pan Břeněk Švihovský a rytíři Jan Valkoun i Chval Řepický se připomínají. Také Mikuláš z Husi hleděl stejným časem osaditi se na blízkou Zelenou horu, kterou po biblicku nazývati chtěl horou Olivetskou. Válka od obou mužů hledaná nedala na sebe dlouho čekati.“

Zásluhou Václava Korandy byli nově příchozí v Plzni dobře přijati, což ale dlouho netrvalo. Že je Žižka v Plzni, to se nelíbilo některým plzeňským měšťanům. Konkrétně že je ve městě najednou tolik lidí s radikálními názory. Sympatie plzeňských měšťanů s husitským hnutím rychle mizely, když začali husité ostře kritizovat poživačnost a hamižnost v jejich životě a napadali duchovenstvo, které se nepřipojilo k reformě. „Brzy povstaneme!“ hřímal z kazatelny Václav Koranda, „a všichni zlí a protivníci pravdy budou ležet nosem vzhůru. Pak více domů zůstane v Plzni nežli lidí zlých živých. Ti, kteří zůstanou po těchto ranách, nebudou potřebovati žádných psaných knih, neboť všichni budou poučeni od Boha.“ V té chvíli popadl Koranda do rukou bibli a zvolal: „Tuto bibli, která byla za mnoho kop drahá, zastavil bych ji u hokyně ve třech haléřích a nevyplatil bych ji více nikdy.“ Což nebylo rouhání, jak se domníval ve svých žalobách na táborské kněží universitní mistr Příbram, ale fanatická víra neznající hranic. „S tisíciletým královstvím Kristovým přestane platit i Kniha všech knih. Jak směšné je proto zachovat daný těmi, které v nejbližší době smete trestající ruka Páně! Pravý opak je třeba, nelze již strpěti planou pýchu svatostánků, doupata zahálčivých mnichů a úsměšky protivníků kalicha.“

Slova sama nezapalují, ale Koranda mohl být spokojen. I nad plzeňskými kláštery a kostely se objevily plameny, zbylí katolíci zděšeně prchali z města. Kromě toho husité zaslíbili život chudobě a skromnosti a bylo pro ně těžko přijatelné prostředí, ve kterém se vzdávala úcta postavení a penězům. Objevovaly se hádky, konflikty, rozmíšky, a jejich počet houstl. Houstla situace nejenom uvnitř Plzně, ale i před jejími před hradbami.

„Brzy došlo k rozličným bojům před Plzní, o kterou se Bohuslav ze Švamberka pokoušel, aby město tak důležité uvedl zase v poslušenství královo. Žižka však nepřestával v hájení města samého, nýbrž konal i výpravy v okolí. Jednoho dne, buď ke konci měsíce listopadu nebo v prosinci vytrhl do pole proti Nekměři, tvrzi zemana Hynka z Nekměře, spolčeného s Bohuslavem, dvě míle cesty od Plzně v stranu půlnoční. Měl tři sta lidu, vše pěšího, a k tomu sedm vozů, na kterých vezl děla řečená hady k boření zdí. Bohuslav ze Švamberka zastihl jej na této výpravě, maje lidu jízdného a pěšího více než dva tisíce, a zaskočiv mu zpáteční cestu do Plzně, svedl s ním boj, ve kterém při nerovnosti sil nepochyboval o svém vítězství. Velkým úprkem obořila se předně jízda jeho na malé vojsko Žižkovo. Ale Žižka užil obratně vozů za ochrannou hradbu pro svou pěchotu, která od nich udatně odrazila útok, a Bohuslav ze Švamberka musel ustoupiti z pole se ztrátou velikou. V boji tom padl také Hynek z Nekměře. Žižka užil prvního tohoto vítězství dobytého v otevřeném poli ještě v noci potom k útoku na tři nepřátelské posádky v okolí, a zbořiv tvrze, ve kterých ležely, navrátil se bez překážky do Plzně. Na zprávu o tom vypravila královna Žofie s úředníky svými a jinými pány, kteří stáli při ní, větší počet lidu vojenského k Plzni, aby město oblehli.“

Na všechny věrné zákona božího čeká nejtěžší zkouška – je na vás, abyste vysněnou říši sami vybojovali!

14. únor 1420 minul docela bez zvláštních příhod. Vlastně – něco přece. Ten únor bylo velice teplo. Pršelo. Toho dne měl být konec světa. A příchod tisícileté Kristovy říše. Nekonal se. Pršelo. Kazatelé se však okamžitě přizpůsobili. „Na všechny věrné zákona božího čeká nejtěžší zkouška – je na vás, abyste vysněnou říši sami vybojovali!“ Soustředěný útok proti kacířským střediskům ze začátku února způsobil pád Písku. Husité vyhnaní z města se připojili k bratřím soustředěným u Sezimova Ústí a všichni dohromady snadno přemohli místní měšťany, kteří vyspávali po masopustním veselí. Zbývala ještě pevnost Hradiště v blízkém sousedství. Husité ji museli dobýt, protože odtud držel její pán Oldřich z Ústí město v šachu. Jak už víme, po krátkém obléhání husité Hradiště skutečně obsadili a pro jeho výhodnou polohu se na něm opevnili. Každou chvíli jí však hrozilo nebezpečí odvetného úderu. Táborští kněží proto na všechny strany rozesílali naléhavé výzvy o pomoc, především do Plzně.

„V Plzni samé, když obklíčení dlouho trvalo, ochabovalo obyvatelstvo; strana Žižkovi protivná znovu se osmělovala; a konečně musil i nedůvěřovati silám svým, snad proto tím ochotněji vypravil pomoc na Tábor, pomýšleje sám na přestěhování do tohoto nového městiště. Z té příčiny Žižka uposlechl rady dávané sobě od Pražanů a uzavřel úmluvu s královskými o vzdání jim Plzně pod výminkami, předně aby přijímání pod obojí způsobou mělo i napotom svobodný průchod ve městě, za druhé aby Žižka a jeho stoupenci s ženami i dětmi svobodně mohli odtáhnouti na Hradiště hory Tábor.“

Jako předvoj vyrazila skupina, vedená Chvalem z Machovic. Zbytek se měl vydat vzápětí za ní. To všechno díky čestné dohodě mezi tábority a královskou stranou. Byla to dohoda natolik gentlemanská, že během jednání byli královští tajně domluveni na něčem úplně jiném. „Ke všemu se svrchujmenovaní královští zavázali pod jistými pokutami, leč lstivě. neboť tajně oznámili mincmistrovi z Hor Kutných, řečenému Mikeš Divoký, panu Petrovi ze Šternberka a velmistrovi řádu svatého Jana Jeruzalémského ze Strakonic a ostatním královským, shromážděným s velikým množstvím jezdců v kraji píseckém, až vyjdou Plzeňští a Táborští z Plzně, aby je na cestě nepřátelsky napadli ozbrojenou mocí a potřeli je.“

Bylo to pravděpodobně 23. března toho roku 1420., kdy při ranním rozbřesku vyrazila z Plzně výprava skládající se z dvanácti vozů, ze čtyř set pěších obojího pohlaví a devíti jezdců. Velitelé Břeněk Švihovský a Valkoun z Adlar se v kraji dobře vyznali a tak volili cestu přes Kasejovice, Řepici, Sudoměř a Týn nad Vltavou, protože tam všude byli kališníci. Jinak na všech stranách číhali nepřátelé, dobře ozbrojené oddíly, které chtěly boj. Výzbroj husitů byla neuvěřitelně primitivní – kromě několika mečů s sebou nesli okuté cepy, háky, sudlice a kosy. Byl to houf, nad kterými by se každý soudobý vojevůdce pohrdlivě ušklíbl. Za dva dny však každého takový úšklebek přešel.