200. schůzka: Předvečer výbuchu

Karl Friedrich Lessing: Husitské kázání
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karl Friedrich Lessing: Husitské kázání
0:00
/
0:00

Právě jste spolu s námi dorazili při společných Toulkách českou minulostí na schůzku s pořadovou číslovkou „dvoustá“. Dosažení tohoto dozajista úctyhodného počtu dílů tohoto rozhlasového seriálu by se slušelo oslaviti kupříkladu tím, že se zastavíme u nějaké zvlášť pozoruhodné, nadmíru milé nebo jinak kromobyčejně proslulé osobnosti, události, činu.

Leč my si v toku českých dějin dost dobře vybírat nemůžeme - jejich proud nás žene k novým peřejím, úskalím, jezům a tůním. Stá schůzka Toulek českou minulostí nás zavedla v předvečer vraždy (neboť se právě chystal mord Václava III.), no a toto – dvousté setkání - se odehraje opět v předvečer, tentokrát to bude Předvečer výbuchu, po němž se chystá odstartovat doba husitských válek.

Blíží se husitské války

Jenský kodex: Katoličtí preláti (papež, kardinál, biskupové) v objetí apokalyptické šelmy

„Spor a nepokoj náboženský, ve kterém se ocitli Husovi následovníci, vzmáhal a šířil se a zasahoval rok co rok do nových a dalších oborů. Jakmile zajisté nalezeno bylo, že potřebí bylo oprav i v učení i ve správě církve, nebylo lze uvarovati se hádek, kolikeré a jaké měly býti ty opravy – mladá svoboda, spustivši se jednou autority a pozitivních zákonů, již nemohla dojíti svého cíle i odpočinutí, nežli až proběhla všechna stádia rozvoje věku svého, ale také hříšné dítě její, nejednota, nesvornost a stranění nemeškalo zroditi se a vésti ke konečné záhubě.“

Ze zahraničí se na České království sypala jedna výhrůžka za druhou. A doma, uvnitř země, mezitím rostl chaos. V některých krajích řádily skupinky šlechtických odbojníků. Venkovští kazatelé líčili stále častěji budoucnost jako hotovou apokalypsu. Katolická církev pro ně byla nevěstkou babylónskou, která má být prokleta a zničena. Hotový konec světa... Ten konec světa je už nablízku! Nablízku!!

„Ve směsici všech mínění rozmanitých dělalo se záhy dvojí těžiště, které se brzy potom vespolek přitahovalo, brzy zase odstrkovalo. Jedno z nich byla Praha, druhé Ústí nad Lužnicí čili Sezimovo Ústí. V Praze první podnět k opravám a novotám vycházel z učených kolejí universitních; v Ústí rodil se takřka v lidu samém. V Praze počínal sobě mírně a konservativně, v Ústí netrpěv uzdy, choval se radikálně. Bohatý soukeník v Ústí jménem Pytel, a pekař Joha, oba kdysi horliví Husovi posluchači, propůjčovali již od roku 1415. v domech svých útočiště takovým učencům, kterých novotění bylo mrzkostí Čechům ostatním. Později strany ty, nabyvše určitějšího rázu, jmenovala se jedna kališnická neboli pražská, druhá táborská. Však ani celá Praha nebývala nikdy pouze kališnickou, ani Ústí pouze táborským.“

Pytel i Joha zajišťovali přístřeší a stravu nejméně osmi kněžím. To byli ti stálí, jinak se jich v Ústí vystřídalo mnohem víc. Kupříkladu Jan z Jičína. Jediný universitní mistr z té celé osmy. Původně stoupenec a druh svého kolegy Jakoubka ze Stříbra. I na dálku udržoval spojení s Prahou, zejména s početnými posluchačkami svých kázání. A dále: Věnek neboli Vaníček. Patřil ke staré gardě místních kazatelů. Vždy a všude byl o krok vpřed. Byl to on, kdo před časem začal křtít nemluvňata v potoce, jemu připadla role vůdce poutí na hory a byl taky u zakládání táborské pevnosti. A ještě jedno jméno: Petr Hromádka z Jistebnice. Jako chotěbořský hejtman byl za husitských válek upálen na hranici v Chrudimi. Říkali mu Petr Veliký. Jan z Bydlína a Petr Kániš... Bydlínský a Kániš, postavy, které jsou díky Jiráskovým románům známy jsou nejvíc. Upálili je sami Žižkovi táboři na Klokotech. Antoš a Pšenička... první z nich vedl později vzpouru proti Žižkovi, druhý pykal za svoje táborské bludy v Praze. Svou pověst tu v očích universitních mistrů ještě víc kompromitoval plzeňský novotář Václav Koranda zatímco svými veršovanými traktátky a písněmi posiloval v lidech víru kněz a básník Jan Čapek. Se jménem toho žáka Jakoubka ze Stříbra se spojuje i píseň Nuž křesťané víry pravé. Zpívala se během obřadů, které se vůbec nepodobaly těm dosavadním, a o čem je, tak to napovídá i podtitulek: „Tato píseň zní v Desateru přikázání Božím a skládal ji kněz Čapek.“

Jenský kodex: Satan prodává odpustky

Čapkovo zpívané Desatero bylo docela krotké. To, co hlásali kazatelé, už tak nevinné nebylo. Očistec podle nich šidil lidi o peníze, a proto mu hanlivě přezdívali „ošistec“, obrazy i sochy světců byly pro ně pouhými „loutkami“, zkrácené české mše sloužili „bez plachet“ ve stodolách i na jiných neposvěcených místech, ustrašeným pražským bohoslovcům říkali tehdy „mistři–fistři“, a sami mezi sebou vzrušeně rozvíjeli představy, ze kterých by i Jakoubkovi ze Stříbra vstávaly vlasy na hlavě hrůzou. V Sezimově Ústí (jako ostatně všude jinde) zasahovaly náboženské rozepře hluboce do života obce a narušovaly rodinné vztahy. My z tohoto města už známe paní Annu z Mochova (ano, když byla kvůli Janu Husovi vyhlášena nad Prahou klatba, našel mistr Jan první útočiště právě u ní) – a právě paní Anna se dožila hořkého zklamání, protože všichni její vlastní i nevlastní synové dokázali svou právní dospělost tím, že vypudili kališnické kněze a drželi ruku nad místními katolíky a klášterem. V důsledku dělené moci tak došlo v Ústí k poněkud prekérní situaci. Autor Veršovaných rukopisů to vystihl trefně: „Skrze víru se město na tři rozdělilo a nikdy mírem s sebou nebylo.“ Sezimovo Ústí bylo v království pouze jedno. Ale za malou chvíli, za pár měsíců tu bylo takových Ústí jedno vedle druhého.

Čechy – útočiště kacířů

„Jak hojné a mnohostranné panovaly v těch letech hádky a třenice za příčinou opravných pokusů co do věrouky církevní, jest nám postihnouti více důmyslem nežli určitým podáním, neboť paměti z té doby jsou jen velmi chudé.“ Přestože jsou chudé, něco víme. Víme, že zatímco jedni Prahu pro jistotu opouštěli, druzí k nám zase přicestovali. Po kostnickém koncilu pozorovala celá Evropa se sílícím strachem, jak se Čechy stávají útočištěm kacířů. „Víme, že i z daleké ciziny veškerá nepravověrnost již začala obraceti zraky a kroky své k Čechám jakožto k vlasti tehdáž jediné, kde slovo Boží mělo svobodu. Tak již roku 1417. ve svém věku nejhorlivější viklefovec Petr Payne, mistr university oxfordské, utekl se do Prahy, kde byl přijat též za mistra. Potom roku 1418. ze zemí francouzských přišlo tamtéž až na čtyřicet mužů i s ženami a dítkami, byvše, jak pravili, od prelátů pro zákon Boží vyhnáni ze své vlasti. Pražané je rádi u sebe přijali a živili, ba i královna Žofie s dvořany často je navštěvovala, všeliké pomoci jim v potřebách jejich poskytujíc. Bylo to valdenští a měli též barbu čili kněze svého s sebou, jenž jim knihy v jich jazyku předčítal. Působení příchozích v myslích českých počalo se zanedlouho jeviti, tu míněními valdenských zvláště o přísaze a trestu smrti, tu Wiclefovým učením o změně podstaty při udělování svátosti oltářní.“

Papež Martin V.

Prosinec 1418. Papež Martin naléhá na Zikmunda, aby jako římský král stanul v čele mezinárodní trestné protikacířské výpravy. Zikmund, který dost svých starostí s vládou v Uhrách a s nájezdy Turků, tlačí na svého bratra Václava, ať konečně vyčisti zemi od kacířství sám. „Jinak budu muset poslechnut přikázání církve a vydat kříž proti tobě.“ Co na to Václav? Je ochladlý, oslabený, nemocný. Ví, že ať udělá cokoli, bude to špatně. Přesto se nakonec odhodlává. Pražský arcibiskup Konrád odvolává nad městem interdikt. Pochopitelně - musí být něco za něco. Obětí se stal právník, doktor Jan z Jesenice. Jeho vyhoštění bylo podmínkou. Hotový převrat však král způsobil tím, že dal na Zikmundův nátlak příkaz k návratu katolických kněží do pražských kostelů. „Nařízení tato pražskými konšely vykonaná způsobila kvašení v myslích neslýchané. Lidé si zvykli již přední fary pražské považovati jako husitům náležité, že vynutit jejich vrácení zdálo se nejednomu býti bezprávím, ba loupeží, které by slušelo brániti se.“ A taky že došlo k obraně, k pobouření a k nepokojům. A protestovali purkmistři a rady všech tří pražských měst. A král Václav? Ten zase odvolal to, co pár dnů předtím odvolal, a strana podobojí dostala do své správy tři kostely: na Starém Městě pražském kostel svatého Benedikta a na Novém Městě klášterní kostel svatého Ambrože a Panny Marie Sněžné. „Poněvadž větší počet obyvatelstva pražského byl již podobojí, dotčené tři chrámy nepostačovaly skutečné jeho potřebě, pročež nepřestávali se pokoušeti, kterak by prosbou, hrozbou neb násilím více kostelů pro sebe získati mohli. Tak se v den posvícení kostela svatého Michala na Starém Městě podobojí zmocnili násilím, tudíž ne bez krve prolití a všelikého poskvrnění chrámu Páně. Jednotlivé rvačky a vraždy po městě nezřídka také se přiházely.“

Nádoby hněvu božího mají býti vylity na bezbožníky tohoto světa

Husité se začali scházet především u Panny Marie Sněžné. Chrám se nacházel prakticky uprostřed města, nedaleko Koňského trhu. Působil tam někdejší kněz premonstrátského kláštera v Želivi Jan, zvaný Želivský. Do Prahy se dostal asi v roce 1418, sblížil se s kruhem kolem mistra Jakoubka ze Stříbra a zapůsobili na něho i valdenští. Teologické vzdělání moc velké neměl, ale to mu nahradila přirozená inteligence, dostatek fantazie a pak taky silný sklon k vizionářství. Takové vlohy na lidi vždycky zabírají. A ještě byl zřejmě nadobyčej výmluvný (zkrátka všechny předpoklady ke kariéře politika). V době, které se začalo pomalu říkat „husitská“ to byla kariéra kazatele, a to brzy ze všech nejpopulárnějšího. „V těchto nebezpečných dobách vybíral pro sebe nejraději texty a obrazy apokalyptické ke kázání svému a rozněcoval obraznost posluchačů líčením blížícího se posledního soudu, kdy nádoby hněvu božího mají býti vylity na bezbožníky tohoto světa.“

Studie k obrazu Husitské kázání - Carl Friedrich Lessing

To byla Praha... A co na venkově? Přívrženci kalicha si z králova nařízení nic nedělají. Což znamená v praxi, že prostě ignorují návštěvy kostelů, kde vládnou „jednuškové“, – tedy zastánci přijímání pod jednou, a aby o nic nepřišli, organizují si sami pro sebe přímo masové mše pod širým nebem. Hloučky kališnických nespokojenců se při obřadech navzájem poznávají, hnutí se rozrůstá a zároveň srůstá, z malých potůčků se rodí řeka. Husitský chorál ještě nezazněl, ale už bylo slyšet temné dunění.

„Rozkaz královský, aby katoličtí kněží na stará svá místa uvedeni byli, nevztahoval se jen ke Praze samé; i v krajích dála se podobná proměna všude. Lid, kterému řádní jeho faráři kalichem přisluhovati se zdráhali, hledal sobě jinde kněží k tomu ochotných, Horlivější mezi kněžími husitskými, kteří byli vyhnáni posléze i z Ústí Sezimova, počali brzy po Velikonocích roku 1419. scházeti se v určité dny s posluchači sobě věrnými na široké a prostranné hoře, asi míli od Bechyně vzdálené, kde pod širým nebem kážíce lidu a rozdávajíce svátost oltářní pod obojí způsobou počali záhy nazývati místo shromáždění svého jménem biblickým Hora Tábor.“

Tato „Hora Tábor“ je samozřejmě totožná s dnešním městem Táborem, ale nebyl to jediný Tábor. Nové jméno podle biblického vzoru dostal nejenom kopec Burkovák u Nemějic nedaleko Bechyně, ale i jedno výrazné návrší u Lomnice nad Popelkou. Jejich originál, tedy hora Tabor, se nachází v Izraeli asi deset kilometrů od Nazaretu. Právě na této hoře přivedla podle Starého zákona prorokyně Debora izraelský lid k vítězství nad králem kananejským, neboť poslechla slov Hospodina: „Jdi a vyveď vojsko na horu Tabor a vezmi s sebou deset tisíc mužů.“

...začalo se chodit na hory, kopce a návrší

Bibli připomíná i návrší Beránek v okolí Mladé Vožice. Dochovaly se zprávy o vrchu Bradlo poblíž Kamenice nad Lipou a o kapli svaté Markéty nedaleko Horní Cerekve. Památnými se staly kopce Melechov u Ledče nad Sázavou a v Bzí u Blovic. A ještě dvě hory v Čechách obdržely sice nová, ale svým původem přímo biblická jména: jedna se nachází u Třebechovic ve východních Čechách (Oréb je ve skutečnosti jiné označení hory Sinaj), a Olivetská hora (neboli Zelená hora) u Nepomuku, ta snad ani nepotřebuje vysvětlivku. Na všechny tyto hory, kopce, návrší, vyvýšeniny se začalo chodit. Počet přítomných šel do tisíců. Ale s turistikou to nemělo vůbec nic společného...

„Poutníkům ze všech stran v procesí s korouhvemi a s velikou svátostí se blížícím vycházeli přítomní na hoře s podobnou slavností vstříc; uvítavše je plesáním, vykazovali každému na hoře jeho místo; kdokoli přišel, byl bratrem a sestrou, bez rozdílu stavu. Duchovní rozdělivše mezi sebou práce toho dne, jedni kázali na určitých místech, mužům zvláště i ženám také, druzí zpovídali, třetí rozdávali večeři Páně pod obojí. Tím byl stráven čas dopolední. Potom jali se všichni stolovati společně, rozdělivše oběd, který s sebou přinesli, mezi všecky rovně, takže nadbytkem jedněch vyhověno jest nedostatku jiných – bratři a sestry hory Tábor nechtěli tehdáž rozdílu mezi mým a tvým. Poněvadž mysli všech shromážděných horovaly v nábožném nadšení, neporušeno tu dobrých mravů nižádným přestupkem; o hudbě, tanci a hře nesmělo se ani mysliti. Ostatek dne stráven rozmluvami a řečmi povzbuzujícími se ke svornosti, lásce a věrné setrvalosti při kalichu. Nedostávalo se žalob ani nářků proti straně protivné, ani horlení přepjatého a návrhů, kterak by slovu Božímu v zemi průchod volný zjednati se měl. Naposledy shromáždění rozešlo se v tichu a pokoji, učinivši mezi sebou hojnou sbírku jako náhradu pro ty, jimž pole ten den pošlapána byla.“

Ale oni na Beránku
shrnuli svou boží stránku;
na Táboře, jinde také,
měli sňatky nejednaké;
u pokoře, v náboženství,
v lásce, v bratrském svorenství
jeden s druhým i vajíčko
dělil, i chleba maličko.

Od určitého okamžiku se revoluce neptá, co je přípustné a co nikoli. Přestává diskutovat a začíná jednat.

Od února toho roku to nejvíc vřelo na školách. Byly to takzvané farní školy, které kališničtí osadníci odmítali vydat. „Školy jsou naše, neboť my žáky vydržujeme, nikoli faráři“ – k tomuto stanovisku se připojily i městské rady. Faráři proto sháněli katolické žáky, kterým vykazovali příbytky ve věžích a zvonicích. Žáci různé víry při kostele se častovali vzájemně posměšnými veršíky a potupnými popěvky - katolíci tak činili latinsky, husité zase česky. A někdy stačilo jenom málo maličko a nezůstalo u popěvků. Před posvícení u svatého Petra v Praze na Poříčí si tamější farář Mikuláš pozval ke slavnostním bohoslužbám zpěváčky z křížovnické farní školy na Zderaze. Sotva se v kostele objevili, strhla se rvačka, během níž ti od svatého Petra začali zvonit na poplach. Okolní řemeslníci, zvlášť pekaři to byli, přišli na pomoc a brzy bylo bojiště vyklizeno. Jenomže při panickém útěku jeden ze zpěváků vrazil nůž do krku svému kamarádovi, kterého omylem považoval za pronásledovatele. Mezitím se seběhly i ženy, které na faru zaútočily kameny. Správce se sice zachránil v blízkém špitálním dvoře, ale jeho místo už bylo obsazené – zaujal je kališnický kněz. Další výtržnosti na sebe nedaly dlouho čekat. Když se v osadě svatého Mikuláše na Starém Městě pražském slavilo posvícení, vtrhli kališníci bouřlivě do kostela, aby z něho vyhnali katolického správce. Jeho pomocník (jakýsi nižší klerik jménem Mikuláš) bránil vstup do sakristie tak úporně, že jednoho z útočníků smrtelně zranil. Druhého dne byl sťat.

Od určitého okamžiku se revoluce neptá, co je přípustné a správné a co nikoli. Přestane diskutovat, a jedná. Ocitáme se v místě, kde se řeka naší národní historie zpěnila strašným vírem, aby se na čas vylila z břehů a stala živelní pohromou.