125. schůzka: O právním státě a notáři Janovi

30. listopad 1997
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Právní kniha

Navrhuji vám opustit svět vysoké, vyšší i té nejvyšší politiky, navrhuji vám dokonce se vzdálit z města, ve kterém se toho u nás upeklo nejvíc, navrhuji vám uzavřít se na půl hodiny mezi bytelné zdi několika gotických brněnských domů a tu dobu strávit převážně s mužem, o kterém víme pouze, že se jmenoval - Jan.

Jak rostla královská moc, množily se i zákony. Od 13. století označovaly královské výnosy a zákony za zločiny nejrůznější jednání proti veřejnému pořádku, proti veřejné bezpečnosti, proti státnímu hospodářství - například proti padělání mincí, také proti králi jako zástupci a nejvyššímu představiteli státu. Král svěřoval pravomoc stíhat a trestat takové zločiny určitým osobám, které se v Českém království nazývaly „poprávcové." Ony totiž měly činit "po právu." Byli to většinou správci královských statků a purkrabí královských hradů a rychtáři s konšely v královských městech. Úřad poprávců v sobě zahrnoval tři funkce: vyšetřování trestných činů (to je dnes věcí policie), vznášení obžaloby (to mají na starosti státní zástupci), a konečně funkci soudní čili vynesení rozsudku (neboli soud). V královském městě Brně (čímž se konečně dostáváme k muži, jehož jméno jsme nadřekli na samém začátku) představoval největšího znalce práva "dominus Iohannes, notarius civitatis," neboli: "Pan Jan, městský notář."

Notář Jan. O čempak psal - nebo spíš nechal psát - brněnský notář Jan do své právní knihy? O všem. O vloupání, o manželství, o věnu, o rozvodu, o únosu panny a jejím svedení, o svedení mladého člověka mužského pohlaví, o zabití dítěte, a zase o vraždě... "Poté, co Jiří Železný, brněnský měšťan, bil svou ženu, vláčel ji po domě, šlapal na ni a neuctivě ji trestal i mnohými jinými nedovolenými způsoby, ba ještě krutěji a nectnostněji s ní zacházel a nechtěl se k ní chovati s manželskou laskavostí, rodiče jeho manželky ho nejprve sami a posléze prostřednictvím konšelů velmi často napomínali a snažně jej prosili, aby zanechal řečených nepřístojností. On odpověděl, že by svou manželkou, jejíž hlavou a pánem je on sám, chtěl mistrovati, jak mu je libo. A když mu uváděli, v čem porušuje zákon a špatného činí, tvrdil, že si žádné nevhodné jednání neuvědomuje, pouze to, že chce napravovati manželku, dokud je mladá, protože v pozdější době by si nezvykla báti se ho a podrobiti se jeho příkazům. Radní se usnesli a přistoupili k doporučení, aby Jiří žil s manželkou v pokoji, aby ji vedl ke slušným způsobům a chvályhodnému žití spíše domluvami po dobrém a ukázňováním než sprostými nadávkami, bičem a krutými tresty. Na ta slova Jiří s úšklebkem odpověděl, že by rád viděl, jakým právem může být zabráněno, aby svou ženu trestal, jak a kolikrát chce podle libosti."

Nejen dnes, ale ani ve 14.století si něco takového manželka nemusela nechat líbit. Paní Železná nejprve uprchla a zamkla se v jakési komoře, z níž byla osvobozena na zákrok soudu. Odstěhovala se (jak to všechno pečlivě zaznamenal notář Jan) ke svým rodičům, a pak nastoupila spolu s nálezem neboli rozsudkem slova zákonů, formulovaná kým jiným než panem Janem... "Jestliže může manželka dokázati, že se manžel buď proviňuje cizoložstvím nebo že páchá travičství nebo se zabývá vzpourou nebo že provádí loupení nebo že se ujal lupiče; či dokáže-li manželka, že manžel je únosce lidí nebo žije prostopášně nebo při vědomí manželky se spouští s jiným i ženami, nebo když dokáže, že strpěla úklady od mužů kvůli blahu oněch cizích žen, nebo že meče, jedů či jiných způsobů a také biče je užíváno, něco takového když manželka může dokázati, zákon jí dá oprávnění, aby využila odchodu, odstoupila od sňatku a aby zpět dostala věno a veškeré jmění, které vlastnila před sňatkem, a to nejen tehdy, dokáže&-li všechny důvody, nýbrž také tehdy, dokáže-li jediný."

Největším případem, se kterým se brněnský právník Jan za svou kariéru setkal, byla asi causa Štěpána ze Strachotína neboli Steflina de Tracht. Ve své právní knize se tímto případem zabývá v kapitole nazvané O vražednících a zrádcích a o jejich statcích. "Do domu Štěpána ze Strachotína aneb Šteflína Trachta, brněnského měšťana a hostinského, vešli jednoho dne dva kupci z Jevíčka a s důvěrou mu svěřili osmdesát hřiven. A když pak na druhý den za svítání s navrácenými penězi odcházeli, Šteflín Tracht je věrolomně zradil, a to tak, že jeho společníci ony dva muže sledovali, napadli v polích, o peníze oloupili, na smrt zranili a zůstavili je napůl živé." Jak to s tím případem vlastně bylo, to se mohli brněnští měšťané dozvědět před Šteflínovým domem, neboť právě tam bylo veřejně prohlášeno:

"Ten proradný ničema Šteflín Tracht, který zde stojí, hosty své, kteřížto v jeho domě byli, falešně zradil, že byli zabiti a o zboží své oloupeni. A v tom se konšelé pravdy takto dopátrali: poslali do Jevíčka k týmž hostům a nechali se jich dotázati, od koho škodu utrpěli. Ti vyznali, že časně ráno ze Šteflínova domu odejíti měli, že jich však pustiti nechtěli. Zatím přišli lidé a klepali na dveře. Šteflín k nim vyšel z domu a šeptem s nimi hovořil. Poté, když hosty pustil, ho ještě viděli s těmi lidmi stát a šeptat. A těm lidem přičítají hosté svou škodu. Podle jejich výpovědi se konšelé řídili a zajali Šteflína i veškerou domácí čeládku a dotazovali se jich na tu proradnost. Posléze mučili Šteflína, a ten přiznal pravdu: Měl čtyři společníky, ti se domluvili s ním a on s nimi před Šteflínovými dveřmi pod klenbovím, aby hosty zabili a o zboží oloupili a že jim dá znamení, aby ráno přišli a zaklepali na jeho dveře. Oni tak učinili, Šteflín dal hostům jejich peníze a vyšel přede dveře k vrahům, aby jim ukázal, že jeho hosté odjíždějí s penězi. Ti pak jeli za oběma jevíčskými kupci, zabili je a vzali jim peníze. Na tom se Šteflín podílel, a tak, protože se dopustil nebývalé zloby a proradnosti, která se v Brně nikdy předtím nestala, byla mu přiřčena neobvyklá smrt, že bude bičován a po tři dny pověšen v poutech před vlastním domem, odkud vzešla ta zrada. A to je učiněno na výstrahu, aby se každý takové zloby varoval. A kdo se tomu slovem nebo skutkem protiví, ten ručí životem i majetkem."

Codex neboli Právní kniha, i když ji autor sepisoval pouze pro královské město Brno, se nakonec stala jedním z pilířů sjednocení městského práva v zemích Koruny české. Na svém titulním listu nenese jméno toho, kdo ji napsal, ba ani není sepsána jeho vlastní rukou, přesto není o autorovi pochyb. Pan Jan, městský notář.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová