126. schůzka: Konflikt

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Morganovy destičky, detail s možnou podobou Karla IV.
0:00
/
0:00

Latinsky znamená conflictus střet; kdybychom Toulky sepisovali po latinsku, museli bychom použít plurál. Conflicti – střety, neboť jich bylo mezi otcem Janem a synem Karlem vskutku množné číslo.

"Markrabí Karel nepodobal se namnoze královskému otci svému," zmiňuje se František Palacký, "nepotativ se co do povahy ani chvalné, ani nechvalné. Král Jan, co rytíř statečný, ale poněkud i marný, obyčejně volnou uzdu pouštíval přirozeným chtíčům svým, bujným sice a nestálým, ale nesoucím se po výtce k tomu, co bylo spanilého."

Že by se Karel úplně v ničem nepotatil, s tím nelze tak úplně souhlasit. Ona i synka občas nesly "přirozené chtíče ke všemu, co bylo spanilého..." Karel si to ovšem vyčítal. Na rozdíl od tatínka. Ten si těžkou hlavu ze svého způsobu života nedělal. Dokonce se Karlovi zdály hrozné sny o uťatých údech - chápal to jako varování před prostopášností. "Libovav sobě nade všecko ve zbrani, všude vyhledával války a turnaje." Historik myslí krále Jana. Karel na rozdíl od otce zrovna turnaje a války nevyhledával, ale taky se ničemu nevyhýbal. "Bojoval sice také srdnatě, kdykoli válce uniknouti nebylo lze, ale raději si vypomáhal vyjednáváním pokojným a cestami diplomatickými nabyl mnohem větších výhod, nežli by kdy byl mečem dobýti mohl." Statečný byl přinejmenším jako jeho táta; co se fyzické kondice týká, byl na tom bezesporu mnohem lépe. "Lépe uměje nabývati než zachovávati, utrácel i mařil více nežli měl; jakkoli zamýšlel věci veliké, přečasto upadal do malicherností." Rozumějte: řeč je o Janu Lucemburském.

"Král Jan sotva kdy tajil se svou netečností k zemi a národu českému; u Karla zase láska k nim zdála se býti jedinou jeho náruživostí." Jediná jeho náruživost (jak jsme si už řekli) to nebyla, ale patřila rozhodně k těm nejsilnějším. "Pročež onen, váživ si Českého království jen co studnice moci, peněz a titulů pro sebe, vyčerpávati je hleděl pokaždé, bez ohledu na budoucnost, až do dna." Řeč je zase o Janovi Lucemburském, kdyby to snad náhodou někdo nepoznal. "Jeho syn choval se pak vždy tak, jakoby neměl a neznal jiné péče, nežli o blaho země a národa svého; přesvědčen jsa, že panovníkova moc hlavně záleží na inteligenci, mravnosti a blahobytu poddaných." Zlatá slova. Vyjímala by se v leckterém volebním programu. "Bůh sám ví, v jakém stavu České království co stát bylo by se konečně octlo, kdyby v pravou dobu byl nenaskytl se muž pravý, jenž ochránil je na samém kraji propasti."

Jenomže to bylo ještě v nedohlednu, že by Karel mohl výrazně zasáhnout do politiky Českého království. To království totiž patřilo jeho otci, a ten otec byl ještě při síle, vždyť nepřekročil ani čtyřicítku, a že by přenechal synkovi nějaký drobítek ze své moci? O tom nebylo ani řeči. Nedlouho po svém příchodu do vlasti ho král Jan sice jmenoval moravským markrabětem, ale bylo to takové. nouzové řešení. On se královský pantáta rozpomněl, že kdysi Přemyslovci - nejstarší synové českého krále - dostávali úděly a posléze celou Moravu do lenní správy. V případě kralevice Karla ale vůbec nešlo o nějaký úděl nebo o teritoriální vymezení moci. "Otec tohoto mladíka, protože si chtěl podržet jméno a titul krále a nechtěl být nazýván starým králem, udělil synovi Markrabství moravské a poručil, aby ho všichni jmenovali markrabětem, a tak se tento mladík počal nazývati markrabětem moravským." Zbraslavský kronikář Petr asi dobře věděl, co píše. Osobně se s Karlem znal. V minulosti, když dostal takový kralevic hodnost markraběte, tak byl vlastně jaksi odsunut. Na Moravu. U Karla to bylo jinak. Neměl být zatlačen do pozadí, ale měl zastupovat svého otce v celém českém státě. Markraběcí hodnost mu navíc umožňovala rovnocenné partnerství s říšskými knížaty při závažných státních poradách a jednáních. Už nebyl "jenom" následníkem, ale podílníkem na vládě českého krále.

Jeho pravomoci však nijak přesně určeny nebyly. Neměl na starosti žádný "resort," ani žádné "odtud až potud" nefungovalo. Všechno bylo hrozně neurčité. Králi Janovi to takhle vyhovovalo. Mohl tím pádem kdykoli zasahovat do Karlovy politiky - na druhé straně měl však cílevědomý a činorodý princ značné možnosti, aby rozvíjel vlastní představy o vládě. Tak dlouho ovšem, dokud se to tatínkovo hodilo. "Tehdy zlí a lstiví rádcové zvítězili nad námi u našeho otce, vlastní prospěch hledajíce: byli to i Čechové i páni z hrabství lucemburského. Přistupovali k našemu otci a namlouvali mu říkajíce: Pane! Mějte se na pozoru; váš syn má v království mnoho vašich hradů i mnoho přívrženců; proto bude-li takto dlouho nadužívati své moci, vyžene vás, kdykoli bude chtít; neboť je sám dědicem království, pochází z rodu českých králů a je velmi milován od Čechů. Vy však jste král přišlý... To ovšem říkali, hledajíce prospěch a vlastní výhody, aby jim svěřil hrady a statky královské." (Osvědčený postup. Funguje spolehlivě dodneška.)

"Otec natolik uvěřil jejich radám, že k nám pojal nedůvěru a odňal nám proto všechny hrady i správcovství v Čechách a v Markrabství moravském. A tak nám zbyl holý titul markraběte moravského bez vší podstaty." Ono ve skutečnosti však nešlo ani tak o ty lstivé a zlé rádce, kteří údajně roztržku mezi otcem a synem způsobili - i když ti si určitě svůj ohýnek přiživili - ale proto, že Karel si vytvořil doma za dva roky samostatné vlády v Českém království a svou iniciativní zahraniční politikou mocenskou pozici. A ta někomu nelezla pod nos. Adresně: české šlechtě. Té se moc nelíbilo i Karlovo systematické úsilí o restituci. Karel vracel rozkradený a zastavený a zašantročený královský majetek. A ještě ke všemu podporoval nadmíru kláštery a města, a vůbec, nějak příliš samostatný byl ve svém rozhodování. Pánům (možná týmž, kteří se zasloužili o jeho návrat domů) silná panovnická ruka nevoněla, a tak sáhli k osvědčenému prostředku: zaseli nedůvěru mezi otce a syna. Nebylo to nějak zvlášť těžké, ty dva dostat proti sobě: byly tu rozdíly mezi jejich povahami - byl tu však i jejich rozdílný přístup při řešení politických problémů: Zatímco markrabě Karel dával přednost bystré a chytré diplomacii, král Jan spoléhal na více na sílu zbraní. I když jí zpravidla nedokázal účelně využít. Z napjatého vztahu k otci svým způsobem Karla vysvobodilo volání o pomoc. Volal o ní bratr Jan Jindřich. Ale to se zase musíme vrátit kousek zpátky.

"V oněch dnech zemřel korutanský vévoda Jindřich, tchán našeho bratra. A když se náš bratr měl uvázat v držení vévodství korutanského a hrabství tyrolského po jeho smrti, tu Ludvík, který se činil císařem, uzavřel tajně spolek s vévody rakouskými Albrechtem a Otou, aby si tajně a lstivě rozdělili panství našeho bratra - jmenovaný Ludvík chtěl mít hrabství tyrolské, vévodové pak vévodství korutanské." Byl to hotový podraz, co císař Ludvík na Lucemburky narafičil. Se vším všudy. Kterak Jan jemu, tedy císaři Ludvíkovi, svého času pomáhal, na to se nějak zapomnělo. "Ludvík byl nepamětliv služeb, které mu náš otec prokázal, kdy se ucházel o císařství." Dotyční jaksi pozapomněli na staré latinské přísloví, které praví, že "panská láska a vděk žádného trvání nemá." Král Jan byl tehdy zrovna hospitalizován v Paříži (utrpěl tam při turnaji těžké zranění), a tak všecko leželo na Karlovi. Spolu se svým švagrem (jmenoval se Jindřich Dolnobavorský a byl manželem Karlovy nejstarší sestry Markéty) nasedl na loď a bez jakéhokoli ozbrojeného doprovodu se vypravil po Dunaji do Lince, aby protestoval ostře u císaře, který tam zrovna pobýval. Musela to být velice vzrušená výměna názorů, protože podle svědectví kronikáře Jana se Karel se svým švagrem tvrdě obořili na císaře a vykřikovali, že se dopustil nespravedlivého skutku. Karel měl kuráž. Ludvík odpověděl velmi hrubě (diplomacie a slušné vychování šly zřejmě stranou), smetl ze stolu nároky Markéty Pyskaté a jejího muže, Karlova bratra Jana Jindřicha a ještě před všemi přítomnými připojil útočné obvinění, že se český král dopustil křivd proti říši. (Když jde o to něco si urvat, poslouží lež vhodně upravená a k nerozeznání podobná pravdě...)

Lucemburkové byli v tuhle chvíli bezmocní, ale podržela je tyrolská šlechta a města; s rozdělením země nesouhlasily a daly to najevo. Naproti tomu v Korutanech to vyhrál Ota Habsburský. (Připomeňme si v tom neskutečné příbuzenském propletenci, že Ota byl Karlovým švagrem, neboť si vzal jeho sestru Annu.) Složil slib (tedy ten Ota), a to podle starobylé tradice do rukou sedláka, sedícího na kamenném stolci. A Karel měl napilno. Rychle se vrátil do Prahy, aby se připravil na dlouhý a tvrdý zápas o dědictví svého bratra (vlastně proti manželovi své sestry).

Neměl to jednoduché, Karel. A to ho ještě čekalo další nelehké jednání za hranicemi, ale tentokrát na úplně opačné straně, než odkud se vrátil. "Toho času nás poslal náš otec se skvělým vojskem proti vévodovi slezskému Bolkovi, neboť onen vévoda nebyl ani knížetem ani vazalem našeho otce a Českého království. Náš otec totiž získal město Vratislav od vévody vratislavského Jindřicha, který neměl dědice. A tento vévoda přijal i zemi kladskou na čas svého života a chtěl raději jmenované město i vévodství odevzdat našemu otci a připojit na věčné časy ke koruně Českého království, než je zanechat svému bratru Bolkovi, protože žili s bratrem ve vzájemném nepřátelství." Proč se český král pouštěl do takových složitých zahraničních operací? Protože potřeboval mít krytá záda. Nechtěl si to rozdat s císařem (tedy zatím ne), ale na Habsburky, na ty měl žízeň. Velikou. Lze si hravě představit, jak mu leželi v žaludku, ta hrabátka původem odkudsi ze Švýcar. (Na rozdíl od českého krále Jana, který byl svým původem hrabátko odkudsi z Lucemburska.)

No, tak toho srovnávání raději necháme. Jan potřeboval mít na severu krytá záda. Což znamenalo zase cestování. Kam teď? Do Uher. "Svého otce jsme zastihli na Vyšehradě nad Dunajem (ano, je to maďarský Visegrád neboli Stoličný Vyšehrad, známý i z nejnovější středoevropské historie; leží nad Dunajem kousek pod Ostřihomí) - český král tam byl u krále Karla Roberta." Varování: opět se zapleteme do příbuzenských vztahů. "Ten měl dříve za ženu sestru našeho otce (jmenovala se Beatrix), po její smrti si vzal sestru krakovského krále Kazimíra. A tento král Karel ujednal mír mezi naším otcem a králem Kazimírem tak, že se náš otec vzdal svého práva na dolní Polsko." Ona ta českopolská smlouva byla docela výhodná. Nejenom pro Poláky, pro Čechy taky. Nástupce zemřelého Vladislava Lokýtka král Kazimír těžce nesl, že jeho titul "polský král" je poněkud. no, pochybný. Od časů Václava II. si tak totiž říkali čeští panovníci. Právoplatně. To jistě, ale k čemu právoplatnost, když na polském trůně seděl stejně někdo jiný? Za svědecké přítomnosti uherského krále Karla Roberta se král Jan Lucemburský slavnostně zřekl polské koruny ve prospěch polského kolegy Kazimíra. Nevidno ovšem, v čem to bylo tak třeskutě výhodné pro nás. "Král krakovský se naopak vzdal za sebe i své nástupce, krále Dolního Polska, na věčné časy veškerých práv ve všech knížectvích Slezska, Opolska a Vratislavě ve prospěch našeho otce a Království českého." Navíc slíbil polský král našemu Janovi 20 000 hřiven a byla ujednána svatba Kazimírovy dcery Alžběty s Janovým vnukem a zároveň Karlovým synovcem (jmenoval se Jan).

Ach tak. No ale s těmi věčnými časy. neměli jsme my s nimi v historii nějak smůlu? Měli, že. Pořád. Za nějakého půl pátého století nám větší část Slezska prohrála ve válkách rakousko-pruských císařovna Marie Terezie. Ten mír vstoupil do dějin jako mír trenčínský a znamenal něco důležitého. Pro nás i pro Evropu. Bylo to česko-polsko-uherské vojenskopolitické sblížení. (Vida. zdá se, že máme ve století dvacátém na co navazovat.) "V té době poslal nás náš otec do hrabství tyrolského, abychom spravovali je i našeho bratra s jeho manželkou, kteří ještě nedosáhli věku dospělosti. Tam tedy přišedše, uvázali jsme se v ony úřady, jak nám je byl otec svěřil, a domácí šlechta toho hrabství nás připustila k vladařství nad onou zemí."

Tak, a jsme opět zpátky tam, odkud jsme vyšli, a kupodivu jsme se neztratili. Naléhavá prosba Karlova bratra Jana Jindřicha o pomoc byla pro Karla jakýmsi východiskem z napjatého vztahu mezi ním a králem Janem. Český král synovu iniciativu nejspíš uvítal, pokud to nebyl on sám, kdo vydal pokyn, aby se Karel urychleně vypravil do Tyrol. Na celé té Karlově výpravě bylo pozoruhodné to, že měl jenom slabý vojenský doprovod, zato mohutnou družinu. A v ní: kancléř, zemský písař, řada komorníků a služebnictva, dva lékaři, jeden holič a také nerozlučný Bušek z Velhartic. V Tyrolích se Karel ujal vlády a začal sbírat vojsko k útoku na Korutany. Tehdy někdy vydal Karel listinu, kterou osvobodil sedláky v hallské župě od povinnosti vojenské pomoci. To určitě nebyl žádný dokument historického významu. Tak proč se o něm zmiňujeme? Protože se na této listině Karel podepisuje jako "Marchgraf in Merchern" neboli: "markrabě na Moravě." No a? Tím přece byl? Nebo - ne? Nebo ne. Už předtím totiž odňal král Jan Karlovi veškerou vládní moc v Čechách i na Moravě nejenom fakticky, ale i jmenovitě. "Jan z Boží milosti král český, vévoda lucemburský a markrabě moravský." Janův odpor vůči prvorozenému synovi dostoupil v roce 1336. tak daleko, že mu nenechal ani ten příslovečný prázdný titul. Hned nato si Karel nechal pořídit novou pečeť ve tvaru osmibokého štítku, na něm český dvouocasý lev s trojhrotou korunkou na hlavě ve skoku doprava a s naježenou hřívou, a kolem toho všeho nápis: "Pečeť Karla, prvorozeného syna krále českého." "Český lev. prvorozený syn českého krále." Ani slovo o Lucemburku. Touto pečetí jako by se Karel hlásil definitivně k myšlence, že jednou bude reprezentovat český stát, a taky k úloze, pro kterou se už sám vnitřně rozhodl: totiž stát se českým králem fakticky, nikoli titulárně, ale už dříve. Případně i proti vůli svého vrtkavého, podezíravého, nepřátelského otce.

"V těch dnech poslal císař Ludvík Bavor k českému králi své posly, jejichž prostřednictvím s pohrůžkami žádal, aby bylo říši vráceno město Cheb a hrady s ním spojené. Ti dostali od krále náležitou odpověď a vrátili se do své krajiny s nepořízenou." Tohle vypadalo vážně. Tohle vypadalo na konflikt mezinárodních rozměrů. A taky že to konflikt byl. Král Jan si to rozdal s rakouským vojskem (čeští ozbrojenci přitom úspěšně plundrovali dolnorakouská města na jih od Znojma), kralevic Karel napadl protilucemburské spojence z Tyrol. Celkově to však bylo takové dlouhé, vleklé, bezúspěšné tažení, které českého krále přivedlo do finančních potíží. A tak se dojednal mír. Nevýhodný mír, který nepřítomného Karla pobouřil a přinutil ho k urychlenému návratu do Čech. Copak mu provedl taťka Jan? Český král podepsal v Enži odstoupení Korutan Habsburkům a vymínil si jenom, že Tyroly nechají za pokoji. Janovi to asi připadalo náramně lišácké, zato Karel v tom viděl krok rovnající se kapitulaci. "Byl ujednán smír mezi naším otcem a rakouským vévodou tak, že vévoda rakouský vrátil město Znojmo, které mu dal náš otec se svou dcerou věnem, a dal našemu otci velikou částku peněz a našemu bratrovi několik hradů při řece Drávě k hrabství tyrolskému; vévodství korutanské si však směl ponechat."

Doma čekalo Karla další trpké rozčarování. Válka stála hodně peněz. Otec to řešil obvyklým způsobem: prodal Zbiroh, dal do zástavy Křivoklát, popůjčoval si, kde mohl. Jako protiúčet nabídl královská zboží. Zrovna ta, která Karel předtím s velkými obtížemi vykoupil. Jeho úsilí bylo Janovým hospodařením obráceno vniveč. Měl to ten dvacetiletý princ se svým rodičem věru trápení. A jako by nestačily dosavadní starosti, tak si král zadělal na další - s lehkomyslností sobě vlastní sjednal na zimu z 36. na 37. rok ještě další krkolomný a drahý podnik - křižácké tažení na Litvu. Nebylo toho nějak moc najednou, co myslíte? Bylo. "Shromáždiv velké množství knížat a šlechticů z různých krajin, táhl do pod vedením bratří křížovníků Prus, aby statečně bojoval proti Litevcům. A protože mírná zima nedovolila, aby zamrzly vody a bažiny, tedy zklamáni v naději na válku pro ráz počasí nedosáhli velkého užitku a vrátili se domů."

Jediným výsledkem toho "slavného" litevského tažení bylo, že Jan přestal vidět na pravé oko. Tuto zradu na vlastní těle král nesl těžce. Byl drsný, popudlivý, vzteklý víc než jindy. (A to už bylo co říct.) Ani Karlovi se už nechtělo bez hlesu přihlížet, jak vrtkavé nápady a nešťastné praktiky jeho otce přinášejí zemi jenom hmotné a politické ztráty. Oba měli o řízení státu úplně odlišnou představu, stěží se mohli domluvit, teď už však hlavně králova nesnášenlivost přesáhla všechny meze. Otec a syn se ocitli v roztržce. "Tehdy přišel náš otec do Čech a přivedl s sebou manželku, kterou si vzal za královnu, jménem Beatrix."

Blanka se rozjela do Chebu, aby tam přivítala na české půdě svoji novou tchyni Beatrix (dá se předpokládat, že ty dvě byly asi stejného stáří). Tak a teď: v roce 1337, kdy Janovy zdravotní potíže a jeho zloba dostoupily vrcholu, odebral král nejprve svému synovi titul markraběte moravského. Poté, když princ raději opustil zemi a zmizel za bratrem do Tyrol, král dokonce zakázal, aby za ním byly posílány jakékoli důchody. Vzápětí se panovníkův hněv obrátil proti vlastní snaše, tedy proti Blance z Valois. Proč? Ono to bylo celé složité a zamotané, těžko průhledné. Jedno z možných vysvětlení je toto: "V té době porodila nová královna Beatrix v Praze prvorozeného syna." (Tchyni se narodil první syn za dva roky poté, co přišla na svět první Karlova dcera.) "Chlapec byl pokřtěn a pojmenován Václav." (Na tohoto nevlastního Karlova bratra, Václava Lucemburského, si ještě uděláme čas - on se totiž stal autorem zajímavé básnické sbírky.) "Avšak mnozí řečenou královnu neměli rádi," dodává (a zřejmě ví, co říká) kronikář František Pražský.

"Téhož roku byla zmíněná královna korunována v kostele pražském korunou Království českého, nikoli s tak velikou a okázalou slávou, jak se při korunovačních obřadech obvykle děje: král byl obřadu přítomen bez koruny a královských ozdob. Po tomto obřadu následovala v Praze hostina s mírnými výdaji," říká kronikář František a z jeho slov cítíme ironii. Ale nejenom ironii. "V její přítomnosti město na různých místech několikrát shořelo a byla spáchána mnohá jiná protivenství, o nichž se tvrdilo, že se všechna stala kvůli řečené královně. Proto při jejím odjezdu za ní volali a zlořečili jí, a všichni přáli spíše blaho a prospěch paní markraběnce Blance." Nezdá se nikomu, že příčinou toho, co se vzápětí stalo, byla právě neláska Čechů vůči nové královně a náklonnost vůči ženě kralevice Karla - "našeho Karla"? Jan přiměl krásnou a oblíbenou Karlovu ženu Blanku k odchodu z Prahy a k nucenému pobytu v Brně.

Kromě všech těch neštěstí a protivenství, která se Beatrici přičítala zajisté neprávem, to byly nóbl móresy, se kterými královna v Praze neuspěla a díky nimž se stala nepopulární. Lidi ji neměli rádi a tak to odpykala nevinná bytost: Blanka musela pryč, aby na ni Beatrix nežárlila a u dvora byl klid. "Z odchodu této královny se všechen lid více radoval než z jejího příchodu." Královna odjela čtrnáct dní po korunovaci do Lucemburska - Václava tady nechala s kojnou. "Tehdy v letní čas přitáhly do Čech v hejnech a převelikém množství kobylky. Ty, létajíce mezi slunce a zemí, působily stín. Kdekoli pak padly na pole úplně zničily obilí, píci, stromy a ostatní plodiny země a způsobily lidem převeliké škody, takže byly považovány za zvláštní ránu a dopuštění boží. Konečně, když se Bůh usmířil, ustoupily po mnoha obtížích nám způsobených do krajin severních. I vykládal pan císař Karel, že v té době v Rakousích ve Vídni viděl kobylky v šířce tří mil a délce pěti mil, jakmile se snesly k zemi, bylo jich tlustě na dvě dlaně a létaly s velikým hlukem svých křídel. Vycházel z nich silný a veliký zápach a křídla měly jako pomalované."

Jako by ta přízračná kobylková záplava byla jakýmsi varováním. Jako by jejich počet měl napovídat množství problémů, které nástupníka bez titulu a prostředků čekaly. A ten největší, ten nejhlubší a nejbolavější problém - to byl jeho vztah k vlastnímu otci.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.