127. schůzka: Markrabě

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Banket Karla IV.
0:00
/
0:00

127. schůzku Toulek českou minulostí věnujeme Karlovi, narozenému jako Václav... princi, následníkovi trůnu, králi českému a římskému a nakonec i římskému císaři.

Jeden titul jsem záměrně vynechal: markrabě moravský. V době, do které se právě vydáváme, jej totiž Karel zrovna nesměl používat. Na jeho pečeti bylo totiž uvedeno pouze: Pečeť Karla, prvorozeného syna krále českého. "Markrabě Karel uchránil se hněvu otcova, když odjel k Janovi, bratrovi svému do Tyrol. Král dokázal tu tak málo šlechetnosti, že zapovídal, aby mu žádné důchody ven ze země do ciziny posílány nebyly. Sám, pak Prahu a Čechy potají opustiv, svěřil vrchní v nich vládu za nepřítomnosti své nejmladšímu synu Jindřicha z Lipé Pertoltovi. Zdálo se, jako by České království mělo opět uvedeno býti do toho stavu, ve kterém se nacházelo před příchodem markraběte Karla roku 1333."

Proč najednou tolik zášti a hněvu? Důvodů bylo asi několik. Za prvé: manželku Janovu (a novou českou královnu) Beatrix přijala veřejnost víc než chladně: "Národ český nyní králi za jeho zjevně dokazovanou nelásku oplácel mu způsobem o to citelnějším, čím větší a srdečnější byla láska a příchylnost, kterou v každé příležitosti jevil k mladému markraběti Karlovi a manželce jeho Blance." Blančina oblíbenost - to byl druhý důvod. Král zřejmě žárlil na svého syna a snachu. Ostatně - tady můžeme vystopovat obdobu s osudem Karlovy matky, královny Elišky. I na její popularitu v království manžel žárlil.

A ještě jeden důvod, třetí, tu hrál svou roli: sice nepřímou, ale silnou. Králův zdravotní stav. Ten otevřený projev dosud utajované nenávisti (říkejme raději "zášti," anebo třeba "nevole;" se slůvkem (nenávist bychom měli šetřit) vůči Karlovi a jeho manželce pramenil ze stále horšího zdraví. Jan právě tehdy oslepl na pravé oko úplně a na levé viděl jenom špatně. Karlův útěk před otcovou nevolí byl dost riskantní a plný dobrodružství. Aby se dostal k bratrovi Janu Jindřichovi do Tyrol, musel to vzít oklikou přes Uhry. Nemohl si to namířit přímo, přes Rakousy, protože odmítal požadavky rakouských vévodů na odtržení Korutan a dalších zemí. Vydal se tedy lodí po Dunaji do Budína (tam se přátelsky setkal s uherským králem), odtud pokračoval směrem na jih před Chorvatsko, až dorazil do přístavu Senje na břehu Jaderského moře. Ze Senje se chtěl přeplavit lodí do Itálie, do Aquileje.

"Když to však zvěděli benátští kapitáni," vzpomíná ve svém Životopise Karel IV. - ti benátští kapitáni, to byli vlastně piráti), "chtěli nás zajmout, ačkoli jsme byli jejich přáteli." Zajmout je chtěli proto, že předpokládali tučné výkupné. "Proto obklíčili naši loď svými loděmi, takže nemohla nijak uniknout. A když jsme devátého dne dojeli k jejich městu Gradu, uposlechli jsme rady hraběte Bartoloměje z Krku a Senje, který byl s námi na lodi, a poručili jsme, aby jim naši odpověděli: Hle, páni, víme, že z vašich rukou nemůžeme nikterak uniknout, račte napřed poslat do města a vyjednat, jak nás chcete v městě přijmout. A zatímco s nimi mluvili krásnými slovy, spustili jsme se dvířky lodi do malé rybářské bárky s řečeným Bartolomějem a Janem z Lipé. A přikryti pytli a sítěmi propluli jsme jejich loděmi a přistáli jsme u břehu mezi rákosím. A tak vyváznuvše z jejich rukou, šli jsme pěšky až do Aquileje. Oni pak naši loď zajali s celou naší družinou: drželi ji několik dní v zajetí a pak ji propustili."

V Aquileji přijal Karla patriarcha se všemi poctami a hostil ho i s jeho družinou celý měsíc. "Spřátelil se s námi pevně a poskytl nám průvod údolím cador-ským až do hrabství tyrolského, kde jsme tehdy vladařili za svého bratra, který byl malým hochem." V Tyrolích byl klid a od císaře Ludvíka zatím nehrozilo žádné nebezpečí, a tak Karel, aby tak nějak nevyšel z tréninku, zapletl se do války v Lombardii, kde se prala benátská a ještě některé další městské republiky s veronským a mantovským vladařem. (Karel byl na straně Benátčanů). Když Benátčané spolu s Florentskými a Milánskými a Mantovskými a Ferrarskými obléhali s desetitisícovým vojskem Padovu a také dvě města Feltre a Belluno, dostal Karel příležitost osvědčit svůj smysl nejenom pro strategii, ale i pro taktiku:

"Tehdy jeden bellunský měšťan obávaje se, aby město Feltre a po něm i Belluno nepřišlo do rukou Benátských, jež zvláště nenáviděl, a vida město obležené ze všech stran i uváživ, že se již někteří dali se svými hrady a s horaly pod naši ochranu, následoval jeho rozhodnutí a přišel k nám, když jsme právě byli v Parmě, bez vědomí Benátských, tajně, aby se o tom nedověděli. Řekl nám: Dovedete-li přemoci a zahnat nepřítele od města Feltre, chci vám otevřít jednu bránu města, protože bych přál to město spíše vám než komukoli jinému. Já pak, vyslechnuv jeho řeč, určil jsem mu přesně den, kdy jsem chtěl tajně přijít. Musel jsem opatrně shromažďovat svoje lidi, a tak jsem pozval mnoho šlechticů k jednomu turnaji dvou rytířů z území Neumarktu nad Adiží pod záminkou, abych je mohl chránit v souboji, kdyby jejich přátelé způsobili nějaký rozbroj; tak nikdo neměl zvědět, proč sbírám vojsko, abych totiž tajně mohl přitáhnout k městu Feltre. Potom jsme vítěze, který soupeře zabil a v řečeném souboji dosáhl triumfu a zvítězil, opásali mečem rytířským. Když se to vše stalo, požádal jsem rytíře, kteří byli přítomni, aby se vydali s námi, ale nikomu jsem nepověděl, kam hodláme jít. Oni se vydali na cestu ochotně se mnou."

S malou skupinou tyrolských rytířů se Karlovi podařil riskantní kousek takřka bez boje obsadil nočním dobrodružným přepadem hrad Primiero, zatím bezvýsledně obléhaný Benátčany. "Jeli jsme po celou noc. Druhého dne jsem jel pustými horami, kde není cesta pro jezdce. Nemohl jsem postupovat pro vyvrácené stromy, a tak mé vojsko ztrácelo naději. Tu já pěšky s některými pěšími jsme hledali cestu po horských srázech a stezkách dávno zničených, až jsme přešli les; strážcové lesa již dávno odešli, protože slunce zapadlo a oni neměli nijakých obav a netušili, že by jim tam od někoho hrozilo nějaké nebezpečí. A tak jsme si proklestili cestu v horách. A pak jsme se dostali k hradu Primiero a zmocnili jsme se ho, zahnavše nepřátele." Jenom tak mimochodem, mohli bychom říci za pochodu, dobyli po nočním bloudění neschůdným terénem pevný hrad. Karel to opravdu uměl. Dokázal přesvědčit města Feltre a Belluno, aby ho a bratra Jana Jindřicha sama a dobrovolně doživotně jmenovala jejich pány. Ani mu to nedalo moc práce, protože feltreští a bellunští se sami nabízeli. Mezitím ale dostal Karel jednu důležitou informaci. Totiž že tatík Jan vytáhl paty z Českého království, a tudíž že by to mohl zkusit vrátit se. No, hlavní bylo, že se tam s ním nemusel setkat.

"Zdali zplnomocněn od otce, aneb pouhou potřebou puzen, nelze rozhodnouti." V Itálii nechal jako velitele vojska Jana z Lipé, ten však za týden zemřel, nejspíš na bahenní zimnici, která tehdy v hornoitalské nížině řádila; jeho nástupcem se stal Zbyněk Zajíc z Valdeka. Smrt však řádila dál - na cestě domů zemřel Karlův mnohaletý přítel, pan Bušek z Velhartic. Domů se Karel sice vydal, ale vzhledem k otevřenému otcovu nepřátelství si do Čech netroufl, ale údolím Innu si to namířil do Brna. V Brně začal rozdávat privilegia. Klášterům. Velehradskému a oslavanskému, klášteru na Starém Brně. Těchto pár listin naznačuje, u koho hledal doma oporu pro své postavení. Byly to kláštery, které mu poskytly v první chvíli nejmohutnější finanční pomoc. Král Jan vybíral důchody dopředu i v markrabství, takže markraběnka Blanka žila se svým malým dvorem ve stísněných, až nedůstojných poměrech. Karel se pokusil aspoň částečně upevnit své postavení na Moravě.

"Hojné byly žaloby, vedené proti Mikuláši, vévodovi opavskému a ratibořskému, kterak tvrdě nakládal s poddanými svými a nadužíval svých privilegií. To krále rozhněvalo v té míře, že již odejmouti chtěl všechna jeho manství, a jen přímluvou markraběte Karla a postoupením hradů Edelštejna a Cukmantlu s tamějšími doly zlatými a novým zavázáním se k manské věrnosti dal se s ním zase udobřiti." To byl jeden způsob, jakým si budoval Karel v Českém království pozici, hned zase byl v Praze, kde potvrzoval různá privilegia. Mezi námi - oni ti dva Lucemburkové, Jan a Karel, tu svoji vzájemnou nevraživost nebrali nějak smrtelně vážně. Jakýkoli nesvár mezi otcem a synem nemohl změnit jejich zásadní poměr k moci ve státě. Po předchozí bouřce muselo přijít vyjasnění, pokud neměl utrpět stabilita státu, s níž oba dva stáli a padali. Takže jak období spolupráce, tak období ochlazení vztahů mezi nimi znamenalo ještě tak nanejvýš změnu míry účasti na správě státu toho nebo onoho člena dynastie, v žádném případě trvalé vyloučení některého z nich.

"Karel se smířil s knížaty rakouskými a do nových úmluv vstoupil s králem uherským, jehož synu a dědici zasnoubil prvorozenou dceru svou Markétu. (Snoubence Markétce byly zrovna tři roky.) Času letního vytáhnuv do boje proti mocnému, ale nepokojnému pánu Mikulášovi z Potštejna, dobyl i pobořil hrad jeho Choceň na Chrudimsku i některá jiná téhož majitele místa hrazená." Mikuláš z Potštejna byl loupeživý rytíř, který vlastnil síť hradů mezi oběma Orlicemi. Karel si uměl udělat doma pořádek. "Toho času smíření císaře Ludvíka Bavorského s papežem Benediktem XII. bylo již nablízku, neboť císař byl ochoten, když by uznáno bylo královské jeho důstojenství, podrobiti se všem požadavkům co do pokání a dostiučinění."

Jestli vám snad není zřejmé, proč narážíme v Toulkách českou (tedy naší) minulostí na konflikt dvou římských potentátů, císaře a papeže, tak tedy vězte. že vám to bude hnedle jasné. Ono pošťuchování dvou nejmocnějších mužů tehdejšího světa mělo na nás dopad vskutku značný. "Papež žádal, aby Ludvík pomáhal ve stoleté válce Francouzům, tento však se dal navnaditi výhodami od anglického krále Eduarda III." Byly to velice pádné důvody. 300 000 dukátů, z toho 80 000 složeno v hotovosti. "Začež Ludvík vstoupil ve spolek s Eduardem, ustanovil ho svým říšským náměstkem v Němcích a počav hned zbrojiti, rád to viděl, když i jiná knížata v říši totéž činili." Český král Jan taky zbrojil (ten zbrojil vždycky rád a s chutí), jenomže zbrojil jako spojenec francouzského krále. "Že pak České království zůstalo věrno Francouzům, ke kterým panovníci jejich tolikerými svazky rodinnými poutáni byli, netřeba tuším ani dokládati výslovně."

Když Karel pobýval se ženou Blankou zrovna v Brně, donesla se k jeho uším zpráva, které zprvu nechtěl vůbec věřit. Český král dosáhl úplnému smíru s císařem Ludvíkem! S Ludvíkem? S tím nepřítelem číslo jedna? Ano, a navíc s mužem, stíhaným po celá léta papežskými klatbami. Polotajné jednání krále Jana ve Frankfurtu zašlo dokonce tak daleko, že Ludvíkovi složil povinný hold, přísahu věrnosti a přijal od něho své země včetně markrabství jako léno. (Pochopitelně bez Karlova vědomí. Záměrně opomenul synovy nároky a vystavil prince riziku, že se jeho nynější bezprizorný stav člověka zbaveného moci i územního panství stane trvalým.) Prostě šlo o jeden z překvapujících a hlavně totálně nedomyšlených tahů, kterými Jan Lucemburský jako státník přímo hýřil. "Ačkoli Ludvík slíbil, že nebude konat žádné jednání o smír s mým otcem beze mne, nýbrž prohlásil, že chce s mým otcem jednat ke smíru za mého souhlasu, přece pak Ludvík, zapomenuv své cti a svých slibů, oklamal podvodně mého otce a přiměl ho k úmluvě ujišťováním, že se již dávno se mnou smířil."

Nebyla to pravda. Karel s Ludvíkem sice jednal, ale vůbec nic mu nesliboval - naopak odkazoval na nutnost společného postupu s otcem. Karel věděl, co to je loajalita. Vychytralý Ludvík toho ovšem využil k tomu, aby krále Jana mylně informoval (česky řečeno lhal mu), když mu říkal, že má separátní dohodu s Karlem prakticky v kapse. "A tak způsobil velkou nedůvěru mezi mnou a mým otcem a dosáhl, že můj otec ve smyslu smlouvy, která byla, jak Ludvík předstíral, uzavřena mezi mnou a jím, přijal od něho své země v léno jako od pravého císaře. Smířil se s ním také a v četných věcech se podvolil jeho vůli, což by byl jistě neučinil, kdyby byl věděl, že já ještě nejsem s ním smířen. Já pak zvěděv to, spěchal jsem k svému otci a oznámil mu, že vše, co s ním sjednal onen Ludvík Bavorský, je podvodné a lstivé. A proto jsem nechtěl to, co bylo mezi nimi ujednáno, s pány českými ani pečetí stvrditi, ani onu úmluvu považovati za platnou, a co tam bylo ujednáno, vše jsem měl za takové, jako by se bylo nestalo a bylo ničím."

Chybí nám žel jakékoli přesnější informace o tom, jakou měl vyhrocený konflikt dohru. Vyústil do částečného smíření? Dal Jan Karlovi najevo, že s ním počítá jako s nástupcem? Přesvědčily do princovy argumenty? Nevíme. Jisté jenom je, že se po té ostré výměně názorů ti dva nerozešli, odjeli z německého Miltenberku společně a zůstali pak delší dobu pohromadě. Ostatně netrvalo dlouho a otázka Karlova nástupnictví se stala akutní. Král Jan roku 1340. oslepl i na druhé oko. Pak se Karel zase rychle vrátil k otci, protože měli spolu nějaké zařizování ve Slezsku. (Šlo o takovou strkanici. Příčinou sporu nebylo celkem nic důležitého, jeden pohraniční hrad, pro Karla to však představovalo další užitečnou skutečnost.) Král Jan mu toho za svého života moc nepředal, ani se nakonec moc neviděli, ale co se týká diplomatických jednáních, tak v těch byl Jan Lucemburský mistr uznávaný po celé Evropě o nic méně než kvůli svému umění a statečnosti válečnické.

"Další pobyt krále Jana a jeho syna ve Slezsku památnosti nabyl za příčinou veliké rozepře s Nankerem, vratislavským biskupem. Již před dvěma lety žádal ho král snažně, ale nadarmo, aby mu podstoupil Milič, pomezní hrad naproti Polsku, za slušnou náhradu. Poněvadž biskup trval i nyní v odporu svém, král mocí brannou hrad ten obklíčiv, dobyl ho neméně lstí než mocí. Nanker žádal několikrát o navrácení hradu, ale vždy nadarmo, a tak umínil si konečně užít moci své duchovní proti králi. V biskupském ornátě a v průvodu několika kanovníků přišel do kláštera svatého Jakuba, kde král právě poradu odbýval. Uslyšev o jeho příchodu, dal ho král požádati o krátké posečkání v síni vedlejší, on však jal se tak nezbedně tlouci na dveře, až ho konečně pustili ke králi. Tu četl z lístku vyzvání a trojí napomenutí ke králi, aby vrátil církvi jeho hrad bezprávně odňat. Když mu bylo odpověděno, že se to asi hned tak brzy nestane, on vzav do rukou krucifix, se vší slavností vynesl klatbu církevní na krále."

Tak, s teď to teprve začíná být podle líčení Františka Palackého zajímavé. Princ Karel, který byl té scéně přítomen, se měl pro budoucnost co učit. "Knížata i páni v němém ustrnutí obstoupili krále; jen tento zvolal: ´Aj, podívejte se na toho popa! Chtěl by tuším státi se mučenníkem, kdyby se jen našel někdo, kdo by ho umučil!!´ A rozdrážděnosti obapolné ještě přibylo, když biskup na domlouvání pánů, že by s králem byl měl nakládati mírněji, pohaněl tohoto jako ´králíka´(německy ta povedená zdrobnělina zněla Küniglein), a nakonec i všechny přívržence královny dal taky do klatby. Po takovém pohoršení nemohl přebývati déle ve Vratislavi; přesídlil se i s kapitulou svou do Nisy, kde pobyl až do smrti své." Budoucí král a císař Karel si z této epizody,s tejně jako z mnohých podobných, odnesl nejedno ponaučení. Nikdy se kupříkladu nepustil do jakéhokoli konfliktu s církví - tuto mocnost měl raději za spojence než za protivníka - ale na druhé straně se nerozpakoval, když to bylo zapotřebí, s tím kdo se mu postavil a dělal v království nepořádek, pořádně zatočit, pěkně po vojensku, tak jak to uměl i jeho otec Jan. A to byl případ Mikuláše z Potštejna, který se ještě jednou, ale už naposled objevil na scéně.

"Odtud jsem táhl obléhat znovu hrad Potštejn, poněvadž povstal proti mně i králi českému a protože z něho bylo spácháno mnoho loupeží. A ačkoli byl považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti týdnech dobyl, věž s pánem, majetníkem hradu, jsem strhl k zemi a také a hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí." Když Mikuláš zahynul v troskách hlavní věže dobytého hradu, byly jeho statky zabaveny a teprve po dvou letech byl z nich rodině vrácen Vamberk, Žamberk a Kostelec nad Orlicí. "V máji 1339. roku se král Jan opět zjevil v Čechách. První jeho péče byla, jak obyčejně sehnati peníze na zaplacení dluhů svých. Svolav sněm do Prahy, líčil stavům potřebu a nouzi svou, do které uvržen byl válkami s císařem a s Rakousy. Netřeba vykládati, oč prosil a co sliboval  ale prosby a sliby jeho nabývaly tentokráte váhy tím, že i milovaný markrabě Karel se k nim připojil."

Ano, během velice krátké doby Karel vyrostl. Jako politik vyrostl. Svou správní činností v zemi prokázal, že se tady, v Českém království, považuje za suverénního pána. Dokládá to vydávání privilegií. Jimi potvrzoval dřívější rozhodnutí jeho otce, hlavně z období, kdy byl Karel mimo české země, dokázal si energicky poradit s odbojným pánem z Potštejna, založil novou kolegiátní kapitulu při královské kapli Všech svatých na Pražském hradě. Jeho mocenské postavení se upevnilo. V zemi sice úřadovali hejtmani pověření králem správou země za jeho nepřítomnosti, ale z všech listin je naprosto jasné, že Karel je nadřazen všem královským hejtmanům, jakož i ostatním úředníkům, přičemž královští hejtmanů jsou nanejvýš jeho zástupci, nikdy však konkurenti ve výkonu politické moci ani rovnocenní partneři v oblasti správní. Důkazem je systém potvrzování královských listin. Dělal to vždycky on sám, Karel. Angažoval se i v zahraniční politice. Když vážně onemocněl uherský král Karel Robert, odebral se do Uher na Vyšehrad a tam dovedl ke zdárnému konci takzvané trenčínské dohody. Podle nich polský král Kazimír s definitivní platností potvrdil, že se vzdává všech práv a nároků ve slezských knížectvích. On už si Karel vlastně budoval svoje budoucí království. Svou budoucí říši.

I když se tvrdívá, že příchodem Karla do Čech nastala nová, šťastnější éra našich dějin, bude přece jenom pravdě blíž tvrzení, že se dostavil až později, až někdy počátkem čtyřicátých let 14. století, kdy byl král Jan osudem přinucen přenechat otěže svému následníkovi. To se stalo ve chvíli, kdy Lucemburky postihly dvě pohromy za sebou.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související