1186. schůzka: Jižní a západní fronta evropská

Plán německého vpádu do Francie od severu, podniknutý za cenu bezskrupulózního porušení neutrality Lucemburska a Belgie, ležel ve vojenských sejfech už od roku 1905. Říkalo se mu Schlieffenův podle někdejšího šéfa německého generálního štábu Alfreda von Schlieffena. Tenhle koncept přepadení Francie počítal s momentem překvapení, bleskovým přesunem sil po železnici, s vytvořením ocelové sevřené pěsti, která udeří přes Belgii. Do dvaceti dnů měla padnout Paříž, obchvácená „zezadu“, ze západu, s dalšími dvaceti dvěma dny se počítalo na rozdrcení zbytků ustupující francouzské armády.

Schlieffenův nástupce generál Helmuth von Moltke vytáhl tento plán že šuplíku, avšak v praxi jej chybně modifikoval, což německé armády draze zaplatily. Z šedesáti německých divizí určených pro západní válčiště jich devadesát procent soustředil u bran Belgie, zbytkem nechal střežit francouzsko-německé hranice. Změna spočívala jen v tom, že nemínil vzít Paříž obchvatem, věřil si, že ji dobude přímým úderem. Ale francouzští i belgičtí vojáci projevili až sebevražednou chrabrost. I přes udatný odpor pronikla přesila nepřítele belgickým územím jak po másle. Němci vtrhli do Francie v pěti mocných proudech, ten nejzápadnější se 5. září ocitl na dohled Eiffelovce, a to už francouzská vláda evakuovala do Bordeaux.

První kolosální řež světové války - bitva na Marně - vyvolala naprostý šok dosud nepoznanými rozměry i brutálními ztrátami. Odehrála se pouhý měsíc po rozpoutání konfliktu mezi 5. až 12. zářím 1914. Zachránila však Francii, zmařila sny Němců o vítězném blitzkriegu. A jak se ukázalo, od základů proměnila charakter války. Na Marně se utopil Moltkeho plán vítězství nad Francií do šesti týdnů. Maršál byl za neúspěch odvolán a nahrazen generálem Erichem von Falkenhaynem. Cena za záchranu Paříže a Francie byla ovšem neslýchaná. Během jediného týdne, kdy proti sobě bojovaly dva miliony mužů, zahynulo nebo bylo zraněno na půl milionu vojáků obou stran. A válka na západě zamrzla. Proměnila se v nekonečné poziční boje.

Rok 1914 byl také prvním rokem, v němž byly nasazeny nové zbraně. Jednalo se především o ponorky, vzducholodě a letadla. V roce 1915 následovaly bojové plyny, na jaře 1916 první tanky. Masivního nasazení se dočkaly ponorky. V září 1914 se německý podmořský člun U-9 premiérově představil šokujícím potopením hned tří britských křižníků v Severním moři. Admirála Tirpitze, šéfa německého námořnictva, relativně nová a neozkoušená zbraň nadchla. Vzápětí se proto německá neviditelná superzbraň začala ve zdokonalených modifikacích vyrábět sériově. Ve „vlčích smečkách“ slídily pak ponorky zejména po obchodních lodích. Lovily zejména britská a americká plavidla, mířící do Británie.

V lednu 1917 maršál Hindenburg vyhlásil totální ponorkovou válku, jejíž jednou z prvních obětí byl přepychový civilní parník, pýcha Britů, Lusitania. Zkáza parníku byla obrovská tragédie, vedla k rozvrácení vztahů Německa s neutrálními Spojenými státy, protože 128 obětí byli američtí občané. Už tehdy pobouření Američané žádali, aby prezident Wilson skoncoval s neutralitou. Ten však oznámil vstup své země do války až o dva roky později, v dubnu 1917.