1170. schůzka: Od secese k moderně

26. listopad 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Secesní Fantova kavárna na pražském Hlavním (Wilsonově) nádraží.

Na přelomu 19. a 20. století se děly věci! Nejen v politice, ve společenském dění, ve vědě a v technice, ale také v umění a kultuře. A sem bezesporu spadá i architektura.

V té době ze sebe vydala řadu vynikajících děl, i když si to po následující léta řada lidí nemyslela, ba mluvilo se o dekadenci - nejen v literatuře, ale i architektuře. Zatímco ve Francii se styl přelomu století nazýval art nouveau, u nás se ujal název secese.Takřka symbolem architektonické secese se stalo pražské Hlavní nádraží, někdy zvané též Wilsonovo. Málokdo ovšem ví, že během pouhých třiceti let bylo postaveno hned dvakrát. Poprvé ve střízlivějším novorenesančním stylu, podruhé jako nejrozsáhlejší dílo zdobné pražské secese.

Jestli původní hale architekta Antonína Barvitia „stála modelem" italská renesanční vila, pak architekt Josef Fanta oděl novější budovu do tolika dekorativních prvků, že se jí říkalo „zámecké nádraží".

Dnes je však krásná vstupní hala s Fantovou kavárnou odříznuta a částečně utopena v tělese dálnice a někdejší park (dnešní Vrchlického sady) s jezírkem, skalkou, sítí promenádních cest a sochou amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona je už dávnou minulostí.
Největší secesní komplex v naší zemi, nádraží v centru Prahy, vznikal v letech 1901 až 1909. Dominují mu postranní věže, kopule vestibulu, velkoplošně prosklený oblouk průčelí a bohatě zdobená mříž markýzy před vstupem do (kdysi) honosné Fantovy kavárny.

Po straně od vestibulu vedou patrová křídla, ve kterých jsou provozní kanceláře a restaurace, reprezentační sál a bývalý císařský, dnes prezidentský salonek. Stavělo se za plného provozu - staré nádraží se bouralo a nové se budovalo. Nekryté kolejiště bylo zastřešeno ocelovými obloukovými konstrukcemi, bylo třeba se poohlédnout i po sochařské a nástěnné výzdobě. Na ní se podíleli mimo jiné Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun, Václav Jansa, Viktor Stretti...

Josef Fanta, nejmladší příslušník generace Národního divadla, byl nejen tvůrcem velkých stavitelských děl, ale i malířem, autorem fresek i sgrafit, interiérů, designérem výrobků ze dřeva, keramiky, kovu, textilu. Dožil se osmadevadesáti let.

K jeho známým pracím nepatří jen pražské Hlavní nádraží. Možná ještě slavnější je jeho Mohyla míru na Prackém kopci na bojišti tří císařů nedaleko Slavkova u Brna. A abychom učinili zadost i jeho další tvorbě, připomeňme Hlávkovy vysokoškolské koleje, dům zpěváckého spolku Hlahol na vltavském nábřeží, budovu ministerstva obchodu v Praze na Františku, radnici v Prostějově nebo schránu na české korunovační klenoty.

Zmiňme však i další osobnosti secesní tvorby v Čechách a na Moravě. Strakova akademie Václava Roštlapila, která ještě nese prvky zdobného novobaroka přilepeného na renesanční korpus, a předtím než se stala sídlem vlády České republiky, to byla studentská kolej pro šlechtické synky.

Známý hotel Evropa na pražském Václavském náměstí architektů Aloise Dryáka a Bedřicha Bendelmayera nebo práce Dušana Sama Jurkoviče, který secesi velmi sblížil s lidovou architekturou. Luhačovice nebo Pustevny si už bez jeho staveb neumíme představit.

Je tu však ještě jedna stavba, právem pokládaná za skutečný klenot české secese - pyšný palác na nevelkém prostoru u pražské Prašné brány. Před jeho budováním se i tu bořilo. Za oběť padla kasárna, respektive areál někdejšího Králova dvora. Proběhly dvě soutěže, ale nikdo nebyl vybrán. Nato se městská rada rozhodla pověřit vypracováním projektu Antonína Balšánka a Osvalda Polívku.

Začalo se stavět v roce 1904 a celý objekt byl zpřístupněn v roce 1912. Asi nepřekvapí, že kolem zadávání veřejných zakázek panovala řada pochybností, sporů, nařčení z korupce a obvinění, že zakázky získaly firmy spřátelené s představiteli města. I kolem výzdoby bylo rušno. Roztrpčený a nepříliš vkusný zápas o zajímavé výtvarné úkoly svedly dva umělecké spolky, Jednota umělců výtvarných a skupina Mánes.

Některé osobnosti vyjadřovaly nespokojenost s výslednou podobou Obecního domu, jeho slohové vyznění označovaly buď za zastaralé, nebo příliš eklekticky, nečistě poskládané. Takové spory ovšem provázely zrod velkých staveb odedávna. Čas je milosrdný. Dnes už vidíme jen vydařené dílo, ne průvodní konflikty.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová