1169. schůzka: Jak šaty dělaly člověka

Ke slušnému pánskému oděvu patřily černé kalhoty, úzké a bez záložek, černé vypasované sako a ovšemže vesta. Na ní bohatý řetěz kapesních hodinek. Na hlavě klobouk, a to za každého počasí. A jaký byl před více než stoletím nejprestižnější pánský oblek? Samozřejmě že to byla uniforma. Nejenom ta „oficírská". Nosili ji s pýchou také státní úředníci, někteří profesoři i výše postavení „ajznboňáci" neboli zaměstnanci dráhy. Ale i obyčejná vojenská uniforma okouzlovala panny i mnohé paní.A ženská móda? Jaká ta měla pravidla? Ta předepisovala sukně až po kotníky. Pod nimi spodničku, protože nedej bože, co kdyby byla letní sukně průsvitnější. Od pasu nahoru formovala „tajli" škrtící, nepohodlná a nezdravá šněrovačka. A zcela nahoře honosný klobouk se širokým okrajem.

Leč to byl nezbytný společenský design horní a střední společenské vrstvy. Co ale ti chudší? Na základě starších údajů o některých skupinách námezdních dělníků se zrodila jedna legenda s kočičím životem, živá ještě v časech, kdy už dávno neplatila. Jistý vědátor jménem Theofil Pisling konstatoval na konci padesátých let 19. století toto: „Na ošacení se v mnoha obcích Rudohoří může věnovat stejně málo prostředků jako na úpravu obydlí. V rozpadajících se chatrčích a v sešlém oděvu nalézáme i tělesně sešlý lid." A Isaac M. Singer v podhůří severovýchodních Čech „viděl dělníky ve špinavém, roztrhaném a páchnoucím oděvu, kteří nedbali ani vnější úpravy, ani osobní hygieny".

Václav Holek pak píše o obramácích, což byli dělníci povrchových dolů: „Po vstupu do jejich dřevěného baráku viděli jsme něco, co připomínalo části oděvu. Ale nemohli jsme rozeznat jaké, protože byly příliš špinavé a roztrhané." Při odklízení zeminy „měl dělník kolem těla obtočenou zástěru ze starého pytle, takže vypadala jako sukně, a pod ní kalhoty tak rozedrané, že byl skoro, jak ho pánbůh stvořil".

Takových popisů a svědectví najdeme mnoho. Ani pracovní šat naprosté většiny tehdejších dělníků nesestával z cárů. Nosili jen obnošené věci. Na dobových ilustracích nás možná udiví, že dělníci i v práci mívali vestu. A také klobouk. Většina řemeslníků chránila svůj oděv zástěrou - švec, truhlář, řezník, ovšem i kovář a slévač. Ti nosili zástěru bytelnou, koženou.

Ještě ve dvacátých letech minulého století uvádí jeden renomovaný sociolog: „Dělník je snadno rozpoznatelný, i když svátečním šatem vnějšně se přizpůsobí slohu vyšších tříd. Neboť právě po způsobu, jak jej nosí, možno poznat, že šat, jímž se oděl, neodpovídá tradici jeho života a odporuje i tradici té vrstvy, jíž se šatem přizpůsobil."

Eduard Storch, učitel a také archeolog a autor Lovců mamutů, Minehavy a Bronzového pokladu, byl zřejmě velice všímavý pozorovatel, protože si zapsal i tuto myšlenku: „Cizinec ihned zpozoruje zvláštnosti oblekové u lidu. V den šichty jsou muži umazaní, oblek jejich jest proniknut potem a prachem uhelným. Ostatní horníci, pokud nejdou ze šichty, jsou ustrojeni do tmavých, obyčejně černých šatů. Perka na nohou končí ostrou špičkou, těžký stříbrný řetěz hodinkový na vestě obtěžkán jest mnoha tolary a jinými mincemi. Krk rozhalený, vousy vždy upravené, na hlavě nejrůznější pokrývky, z nichž sametový klobouk největší oblibě se těší..."

A dělnické ženy. Jakpak ty se strojily? O tom podává zprávu opět Eduard Storch: „Dělnické ženy se při domácích pracích nahoře nezahalují tak úzkostlivě. Oděvu nosí, jen kolik ho nejnutněji potřebují, a domácí práce, i na dvoře, vykonávají úplně rozhalené. Rády však chodí v šatech svátečních a vyfintěné po městsku. Chodit oblečeny nedbale, to by byla ostuda. Šatí se chudě, ale spořádaně. Oblek jednoduchý, ale čistý, na rozdíl od žen, které mají pod drahou módní sukní zedranou špinavou spodničku."