1168. schůzka: Posezení u stolu. A jaké dobroty byly na něm. Anebo nebyly

Zdravě se sice jedlo, „éčka" ani geneticky modifikované potraviny nikdo neznal, ale například maso se prodávalo na pultech pod širým nebem, kde na ně sedal prach a nesčetně much. Ani zdravá ta strava tak docela nebyla: špek, sádlo, uzené, škvarky... A pivo se považovalo za zdravý nápoj pro děti.

Nevíme, kolik hospodyněk vařilo podle legendární Rettigové. Jisté ale je, že v naprosté většině domácností se vařilo podle docela jiných receptů. K aristokratickému stylu života pak patřilo nepřejídat se.

V našem seriálu jsme se před časem začetli do vzpomínek skladatele Josefa Bohuslava Foerstera (1859-1951). I on vzpomínal, jak se u nich doma jedlo. „My děti jsme dostávaly k snídani šálek kávy (arci nepravé), do kapsy housku. O půl jedné byl nachystán chudý oběd. Všedního dne bývala polévka se zeleninou, v pátek čočka nebo hrách, vdolky nebo lívance, občas jáhelník se sušenými švestkami, v neděli nějaká pečeně."

To byl jídelníček jinak dobře situované měšťanské rodiny Foersterů. Pro nás asi už trochu exotické jsou zprávy o slavnostním stolování středních vrstev, zejména o stolu štědrovečerním. Na padesátá léta předminulého století vzpomíná spisovatel Servác Heller: „Nejprve byla rybí polévka, potom kolovala mísa s drobnými placičkami, obloženými kaviárem, kousky uzeného lososa, úhoře a sardinek, pak přišla černá ryba s knedlíkem, poté smažený kapr, k čemuž se nabízel strouhaný křen nebo všelijaké zavařené ovoce, dále pečená vydra s nějakou omáčkou, nato pečení hlemýždi a nakonec lívanečky a zákusky."

V sedmdesátých letech 19. století líčí Jan Neruda v jedné ze svých arabesek obrázek z opačné strany, z rodiny zedníka. Trochu stylizovaně, asi aby zapůsobil na city majetnějších, popisuje promluvu k manželce: „Jakpak s těmi rybami? Což nechceš letos žádných? Vždyť tak rád kousek smažené nebo nějaký ten knedlík v omáčce pojíš! Ale ne, letos to nemůže být, milá Marjánko, výdělky byly a jsou špatné a libra ryb skoro za půl tolaru. Nemusíme všechno mít, čeho si hrdlo ráčí. Uděláš praženou polívku a dobré vdolky - a budeme mít dost!"

A ještě tu máme jednu zprávu z okolí Náchoda kolem roku 1880. Zachytil ji Ladislav Zápotocký ve své knize Vzpomínky: „Ocitl jsem se v jedné chatrči právě v poledne. Dali mi okusiti svůj oběd. Nastavovanou kaši z hrubých ovesných krup a špatných bramborů, které, ač již to bylo v srpnu, pocházely ještě z předešlého roku. Nebylo to ani slané. O nějakém omastku nebylo zdání. Když se toho vzal kousek do úst, rostlo to v ústech. Když to člověk s namáháním pozřel, cítil to pak celé odpoledne v žaludku."

Takto ovšem žila jen malá skupina obyvatelstva. Typický je spíš jídelní lístek v dělnické kuchyni družstva Jednota z roku 1869. V něm kupříkladu čteme: „Neděle. Snídaně: káva a chléb. Oběd: masová polívka s krupicí, hovězí maso, brambory s omáčkou. Večeře: chléb a pivo. - Pondělí. Snídaně: panádlová polívka. Oběd: polívka s vajíčkem, čočka s kyselou okurkou. Večeře: chléb s máslem. - Úterý. Snídaně: chlebová polévka s chlebem. Oběd: bramborová polívka, hrách maštěný máslem. Večeře: chléb a sýr. - Středa. Snídaně: krupičná polívka, chléb. Oběd: kroupová polívka, bramborová kaše maštěná máslem. Večeře: chléb..." Tak se stravovala asi polovina všech „nezemědělských" rodin.

Ke zvláštnostem Prahy pak patřily „pekáčové báby", které přímo na ulici, zejména na Uhelném trhu, vařily nebo ohřívaly obědy a svačiny. Byly to předchůdkyně pozdějších bufetů, bister, nynějších fastfoodů. O instituci „pekáčových báb" podává svědectví z poloviny předminulého století Josef Kajetán Tyl: „Pekáčová bába má arci v ohromném hrnci polívku s nudlemi, jež vypadají jako bělavé žížaly, a tu a tam se pyšní pekáčem nadrobno nakrájené vepřoviny. Obden je také u ní husa nebo zajíc k dostání. Jiná tu sedí s mísou lojem maštěného hrachu a s kuthanem bramborů, ještě jiná vykládá smažené nožičky, pak osrdí s odpadkem rozličného masa s hnědozelenou omáčkou, a opět jiná zve k plné ošatce vdolků s povidly a se syrečkem, na něž něco žlutého nakapává, co má slouti omastkem..."