1146. schůzka: Případ devatenáctileté švadleny Anežky Hrůzové z Velikonoc roku 1899

Zločin, zločin vraždy, jenž byl vykonán na nezletilé Anežce Hrůzové, pohnul celou naší společností. V menší míře správným směrem, v míře nesrovnatelně hlasitější směrem hanebným, zavrženíhodným, odporným, jak jen antisemitismus dokáže být.

Vše začalo na Bílou sobotu 1. dubna 1899, kdy bylo u pěšiny, při okraji lesa Březina u Polné severovýchodně od Jihlavy, nalezeno zčásti nahé tělo zavražděné devatenáctileté Anežky Hrůzové. Ležela na břiše s rukama pod hlavou a nohama nepřirozeně ohnutýma v kolenou, takže trčely do vzduchu, jako by naznačovaly, že tělo sem bylo přemístěno až po posmrtném ztuhnutí. Mrtvolu našly děti při pátrací akci, kterou zorganizoval polenský četník třetího dne po zmizení Anežky.

Anežka se učila šít v městečku Polná, a zrovna mířila do sousední Horní Věžnice, kde bydlela. Tři dny nepřišla domů, ale matka ji vůbec nesháněla. Až na Bílou sobotu se svěřila místnímu policajtovi. Zakrátko nebohou Anežku Hrůzovou našli v mlází nad Polnou. Ležela v nepřirozeném pokleku a byla strašně zohavená. Vrah užil klacek, kámen, provaz a posléze nůž. Dívku nemilosrdně podřízl. Takže krevních stop muselo být na místě hodně… Leč - krev na místě činu nebyla nalezena takřka žádná.

Ze širokého okolí se tam seběhli zvědavci, vyprávěli vyšetřovatelům nikam nevedoucí zkazky. Bezradní vyšetřovatelé se nakonec chytili svědectví místního občana pana P. Na velkou dálku prý v kritické době a v kritickém místě spatřil přihlouplého Leopolda Hilsnera z Polné. Ten byl nakonec z vraždy obviněn.

Zločin v Polné

Byly sice nějaké indicie, které ukazovaly úplně jinam… Leč neučený ševcovský tovaryš Hilsner, neschopný bránit se, dostal přednost. Kvůli čemu? Že stál na okraji společnosti, že byl nevěrohodný? Nic z toho: Měl přece motiv. Jaký? Bylo to Žid. Potřeboval prý o svátku Pesach pro sebe či soukmenovce křesťanskou panenskou krev do macesů. Tato stupidita díky tisku elektrizovala veřejnost: V Polné došlo k rituální vraždě!

Načež se konal proces. Místo: Kutná Hora. Proces začal 12. září 1899. Přijelo sem 27 žurnalistů z rakouské monarchie, Německa i z Francie. Za půl roku od vraždy Anežky Hrůzové byl vynesen rozsudek: trest smrti pro Leopolda Hilsnera. Že šlo o naprosto zpackanou kauzu… to byla jedna věc. Ta druhá však byla ještě mnohem horší, protože v Čechách i na Moravě rozvířila divoké antisemitské emoce a výtržnosti.

Primitivní bohapustá lež o židovských rituálních vraždách na týdny a měsíce rozvrátila život v zemi. Dřímající český antisemitismus se vylil do ulic jak nejodpornější splašky. Dne 22. října 1899 vtrhl tisícihlavý dav do židovské čtvrti v Holešově, rozbíjel okna, pouliční lampy, raboval židovské obchody, a hledal oběti, zabarikádované v domácnostech.

ylo nemyslitelné, aby eskalaci takové nenávisti, navíc motivované podlou pověrou, Masaryk lhostejně přihlížel. Po výzvě svého někdejšího žáka z university se pustil do vyšetřování na vlastní pěst. Určitou oporou mu byl mladý lékař doktor Bulova, a postupně další, vývojem věcí zděšení lidé. TGM prostudoval stenografické záznamy z procesu a také zajel přímo do Polné, kde zjistil, že z ubohé Anežky se stává nová česká mučednice a les nad Polnou se proměňuje v kultovní místo.

Učinil vše, co jako amatér učinit mohl. Musel spěchat. Nikdo se proti štvanici neozval, přitom tu byl na smrt poslán člověk, patrně nevinný, a čekala na něj oprátka. V kritickém stresu napsal Masaryk a dal do tisku brožuru nazvanou Nutnost revidovat proces polenský. Ukazoval v ní, co vše bylo zanedbáno při vyšetřování na místě činu, kolika logických chyb a ledabylostí se dopustili kriminalisté, experti i soudci.

Aniž budeme dál sledovat spletité peripetie Hilsnerova případu, tak je nutno říct, že Masaryk dosáhl svým kritickým rozborem oné chatrné a tendenční obžaloby zrušení prvního kutnohorského rozsudku a následné revize celého případu. Vlastně tím zachránil Hilsnera před šibenicí. Hilsner si nakonec odseděl 18 let, živil se poté na svobodě podomním obchodem. Zemřel jako jedenapadesátiletý.

Dlužno dodat to podstatné: svůj statečný a osamělý zápas si Masaryk hořce vypil. Veřejná reakce na jeho vehementní popírání rituální vraždy i na obranu nespravedlivě odsouzeného chudáka byly ještě zlovolnější než v kauze Rukopisů. Od sklonku roku 1899 vláčel Masaryka uličkou hanby německý i český tisk. Opět se proti němu vzdula vlna odporu na universitě.

„Nesmíme ustoupit, než se věci napraví,“ řekla mu na to Charlotta. Pro jistotu si ale pořídil zbrojní průkaz a revolver. Novináři se ho pak ptali, jak tu štvanici snáší. „Jako když prší. Roztáhne se deštník a jde se dál!“