1147. schůzka: Usiluj o něco víc, než to, co jsi, a než to, co děláš

Bohumil Kubišta byl vyhraněná lidská a umělecká osobnost, dělník železné vůle a nesmlouvavé kázně, přísný a kritický k jiným, ale především k sobě, „houževnatec", jak jej nazval F. X. Šalda, a dodal, že v jeho díle bylo „málo poezie, málo literatury, zato mnoho smyslu pro matematiku."

Na svět přišel Bohumil Kubišta v zapadlé vsi jménem Vlčkovice u Hradce Králové 21. srpna roku 1884. Narodil se jako nemanželské dítě Marie, třiadvacetileté dcery rolníka Václava Kubišty. Nikdy se nedozvěděl, kdo je vlastně jeho otcem, a dost těžce to nesl.

Ve škole patřil mezi nejnadanější žáky, vynikal bystrostí i pílí. „Zvlášť vynikal v matematice, deskriptivě a kreslení. Proto se také později rozhodl maturant Bohumil věnovat kreslení jako svému budoucímu povolání. Další studia na Uměleckoprůmyslové škole v Praze měly jeho výtvarný talent doplnit potřebnými znalostmi," konstatuje ve své práci o Kubištovi spisovatel Josef Glückselig.

Tehdy se psal rok 1903 a Kubištovi bylo 19 roků. Už tehdy měl vlastní vyhraněné názory na výtvarnou tvorbu a její poslání. Je pravda, že ještě neměl dostatek odborných zkušeností a znalostí, v lecčems byl i dogmatický. Na Umprum s tím příliš neuspěl, už za pár měsíců byl ze zdejší výuky otráven. Ustavičné kreslení hlav a aktů a uhlem se mu zajídalo. Ano, i aktů.

Také si vyrobil první z mnoha příštích malérů. Jak byl docela honěný v matematice, přistihl profesora deskriptivy Hellmessena, že osu dvou mimoběžek nakreslil na tabuli chybně. Vstal, řekl, kde je chyba, a opravil ji. Profesor se urazil, a to svoje ponížení splatil Kubištovi denunciací u ředitele. Kverulant Bohumil se ovšem nedal. Dostal se do sporu i s ředitelem školy, což byl slavný architekt Jan Kotěra, a z Umprum odešel ještě v prvním ročníku. Beztak měl té školy plné zuby.

„Opravdovým úderem do klidných pražských uměleckých poměrů byla výstava obrazů Edvarda Muncha," píše ve svém životopisném románu o malířce Zdence Braunerové dr. František Kožík. Stejně jako Munch šel Kubišta do všeho jak na zteč, ovšem exaktně, pokud možno se širokou teoretickou výbavou. Vrhl se do učení jako čarodějův učeň. Fyzika, optika, teorie barev, poměry světla a stínů v obraze, zlatý řez… Později přešel na Akademii výtvarných umění. Setkal se tady s téměř celou novou generací. Ve dvou ročních tu studovali Emil Filla, Václav Špála, Vincenc Beneš, Ladislav Šíma, Rudolf Kremlička, Vladimír Kysela a řada dalších.

Ovšem ne s každým byl Bohumil kamarád. Otázky umění ho stravovaly natolik, že nedovedl mluvit o ničem jiném. Zatímco ostatní se s postranními pošklebky podřizovali manýrám autoritativního profesora, Chorvata Vlaha Bukovace, Kubišta se s ním neváhal pouštět do konfliktních debat. Po několika sporech nebyl zařazen do dalšího ročníku.

Často se pouštěl do polemik s akademiky, a nikoli jen tváří v tvář, ale i na stránkách deníku Čas. Vstoupil v širší známost, když se pustil do malířů Aloise Kalvody a Josefa Ullmanna, které tvrdě napadl. Slovně. Zatímco Ullmann si to s ním vyřídil fyzicky v kavárně Union. Na tuto aféru Kubišta reagoval článkem Nevyhnutelnost kritiky. Pak se raději sebral, odešel z Akademie, kapsy prázdné, a dal se na vojnu.

Ano, oblékl vojenské sukno. Narukoval jako jednoroční dobrovolník u dělostřelců v istrijské Pule, na břehu Jadranu. Tam maloval akvarelové studie z vojenského života, a taky se začal víc zajímat o grafiku. Hned, jak mu skončila vojna, odjel do Toskánska. Hodně tady pracoval, na perokresbách, na pastelech i na olejomalbách. Dokončil zde i svoji Vlastní podobiznu.

Oslněn evropskou avantgardou

Léta „malin nezralých“ byla završena. Kubišta – máme–li to vyjádřit nějakou neotřelou metaforou – byl ohlušen petardou expresionismu. K hlavním tvůrcům expresionismu patří Nor Edvard Munch, Švýcar Paul Klee, Rakušan Oskar Kokoschka, a náš Bohumil Kubišta.

Roku 1907 se poprvé představila veřejnosti Osma. Šlo o první tvůrčí spolek obdivovatelů a přívrženců evropské avantgardy. Zakládajícími členy byla už tehdy známá jména Emil Filla, Otakar Kubín, Bohumil Kubišta, Vilém Nowak, a dnes už méně známí Max Horb, Bedřich Feigl, Emil Artur Pittermann–Longen.

Spojení sil bylo dočasného charakteru, než se umělci rozhádali a rozešli. Po rozpadu založila roku 1911 část členů nový spolek avantgardy. Na jaře 1907 uspořádala původní Osma (vlastně sedma) první výstavu v Králodvorské ulici u pražské Prašné brány. Bohumil Kubišta měl na ní několik svých děl. Největší zájem – i když nikoli jen obdivný – vzbudil – Trojportrét.

Kubišta tehdy tvořil více než intenzivně. Namaloval obrazy, které pojmenoval jako Interiér, U nás na dvoře, Městská elektrárna, Na promenádě a Slunečnice. Slunečnice… tyto květy patří k Vincentu van Goghovi… V tomto období měl slavný Nizozemec na Kubištu silný vliv. Malíř se sám v dopise své milé Anně Hladíkové svěřil: „Teď při práci jsem neustále myslel na van Gogha, na jeho tragický konec; jistě teď podléhám jeho vlivům. On jest takový derviš, který silou své askeze vše k sobě táhne.“