1114. schůzka: Na mých kánoích česká vlajka

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Enrique Stanko Vráz v roce 1925

Občas vyrazíme nějakou tu míli za hranice zemí Koruny české, pochopitelně nikoli sami, na vlastní pěst, to bychom si netroufli, nýbrž v doprovodu starších, zkušenějších krajanů, kteří nadto podnikli onu pouť již hodnou řádku let před námi. Nahlížíme značnou užitečnost vzdálit se od domácího zápecí a pozorovat to české hemžení, i to, jež se hemžilo ve světě, z náležitého odstupu. Což je případ i muže, jehož pravé jméno nikdo neznal, až teprve v 80. letech 20. století bylo odhaleno. Jinak byl znám ve století minulém i předminulém jako Enrique Stanko Vráz.

Narodil se 18. února (nebo snad 8. února) roku 1860. Literární historik Ferdinand Strejček zjistil, že Vráz se jmenoval Karel Ilichman. Na svět přišel ve městě Veliko Trnovo v Bulharsku. Jeho otec však nebyl Čech ve službách cizího státu, tedy údajně český úředník, ale Němec z okolí Českého Dubu na Liberecku. O mamince se zjistilo, že se jedná o rodilou Češku.

Když Ilichmanovi odjeli do Bulharska, došlo mezi nimi k neshodám. Posléze byl malý Karel svěřen na výchovu pražskému truhláři Václavu Bukvičkovi, jehož působením se stal tento kluk uvědomělým Čechem udivujícím svou bohatou a kultivovanou češtinou. Jeho vlastenectví se stalo později příčinou roztržky s vlastní rodinou, a také důvodem, proč si změnil jméno. Příjmení Vráz (i rodné jméno Stanko) si vypůjčil od slovinského básníka Stanko Vraze, který byl velkým přítelem českých vlastenců.

V Praze pilně navštěvoval České muzeum. Zjišťoval, jak málo se z chudých sbírek dovídá návštěvník o přírodě a o životě lidí v dalekých zemích. A tak se tedy vydal do světa. „Přes Německo a Francii do Španěl, a odtud se roku 1880 vydal do Afriky.“ Uvádí ve své knize Čeští cestovatelé profesor Jan Kunský. „Ze Španělska vede nejkratší cesta do Maroka, kde se seznámil s Jaroslavem Brázdou, který ho podporoval ve snahách proniknout do záhadného města Timbuktu v Mali.“

Logo

Sužován tropickou nemocí

Předtím, než se snažil dostat do Timbuktu, strávil tři roky na cestách po severní Africe. Převlečen za marockého Araba odplul do západní Afriky, do Bathurstu v Gambii. Tam za několik týdnů onemocněl malárií a dočasně ztratil zrak. Krátký čas se léčil v nemocnici a potom se pustil do vnitrozemí, sbíral přírodniny a lovil. Své úlovky a sběry prodával místním Evropanům a posílal je na prodej i do Evropy.

Zdraví mu nesloužilo. Stále ho oslabovala malárie a úplavice. Tyto neduhy však za čas zmizely. Vráz tedy znovu lovil, sbíral a prodával s rozmanitým úspěchem. Pronikl s otrokářskou výpravou na kánoi až k hornímu toku řekly Gambie, ale i tento jeho pokus přiblížit se k Timbuktu ztroskotal v děsné lázni malarických záchvatů a tělesného zhroucení.

Vrátil se s jedním domorodcem pěšky k pobřeží. Vzdušnou čarou přes území dnešního Senegalu to činí 320 kilometrů, pěšky to musel být násobek této vzdálenosti. Po dvouletém pohybu opustil Stanko Vráz Gambii se zničeným zdravím. Odplul směrem ke Zlatému pobřeží. Odtud podnikal z misijních stanic sběratelské výpravy do vnitrozemí. Z přístavů odesílal sběry, přijímal poštu a české noviny.

Enrique Stanko Vráz: Autoportrét v Japonsku

V té době si koupil primitivní fotografický aparát a z afrického vnitrozemí přinášel své první snímky. Malárie ho však znovu přepadla, a tak Vráz musel s temnou pevninou skoncovat. Odhaduje se, že za léta pobytu v Africe nasbíral 15 000 kusů hmyzu, na dva tisíce exemplářů ptáků a jiných vyšších zvířat a přes tři tisíce kusů jiných přírodnin. Což jsou ale při Vrázově neúnavné činnosti odhady velmi nízké.

Po osmiletém pobytu v Africe se rozhodl, že si alespoň rok odpočine a rozmyslí si, co bude dále podnikat. V té době byl Vráz jakžtakž finančně zabezpečen. Tak se stalo, že osmadvacetiletý Vráz zamířil odpočívat – na Kanárské ostrovy. Stal se oblíbeným společníkem. Začali mu říkat Don Enrique. Spřátelil se tam s polským šlechticem Adamem Woronieckim. Don Enrique začal plánovat další cestu, tentokrát do Jižní Ameriky.

Napříč Amerikou

Do Jižní Ameriky odjel s Brázdou a hrabětem Woronieckim. Vypluli z Kanárských ostrovů na francouzském parníku přes Atlantik, načež přistáli ve Venezuele. Bylo to nešťastné rozhodnutí, že se s nimi vydal polský hrabě. Ve Venezuele podlehl jeho oslabený organismus v bažinatém Canu Coloradu tropické neboli žluté zimnici. A Donu Enriqueovi se přihlásila jeho africká malárie. Brázda byl zdráv jako řípa.

Vráz ale neměl ani tehdy jakéhokoli cestování dost, ani nemoci, ani smrt přítele tohoto odvážného cestovatele neodradily od plánovaných průzkumných a loveckých výprav. Spolu s Brázdou založili obchodní společnost vyvážející z Jižní Ameriky balatu (mléko, které nahrazovalo kaučuk). Balata se vozila plachetnicí na Trinidad, odkud ji Vráz s Brázdou posílali na trh.

Vráz s Brázdou žili a lovili nejprve ve východní Venezuele. Vráz lovil při řekách, na savanách i dále v horách. Brázda sběry zpracovával, odesílal a dělal Vrázovi obchodního zástupce. Z Venezuely poslal Vráz první dopisy, které se dostaly k Náprstkům. Potom se rozhodl, že přenechá obchod s balatou Brázdovi a vydá se na cestu po jihoamerických řekách, aby prozkoumal dosud málo známé oblasti a přitom sbíral přírodniny pro Národní a teď už i Náprstkovo muzeum.

O jeho dalším životě vám hodláme vyprávět hned příště.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související