1115. schůzka: Záhadný cestovatel

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Enrique Stanko Vráz

„Enrique Stanko Vráz vsedl na loď, na které pak plul po Orinoku do města Bolívaru, a dále se plavil až k místu, kde byly na této řece nebezpečné peřeje. Tam si koupil velikou kánoi, která byla vyhloubena indiány ze stoletého stromu. Nazval ji Praga a ozdobil českou vlajkou. Naložil na ni své potřeby na preparování a uchovávání úlovků a vydal se po řece dál se třemi indiány do nitra země.“

Tak líčí Vrázovu cestu spisovatel Otakar Dorazil ve své knize Objevitelé nových světů. Když náš cestovatel opustil řeku Orinoko, měl pokračovat po řece Rio Grande. Čímž nám způsobil nemalou potíž, protože řek s tímto jménem teče různými státy obou Amerik hned několik. A kromě toho dotyčnou řekou, po níž se Vráz vydal, nemohla být Rio Grande, nýbrž Rio Negro – Černá řeka. My naštěstí máme doloženo, že se nakonec dostal na Amazonku.

Prvé dny nového roku 1893 prožil Vráz v nemoci, zachvátila ho zimnice. Jeho lidé jej opustili. Pečovala o něj jedna indiánka. Její známý, starý indián, doprovodil Vráze ke svému kmeni, kde byl přátelsky přijat. Zmocnila se ho však zase zimnice, a indiáni, domnívajíce se, že umírá, odešli ze strachu před nákazou. Když se probral z bezvědomí, oslepl. S ustupující horečkou se mu zrak zase vrátil. Podařilo se mu získat i nové indiány jako pomocníky pro další cestu.

Sotva se uzdravil, vydal se mezi indiány Guahiby. S příchodem jara byl znovu sražen horečkami, ale když se nemoc utišila, studoval okolní indiány a lovil na kánoi po pralesních řekách. Tehdy Vráze dostihnul dopis od jeho společníka Brázdy. Oznamoval mu, že byl přepaden a okraden o 12 000 zlatých franků, o všechno jejich jmění našetřené z obchodu s gutaperčou.

V lijácích období dešťů postoupil Vráz k amazonsko–orinockém rozvodí. Střídal lovy a sběry v pralesích s bezmocným ležením v horečkách. Svou loď i člun poslal na amazonské Rio Negro. Sám šel pěšky napříč říční oklikou. Na Rio Negro však dospěla jenom loď Praga, kdežto člun se sběry, úlovky, negativy a jinými předměty se potopil, a tak ztráta věcná dovršila ztrátu finanční. Na Praze se potom Vráz pustil po Rio Negru k Amazonce. Tato Vrázova cesta jihoamerickým vnitrozemím trvala půl roku.

Z města Iquitos na území Peru vypravil zásilku sesbíraného etnografického materiálu do Evropy. Potom směřoval k tichomořskému pobřeží. Také ho čekala Evropa. Po čtrnácti letech se opět objevil v Praze. Absolvoval šňůru přednášek po Čechách i na Moravě, na nichž vyprávěl o Africe a Latinské Americe, a zmínil se o tom, že se chystá na Novou Guineu.

Cesta na Novou Guineu

Tedy – směr východní Asie. Cestu tam si Vráz značně prodloužil. Vydal se totiž nejprve do Spojených států, odtud se přeplavil do Japonska. Navštívil Čínu, Singapur, Borneo, Jávu, Celebes a Moluky, a odtud už byla na dohled Nová Guinea. Tu tehdy spravovali Nizozemci, u kterých narazil. „Do jižní a západní Nové Guineje nemohu, nedostanu od holandských úřadů povolení.“ Takto neradostně psal Vráz z Moluk svým přátelům. Nakonec se Enrique Stanko na Novou Guineu přece jenom dostal.

Z Vrázovy knihy Bílý ďábel v Pekingu

Pronikl do vnitrozemí ostrova, odkud si přinesl nespočet cestovatelských poznatků. Mnohé z tamních etnografických předmětů dodnes obdivují návštěvníci Národního a Náprstkova muzea. Podrobně popsal pro Evropany tajemné lesní muže neboli orang–utany.

Málo známá Nová Guinea zůstala Vrázovi částečně nepřístupná. Nizozemci neměli zájem, aby cizinec ze střední Evropy pronikal do neprobádaného vnitrozemí. Vráz se na půl roku usadil na pobřeží, odkud podnikal výpravy do blízkých pohoří. Nedostal se moc daleko – nedostatek potravin a nespolehliví průvodci ho donutili ustoupit.

Po návratu z Nové Guineje pobyl doma Vráz dva roky, načež ho to znovu táhlo do Asie. Povstání takzvaných boxerů v Číně ho přimělo k cestě do Pekingu. Nějakou dobu strávil Vráz doma v Čechách, ale měl existenční problémy. Za své spisy a za stovky přednášek si Vráz ušetřil v letech na začátku 20. století pouhých sedmnáct set korun.

Odešel do Spojených států, kde pobyl s přestávkami patnáct let. Z Chicaga se vydal do Střední a Jižní Ameriky. Začal Brazílií a pokračoval po Paraguaye, Argentiny, Chile, Peru, Ekvádoru, Kostariky a Panamy. Vypravil se do Mexika za zaniklými památkami indiánských kultur. Po návratu do Chicaga napsal Exotické povídky – jakési vzpomínky ze všech svých cest.

Roku 1910 pobýval doma, uspořádal poslední přednášky s návštěvami opravdu manifestačními, a pak ho národ nechal s prázdnými kufry odjet. Našinci mu uložili, aby založil pobočku Národní rady v Americe a snažil se soustředit krajanské spolky. Aniž by mu poskytli nějakou podporu.

V Americe Enrique Stanko Vráz pobýval po celou dobu první světové války, načež do Evropy a domů se vrátil i s rodinou až v roce 1921. V nové republice se živil skromně; přednášel a psal dobrodružně laděné cestopisy. Dá se říct, že až do své smrti (a ta si proň přišla 20. února 1932) živořil. I po smrti zůstal opředený tajemstvím. Velkou záhadu, totiž záhadu Vrázova původu, nevysvětlila ani jeho žena v životopisu, který uveřejnila pět let po jeho smrti. Ostatně – proč by tento muž nemohl zůstat i nadále tajemný? A záhadný. Vždyť byl přece vždycky „záhadným cestovatelem.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...