1109. schůzka: Letmá návštěva českého pantheonu politického

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03498498.jpeg

Je jasné, že termín „pantheon“ je v tomto případě nadsazený, neboť to slůvko povstalo ze starořeckých výrazů označujících chrám zasvěceným všem bohům. V přeneseném významu pak znamená pantheon soubor všech bohů uznávaných či uctívaných v určité společnosti. Přirovnávat politiky k bohům je ale nebezpečné. Někteří z nich by to mohli brát vážně. Proto chápejte náš politický pantheon jako lidský soubor jedinců stojících v jisté době na předních místech ve společnosti.

Žádná česká politická strana se nezrodila za tak nepříznivých podmínek jako ta, která se ustavila ve stejném roce jako strana mladočeská, tedy v roce 1874. Byla to sociální demokracie; nejnebezpečnější konkurent mladočechů. Sociální demokracie se ustavila tajně.

Jejich program zahrnoval referendum, úplnou svobodu tisku, právo na stávku a oddělení církve od státu a oddělení školy od církve. Za další: zřízení obrany lidu místo stálého vojska. Zavedení normální pracovní doby na 10 hodin, omezení práce žen a odstranění práce dětí v továrnách. Nahrazení nepřímých daní vzestupnou daní z příjmu a majetku. Zrušení trestu smrti.

Stranu tvořilo jen několik sekcí nebo spolků s různými nevinnými názvy. Přesto ji vláda začala pronásledovat. V 80. letech 19. století odsoudil zvláštní soudní senát k trestům na svobodě několik stovek socialistů pro „nebezpečné spolčování“. Na sklonku 80. let se protisocialistická hysterie státní moci uklidnila. Různá sdružení, spolky, kluby, které bychom mohli nazvat „socialistická strana“, víceméně tolerovala.

Vítězství sice malé, ale přece… Jakmile bylo straně umožněno beztrestně dýchat, začala se oproti „starým vůdcům“ bouřit mladá generace, takzvaná omladina. S dělnickou omladinou se tehdy sblížilo i studentské, takzvané pokrokové hnutí. Od té doby do strany údajně nevzdělané a nemyslící lůzy začali vstupovat intelektuálové, a to dokonce vysokoškolsky vzdělaní. Mezi jejími sympatizanty by neměl být pominut ani doktor filosofie Edvard Beneš, budoucí president Československé republiky.

Edvard Beneš a jeho manželka Hana

Další stranou v našem politickém panteonu byla strana realistická. Skupina několika osobností se sdružila kolem profesora Masaryka a nadchla se pro jeho „kacířské“ názory – bořil totiž všechny posvátné či předem svaté zásady ve vědě i v politice. Realisté, vlastně jejich vůdčí duch Tomáš Garrigue Masaryk, pobouřili většinu české společnosti, když takzvané Rukopisy (královédvorský a zelenohorský) prohlásili za padělek.

Strana státoprávně pokroková byla první stranou uvědomělých kapitalistů. Ne bohatců, ale vyznavačů ekonomického liberalismu, volného působení zákonů trhu, konkurence. K jejím vůdčím duchům patřil Alois Rašín, ministr financí první republiky. A také Jaroslav Preiss, později generál čs. finančního kapitálu. Na rozdíl od ostatních občanských stran nepředstírali pokrokáři sympatie k vrstvám chudým, natož k sociální demokracii. Ale nebyl to už ani primitivní vztah tzv. počestných občanů k „lůze“ – státoprávní pokrokáři uznávali socialisty jako přirozené konkurenty liberalismu.

Strana národně sociální. Zrodila se poté, kdy se část vlastenecky cítících dělníků odklonila od sociální demokracie k socialistům národním. Po svém založení v roce 1898 se strana stávala postupně stranou lépe situovaného dělnictva a středních vrstev. Dělnictvo, které patřilo spíš do kategorie „proletariátu,“ ji ve své většině nepovažovalo za dělnickou stranu. Angažovali se například v kampani za práva českých menšin mít české školy v Němci obydlených regionech. Jejich mladá generace rozpoutala antimilitaristické hnutí.

Nástupu „neznabohů“ čelila i u nás první katolická strana pod názvem Česká strana křesťansko–sociální. Založena byla v roce 1904. Řečeno moderním slovníkem: byla a zůstala stranou středu. Na jedné straně byla oponentem modrých liberálů, na straně druhé zavilým odpůrcem „rudých socanů.“ Brzy se štěpila na různé straničky. Ty se posléze spojily pod názvem Strana lidová.

Populární agrárníci

K významnějším stranám nové doby patřila strana zvaná agrární. V první republice patřila k nejsilnějším politickým subjektům. Strana zemědělců se rodila pozvolna. Dá se říct, že sehrála pozitivní dějinnou úlohu. Žádali totiž rovné volební právo, tak, jak to žádali socialisté. Jinak slovně socialismus agrárníci odmítali. Rozlišovali pojmy sociální a socialistický.

Agrárníci se obecně vyslovovali i k potřebě uskutečnění pozemkové reformy, „jejímž cílem není nejvyšší hektarový výnos, nýbrž zdravý a osvobozený na osvobozené půdě.“ Agrární strana doporučovala zakládání zemědělských družstev. Ve volbách získala roku 1911 celou čtvrtinu českých hlasů. Dobyla třiceti osmi mandátů, čímž se stala v parlamentu nejsilnější českou stranou.

Letmá návštěva naším malým panteonem politickým dospěla ke svému závěru. Byla důležitá pro pochopení dramatu, v němž národ, který na počátku 19. století ještě ani nevěděl, že je národem, během necelého století vyzrál natolik, že byl schopen založit si vlastní samostatný stát. A to stát dobře fungující, považovaný dokonce za ostrov demokracie a pořádku v tehdejší rozbouřené Evropě. Historie politických stran není ani příliš slavná, ani vzrušující, je to spíš „komedie plná omylů,“ jak napsal anglický klasik. Ale to my přece dobře víme. Nejsme dnešní. Nic nového pod sluncem.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související