1108. schůzka: Jazyka dar svěřil nám Bůh

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Havlíček Borovský

Jazyka dar svěřil nám Bůh; Bůh náš hromovládný. Nesmí nám ho proto vyrvat; v celém světě žádný.

Tak začíná jedna vlastenecká píseň z doby národního obrození. Češi měli ve skutečnosti s „jazyka darem“ dlouho rozmanité problémy. Valná část známých obrozenců a literátů od Erbena po Havlíčka se přinejmenším do mužného věku obratněji vyjadřovala v němčině než v češtině, o psaní ani nemluvě.

Němčina byla dorozumívacím jazykem vzdělanců, zatímco čeština představovala „nářečí“, popřípadě „idiom“ venkovanů a sociálně nejnižších vrstev městského obyvatelstva. Pro jakýkoli společenský vzestup představovala znalost němčiny první podmínku. Vyšší vzdělání se dalo získat původně jen na německých školách. Úřední řečí zůstávala v zemi němčina. A za této situace staročeši začali učit národ být opravdu českým národem.

Němci se k českému obrození chovali zpočátku tolerantně – byť s určitou shovívavou nadřazeností. Nemuseli se českých „F. L. Věků,“ tedy vlastenců – bát. Tolerance ovšem skončila roku 1848. Tehdy František Palacký prohlásil: „Český národ nechce být součástí Německa,“ a odmítl pozvání do Frankfurtského sněmu. Viděl naději pro Čechy ve federalizaci Rakouska. Všeněmecké hnutí sledoval s obavami.

Citujme jednu myšlenku Karla Havlíčka: „Vzhledem k počtu obyvatel musejí Němci v Království českém stát až na druhém místě.“ Jak to vlastně bylo s českými a německými počty u nás? V Čechách činil počet Čechů šedesát tři procent, na Moravě žilo dokonce sedmdesát jedna procent česky mluvících lidí. Přitom na Moravě Němci vládli suverénně a v Čechách měli na politické moci lví podíl. Hospodářský i kulturní rozvoj a z toho plynoucí politická síla Čechů Němce zaháněli do kouta.

Převaha německých stran

Měli bychom se také zmínit o německých stranách u nás působících. Ve staroslavném Království českém byly totiž mocnými stranami právě strany německé. Jakousi obdobou české Národní strany se stala strana německých liberálů. Jmenovala se Deutschliberale Partei , Německá liberální strana. Usilovali o rozšíření občanských práv a o maximální svobodu trhu – ovšem pokud možno především pro německé podnikatele.

Německé strany byly liberálnější, svobodomyslnější, a lze říct, že i demokratičtější než „staré“ strany české. Prosazovali modernizaci školství, včetně maximálního omezení vlivu a práv církve. To vše v době, kdy se staročeši i mladočeši upínali téměř výlučně k právům národním, státoprávním, a demokratické požadavky prostě pomíjeli. Německé strany nebyly jednotné, štěpily se podobně jako ty české.

V roce 1887 byla ustanovena Německá nacionální strana – Deutsch nationale Partei. Později se přejmenovala na Německou lidovou. Všemožně se snažila zachovat dosavadní nadvládu Němců v politickém i kulturním životě. Vnesla do politiky boj proti právu českých menšin, především proti právu na české školství v německých oblastech českých zemí.

K vedoucím osobnostem nacionální strany patřil doktor práv Josef Herold. Mostecký dr. Herold byl aktivním podněcovatelem národnostních záští. Tento a ještě další němečtí politici nepochybně přispěli ke stvrzení známého sloganu „Rakousko je žalářem národů.“ Což neříkali Češi, ale Němci. A tady se sluší dodat jednu další nikoli pomněnku, nýbrž „zapomněnku“ – nepřáteli Rakouska nebyli ani staročeši, ani mladočeši, ale němečtí nacionálové. Ve dvacátém století pak zmutovaní v nacisty.

Vše německé

Ještě důkladněji postupovali takzvaní velkoněmci – Alldeutche. Jejich vídeňští vůdci, i ti, kteří žili v českých zemích, si jako hlavní cíl vytkli vytvoření Velkého Německa, spojení všech Němců v jediném státě. Pod hegemonií militaristického Pruska se měla zrodit velká všeněmecká říše – Grossdeutsche Reich, což by skončilo pohlcením českých zemí.

Posléze vstoupila na scénu německá nacionalistická – podle názvu rovněž dělnická strana s pozoruhodným jménem Deutsche Nationasozialistische Arbeiter Partei. Ve zkratce DSNAP. Traduje se, že jednoho jejího sjezdu se zúčastnil také nějaký čalouník. Jak on se jenom jmenoval… Ano, jakýsi Adolf Hitler, z Vídně.

Je sotva náhodou, že o řadu let později jistý Adolf Hitler založil v Německu stranu s podobným šovinistickým, antisemitským programem a názvem, která má jen jiný slovosled a malou přesmyčku ve zkratce: NSDAP. Možná je tedy pro mnohé překvapením, že kolébka onoho hnutí, které posléze vyvolalo druhou světovou válku… stála v Čechách.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová