1099. schůzka: Svět smyšlený je mi jako vzduch a voda

Jedno věděl jistě, vlastně od dětství. Zasvětí život hudbě! Tak či onak – jako učitel, instrumentalista, skladatel – však se ještě uvidí… Patrně žádný z našich skladatelů nevyšel svému snu tolik vstříc. Systematicky, odříkavě, s pílí i precizností, sahající až na pomezí chorobné náruživosti, chtěl, potřeboval, musel Leoš Janáček obsáhnout svět tónů v jejich úplnosti.

Janáčkovy přednosti byly prostě mimořádné. Dodnes k nám doléhá ozvěna přímo unisono chvály, obdivu všech, kteří ho učili (a které učil on), kteří s ním jako muzikanti nebo v jiné hudební souvislosti přišli do styku. Obdobné reference zaznívají ohledně jeho pracovitosti a píle.

Jenom to příslovečné štěstí se na něj dlouho nemínilo usmát. Snad to bylo – alespoň zčásti – způsobeno tím, že žil a tvořil v poněmčeném Brně. A tím pádem byl už jaksi proto předem pokládán za takového provinčního… regionálního čili – druhořadého.

A tak se stalo, že svrchovaná genialita, a neslýchaná novost našeho největšího skladatele 20. století byla objevena velmi pozdě, až když „Lvu“ Janáčkovi stářím zbělela lví hříva. Pozdě, ale přece. Aspoň že tak.

Zanedlouho po pražské premiéře Její pastorkyně se připravovalo uvedení ve Dvorní opeře ve Vídni. Také tam se to ovšem neobešlo bez problémů. Do Vídně jezdil Janáček z Brna na zkoušky, trvaly od desíti do dvou, ráno tam, večer zpátky, jízdou byl ubit, „ale když mě tam přece je nezbytně třeba…“.

Ve vídeňské Její pastorkyni (tady to všem byla Jenufa) účinkovala Marie Jeritza. Ta se narodila v brněnské rodině jako Marie Jedličková (navzdory příjmení to byla rodina německá). Od svého raného mládí zpívala Marie ve sboru městského divadla v Brně.

Jako dvacetiletá vystupovala v Mnichově, nejprve jako v operetě, ale k opeře ji to táhlo víc. Od roku 1917 byla už sólistkou Dvorní opery ve Vídni, a samozřejmě nechyběla při nastudování Její pastorkyně.

O úspěch vídeňské Jenufy se zasloužil i režisér s typicky rakouským jménem Wymetal.

Publikum nešetřilo uznáním. „Nebylo jediného účastníka, který by nebyl býval uchvácen krásou zcela nevšední,“ to sděloval Leoši Janáčkovi kolega Josef Bohuslav Foerster. „Plakal jsem dojetím.“ Teď už zase citujeme Janáčka. „Ja, to tak někdy člověk něco napíše, ani neví, jak,“ to si autor opakoval při závěrečném zpěvu Laca a Jenůfky. „Rozčilením jsem málem omdlel.“

Podruhé se o něho pokoušely mdloby, když si – už doma – přečetl, co o vídeňské Pastorkyni napsal Zdeněk Nejedlý. „Jeho úspěch je možný jen ve vlně válečných nálad! Tu krvavou, drastickou, tragikomickou operetku pomohli uvést na scénu vlastně jenom pražští němečtí Židé. Janáček je posledním zástupcem strany Pivodovy, onoho nepřítele Smetanova. I ostatním jeho operám předpovídám neúspěch.“

Ja, tak to se pan profesor ve svém úsudku pěkně sekl. Nejedlý neměl Janáčka prostě rád. A to se vlastně snad ani nikdy nesetkali…Vlastně - setkali. Bylo to po pražské premiéře Jenufy.

„Po jednom koncertě ke mně přistoupil rozcuchaný, asi čtyřicetiletý hubeňour s cvikrem: A prý: Mistře, znáte mě? Hledím na něj tázavě a on dodá: Já jsem profesor Zdeněk Nejedlý! Vskutku. Má odvahu, to jsem musel uznat, takhle klidně mě oslovit. Co teď, řekl jsem si, všude se mluví o snášenlivosti, válečné utrpení žene lidi do houfu… Nicméně jsem profesora nejdříve zpražil: No a já vám mám podat ruku? Viděl jsem však dobře, že on tu svoji už nenápadně napřahuje, a tak jsem řekl: Když se teď za války smiřují politici, umělci se mají též smiřovat. Pozdravili jsme se tedy, dokonce mě doprovodil až na Smíchov do hotelu, ale když jsme se zdvořile loučili, bylo mně jasné, že on nikdy nebude věřit mé muzice jako já zas ne jeho rozumu.“

Teď se vrátíme o pár let ve svém vyprávění zpátky, ale věřím, že to nebude zastávka nezajímavá. My už jsme na svém putování po stopách Leoše Janáčka zaznamenali, že ještě před válkou – v roce 1910 – se jeho rodina nastěhovala do nového domova.

Prvotní příčina vězela v Mistrově zdravotním stavu. V létě odpočíval v Tišnově v sanatoriu dr. Kuthana. Tamější krajina mu připomínala Hukvaldy, také samý kopec, zejména ta sopečná hora Květnice! Šestapadesátiletý Janáček tři týdny rázoval lesními pěšinami, zhubl o deset kilo. Do Brna se vrátil víc unavený než svěží a odpočatý. Odtud odejel na Hukvaldy, a tam poznal, co je to úzkost z těžkého srdečního záchvatu. „Již jsem se na svět vesele nedíval,“ píše v jednom listu z Hukvald.

Také ho polekala Zdenčina nenadálá operace žlučníkových kamenů (která naštěstí dobře dopadla). Než se Janáček vzpamatoval, byl tu zase podzim a úmorné cesty nahoru ulicí Úvoz do města k varhanické škole na Kounicově ulici. „Tak už konečně jeď tou tramvají, když ji tu máme,“ domlouvala muži Zdenka. „Vicekrat nejedu! Člověk kolem slyší jen němčit! A ještě k tomu ta zpotvořena brněnština!“

Zdeně se nesvěřil, že obhlíží město a hledá nový byt. Pátral po nových čtvrtích se zahradami. „Tam se ale zabydluji němečti uřednici!“ Měl na mysli dnešní ulici Údolní. Až nakonec přišel s tím nápadem – jakým jiným u něj, než geniálním – že si u varhanické školy přestaví opuštěnou koňskou stáj.

Jak přestavba dopadla? A jak vůbec vypadal Janáčkův „domeček“, jak se novému sídlu říkalo? O tom všem (a mnohém dalším) je další díl Toulek českou minulostí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.