1100. schůzka: Člověku je ve Vaší společnosti na duši lehko

24. červenec 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Scéna Josefa Čapka pro operu Příhody lišky Bystroušky (1925)

Doba uzrála, Rakousko kapitulovalo, válka skončila. 28. října 1918 vzniklo Československo, u obchodů stojí fronty na trikolóru a v Brně se konečně německá menšina ocitla v postavení, které jí náleží. A Janáček pod vlivem své múzy Kamily Stösslové komponuje a komponuje.

V prosinci 1918 uvádí česká opera Smetanovu Libuši v budově převzatého německého divadla Na hradbách (což je nynější Mahenova činohra Národního divadla Brno).

Za pár měsíců nato, 23. srpna 1919, se stává tento důstojný stánek českým divadlem v Brně natrvalo. Než zazněl klapot mlýna z úvodu Její pastorkyně (kterou pro tento slavnostní den prosadil nový ředitel brněnského divadla Václav Štech proti záměru hrát Prodanou nevěstu), promluvil diplomaticky před oponou, aby se zbytečným ostnem nedotkl pozvaných zástupců německého divadla.

Janáček uvažoval o zhudebnění Gazdiny roby (podle námětu Preissové), Maryši (od bratří Mrštíků), Anny Kareninové (podle románu Lva Tolstého), nakonec zvolil Káťu Kabanovou (podle Ostrovského dramatu Bouře). Libreto si po řadě nesnází opět napsal sám.

Lyricko–tragická opera o osudem uštvané Kátě, která se vrhá do Volhy (šumící řeka tvoří stálou kulisu) patří k Janáčkovým slohově nejčistším. Vznikla už z inspirace múzy Kamily během dvou let po vzniku republiky. Veřejný úspěch opery Její pastorkyňa (a mocné citové vzplanutí autorovo) stačilo, aby z vybuzené mysli skladatele jak z vulkánu počala tryskat ohromující, velkolepá díla, každé z nich jiné žánrem, prostředím psychologií postav, vždy ale v hudebním výrazu něčím průkopnické.

Ach, ti libretisté!

Během deseti let napsal tento skladatelský génius pět dalších skvělých oper, jednu lepší než druhou. A nejen ty. Co dílo, to hudební skvost, přímo klenot. Často byl s jeho zrodem spojen i konflikt, zejména s libretisty, kteří podle jeho názoru nikdy nepíšou tak, jak očekává a potřebuje.

Redaktor Lidových novin dr. Markalous – alias spisovatel Jaromír John – koupil na účet redakce od malíře Stanislava Lolka štůsek kreseb. Byla na nich liška. Šéfredaktorovi Arnoštu Heinrichovi se nelíbily. Ještě víc se mu nelíbilo to, že je Markalous vůbec koupil. Naježený myslivec a prohnaná liška… co my s tím?

Rudolf Těsnohlídek

Ale Markalous byl diplomat. Pro noviny jsou tyto pérovky dobře tisknutelné… žádná barva… jenom černá linka… navíc je to příběh… a když se k němu přidá text, dají se tyto příhody táhnout v novinách… no, aspoň čtvrt roku. „Čtvrt roku? A text? „Verše.“ „Jo, to by šlo. A kdo ty verše udělá?“ „Já bych myslel… Těsnohlídek.“ „Těsnohlídek. To bude ono. Móric!!“ (Těsnohlídek slyšel v redakci na přezdívku Móric.)

Těsnohlídek si štůsek kreseb vzal a dlouho nevěděl, co s nimi. A namířil si to jako každý den domů, do Bílovic. Tímtéž spojením se vracel i jeho známý železniční úředník. Kresby si prohlédl, dal se do smíchu, a nepřestal, až mu Těsnohlídek slíbil, že k tomu dodá nějaké slovo. A jednoho teplého letního dne v roce 1920 šla Janáčkova hospodyně Mářa Stejskalová pro odpolední vydání Lidových novin.

Mistr zrovna komponoval, když tu zaslechl pootevřeným okem vřískavý služčin smích. Vstoupil do kuchyně právě ve chvíli, kdy Mářa rozložila po stole novinovou stránku a znovu se rozesmála. „Prosim vas, osobo, čemu se tak smějete?“ „Ale tady Bystroušce, milostpane.“ „Tož jake Bystroušce?“ „Copak oni to nečtou? Kdo by se nesmál, když jsou ty obrázky tak směšné, zvláště tenhle!“

Janáček se sklonil nad stolem, a po chvíli se začal usmívat i on. Spatřil lišku s kytičkou, vedoucí se milostně s lišákem. „Píše to pan redaktor Těsnohlídek.“ „Vite co, Mařo, vystřihujte mně to!“

Ti dva se pak setkali na zahrádce konzervatoře. Dohodli se, že si libreto napíše Janáček sám. A zanedlouho nato překvapil Janáček na Hukvaldech nadlesního Vlkovského, že by rád viděl, jak se chovají lišky.

Premiéra byla v listopadu 1924. Už generálka se vydařila. Plynutí života, van věčné přírody, toužení člověka, všechno tu znělo zvukomalebně v hlasech zpěváků i nástrojů. Zejména uchvátil mohutný závěr s fanfárou lesních rohů a Janáčkovými oblíbenými tympány. „A přece su rád, když kvíčerom sluníčko zablýskne. Jak je les divukrásný…“

Do rodných Hukvald Janáček rád jezdil a trávil zde část prázdnin (ubytovával se pravidelně v domě Sládkových). Začalo to už na počátku 20. století, kdy se na Hukvaldech obnovovalo rodinné zázemí. Žila tu sestra Josefa, a rovněž bratr František dlouho toužil po návratu, a tak si v roce 1905 koupil na Hukvaldech domek, číslo popisné 79. Františka však zdraví zradilo. V roce 1908 zemřel. Vdova se snažila dům dlouho udržet, ale nakonec se v roce 1921 odhodlala k prodeji. Přijala nabídku švagra Leoše a domek mu za 40 000 korun prodala.
Jak si Janáček své hukvaldské sídlo vybavil? A jak se choval k místním, kteří chodívali do „jeho lesa“? To se dozvíte v díle Toulek s kulatým číslem 1100.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související