1101. schůzka: Země se zachvěla naposledy

„Oslavy na varhanické škole si pán přímo zakázal, jen pozval profesorský sbor na večeři do restaurace v Lužánkách. Celkem se šedesátiny odbyly v tichu a pán byl rád. Býval vždycky nesvůj, když se mluvilo o jeho letech. Čím byl starší, tím hůř to snášel. Potřásal svou bílou hlavou: Ja, nemluvte mi o tom. Ani jsme se nenadáli a byly tu jeho sedmdesátiny.“

„Aby ušel oslavám, chystal se na Hukvaldy, tam že bude mít od gratulantů pokoj. Ale překvapil ho spolek Foerster. Sbormistr profesor Vach s paní věděli, co se chystá, a přišli ten večer k nám. Najednou se ozval na střeše konzervatoře zpěv. Všichni jsme vyšli na verandu poslouchat, potom šel pán k vrátkům poděkovat. Mluvil vesele, zvučně, každému slovu bylo rozumět. A najednou povídá furiantsky: Dnes za deset let zase tady budu stat. Necítil se starý, i v sedmdesáti letech se držel zpříma, oči mu jen jiskřily, mluvil rychle a s ohněm, dobře viděl i bez brejlí, byl plný nápadů a zájmu o život, že se mu v tom málokterý mladý vyrovnal.“

„Toho 3. července 1924 se u nás dveře netrhly. Milostpaní vítala gratulanty, děkovala jim a sdělovala, že oslavenec je bohužel pryč. A pán měl pěkný, klidný den na Hukvaldech. Ale těm oslavám přece jenom neušel. V brněnském divadle nastudoval šéf opery Neumann znova opery Její pastorkyňa, Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky. Naši měli o premiérách čestnou lóži, byla vždycky ověnčená květinami, bylo slávy, milostpaní chodila na ty premiéry jako do kostela. Pán by byl nejraději utekl.“

Na Hukvaldech Janáček pročítal v poklidu blahopřejné telegramy, odpočíval, ale také plánoval další tvorbu.

Selanka mu ovšem dlouho nevydržela, neboť byl vyrušen zprávou, že na představení opery Její pastorkyňa v Praze má 9. července 1924 přijít samotný prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Nazval Janáčka důstojným nástupcem Smetany a Dvořáka.

Janáček tehdy vše zorganizoval tak, že dojel do Brna, na nádraží mu služebná Mářa Stejskalová donesla slavnostní oděv a on přímo pokračoval vlakem do Prahy. Jak se ukázalo, prezident se nemohl zrovna ukázat - ze zdravotních důvodů, přece jen mu už byla 74 léta (o čtyři víc, než měl Janáček) – nicméně na skladatele čekali další významní hosté. Druhý den odjížděl zpátky na Hukvaldy.

A s prezidentem Masarykem se Janáček setkal, bylo ještě téhož roku, na jeho závěru. V Praze ve Smetanově síni byla provedena Janáčkova díla Věčné evangelium, Šumařovo dítě, Maryčka Magdonova a Taras Bulba.

Prezident pozval Janáčka do prezidentské lóže. Časopis Československá republika napsal: „Janáček byl oslaven způsobem, kterým obecenstvo nevyznamenalo ještě žádného sebeoblíbenějšího virtuosa; způsobem, kterým ctí jen své národní velikány – jednomyslným povstáním, ovacemi vstoje.“ Což bylo pro Janáčka určitě velkým zadostiučiněním, ale ještě větší překvapení ho čekalo, když se vracel ze zimních prázdnin z Hukvald do Brna.

„Jedu z Hukvald a tu v kterési stanici vykřikují: Lidové noviny! Koupil jsem si je, a div mi z ruky nevypadly! Ministr školství a národní osvěty potvrdil volbu Leoše Janáčka filosofickou fakultou Masarykovy university…“

Zdena šla manželovi naproti ke vlaku. Domů oba přiběhli a sháněli se po dopisu, který ráno donesli z university. „Tu mne zvu na děkanstvi. Je to tedy spravne, co sem četl ve vlaku v novinach. Jako Janaček sem odjel, jako doktor se vracim.“

Velice ho to potěšilo – celý zbytek života si titulu doktor honoris causa, což byl první čestný doktorát Masarykova university - si jej nesmírně považoval, ale když se blížil den promoce, byl stále neklidnější. „Ja, dybych ja to měl už za sebu.“ 25. ledna 1925 bylo přítomno na pět set hostí. „Spondeo ac polliceor.“ „Zavazuji se a slibuji,“ zavázal se a sliboval doktor Leoš Janáček, dojat k slzám, když přebíral doktorský diplom. Přesto se zmohl na odpověď.

„Hodnosti se mi dostalo, o jaké se mi nesnilo. Muzikantská duše doktorem filosofie!“

On toho řekl, ještě víc, hlavně, že šel a jde svou vlastní cestou, a taky na rodiče vzpomněl, přičemž mu vhrkly slzy do očí, a končil slovy: „Vzpomínám na našeho milého presidenta Tomáše Garrigua Masaryka. A na jeho otázku, jakou hřivnou přispěl český národ k vývoji hudby, odpovídám: Šíříme hudbu na všechen zvuk vesmíru – tón dostává hluboké kořeny – sahá až do hlubin, kde světélkují myšlenky.“

Na slavného rodáka nezapomněly ani Hukvaldy. Obecní zastupitelstvo rozhodlo, že připraví oslavy, spojené s odhalením pamětní desky na rodném domě Leoše Janáčka. Chvilku jim to, pravda, trvalo, takže mezitím Janáčkovi přibyla dvě léta. Celou akci z velké části financovala kopřivnická továrna Tatra. Janáčkovi dala k dispozici automobil.

„Mluvi se, že jsem cosi vykonal. Je to prace umělecky tak malo vyznamna a malo povšimnuta… (a přece tak duležita).“

Tím však pocty skladateli zdaleka nekončily. Jakých dalších vzácných pozvání se dočkal a jak reagoval na interprety svých děl? To se dozvíte v dalším díle Toulek českou minulostí.