1098. schůzka: Privátní rozvod

10. červenec 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Gabriela Horvátová jako Kostelnička v Její pastorkyni 26. 5. 1916
0:00
/
0:00

Další díl Toulek nás provede „Po zarostlém chodníčku“ k manželským krizím, které přišly po Janáčkově úspěchu. Letité manželství, které přestálo smrt obou dětí i počáteční sváry, nahlodaly Janáčkovy múzy.

Od svatby žili Janáčkovi zásluhou tchána krátký čas v těsném sousedství Zdenčiných rodičů, přímo v budově učitelského ústavu na Starém Brně. Ale po těžkých konfliktech s nimi si Janáček vyhlídl čtyřpokojový byt na nedalekém Klášterním (dnes Mendlově) náměstí ve dvoupatrovém pavlačovém nárožním domě.

Celý byl sice český (a takových se v tehdejším Brně moc najít nedalo), ale víc než živý, neboť kromě nájemníků bylo v přízemí a na pavlači prvního patra ještě mraveniště šesti tříd české obecné školy. Janáčkovi bydleli v poschodí nad školou.

„Byt byl krásný a veliký,“ pochvaluje si ve svých pamětech hospodyně Marie Stejskalová, ale my bychom asi takovým „měšťanským komfortem“ pohrdli. V bytě nebyla koupelna (tu nahrazovala přenosná plechová vana, odkládaná do chodby).

Dům neměl ani prádelnu, takže Janáčkovic služka Mářa prala v neckách, vodu si ohřívala v kotli na dřevo a každý týden kvůli velkému prádlu vstávala už o půl jedné v noci. Topilo se v kamnech, a to s výjimkou mrazů v jedné místnosti.

Bydlení v takzvaném „domečku“ u varhanické školy na Kounicově ulici, kde už pak Janáček dožil, přičemž se nastěhoval do vlastního až po své pětapadesátce, tam to bydlení bylo co do pohodlí o řád příjemnější.

Interiér pracovny Leoše Janáčka v zahradním domečku varhanické školy ve Smetanově ulici

Najednou měli Janáčkovi vlastní koupelnu, toaletu, rozvod vody i odpadu, zahradu pod okny, elektrické osvětlení, časem i sporák. Ovšem rozmanité technické novoty jako telefon či křaplavý gramofon na kliku skladatel neměl. Oboje sice už existovalo, ale skladatel je nesnášel.

Po své šedesátce psal Leoš Janáček jedno skvělé dílo za druhým. Během posledního desetiletí svého života napsal pět dalších vynikajících oper, ale byla to i díla vokální a orchestrální, a také komorní opusy. Co skladba, to skvost. Klenot.

Ta galaktická tvůrčí exploze – byť „na stará kolena“ – se i za cenu nešťastného manželství odehrála díky tomu, že se Janáček dočkal úspěchu, uznání, a hlavně, že našel svou „božskou múzu.“

„Rok po úspěchu Její pastorkyně poznal jsem v Luhačovicích ženu, která poznamenala celý zbytek mého života.“ Už předtím se kořil pěvkyni Gabriele Horvátové (Jelči, jak jí říkal), a tím přivedl své manželství (nikoli poprvé) do těžké krize.

Gabriela Horvátová, civilní fotografie 1903

V červenci roku 1916 čteme v pamětech paní Zdenky Janáčkové: „Démonicky mne drtil a trhal až v samých základech mé bytosti. Mluvil do mne dvě hodiny, až mne docela přesvědčil, že ho ničím.“ A ještě o kousek dál paní Zdena píše: „Nařídila jsem Máři, jakou práci má ráno dělat, a vzala jsem si asi dvacet veronalů. Řekla jsem si, že to stačí, aby byl Leoš volný.“ Pokus o sebevraždu. Bylo to pár měsíců po pražské premiéře Jenůfy.

„Vychutnával jsem své štěstí a už se neohlížel, nemohl jsem se ohlížet na Zdenku, která sobě i mně připravila počátkem léta nové, nevídané trápení. Po jedné ošklivé hádce jsem pozval doktora Papírníka, aby Zdenu vyšetřil. Když spatřila ředitele brněnského blázince, zdrtilo ji to. To jsem ovšem nechtěl, mínil jsem jí pomoci, ale ona rezignovala a udělala tu hroznou věc, otrávila se morfiem! Poplašeně jsem seděl u jejího lůžka, když ji přivezli z nemocnice od Svaté Anny, hladil jí ruce, litoval… ale sblížit nás to už nemohlo.“

Když se Zdenka uzdravila, navrhla rozvod. „Ale proč?“ Dohodli se aspoň u advokáta na jakémsi domácím smíru. Navenek budou žít jako manželé, bez hádek, ohleduplní jeden k druhému, zdvořilí, aby si uchránili zdraví, nervy. Takový privátní rozvod.

Manželé se dohodli na majetkovém vypořádání, Janáček přislíbil, že se bude chovat doma slušně, sepsali dodržování elementárních regulí. On se dokonce rozešel s Jelčou Horvátovou, svou Kostelničkou. Do domácnosti to vneslo snesitelný klid zbraní. Nakrátko.

V létě 1917 potkal na luhačovické kolonádě „unaveného ptáčka.“ Byla to jeho (pomalu o čtyřicet let mladší) osudová žena, Kamila Stösslová–Neumannová. Čím mladá žena stárnoucího skladatele uchvátila? A jak dlouho trval jejich vztah? Jak se k němu postavila Zdenka Janáčková? To se dozvíte v dalším díle Toulek českou minulostí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související