259. schůzka: Sedlák Filosof

Petr Chelčický: Neoplácet zlem zlé
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petr Chelčický: Neoplácet zlem zlé
0:00
/
0:00

„Kromě výstředních sekt, jež více nebo méně spouštěly se Písma svatého co jediného základu víry a nauky křesťanské, připomínají se okolo polovice 15. století zejména bratří chelčičtí, vilémovští, divišovští, žatečtí, kolínští, hradečtí aneb orebští, litomyšlští, rychnovští a ještě jiní. Vše to však utonulo dávno v proudu věků a nenechalo žádného po sobě znamení.“

„Jen jeden jediný toho způsobu zjev činí výminku, když ne slavnou, aspoň památnou a důležitou; o jednom jediném z nábožných těch bratrstev naskytuje se nám netoliko možnost, ale i povinnost podati zprávy, neboť živý pramen působení jeho nejen odolal věkům pozdějším, ale slibuje i do budoucna ještě účinky zdárné ve všelikých končinách světa – míníme bratry chelčické a učitele jejich Petra co předchůdce a duchovního otce Jednoty bratří českých a moravských. Musíme se pozastaviti při zjevu jeho, neboť tu máme co činiti se spisovatelem, který co do samostatnosti ducha, původnosti a plodnosti myšlenek i jadrnosti slohu první mezi souvěkými krajany svými osobil sobě místo a hned po mistru Janu Husovi jmenován býti musí.

Pátrání po Petru Chelčickém

03368347.jpeg

Kromě historika by se nám hodil jako spolupracovník kriminalista, protože pátrání po Petru Chelčickém byla a dodnes je taková historická detektivka. Jistotu nemáme ani o samotném jeho jméně. Nedochoval se ani jediný jeho spis nebo jiná písemnost s vlastnoručním podpisem, ba ani s bezpečným vyznačením osobního jména. Pouze v jednom jediném rukopisném souboru jeho děl, v kapitulním sborníku, najdeme křestní jméno Chelčického, a to ještě v převrácené podobě. Vypadalo to jako „RTEP“. Pozpátku. Správně je to „PETR“. Tato nemístná mlčenlivost nás ale nesmí překvapovat. V 15. století ještě nebylo obyčejem přesně označovat literární díla jménem autora a názvu na titulních listech jako dnes. Kromě toho – osobní jména nebyla tehdy nic jistého. V pramenech se nejednou setkáváme u stejné osoby třeba s několika jmény. Často to bylo pouze jméno posvěcené křtem, které provázelo člověka celý život. Příjmení ne. Příjmení jako takové vlastně ani neexistovalo. Byla jenom přízviska, přezdívky, příjmí. A ta se během života nebo změnou působiště mohla měnit. U šlechty pravda predikáty zůstávaly, ale ani tohle pravidlo neplatilo vždycky. Podle změny sídla nebo majetkovými přesuny se měnily. Zakoupil-li si pán hrad, začal se po té koupi jmenovat často podle něj.

S tím jménem se to fakticky svízel. Co si má počít takový detektiv, byť amatér, když po člověku, po kterém pátrá, nezbyla ani jedna jediná původní stopa?. Velkou práci si s tím dal František Palacký. Ušetřil dnešním pátračům spoustu práce, když se prohrabal hromadou archivních listin a dokumentů. Zjistil, že „Petr Chelčický“ pánem Chelčic nebyl, že mu tato vesnice nepatřila, aspoň u nás pod tímto jménem zapsán není. Jako jejího majitele objevil jistého Václava Hrůzu s přezdívkou „Vlhlav“, který se později stal purkrabím na hradě Helfenburku. Kromě jeho tvrze nestálo v Chelčicích žádné jiné zemanské sídlo, na to byly Chelčice moc malá ves, aby se ještě dělily mezi dva zemany. Zdá se, jako by Chelčický přímo z Chelčic nepocházel. Že jeho rodový majetek ležel asi někde v blízkém okolí. Ale – kde?

„Záhorčí: Dříve také Záhoří.“ Na mapě už vlastně splynulo s Chelčicemi. „Petr Záhorka ze Záhorčí.“ Narodil se Svatomírovi a Bětě Záhorkovým, kterým patřila tvrz v Záhorčí. Jméno dostal po svém dědečkovi, Petru Záhorkovi. „Domýšlíme se, že se narodil okolo roku 1390, protože již roku 1420 míval učené hádky s předními teology onoho věku.“ Pokud je Petr Záhorka skutečně „naším“ Petrem Chelčickým, tak v tom případě se narodil někdy kolem roku 1380, tedy o 10 let dřív. Asi v osmi letech osiřel, protože Petrovým jménem tehdy prodávají poručníci dvůr Sedlovice u Netolic. Toto všechno je možné zjistit a ještě některé jiné podrobnosti lze v historických listinách vystopovat, jenomže: co potvrzuje, že Petr Záhorka a Petr Chelčický jsou jedna a tatáž osoba? Musíme se zřejmě smířit, že se o záhadných postavách Petra Záhorky a Petra Chelčického už asi nikdy nic nového nedozvíme. On stejně není tak důležitý jejich život; mnohem důležitější je to, co zůstalo napsáno.

Neuměje než málo latinsky, nemaje nablízku žádné bibliotéky, zbaven jsa obcování s lidmi učenými a obmezen jsa na plody domácí literatury české, kterak mohl tento muž povznésti se přece k té výši spisovatelské?

„Neuměje než málo latinsky, nemaje nablízku žádné bibliotéky, zbaven jsa obcování s lidmi učenými a obmezen jsa na plody domácí literatury české, kterak mohl tento muž povznésti se přece k té výši spisovatelské? Kde nabyl oněch známostí, o kterých jeho spisy dávají svědectví zjevné a neodolatelné? Kterak dozrála mysl jeho k soudu ne sice bezomylnému, ale vždy samostatnému a pováženíhodnému o věcech božských i lidských, o přírodě a dějinách, o poměrech církve a státu, o mravech a právech společenských?“

Jan Goth: Petr Chelčický, vůdce českých bratří

Velký vliv měli na Petra lidoví kazatelé. Zpočátku asi považoval jejich kázání jenom za zajímavou atrakci, která zviřovala jednotvárnou hladinu venkovského života, postupně však začal vnímat i obsah jejich vzrušených slov. Brzy uvěřil sugestivnímu líčení dojímavého života prvních křesťanů; před jeho očima přímo ožíval jejich strastiplný osud plný pronásledování a útisku pro víru. Jeho srdci byl blízký krásný vzájemný vztah starých křesťanů, prosvětlený nezištným přátelstvím a ochotou pomáhat si za všech okolností slovem i skutkem. Nejvíc si toho pravděpodobně zapamatoval z kázání valdenských. Právě ti totiž požadovali návrat k původní křesťanské církvi. Věřili, že Bůh požaduje od svých dítek především mravní čistotu, život bez hříchů, vyplněný vzájemnou láskou a vírou. Před tváří Boha si byli všichni lidé rovni, všichni žili v ušlechtilé chudobě, nikdo nehromadil bohatství na úkor ostatních, o výsledky své práce se dělili rovným dílem. Kněží jim byli opravdovými učiteli, věrně tlumočili příkazy boží, netoužili po majetku a nepožadovali platy a dávky za bohoslužebné úkony. Mše byly prosté, bez zbytečné nádhery obřadních rouch, bez světel a kadidla, konaly se v prostých kostelech, neozdobených nádherou oltářů a obrazů, protože to všechno jenom odvádí pozornost věřících od opravdové služby Bohu. Prvotní křesťané prý neuctívali obrazy a jiné církevní symboly, nesvětili svátky, nepostili se, neznali přímluvy za mrtvé a řadu dalších „modloslužebných“ obřadů. Toto všechno si Chelčický dobře zapsal do paměti.

„Nebyly to věroučné, nýbrž mravoučné pravdy, které hlavně zaměstnávaly mysl Petr Chelčického; on neměl tolik péče o správnost nauky jako spíše o správnost života; nestaral se více o vyzkoumání tajemství pravd božích, nežli o poznání a zachovávání přikázání jejich. Po příkladu mistra Matěje z Janova jal se Chelčický posuzovati veškeren život křesťanský svého věku. Následování příkladu Kristova bylo jemu nejvyšším pravidlem milování Boha nade všecko a bližního svého jak sebe samého zákonem všech zákonů; ale milování Boha mělo se díti jedině upřímným a bedlivým ostříháním všech jeho přikázání a z lásky k bližnímu měl člověk i křivdy snášeti trpělivě, nehledati pomsty, neopláceti zlým za zlé!“

Neopláceti zlým zlé

„Neopláceti zlým zlé...“ Znamená to, že byl Petr – pacifista? To znamená, že od samého začátku stál v řadách hlasatelů míru, a to za každou cenu. Za každou. Pravému křesťanovi nepřísluší bojovat se zbraní v ruce – odmítal přiznat jakoukoli výjimku z božího přikázání „Nezabiješ!“ A to i v době, kdy do království vtrhli křižáci, kteří se tímto přikázáním neřídili ani omylem. Petr jakoby nic netušil o hrůzách, které šířila vojska ve znamení kříže. Jako by neviděl blížící se zkázu. Jako by nechápal, že v tomto boji nejde jenom o úspěch té či oné strany, ale o samu podstatu, o existenci všeho, čemu sám věřil a co učil. Porážka by v této chvíli znamenala zničení všeho, zač Hus, Jeroným a tisíce dalších bojovníků za pravdu boží doslova položili svůj život. Zikmundovy žoldnéře, kteří se vydali na loupežnou výpravu do bohatého Českého království, tak ty přece nebylo možné porazit přesvědčováním, láskou a trpělivostí. Boží zákon, ke kterému Chelčický tak horlivě lnul, bylo nezbytně v tuto chvíli bránit se zbraní v ruce. Což Chelčickému ne a ne dojít.

„To byla myšlenka, která nejpředněji poznačila nauku Chelčického a byla jemu vlastní, totiž naprosté zamítání práva k válčení, ba i práva na trest smrti mezi křesťany,“ dočítáme se v Palackém. „Není se čemu diviti, že věk, který v bohapustých bojích husitských tolik byl vyvedl na odiv ukrutností a šeredností neslýchaných, vzbudil také myslitele zbožného, aby protestoval srdnatě proti samému pramenu, z kteréhož neřesti prýštily. On prolévání krve pokládal za hřích a ohavnost bez výjimky, netoliko tomu, kdo mocí a pychem zdvihal se k útoku, ale i tomu, kdo mocí se bránil. Všecky bojovníky nazýval násilníky, zabíječe, vražedníky a roty bezbožné, nevyjímaje z kletby své ani stavu rytířského, pokud tento sobě za povolání kladl vedení války.“

Petr Chelčický v rozhovoru s mistry pražské univerzity

Sám Chelčický toto svoje přesvědčení podpírá slovy opravdu tvrdými až jadrnými: „Odvolal-li Bůh přikázání svá: nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš, neučiníš násilí bližnímu? A když jich neodvolal, neklamou-li mistři a kněží lid, omlouvajíce hříchy takové? Všichni, kdo to činili, pili z vína kurvy veliké, jímž jest napájí všecky národy, takže ve tráveninách jejích bloudí všickni. Ovšem já to vím, že mistr Hus sám od sebe, připravuje se k mučednictví, nevyvodil by takových běhů bojovných. Ale mistr Jakoubek kaceřoval mě ve svém pokoji v Betlémě v čase, kdy zbito v Praze mnoho lidu z obou stran, řka: já nemohu jim svědomí činiti z těch zabití. Odkud to pije ten muž postavy posvátné? Byl by se osopil na každého, kdož by v pátek snědl jelito svinní, a teď nemůže vylití krve člověčí svědomí činiti!“

„Vším tím horlením proti právu a obyčeji války vůbec dělil se Chelčický ne od Říma toliko a Prahy, ale také od sekty táborské a sirotčí a neměl za živobytí svého nežli skrovný počet přívrženců, kterým dáváno jméno bratří chelčičtí. Neboť zamítaje všecko užívání moci světské co pohanství, nerozmýšlel se přiznati se k nejkrajnějším z nauky své vývodům. Učedníci jeho měli netoliko neužívati moci ani přísahy, nebývati úředníky a soudci, aniž kterakkoli účastniti se moci a moudrosti světské, ale také snášeti měli všecka bezpráví pokorně a trpělivě, neuplácejíce nikomu zlým za zlé, nemstíce se, nereptajíce ani zlořečíce; měliť prý připodobniti se Kristu, kterýžto podle té povahy, že ovce jest pokorná, krotká a nemstivá, ráčil se k ní přirovnati sám, a veden jsa na zabití, jako ovce neotevřel jest úst svých, když jej těžce střihli na kříži, ale oněměl jest.“