1090. schůzka: Zpěváček modráček

Klášter na Starém Brně se stal novým domovem dvanáctiletého Leoše Janáčka
Klášter na Starém Brně se stal novým domovem dvanáctiletého Leoše Janáčka

Podobni stopařům, vydáváme se po cestičkách, po nichž prošel celou svou životní pouť Leoš Janáček, nejmladší z hvězdné trojice českých hudebních skladatelů, jejichž věhlas překročil naše hranice a rozšířil se po celém světě.

Ještě než však dospějeme k jeho prvním tvůrčím činům, zůstaneme přítomni v letech jeho dětství, neboť nic tak neformuje naše osobnosti, jako roky prožité od narození do prvního dospělého léta. My sice zastihujeme kluka Leoše stále v jeho rodných Hukvaldech, ale už se blíží důležitý krok, jímž se vydá do světa.

Ale zpátky k Leošově rodině. Otce Jiřího jsme už představili. Typický kantor. Jako by vypadl z Raisových Zapadlých vlastenců (ty ale tenkrát ještě nebyly napsány). Dvojtřídku v Hukvaldech převzal ve svých Kristových letech, a to v neklidném roce 1848.

V onom čase politických zmatků, dezinformací a nejistot (ke všemu ještě těžké neúrody, a tím pádem drahota) nestála výuka za nic. Mnozí rodiče přestali dokonce posílat děti do školy, četní jíní neplatili školné.

Janáčkovi se měli co ohánět. Roční apanáž kantora na dvojtřídce představovala ubohých dvě stě zlatek. Uživit z nich postupně přibývající počet hladových krků byl úkol pro Mojžíše.

Pravda, kantor Janáček držel kravku, choval králíky, včelařil, po školním dvoře běhaly kačeny a popelily se slepice. Nějak musel ten houf dětí nasytit. Zato hotových peněz na kus látky, lůj či petrolej na svícení, na pantofle pro holky či aspoň na nové podešve od ševce se mu věčně nedostávalo.

Snad není od věci, když si nouzi u Janáčkových srovnáme nějakým příkladem. Přibližně v téže době, kdy erár vyplácel hukvaldskému kantorovi 200 zlatek ročně za školu (a to včetně varhaničení), v rovinatém podhůří brali učitelé dvojnásobek.

Škola na Hukvaldech před rokem 1908

Mladý novinář Jan Neruda pobíral v právě založených Národních listech 80 zlatých. Ovšem měsíčně. A to byl novinář a básník na ty slušné peníze sám (budiž, podporoval ovdovělou maminku), přesto si ale stěžoval, že svatbu, natož snad rodinu, si dovolit nemůže, uvrhl by ji přece do bídy a nejistot.

V hukvaldské dvojtřídce se (tedy alespoň v časech Leošova dětství) učilo v jediné společné místnosti. Ve třídě sedávalo společně prý až 130 žáků, patřících do osmi školních ročníků. Kromě toho se učitel musel starat o zpěv a hru. V hukvaldském kostelíku hrával na varhany.

V nekonečném pracovním kolotoči se stupňovaly zdravotní potíže hukvaldského kantora. Předčasně a varovně hlásilo i srdce. V třiačtyřicátém roce života (ještě než Leošek začal chodit do školy) to vskutku přišlo. Dostavily se „srdeční křeče." Že by první infarkt?

Mimořádné hudební vlohy svého desátého dítěte rozpoznal otec Janáček velmi brzy a zřejmě je v synovi rozvíjel s disciplínou přímo „krvavou“. Všehovšudy osmiletý klučina už běžně hrál, čili i technicky zvládal obtížný špičkový koncertní repertoár – Beethovenovy sonáty, a nepochybně i jiné, třeba Mozartovy.

To nemohlo být jen tak. Takovému nadání se říká, že je od pánaboha.

„Leošku!" Takto oslovil otec poněkud nezvykle své desáté, tehdy jedenáctileté dítě, když byla rodina pohromadě u večeře. Alespoň podle Jindřicha Uhra, autora knihy Janáček – román života, to takto proběhlo. „Co bys tomu řekl, kdybychom tě dali po prázdninách do fundace?" Otec si uvědomil, že musí dětem to cizí slovo – fundace – vysvětlit.

„Leošek má velké hudební nadání, škoda ho nevyužít. Při velkých chrámech jsou kláštery, kde bývá o takové chlapce postaráno, zpívají na kůru i při jiných příležitostech, a za to dostanou stravu, ošacení, mají střechu nad hlavou, ale především – fundatisté se zadarmo vzdělávají ve zpěvu, hudbě, a vůbec."

Leoš ve škole nijak nevynikal, ale měl vskutku výrazné hudební vlohy, které mu usnadní budoucí učitelskou dráhu. Studovat by mohl i v blízkém Příboře, ale to by vlastně zůstal natrvalo doma. „Bude to tak lepší, Leošku, ať už v Brně – anebo Kroměříži. Ano, tam to nejdříve zkusíme, v Kroměříži, ale nemůžeme vynechat ani Brno. Tam má rozhodující slovo můj přítel Pavel Křížkovský. Někde to snad vyjde."

Pavel Křížkovský

Volba padla díky Křížkovskému na Brno. Poslední prázdniny pod rodnou střechou prožil Leoš Janáček se smíšenými pocity. Zvědavost, jaké to bude v Brně, se mísila s lítostí, že musí opustit svůj malý, důvěrně známý svět.

Mnohem později, po své sedmdesátce, napsal Pochod modráčku. Je to kakofonická změť tónů, v níž se ozývá se v něm malý bubínek, celesta, pikola a zvonkohra. Složil ji Leoš Janáček sedmdesátiletý.

Není výrazem tvůrčí bezradnosti, ale úzkostnou vzpomínkou, která docela věrně mapuje zmatené pocity jedenáctiletého kluka, opuštěného v neznámém městě. Odvezla ho tam maminka Amálie. Otec by to už nezvládl, tak bídně na tom byl se zdravím. „Po příjezdu do Brna s matkou ve strachu nocujeme v jakési tmavé komůrce – na Kapucínském náměstí. Já oči otevřené. Při prvním svítání ven, jen ven!"

S peřinou a košíkem jídla dovedla maminka Leoše před fortnu kláštera na Starém Brně. Pokřižovala ho, a než zabušil, svorně se oba rozplakali. „Sám. Cizí lidé, nesrdeční; cizí škola, tvrdé lůžko, tvrdší chléb. Žádné laskání."

Do těchto pár vět shrnuje Janáček nepřirozený konec svého dětství.(Později se stal součástí dechového sextetu Mládí.) Modráčkům se přezdívalo podle světlemodrých uniforem, ve kterých vystupovali. Chlapci ve věku od devíti do patnácti let musili denně stíhat vlastně dvě zaměstnání – rozsáhlou hudební průpravu a klasickou školní výuku mimo klášter.

Jak se Leošovi daleko od rodiny a ve tvrdých podmínkách dařilo? To se dozvíte v dalším díle Toulek českou minulostí.