1091. schůzka: Skvělá partie pro učitele klavíru

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Leoš Janáček v roce 1874

Tentokrát zastihujeme malého Leoše Janáčka v okamžiku, kdy navštěvoval jednak klášterní, tedy hudební školu, jednak školu normální.

Leoš si v Brně připadal jako vyrvaný z kořenů. Chlapec dosud zvyklý žít mezi svými, uprostřed věčného ruchu velké rodiny, se prvně v životě náhle a na nekonečně dlouhou dobu ocitl mezi cizími lidmi. Venkovana každým coulem ze dne na den přesadili do sedmdesátitisícového města. Radši skoro nemluvil, protože se jeho laštině, „kratkemu zobaku“ i přízvuku posmívali.

Mezi sboristy–fundatisty starobrněnského kláštera vstupovali chlapci se závazkem, že budou – dokonce pod hrozbou případného vyloučení – poctivě chodit do školy a prospívat v ní. Leoš svůj závazek splnil. S určitými rezervami.

Po třech ročnících reálky (podle absolventského vysvědčení byl v prospěchu nakonec šestnáctý mezi čtyřiceti spolužáky) zamířil Leoš ve shodě s přáním zesnulého otce na tříletý učitelský ústav. Ačkoli byl tento institut právě v té době vyhlášen za školu českou, valná většina předmětů se v něm vyučovala i nadále německy.

Zpěváček Leoš sice v roce 1869 zmutoval a ztratil tedy svůj skvělý diskant a musel odejít z fundace, ale pateru Křížkovskému z obzoru jeho zájmu nezmizel. Mohl se tedy u něj jako osmnáctiletý stát zástupcem na kůru. Z čeho byl ten mladý adept profese kantorské během studií vlastně živ? Pobíral stipendium.

Hubené sice, ale přece jen státní stipendium 100 zlatých ročně. A hlavně díky velkorysosti patera Křížkovského mohl nadále bydlet (i když o status modráčka přišel) ve starobrněnském klášteře. Vypomáhal tam jako korepetitor při zkouškách fundatistů, jindy u varhan či jako houslista. Leoš Janáček se se vší vervou chopil dirigentské a sbormistrovské role.

Leoš Janáček na snímku z roku 1874

„22. listopadu roku 1872 ráčila slovutná c. k. Zemská školní rada v Brně co výjimku povoliti, že Leo Janáček smí bez všelikých nároků na peněžitou odměnu co učitel na cvičné škole c. k. Slovanského ústavu ku vzdělání učitelů v Brně působiti.“ Výnos podepsal ředitel Emilian Schulz. Vzdělaný pedagog a organizátor.


Janáček dostal na Starém Brně v klášteře důležitý úkol. Právě jemu předal pater Křížkovský, odcházející do Olomouce, zdejší kůr. A k řediteli školy, kde Janáček učil, k Emilianu Schulzovi, vedl takovouto řeč : „Ten chlapec musí jít do Prahy na varhanickou školu, je to u nás nejvyšší hudební teoretické učiliště. Vidím v něm budoucího varhaníka, ředitele kůru.“

A povedlo se – Leoš (nebo taky Lev, jak si tehdy zrovna říkal) složil přijímací zkoušku v pražském vyučovacím ústavě Jednoty přátel hudby církevní v Čechách. Při studiu vykazuje nezměrnou píli a pracovní úspěchy. Studuje dva ročníky naráz.

V hodinách modulace byl schopen za den vypracovat až deset příkladů, v hodinách kontrapunktu se nezalekl ani kompozice šestihlasé fugy. Ve svých jedenadvaceti letech složil s vyznamenáním závěrečné zkoušky – z varhan, z kompozice, z teorie. Za nějaký čas sem zajede vykonat státní zkoušky pro učitele zpěvu, hry na housle, klavír a varhany.

Že je Leoš Janáček vynikající sbormistr, o tom se v Brně vědělo. Doneslo se to i pantátům z výboru řemeslnické besedy Svatopluk. Jako sbormistra si vyhlídli právě jeho. A on byl neúprosný. Šel za svým cílem. Odmítl účinkovat při deklamovánkách, při jarních výletech do Žabovřesk nebo do Šlapanic, vyhrávat u piva. „To není slučitelné s uměleckými cíli spolku!“ V té době psal svůj první skutečný sbor. Zalistoval ve sbírce písní Františka Sušila a v tiché chvíli k němu důvěrně promluvily verše lidové písně tam od nich.

Nekopíroval Sušilovy zapsané noty, psal svoji muziku. Orání, Ženich vnucený, Nestálost lásky, Láska opravdivá, Osamělá bez útěchy, Osudu neujdeš, Válečná – poslední z těch sborů složil s doprovodem klavíru, trubky a tří pozounů.

Byla to troufalost vystoupit poprvé se sborem s vlastní prací, ale ten risk se mu vyplatil. Obecenstvo i kritika ho chválili.

Dvaadvacetiletý Lev Janáček vzrušuje Brno, už nejen jako sbormistr, ale jako uznávaný mladý skladatel. Po návratu do Brna začal znovu učit, jenomže on se chtěl věnovat skladbě, chtěl studovat na konzervatoři v Lipsku. Kolegové mu vyšli vstříc – rozebrali si všechny hodiny jeho úvazku bez nároku na honorář, a přitom samotnému Janáčkovi, který si vybral roční dovolenou, zůstal zachován měsíční plat 70 zlatých.

„Rodina pana ředitele Emiliana Schulze měla dceru Zdenku, dvanáctiletou dívku, kterou učil hrát na klavír Janáčkův starší kolega Vorel,“ píše hudební historička dr. Svatava Přibáňová ve své knize o Leoši Janáčkovi. „Když Vorel nabyl po dvou letech dojmu, že Zdenka udělala příliš velké pokroky a že by potřebovala schopnějšího učitele, doporučil Schulzovým Janáčka. Zdenka se ho zprvu bála, ale pak poznala, že není zlý a ráda se na hodiny klavíru připravovala. Přitom s údivem zjistila, že se do ní její profesor zamiloval. Také Janáčkovi neušlo, že Zdenku zaujal, a jakmile nabyl jistoty o jejím citovém vzplanutí, požádal Schulzovy o její ruku. Svolení matky dosáhl snadno, ale otec Schulz nebyl nadšen tímto vývojem vyučování. Přál si, aby byl čtyřiadvacetiletý Janáček čtrnáctileté Zdence vzdálen na rozumnou dobu, v níž by mohl jejich vztah vykrystalizovat. Snad také proto s takovou chutí pomáhal Janáčkovi v uskutečňování jeho studijních plánů.“

Zdenka Janáčková v roce 1880

Lipsko – zdejší pobyt je pro Janáčka jeden velký horečnatý sen. Píše Zdence jako nějaký grafoman čtyřikrát denně (ba i osmkrát v jedné krizové chvíli), a to německy; přemohl v sobě nechuť k tomuto jazyku, aby Zdence češtinou neztěžoval porozumění. (On s ní vlastně i tváří v tvář rozmlouvá zpočátku jenom v němčině.) Byla to poněkud jednostranná korespondence z jeho osmiměsíční stáže – čítá na pět stovek listů. Snoubenka se zmohla na pár stručných odpovědí.

Ta čtrnáctiletá dívka dávala géniovi zabrat. Kvůli ní se vzdává dalších studií v Paříži, „za nic na světě už ne Lipsko, ani Paříž, ale Vídeň! Tam budu Zdence blíž.“ Napsal fugu Zdenči–Leošovu, ale nevyčkal ani závěrečného večírku lipské konzervatoře, ani provedení svého díla Thema con variazioni, a ujížděl k Brnu, aby mohl Zdenu sevřít v náručí co nejdříve.
Jak probíhalo rok trvající zasnoubení? Jak se Janáček se svým odporem ke všemu německému srovnal se Zdenčinou rodinou? To se dozvíte v dalším díle Toulek českou minulostí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.