1087. schůzka: Marně bys hledal jména Krumlovského

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zdeněk Štěpánek

Tentokrát jsme se spojili, abychom vám přiblížili osobnost zajímavého, talentovaného, oceňovaného, posléze však zapomenutého herce. František Krumlovský se jmenoval.

Podle spisovatele a novináře Jakuba Arbesa byl František Krumlovský jedním z nejlepších umělců své doby, který mnohokrát prokázal svůj talent a zasloužil si místo mezi lidmi, kteří ve své době „pozornost veřejnosti upoutali“. Označil jej za „nejgeniálnějšího herce 19. století“. S trpkostí pak konstatoval, že v Riegerově Slovníku naučném „marně by někdo hledal jména Krumlovského!“.

Masarykův slovník naučný má sice heslo „Krumlovský“, ale víceméně je odbyto pěti kratičkými řádky. Svého úkolu se zhostil neznámý autor jedním namočením pera do kalamáře: „Krumlovský František, narozen 12. listopadu 1817 v Praze, zemřel 30. července 1875 v Prostějově, český herec, po roce 1850 člen divadelní družiny Josefa Kajetána Tyla, poté družiny Zöllnerovy. Představitel hrdinných postav.“ A to je všechno.

Pokusme se tuto křivdu napravit. František Krumlovský se narodil hudebníku a měšťanu pražskému na Novém Městě pražském v domě na rohu Smeček a Žitné ulice, kterému se tehdy říkalo U Kroupů.

Kromě Františka byli v rodině ještě dva synové a jedna dcera. Eduard se vyučil klempířem, Alexandr se stal truhlářem, Františka dal otec na studia. Jenomže už v třinácti letech začalo kluka přitahovat divadlo.

V patnácti se otec podvolil a souhlasil s tím, aby se jeho syn, do něhož vkládal nemalé naděje, stal hudebníkem. Leč ani hudba se nestala nakonec Františkovým životním povoláním. Jednoho dne se prostě sebral a bez slovíčka rozloučení (asi dobře věděl, proč tak činí) se vydal do světa.

Do jak vzdáleného světa? Teprve za půl roku od něj přišla zprávička, že je v Salcburku… sboristou u opery… a že se zdokonaluje pilně ve zpěvu, aby se stal sólistou.

Františkovi bylo devatenáct, když se opět ozval, tentokrát z Prešpurku (tak se po staletí jmenovala Bratislava), a v tom dopise domů oznamoval, že je u divadla, ale že už nezpívá, nýbrž hraje. „Jsem šťasten a daří se mi dobře.“

Josef Kajetán Tyl na portrétu Jana Vilímka

V Prešpurku strávil tři léta. S dobrou odezvou. Jeho herecké výkony měly rostoucí úspěch. „Franz Kronau“. Tohle německé jméno se stalo Krumlovského uměleckým pseudonymem. Začal jej používat, když se stal členem vídeňského Karlova divadla.

Přicházely mu nabídky, aby přestoupil do větších divadel, ale Krumlovský–Kronau je všechny odmítal. Za svého pražského pobytu navštívil známého divadelního podnikatele Stögera, a přemlouval ho, aby zřídil v Praze první českou scénu.

Neuspěl, a tak se vrací opět do Vídně, odkud pak přesídlil do bavorského Řezna. Zatím se ale v Praze Stöger rozhodl postavit v Růžové ulici budovu pro české divadlo. Spolupracoval s Josefem Kajetánem Tylem, který byl duší celého podniku. Připravoval repertoár, režíroval, sestavoval herecký soubor.

Počátky českého divadla však nebyly (na rozdíl od jména ulice, v níž se nacházelo) nikterak růžové. Situace se začala měnit až příchodem Krumlovského. Ten se dozvěděl, že stálé české divadlo bude přece jenom v Praze otevřeno, a bez rozloučení Řezno opustil.

Hned po první zkoušce – byla to titulní role v Hraběti Beňovském – vrazil Tyl ke Stögerovi a vyhrkl nadšeně: „Ten Krumlovský je divadelní zázrak!“

18. prosince 1842 bylo divadlo přeplněno. A Krumlovský hrál celou svou duší. Stojí za to ocitovat kritiku v pražském německy psaném listu Bohemia: „Nemohu jinak než českého divadlu gratulovat k získání tak vyspělého herce, jakým je pan Krumlovský. Obdařen od přírody krásou ztepilého těla, jadrným, příjemným hlasem, přináší i v duši jiskry génia. Šťastný vyvolenec Múz, jenž podmaňuje si každého, kdo jej vidí a poslouchá. Zvláště pochváliti sluší jeho péči o správnost a libozvuk jeho mateřské mluvy. Nejlepšími z našich herců se stanou ti, kdož se mu přizpůsobí!“

V té době nebylo hry, ve které by Krumlovský neměl hlavní úlohu. Hrál Vítka ve Slepém mládenci, Viléma v Rodu svojanovském, měl titulní role v Mikuláši Zrinském, v Modrovousu, v Klicperově Soběslavu, v Raupachově Robertu a ďáblu.

Jak rostla jeho sláva, tak přibývalo i závisti. Krumlovský si jí užil do sytosti. Závistivé řeči o něm říkaly, že prý se ke svým kolegům chová hrubě a nadutě. A o obecenstvu se vyjadřuje neslušně. Dělá dluhy, které neplatí, svádí nerozumné paní a dívky, vede nezřízený život.

V hledišti sice nadšeně tleskalo, ale zároveň naslouchalo venku pomluvám. Krumlovský je navenek přecházel nevšímavě, ale nemohl zabránit, aby v jeho nitru nenahlodávaly víru v dobrotu lidí, víru v život.

Nebyly to však pomluvy, co Františka Krumlovského nakonec zlomilo. Tak jako mnohde jinde, i tady platí „cherchez la femme“, tedy za vším hledej ženu. Jak se vyvíjela jeho kariéra? A která dáma stála za začátkem jejího konce? To vše zjistíte v dalším dílu Toulek českou minulostí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...