1067. schůzka: Autor jedné slavné podobizny

Už během studií si Josef Vojtěch Hellich přivydělával portrétováním v šlechtických a zámožných měšťanských rodinách. Lidé si přáli mít své podobizny a vyhledávali malíře, kteří uměli věrně zachytit jejich tvář. Kreslený či malovaný portrét tehdy nahrazoval pozdější fotografii. Hellichovi se práce dařila a jedna rodina ho doporučovala druhé. Kromě toho dostal šanci, aby převzal vyučování na dvoře francouzského krále Karla X., který žil v exilu v Praze na Hradčanech. Hellich uvažoval, že by se přestěhoval do Vídně, ale nakonec si zařídil ateliér v Praze na Malé Straně na Dražického náměstí.

V 19 letech na stipendium do Říma

Bylo mu devatenáct let, když se Společnost vlasteneckých přátel umění usnesla, že mu poskytne roční stipendium ve výši čtyř set zlatých, což mu umožní studovat umění po dobu tří let v Itálii, Francii a Německu. Věčné město Řím. Zvláštní atmosféra a blízkost antiky. Na každém kroku Hellich cítil, že tudy kráčela historie. Římem i okolní krajinou byl očarován.

Když se přes Paříž a Mnichov vrátil Hellich domů, pozoroval s potěšením, že vlastenecký a společenský ruch zde nabývá na síle. Pořádaly se české merendy a bály, hrály se české divadelní hry, v kavárnách a hostincích se mluvilo česky. Na straně českých vlastenců stála početná inteligence i někteří příslušníci šlechty. Ve dvou pražských rodinách se vytvořila střediska, kde se vlastenci scházeli. Bylo to v Praze na Novém Městě u Fričů a u Staňků. Těmto střediskům společenských styků se říkalo salony.

Ve Staňkově salonu se Hellich seznámil s Boženou Němcovou. Všichni byli krásnou venkovankou okouzleni. Němcové tehdy vyšly první básně a začala vydávat pohádky a pověsti. Všem bylo jasné, že v ní roste českému národu spisovatelská hvězda. Byl to František Ladislav Čelakovský, kdo přišel s nápadem, že by měl Hellich pořídit portrét Němcové pro Staňkův salon. „Můžeme se pouze domnívat, že Hellich začal obraz malovat hned v dubnu 1845, a to ve svém tehdejším ateliéru na Malé Straně, a že portrétovaná musela nejméně dvakrát sedět modelem,“ píše Helena Sobková v knize o Josefu Vojtěchu Hellichovi. Bylo mu tehdy osmatřicet let. Byl dva roky ženat a měl ročního syna Vincence. Bydlel tehdy ve Vladislavově ulici a ateliér měl na Dražického náměstí.

Na portrétu Němcová nemá svoje šaty

První zmínku o portrétu nacházíme v dopise z počátku května 1845, v němž píše Antonie Čelakovská Boženě Němcové z Vratislavě do Prahy: „Zdalipak Hellich začal již malovati, těším se na Vaši podobiznu, ani se dočkati nemohu, až mi Staněk oznámí, že hotova jest.“ Němcová odpovídá ještě tentýž měsíc: „Podobizna je již hotova a dle úsudku všech velmi zdařilá.“ Na tom portrétu Němcová nemá svoje šaty. Róbu, ve které je namalovaná, jí zapůjčila paní Staňková, takže v ní spisovatelka představuje příslušnici výše postavené společenské vrstvy. Vypadá jako žena nevšední krásy.

Plátno bez rámu s podobiznou Boženy Němcové má rozměry 70 x 57 cm. Během svého uměleckého života se několikrát stěhovalo. Nejprve se Staňkovým salonem na novou adresu, a když Staněk zemřel, zdědil obraz jeho druhorozený syn Josef. Jeho žena jej v roce 1929 prodala do sbírek Pražského hradu. Obrazy pro Pražský hrad vybírala podle přísných odborných kritérií Alice Masaryková.

Pravá ruka spisovatelky, která mistrně vládla perem a zachycovala myšlenky tryskající jak pramének čiré vody, spočívá lehce na rameni. Levá ruka odpočívající v klíně se dotýká šálu, vinoucího se kolem šíje. Večerní šaty, ušité z černé lesklé proužkované látky zdají se být z brokátu. Mají hluboký dekolt a rukávy obšité krajkou. Ušní lalůčky zdobí zlaté visuté náušnice, hrdlo obepíná jemný řetízek a také prstýnek na pravé ruce je ze zlata. Tak se nám zachovala podoba Boženy Němcové z roku 1845. Tehdy byla na vrcholu své fyzické i duševní krásy. A byla šťastná, že v sobě objevila spisovatelský talent a že její psaní nachází odezvu. I to lze z portrétu Josefa Vojtěcha Hellicha vyčíst.