1068. schůzka: Cestovatel český ve vlasti sněhu

Narodil ve Staré Huti u Hýskova na Berounsku do rodiny významného českého geologa a paleontologa Karla Feistmantela, který byl vysokým úředníkem křivoklátských fürstenberských hutí. Už za studií, která ukončil doktorátem z lékařství, se Otakar pod nesporným vlivem otce věnoval paleontologii a geologii západočeského kamenouhelného útvaru. Rok pobyl ve Vídni, načež přijal místo asistenta na katedře geologie na univerzitě ve Vratislavi. Po dalším roce, když se smrtí předního českého geologa Ferdinanda Stoličky uprázdnilo místo v indické Kalkatě, Feistemantel jeho místo přijal. Do Indie odjel v březnu 1875. Po pěti měsících složil požadovanou zkoušku z domorodých jazyků a nastoupil službu spojenou s mnoha cestami po celém poloostrově.

Více vědět je lepší než mluvit

„Zaměstnání mé na ústavu geologickém to neslo s sebou, že jsem za čas osmiletého pobytu svého v Indii měl hodnou příležitost navštíviti vedle krajin poměrně dosti lehce přístupných též takové, které ačkoli zcela neznámy nejsou, přece obyčejný neb profesionální turista nevyhledává, jelikož jest věcí obtížnější se k nim dostati a po nich cestovati,“ napsal Otakar Feistmantel. Osm let ve Východní Indii. Tak se jmenoval jeho jediný cestopis. Vydal ho vlastním nákladem roku 1884. Knížka má jen 128 stran a je opatřena motivem z Plauta: „Plus scire satius quam loqui“ – neboli: „Více vědět je lepší než mluvit.“

Ve Východní Indii se Feistmantel věnoval uhlonosnému souvrství superkontinentu Gondwany. Byly mu svěřeny k průzkumu i geologické a paleontologické sběry z východní Austrálie a Tasmánie, které pečlivě zpracoval. Feistmantel nikdy v Austrálii ani na Tasmánii nebyl. Nicméně svoje výzkumy australské a tasmanské uveřejnil v Praze, Německu i v Austrálii, a to česky, anglicky a německy. Jeho český spis Uhlonosné vrstvy v Tasmánii byl poctěn cenou Královské české společnosti nauk. V samotné Indii však Feistmantel svoje cesty neodbýval. Během nich se věnoval i svému původnímu oboru – medicíně. Do Časopisu lékařů českých napsal pojednání O choleře v Indii a chování této nemoci vůbec.

„Naší snad hlavní věcí při putování v Indii je postarat se o způsob přenocování. To se děje ve stanech, které si každý cestující musí vzíti s sebou. Náš ústav geologický má hojnou zásobu stanů, z nichž každý úředník obdrží jistý počet ku volnému používání na tak dlouho, pokud vydrží,“ píše Feistmantel ve svém cestopise. „Vedle stanu jest důležito zjednati si na tyto výlety (výpravy) sluhy, aby byli spolehliví a řádní. Cestující nevyhnutelně musejí míti sluhu, obyčejně mohamedána, který pro něj vaří; pak jest radno míti sluhu jiného pro svou potřebu, který v stanu obsluhuje. Mimo to musí mít ještě několik sluhů, kteří staví a strhávají stan, vše zabalují, nakládají a skládají a kteří tvoří zároveň jakousi tělesnou stráž. Těch jsem míval obyčejně šest.“

Svou nejdelší cestu Feistmantel zahájil v roce 1881, když se vydal z Kalkaty do Bombaje. Železnicí se dostal do tehdejší francouzské kolonie Čandarnagaru a odtud pokračoval do Varánásí. Poté putoval romantickou krajinou pohoří Satpura k Bombaji. A před obdobím dešťů stihl cestovatel navštívit Ahmádábád a vystoupit na posvátnou horu Ábú. Navštívil Dillí, a nejsevernější bodem jeho cesty se stal Amritsar. Východiskem jeho výletu pod samé vrcholky Himálaje bylo město Meradóbád, odkud se vydal vysokohorským trekem do Naúnítáhu. Z vrcholů v okolí zachytil ve svých náčrtcích jak pohled do Bengálské nížiny, tak i k vrcholům Mount Everestu. Feistmantel byl dovedný malíř a kreslíř. Z Indie přivezl na tři sta vlastních maleb a kreseb a na čtyři stovky fotografií.

Výpravy do vysokohorského pásma Himálaje a Karákóramu podlomily i tak nepevné zdraví českého cestovatele Otakara Feistmantela. Zemřel 10. února 1891, v pouhých čtyřiceti dvou letech. Místo jeho posledního odpočinku není známo, i když se dá předpokládat, že by mohl být pohřben na Malostranském hřbitově, protože pražský Smíchov se jím pyšní jako jedním ze svých slavných obyvatel.