1069. schůzka: Obrazy jsou živé bytosti

21. prosinec 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rewi Manga Maniapoto (1882)

Tento díl Toulek jsou vskutku dvojnásob hodny toho jména, neboť v nich opustíme historickou zemi českou, moravskou i slezskou, a vydáme se nikoli jen tak kousek za hranice, nýbrž až k protinožcům. Právě tam, na Novém Zélandě, dosáhl proslulosti plzeňský rodák Bohumír Lindauer, jenž se později podepisoval německy jako Gottfried.

Dnešní Jižní předměstí města plzeňského se v předminulém století nazývalo Říšské. Právě tam se 5. ledna roku 1839 narodil v rodině Hynka a Marie Lindauerových syn Bohumír. V matrice, která byla vedena česky, je ale zapsán jako Gottfried. Rod Lindauerů pocházel s největší pravděpodobností z Bavorska, odkud lidé tohoto příjmení přišli v době třicetileté války do západních Čech, nejprve do obce Útušice a za století nato do Plzně. Čímž není výčet národností v Bohumírově rodokmenu vyčerpán. Jeho babička pocházela ze španělské (přesněji katalánské) Taragony. Bohumír měl dva starší sourozence a tři mladší. Matěj se vyučil zahradníkem, druhá byla sestra Magdalena, Petr se vyučil krejčím, Hynek se stal zahradníkem, ale nakonec se věnoval malířské profesi, a nám zbývá do počtu ještě sestra Marie.

Zbývá upřesnit, čím byl tatínek Lindauer. Zahradník. Pracoval v Plzni jako správce arciděkanské zahrady a v lesních školkách. Od svých třinácti lety se zahradníkem učil po tři roky i jeho syn Bohumír. Přitom otci pomáhal, seč mu jeho dětské síly stačily, v arciděkanské zahradě. Už tehdy začal kreslit – zaznamenával si na papír podobu různých květin. Přestože byl původně předurčen stát se zahradníkem (druhá varianta zněla: hodinář), rozhoduje se ve svých šestnácti letech, že se stane malířem, a namířil si to (pěšky!) z Plzně do Vídně. (333 kilometry, pokud to vzal nejkratší cestou přes Písek, České Budějovice a Kremži na Dunaji.)

Bohumír Lindauer, autoportrét (1862)

Ve Vídni se přihlásil ten šestnáctiletý kluk ke studiu na Akademii výtvarných umění do ateliéru Josefa Führicha a Leopolda Kupelwiesera. Na Josef Führicha, rodáka z české Chrastavy, malíře náboženských obrazů, Bohumír později s vděčností vzpomínal. Lindauerovo jméno se však v žádném matričním záznamu akademie nenachází – je tedy pravděpodobné, že se tady školil jako soukromý student. Ubytování našel u jednoho ze svých dvou vídeňských strýců, který provozoval dámské krejčovství; posléze bydlel v podnájmu s mnoha dalšími studenty. Nakonec našel útočiště až do konce svých studií v rodině samotného profesora Führicha.

„Už v průběhu studia (a patrně na doporučení Josefa Führicha) pracuje Lindauer ve vídeňském ateliéru známého německého malíře náboženských obrazů Carla Hemerleina,“ píší v monografii o Bohumíru Lindauerovi Aleš Filip a Roman Musil. „Hemerlein byl zcestovalý umělec, který se usadil na vyzvání kancléře Metternicha ve Vídni. Působil v západních Čechách – spolupracoval na výzdobě metternichovské pohřební kaple v Plasích. V rámci Hemerleinovy malířské dílny se Bohumír Lindauer zapojuje do prací, určených pro výzdobu kaple svatého Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboukách. V následujících letech se podílel na zakázkách pro výzdobu některých kostelů v Rakousku a Haliči.“

Pak se Bohumír vrátil do rodné Plzně, ale jeho rozhodnutí živit se jako portrétista vzalo zřejmě brzy za své, o čemž svědčí malý počet dochovaných portrétů. Důvody, proč tento plán ztroskotal? Těch bylo víc. Především konkurence fotografického portrétu se snazší dostupností a nižšími náklady. Dále vliv hospodářské krize v Rakousku–Uhersku, a také poměrně malý okruh potenciálních klientů. Takže se rozhodl odejet na Nový Zéland. Proč právě tam? I tady bychom našli víc důvodů – tedy kromě profesního neúspěchu. V jeho životopise je uvedeno, že byl povolán ke službě v armádě a chtěl se jí vyhnout. Když nastoupil na palubu lodi Reichstag, která ho z Hamburku odvážela do zámoří, údajně vyhodil do vzduchu rakouský pas se slovy: „Leť, orle, leť!“ (Dvouhlavý orel se nacházel na rakouském státním znaku.) Ono se ale patrně nejednalo o rakouský pas, nýbrž o povolávací rozkaz, a protože už vojenskou službu absolvoval, šlo s největší pravděpodobností pouze o cvičení. Tím se mu do budoucna uzavřela možnosti vrátit se zpátky do vlasti. Navštívit ji mohl až poté, když v roce 1881 získal britské občanství a s ním i nový cestovní pas.

Kain nad mrtvým Ábelem, Římskokatolická farnost Valašské Klobouky (1861)

Ale pořád ještě nevíme, proč padla Bohumírova volba zrovna na Nový Zéland… To může mít (i při umělcově romantickém založení) racionální vysvětlení. Byl zde příklad jeho krajanů z nedalekého města Stodu u Plzně, odkud se v roce 1863 vydala početná skupina obyvatel na Nový Zéland, kde založili při ústí řeky Puhoi původní osadu stejného jména. Tento příklad mohl táhnout. Ta osada se v následujících letech rozrostla o další imigranty ze stejné obce a dodnes je určitým unikátem na Novém Zélandu, protože její obyvatelé se stále hlásí ke svému českému původu, i když jejich mateřským jazykem byla němčina. Důležitým impulsem se mohla pro Lindauera stát návštěva Světové výstavy ve Vídni v roce 1873, kde měl možnost shlédnout v rámci pavilonu britského impéria oddělení Nového Zélandu s celou řadou exponátů, reprezentujících kulturu původních obyvatelů, Maorů. A konečně nezanedbatelným faktem bylo i to, že při příchodu na Nový Zéland byl pravděpodobně jediným profesionálně školeným malířem, který si poměrně brzy vybudoval početnou klientelu zákazníků, a to jak z řad evropských přistěhovalců, tak i ze strany původních maorských obyvatel.

„V přístavu Port Nicholson na dnešním předměstí hlavního města Nového Zélandu Wellingtonu vystoupil Lindauer 6. srpna 1874,“ píše autor práce o Bohumíru Lindauerovi dr. Jiří Martínek. „Během plavby se seznámil se svou pozdější manželkou Emilií Wipperovou, německou přistěhovalkyní z Gdaňsku. Záhy se přesunul na Jižní ostrov, kde se usadil ve městě Nelson. U jakéhosi pana Harlinga se učil anglicky, neboť jeho znalosti byly – slušně řečeno – více než nedostatečné. Uměl prý jedno jediné anglické slovíčko: Yes. Rychle ale dělal pokroky a brzy se včlenil do teprve utvářejícího se novozélandského národa.“

Puhoi je novozélandská vesnice nacházející se na Severním ostrově, přibližně 50 km od Aucklandu

Od samého počátku tam však nemaloval. Tři roky, které strávil na Jižním ostrově, se živil jako fotograf. Pravděpodobně už tehdy se seznámil s některými Maory, pro něž byl „pakeha“ – tedy: „bezbarvý“, což byl výraz pro bělocha, pro Evropana. Pro Maory byl zajímavý i tím, že je kreslil do svého bloku a že s nimi jednal jako se sobě rovnými a s náčelníky jako se skutečnými králi ostrova. Jeho první portrét, který na Novém Zélandě namaloval, byl obraz manželky místního obchodníka Mosse Davise a matky Sira Ernesta Davise, významného pozdějšího místního obchodníka a průmyslníka z Nelsonu. Po třech letech se přemístil na severní ostrov do Aucklandu. Tam se setkal se podnikatelem Henrym Partridgem, kterému se velice zalíbily Lindauerovy portréty nikoli už fotografické, ale byly to především kresby zdejších původních obyvatel. Partridge si hned několik maorských portrétů objednal - aby si s nimi vyzdobil svůj obchod. Oba pak společně přicházejí s myšlenkou vytvořit prostřednictvím Lindauerových maleb jakýsi panteon slavných maorských osobností pro budoucí generace. Historici umění Lindauerovy obrazy dnes kritizují pro jejich přehnanou, až fotografickou detailnost v zachycení oděvu, jejich tetování a podobně, zatímco etnografové toto zachycení mizejícího světa domorodců velmi oceňují.

Někdy v této době vzniká první verze jeho nejznámějšího a nejpopulárnějšího díla Heeni Hirini s dítětem. Tato žena pocházela z Manaie na západním pobřeží poloostrova Coromandel. Obraz byl natolik žádán, že Lindauer zhotovil během následujících let přes 30 autorských kopií. Obraz údajně vznikl podle komerční fotografie, pořízené bratry Foyovými ještě před příchodem Lindauera na Nový Zéland. Jednu z kopií zaslal později také svému příteli Václavu Fričovi, obchodníkovi s přírodninami a školními pomůckami a velkému propagátorovi fotografování.

Heeni Hirini s dítětem

Václav Frič nebyl jediným krajanem, který udržoval s Lindauerem kontakt. Patřili k nim i Vojtěch a Josefa Náprstkovi, a také cestovatel Josef Kořenský. Příznačné je, že mezi Lindauerovými českými přáteli jsou zastoupení přírodovědci, etnologové či cestovatelé, a nikoli reprezentanti uměleckého prostředí. Kořenský oceňuje Lindauera nejenom jako malíře, ale i jako znalce novozélandské přírody, kterou poznal při svých četných cestách. Uvádí, že Lindauer choval novozélandského ptáka kiwi a že do Prahy přivezl už při své první cestě dva vzácné plazy, hatérii novozélandskou, nazývanou též tuatara, původem ještě z druhohor – ta se vyznačovala třetím okem na temeni hlavy.

„Plzeňský rodák cestoval různě po ostrovech, dnes tak populárních z filmového Pána prstenů,“ píše dr. Jiří Martínek. „Deset měsíců žil v Thames na Coromandelském poloostrově na severu. Tam také vznikl jeho nejslavnější obraz Heeni Hirini s dítětem. Ten zaujal Waltera Bullera, místního právníka a znalce Maorů ve službách koloniální správy. S ním pak Lindauer putoval dále po severním ostrově – všude tam, kam Bullera případy zavedly. Vedle toho ale občas zavítal i do jiných končin ostrovů a pobýval i v Austrálii.“

Roku 1879 se v Melbourne Bohumír Lindauer oženil s Emilií Wipperovou. Usadili se v Christchurchi na Jižním ostrově, avšak paní Lindauerová už 24. února 1880 zemřela na zánět pobřišnice. Podle některých pramenů měla její smrt souvislost s těhotenstvím. Nato se Lindauer přestěhoval do Napieru, opět na Severním ostrově. Tehdy získal britské občanství. V Napieru se v roce 1885 znovu oženil, tentokrát s Angličankou Rebeccou Pettyovou, která přišla z Anglie o pár roků dříve. Seznámili se v době, kdy byla Rebecca zaměstnána jako kuchařka u novozélandského guvernéra. Byla o deset let mladší než Bohumír. Narodili se jim dva synové – Hector a Victor. I když Hector trpěl Aspergerovým syndromem (což je druh autismu) – přesto to nezabránilo rozvoji jeho hudebního talentu, takže se posléze v Evropě stal houslistou v orchestru. Byl také zručným řezbářem. Victor se narodil s výtvarným talentem, ale jeho otec si z obav před možnými existenčními obtížemi nepřeje, aby se živil jako umělec – proto se stává učitelem.

Logo

A tatínek Lindauer dál pokračoval v kresbách, kterými dokumentoval život Maorů. Svá díla vystavoval na různých místech po celém světě, například na britské koloniální výstavě v Londýně roku 1886, kterou osobně navštívil i s novomanželkou. V jeho prezentaci bylo hned dvacet obrazů, z nichž Dívka z Poi byla věnována anglickému korunnímu princi, pozdějšímu králi Edvardu Sedmému. Přítel Lindauerův a mecenáš od něj odkoupil řadu obrazů, které pak vystavil v Aucklandu. Roku 1904 byla Lindauerova plátna zapůjčena na světovou výstavu do amerického Saint Louis, kde byl oceněn zlatou medailí jeho obraz Henne Rupene.

Všechny podobizny Maorů zachycují jejich tetování. Potetována byla (v míře větší i menší) hlava, a to jak u mužů, tak i u žen. U žen se modré tetování omezilo většinou jen na zvýraznění rtů a jakýsi ornament podobný vouskům na bradě. Nejčastěji se u Maorů objevuje spirála. Maorskému tetování – v domorodém jazyce se mu říká moko – se věnoval bývalý britský voják Horatio Gordon Robley, který o něm publikoval detailní a bohatě ilustrovanou knihu. On sám byl výborný kreslíř. Stal se znalcem tetování a sběratelem poněkud bizarní kolekce – sušených maorských hlav mokomokaí.

„Nádherné arabesky vzorů tetování moko nepotřebují komentář,“ napsal Robley, „promlouvají samy za sebe a oslovují studenty výtvarného umění i kreslíře, stejně jako studenty etnologie nebo folkloru. Domorodé tvůrce je třeba vyzdvihnout a ocenit za jejich jedinečnost a styl jejich ornamentů a zařadit je po bok tvůrců světového umění. Styl maorského tetování je nejkrásnější v celé Polynésii, je jedinečný a nepodobá se tetování žádného jiného národa. Jeho kompozice pokrývají (u mužů) celou tvář, včetně koutů kolem obočí a někdy i víček, a jejich stopy, i když postupně slábnou v intenzitě výrazu, jsou nesmazatelné.“

Hinepare, žena kmene Ngāti Kahungunu

Studiem „tatování“ (jak tetování nazýval) se zabýval i Bohumír Lindauer. Ke svým pečlivě provedeným ornamentálním vzorům provedený tušovou lavírovanou kresbou si (česky) poznamenal: „Tady jenom šlechta obojího pohlaví vyznačuje se touto okrasou. Moko Maorů nejsou jen čáry a čmáry, jak neznalec sám sobě myslím, každá ta čára má své určité místo a jméno. Maorové jsou náramně hákliví na pravidelné moko – oni mně hned vystaví chybu, když je maluju, tedy jsem musel věnovat zvláštní studium moko. Teď nedělám už žádné chyby, a oni se vždy diví, jak ten pakeha (což znamená Evropan) umí jejich to moko pořádně namalovat." Proces tetování Lindauer popisuje slovy: „Tatování je náramně bolestná operace. Mezitím, co chudáka kůži řeže tím dlátem dosti tupým, všichni jeho přátelé kolem sedí a zpívají písně, dodávající mu kuráže a vychvalující, jak bude krásně vyhlížet. Obličej oteče bolestí a dostane škaredý vzhled, ale za sedm až deset dní se rány zahojí a ona se parádí jako páv, a mladá děvčata ho obdivují, jak pěkně vypadá, a čím více má obličej zohyzděný, tím pyšnější je sám na sebe.“

V roce 1889 se pokusil Lindauer zakoupit pozemek ve Woodwillu severovýchodně od Wellingtonu. Úspěch měl ale až příští rok, když zakoupil asi čtyřhektarový pozemek v Pinfold Road nedaleko Woodwillu. Postavil tady dům a vybudoval ateliér. Jako vyučený zahradník sám sázel stromy a šlechtil si zahradu. Dům i některé ze stromů, které zasadil, přetrvaly dodnes. Tady pobýval (s výjimkou dvou návštěv Evropy) až do své smrti. Poslední léta jeho života mu zkomplikovala oční choroba. Postupně ztrácel zrak, začaly se mu třást ruce, a asi od roku 1916 už nemohl malovat. Poklidně dožíval ve Woodvillu, kde také 13. června 1926 ve věku osmdesáti sedmi let zemřel – v klidu, ve spánku, obklopen členy své rodiny. Manželka ho přežila o osmnáct let.

Plzeňský rodák Bohumír Lindauer je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů novodobého novozélandského výtvarného umění. Jeho obrazy jsou vystaveny hlavně v galerii v Aucklandu, kam svou kolekci věnoval jeho mecenáš Partridge, ale kromě toho se nachází v řadě soukromých sbírek a muzeí. V Aucklandu stojí také Lindauerův památník a nedávno jeho jménem pojmenovali první novozélandské šampaňské.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související