1070. schůzka: Malý český utopista v zemi za velkou louží

„Kněžství se pro Klácela stalo prostředkem, jak vést zajištěný život intelektuála. Zároveň ho však postupně zatěžovalo vědomí, že pro kněžský život není stvořen, že se cítí být svázán klášterními pravidly, že touží po společenském životě i ženské společnosti. Trvalo mu několik desetiletí, než jako starý muž sebral odvahu a z kláštera odešel. O to ostřejší pak byla jeho kritika církve, s níž se rozžehnal. Těžko říct, jestli svého rozhodnutí uprchnout do Ameriky litoval. V každém případě ho v Novém světě namísto budování lepší společnosti čekala léta zklamání a deziluzí.“ To jsme se dočetli z práce doktora Marka Vlhy v Živé historii.

Narodil se v ševcovské rodině v České Třebové. Datum příchodu na svět: 7. dubna roku 1808. Své dětství prožil kluk František ve společnosti sourozenců, bratra a sestry, v domácnosti, ve které se velmi šetřilo, protože ševcovské výdělky Antonína Klácela nebyly veliké. Maminka Anna, dcera místního obuvníka, pocházela také z chudých poměrů; zároveň si však velmi přála, aby aspoň některé z jejích dětí dosáhlo takového vzdělání, které je povznese na lepší životní dráhu. A malý František jevil ze všech nejlepší vlohy – v šesti letech už uměl číst a psát, a nepochybně k radosti své matky už v tomto věku předčítal na přástkách. Studijní prospěch staršího syna Jana byl rovněž výtečný, a to ho předurčilo na kněžskou dráhu.

Rodiče v kněžském poslání shledávali vrchol životního úsilí, a proto se i Františkův vývoj ubíralo podobnými cestami. Mladý František nastoupil do triviální školy v České Třebové, kterou ukončil v devíti letech, a díky podpoře svého strýce (což byl pozdější guberniální rada v Brně) odešel studoval do Litomyšle. První rok sice těžce zápasil s němčinou, nakonec tuto nesnáz překonal, a ve třinácti letech byl přijat do gymnázia. A právě na litomyšlském gymnáziu se dostal do styku s myšlenkami českého národního obrození a také s některými dalšími budoucími výtečníky své doby (tak se tehdy říkalo předním mužům národa - dnes má slovo výtečník poněkud posunutý význam).

Klácel toužil pokračovat dál, tedy chtěl studovat na universitě, jenom že mu zemřela matka a rodina byla bez prostředků. Proto stejně jako jeho starší bratr Jan zvolil duchovní dráhu. Opět zasáhl jeho brněnský strýc, na jehož doporučení vstoupil devatenáctiletý mládenec do augustiniánského kláštera svatého Tomáše na Starém Brně. Členové tohoto konventu se věnovali vědeckému bádání a pedagogické činnosti. Už od dob císaře Josefa II. byla jejich povinností výuka na biskupském filosofickém ústavu. Klášter obývala řada nadaných mužů. Mezi nimi opat Cyril Napp, na nějž jsme na Toulkách už narazili. Ten si Klácela rychle oblíbil, stejně jako průkopník genetiky Johann Gregor Mendel. Mendel si byl s Klácelem po dlouhou dobu velmi blízký a právě Klácel stál shodou okolností na počátku jeho pokusů s křížením rostlin.

Ve starobrněnském konventu dále působil skladatel Pavel Křížkovský, pozdější universitní profesor v Krakově Tomáš Bratránek, a ještě další, k nimž se po bok čestně zařadil František Klácel, který se koncem října 1827 stal novicem a řeholní slib slonil za tři roky nato, přičemž obdržel klášterní jméno Matouš. Řád mu poskytoval možnost dalšího studia, takže mohl absolvovat brněnský teologický ústav a v roce 1833 byl vysvěcen na kněze.

Klácelovo zalíbení ve studiu přivedlo opata Nappa k rozhodnutí, že ho pověří péčí o klášterní knihovnu, která měla 30 000 svazků a v níž byla zastoupena díla z různých vědních oborů. Následovala studia na olomoucké universitě, kde se Klácel připravoval ke složené tří rigoróz z bohosloví. Absolvoval s výtečným prospěchem. Tím jeho studijní léta skončila. K obhájení doktorátu mu už nebyl čas, protože se obratem z žáka stal učitelem.

Národní obrození bylo na Moravě značně pozadu, tím spíš v Brně, v tomto většinově německém městě, kterému se přezdívalo předměstí Vídně. Klácel vstoupil do české společnosti hned v několika podobách: jako obrozenec, filosof, pedagog (vyučoval na brněnské filosofii), ale i jako básník, překladatel a novinář. Pozornost obrozenecké společnosti upoutala už jeho prvotina Lyrické básně, na kterou vlastenečtí recenzenti pěli nekritickou chválu. „Není již Kollár samojediný básník českoslovanský: druhý po něm povstal pěvec národu našemu, duchem jeho zajisté nadšený, svatým po vše, co svatého zápalem roznícený, pater Matouš František Klácel, věrný syn družné vlasti moravské.“

Nejšťastnější léta v životě

Klácel vydal několik filosofických spisů a publikoval v českých časopisech. Mezi studenty, s nimiž chodíval diskutovat na procházky, si svým rozhledem i neformálním přístupem získal úctu a lásku. Tato léta byla patrně nejšťastnějšími v jeho životě. Zdá se, jako by ho čekaly jenom samé dobré věci. Leč právě že ne. Dostal se totiž do hledáčku jak církevních kruhů, tak i policie. Napsal článek O smrti, který byl v očích katolické církve nepřípustný, a jelikož se dostal do styku s polskými revolucionáři, začala se o něj zajímat i policie. Brněnský biskup Schaffgotsch vydal příkaz k odstranění Klácela z učitelské pozice. „Klácel byl otřesen,“ píše dr. Marek Vlha v práci o Františku Matouši Klácelovi. „Aby se mohl vzpamatovat, dostal povolení odcestovat z Moravy do Čech. Klácelův pobyt v Liběchově a v Praze však vyvolal nevoli tamních církevních představitelů, kteří žádali jeho návrat do Brna. Je třeba zdůraznit, že Klácel se rozhodně nechoval jako příkladný řeholník. Chodil například oblečen v civilu, a když se vydal na audienci k litoměřickému biskupovi, teprve na konci cesty si uvědomil, že na sobě nemá řeholní roucho. Když před biskupa předstoupil ze zjevně nepadnoucím zapůjčeném oblečení, vzbudil tím pochopitelnou nelibost. Chtě nechtě se musel vydat zpět do Brna.“

A pak přišel revoluční rok 1848. Klácel do něj vkládal své naděje. „Revoluce pravou svobodu a bratrství mezi národy rozšíří a upevní.“ Leč nestalo se. Revoluce byla sražena na kolena. Nenaplnily se ani představy mnoha níže postavených kněží, kteří očekávali dalekosáhlé církevní reformy včetně zrušení celibátu. Klácel ale měl možnost publikovat, protože mu bylo svěřeno vedení Moravských novin. Na jejich stránkách se zabýval jako první Čech socialismem a komunismem. Napsal totiž Listy přítele přítelkyni o těchto myšlenkách. Adresátkou byla Božena Němcová. To už existovalo Českomoravské bratrstvo, spolek několika spřízněných duší. Němcová se o tom zavalitém augustiniánovi, které znala z dob jeho pobytů v Praze, vyjádřila takto: „On je přítel upřímný, a nemám já milejšího nad něj.“

Brněnský doktor Jan Helcelet, který byl členem bratrstva, si uvědomoval naivitu svých přátel, ale ti se mezitím oddávali snům o společném bydlení. Cynik Helcelet se ničemu neoddával. Soustředil se na to, aby Němcovou svedl. Což se mu podařilo. Klácel se to dozvěděl (bylo to během jejich společného letního pobytu na Horách Matky Boží, což byly lázničky s divotvorným pramenem nad Českou Třebovou). Ten pobyt zprostředkoval bratr Klácel (bylo to jeho rodiště), a Helcelet prý jenom na jeho přemlouvání zůstal na noc. „Nevím, jednal–li jsem po bratrsku či zrádně,“ poznamenal si Helcelet, „mé svědomí mi opominulo čeho povídat. Staloť se, co jsem předvídal. Zrána druhého dne byly oči jednoho vybdělé a uplakané, zatímco druhý papal máček.“ Když někdo papá máček – tak to znamená podle lidového rčení, že dotyčný měl z koláče to lepší (myslí se milostný zážitek).

Klácel strávil noc v sousední dřevěné komůrce, všechno vnímal, bděl, ráno na něm byly patrné stopy pláče. Jediná noc znamenala konec hry na bratrskou utopii, a také prudké ochlazení vztahu mezi Klácelem a Němcovou, který už nikdy nenabyl někdejší vřelosti. Život se Klácelovi od té doby hodně změnil. Císař se sice vzdal absolutismu, společnost se začala rozvíjet svobodněji, ale Klácel to nevnímal. O svobodu mu sice šlo, jenomže on žil v ústraní, nejlepší léta měl za sebou a jeho zdraví se zhoršovalo. Život v klášteře se mu znechutil, s katolictvím se rozešel. Přátelé si v dopisech tropili posměch z jeho návštěv brněnských paniček, které měly co do činění nejenom s jeho domácím učitelováním. Když se za nějakou dobu chystal na cestu do Ameriku, dělal mu společnost mladík Karel Pauer.

Teprve v minulém století bylo prokázáno, že jde o pečlivě utajovaného Klácelova syna. Cesta do Ameriky byla dlouho plánovaná. Jenomže Klácel se pořád nemohl rozhodnout, že opustí klášter – stále ho odrazovaly finanční obavy. Ale už na sobě pracoval. Jako první kupříkladu protiotrokářský román Chaloupka strýčka Toma, a chystal se vydat příručku pro vystěhovalce. Zabýval se myšlenkou odejít jako misionář do Texasu. Teprve však, když se dostal do kontaktu s Janem Bártou Letovským, krajanem z Iowa City, který sháněl redaktora pro noviny Slovan amerikánský, bylo rozhodnuto. „Pane Bože, ta mela!“ Tato slova napsal poté, co jeho loď Amerika, která vyplula z Brém, přistála v Hohoken, přístavní části New Yorku. Amerika – tedy nikoli loď, ale země – ho ohromila. „Žádné oko, žádné ucho nemůže si představit, až samo zkusí, rozházená mravencová hromádka, to je slabý obraz – po všech ulicích vozů na tisíce po železu – a to hlomození – člověk nezkušený má za to, že musí uškrcen býti – vždy musí mezi koňmi a vozy a rozličnými trakary se kvapem prodírat – když chce přes ulici – jinak pěšinky jsou zvýšené, kolik sáhů široké a všecko zboží kupecké a potravní před krámy – a ta návěstí na provazech přes ulice – na kamenech a krajích pěšinek – nejdivočejší sen nemá takový zdánlivý zmatek v nejlepším pořádku.“

Z New Yorku poslal dopis opatu Mendelovi, v němž se konečně přiznal, že je v Americe. Namísto Matouš přijal nové jméno Ladimír. V Iowě ho čekalo místo v časopise, jenomže jeho zaměstnavatel od něj nechtěl filosofování. Nutil ho otiskovat na pokračování krvavé romány. Výsledkem byl nevyhnutelný rozchod. Z Iowa City odcházel zasmušilý Klácel bez syna Karla, který podlehl zápalu plic. Věrnou pomoci však našel ve vdově Anně Mohlové, která o něho jako hospodyně pečovala až do konce jeho dnů. „Starému učenci tehdy zbývalo deset let života,“ opět jsme nahlédli do práce dr. Marka Vlhy, otištěné v Živé historii. „Bylo to těžké období, naplněné stěhováním z místa na místo, z jednoho amerického státu do dalšího. Bylo to hledání živobytí, které jej dokonce na čas donutilo vykonávat kněžské povolání mezi českými nekatolíky v Coopertownu. A bylo to také idealistické hledání Svojanova, jak Klácel pojmenoval svoji vysněnou utopickou obec. Největším podnikem k naplnění těchto představ bylo založení organizace nazvané Jednota svobodomyslných. Klácel pro její členy vydával několikery noviny, ve kterých je vzdělával a vedl k vesměrnosti, tedy k lásce k lidstvu a k vědomí, že tvoří jednotu. Svým vesměrníkům a osvojencům, jak je nazýval, udílel rady, jak se sdružovat, jak řídit chod obce nebo jak provádět necírkevní pohřby. Na několika místech se krajané skutečně pokusili žít podle Klácelova návodu. Jedna skupinka dokonce za tímto účelem vyrazila do indiánské rezervace v Černých horách. Žádný z těchto pokusů ale neměl dlouhého trvání.“

Tři roky před svou smrtí sepsal Ladimír Klácel svou politickou závěť, ve které v padesáti bodech načrtl své idealistické představy o uspořádání obce. Jen pro zajímavost tady jsou některé z nich: „Obec jest velké Pobratimstvo a Posestrymstvo. Všichni dospělí muži jsou pobratimi a posestrymy. Děti jsou společně ve společném ústavě vychovávány. Každý má dle své schopnosti vykázanou živnost – továrnu, dílnu, školu, hospodu, prádelnu. Peníze nemáme, ale směnky – poukázky na vzájemnost. Dědičné právo není žádné, ale osobní vlastnictví jest. Kostel není žádný, ale školy, knihovny, muzea, divadla, sokoliště a podobně. Pochodům vojenským, šermování a střílení se učí každý – ale žádná válka ani souboj ani rvačka se netrpí. Všichni si tykají a jsou ve všem rovni. Všichni se učí hudbě. Těmto pravidlům se učí nazpaměť – jmenovitě dětem se často vykládají a děti na veřejných zkouškách za dobré jim rozumění pěkné ozdoby dostávají.“ Opravdu čirý idealismus, jenž hlásal malý český utopista v zemi za velkou louží.

Klácel měl velké štěstí, že mezi jeho příznivce patřil jistý František Záleský. Ten svému profesorovi a jeho hospodyni ubudoval na svém pozemku v Belle Plaine v Iowě dřevěný domek, který se stal Klácelovým poklidným posledním útočištěm. Byl obézní, stále obtížněji se pohyboval, musel používat kolečkové křeslo, zakoupené ze sbírky chicagských svobodomyslníků. Jeho intelektuální síly ochabovaly, publikoval ještě pořád hodně, ale už s malým rozmyslem. Navzdory veškerému nedostatku dokázal prakticky po celou dobu amerického pobytu udržovat svoje noviny, i když jejich prodej činil jen 300, ale i pouhých 200 kusů. Zprávy o jeho situaci došly i domů, odkud mu staří přátelé posílali podporu.

V únoru roku 1882 přišla na třiasedmdesátiletého filosofa srdeční slabost a musel ulehnout na lůžko. Za měsíc nato zemřel. Jeho pohřeb byl velkolepý, stal se demonstrací úcty, která vůči němu panovala v celé krajanské Americe. Stejně velkolepý je i pomník na Českém národním hřbitově v Chicagu. Do epitafu napsal jeden krajan: Pokud jsem s vámi žil, mně bylo zmírat hlady, a ještě jste mne hanobili k tomu; teď pod drnem když věčný sen spím tady, mým obrazem svých zdobíte zdi domů. Já, lide, nikdy neublížil tobě, proč pokoj mi nedáš ani v hrobě?