1071. schůzka: Pouta věrnosti

„Solitérnost a svéráznost Čermákovy lidské i umělecké osobnosti byla vždycky zřejmá – přes tuto výjimečnost se stal brzy typickým představitelem své generace, uznávaným, váženým i obdivovaným.“

To jsme dočetli v monografii Věry Soukupové o Jaroslavu Čermákovi. Narodil se 1. srpna roku 1830 jako v pořadí třetí syn známého pražského lékaře. Rovněž Jaroslavův dědeček byl lékař a také examinátor pražské university. Rod Veselých z matčiny strany byl z Moravy, tamní předkové byli sládky na Uherskohradišťsku a pak se z nich stali hospodářští úředníci. Jaroslavova prababička, rozená Žižková, pocházela podle rodinné tradice z rodu Žižků u Trocnova. Kluk zdědil přirozené výtvarné nadání ze strany své matky – její otec Ignác Veselý byl spoluzakladatel Společnosti vlasteneckých přátel umění. Měl svou vlastní sbírku obrazů, v níž nechyběly ani díla Karla Škréty. Jaroslav vyrůstal v harmonické rodině, ale jeho mládí byl poznamenáno smutkem.

Bylo mu třináct let, když mu náhle zemřel otec. V době dospívání ztratil svého mladšího bratrance Otakara, prý výjimečně výtvarně nadaného, kterého jako děcko portrétoval. Ve svém mládí byl Čermák postižen těžkým zraněním kyčelního kloubu, a po úmorné léčbě, kdy celé měsíce proležel v úzké truhličce, se sice vyléčil, ale po celý život kulhal. I jako dítě byl velmi živý, nápaditý a impulsivní. Jeho starší bratři vystudovali lékařství – Josef se věnoval psychiatrii, a všestranně nadaný Jan (začínající jako asistent u Jana Evangelisty Purkyně) se stal profesorem fyziologie na universitách v Krakově a v Lipsku.

Jaroslav byl nadán stejně pro malířství jako pro hudbu. Už ve svých deseti letech byl výborným žákem Prokeschova hudebního ústavu. Později mezi prací ve svém ateliéru rád hrával na klavír staré i soudobé skladby. Už z dětství a dospívání měl zafixovanou hlubokou lásku ke své matce, který přispěla k jeho vyhraněnému pojetí krásné, psychicky silné a ušlechtilé ženy. A jeho cesta k malířství: Už raných let byl samostatný, vyhledával vše neobvyklé. V chlapeckém věku navštívil několik akademií v Německu, a od svých devatenácti let studoval v Belgii a Francii. Dovedl profitovat ze specifických rysů těchto škol a zužitkovat je ve svém díle. Uměl se nadchnout pro zvláštní – ovládnout je a přetvořit v nové, osobité hodnoty.

Od mládí bylo pro něj příznačné cestování, neustálý pohyb a změny míst. Není ovšem zcela přesné, že prožil celý život v cizině, protože se domů neustále vracel, a vlast, kterou miloval, byla zázemím jeho tvorby. Kdysi byl nazván tulákem, ale nelze tvrdit, že nebyl schopen zakořenit v určitém prostředí. Nalezl osobní vztah k Belgii, k Černé Hoře, k Bretani, kam se vždy znovu vracel. V charakteru Černohorců i Bretonců objevil vlastnosti, které byly v harmonii s jeho vlastní povahou. Navzdory svému tělesnému handicapu to byl i z dnešního hlediska zdatný sportovec. Miloval hory a skály, pohledy z výše, a moře. Jezdil na koni s profesionální jistotou, a plavil se na sportovních lodích. Byl odvážný až do hazardu, zvláště když to podle něj mělo nějaký vyšší smysl. Z nemocí postiženého chlapce se stal fyzicky zdatný muž atletické postavy, což později budilo obdiv Miroslava Tyrše. Měl sklony k dobrodružství, dokonce i ke konspiraci.

Jeho první práce se zabývají tématy zkázy, konce, zániku. (Inu, romantik...) Maloval zříceniny Kartága, bitvu u Lipan, krajinu s motivem útěku, krajinu s dětským pohřbem. Brzy se však jeho obrazy vyhraňují ve dva proudy – jeden s historickými náměty, a druhý – to byl soudobý žánr. Soustředil se na husitská témata. Namaloval deputaci husitů na basilejském sněmu a také portrét Prokopa Holého na válečném voze, jakož i obraz Husité bránící průsmyk.

Od svých zhruba dvaceti let se Jaroslav Čermák často zdržoval v Bruselu a v Paříži. Paříž se nakonec stala jeho hlavním sídlem. V Belgii spolupracoval s demokratickými emigranty, kteří opustili Francii kvůli císaři Napoleonu Třetímu. Čermák převážel korespondenci a rukopisy Victora Huga z ostrova Guernesey lodí a odevzdával je v Paříži. V emigraci podporoval radikála Josefa Václava Friče – mimo finanční pomoc obstaral Fričovi i tajnou dopravu jeho časopisu do Čech. Byl neohrožený v náhodných situacích a některé sám vyhrotil do konfliktu. Malíř Soběslav Pinkas vzpomíná na jeho hypnotický střet se spisovatelem a básníkem Henrim Murgerem v malířské kolonii Barbizonu. Zkoušel na něm sílu svého pohledu (tak jak to předtím zkoušel na černém pardálovi v bruselské zoo).

„V mládí vypadal Čermák velmi romanticky,“ zmiňuje se o jeho podobě (a nejen o ní) autorka knihy o Jaroslavu Čermákovi Věra Soukupová. „Bledý obličej lemovaný dlouhými tmavými vlasy, černé živé oči, orlí nos a jemně modelované rty. Byl mlčenlivý a svým způsobem uzavřený. O jeho životě a činech, které ho ctí, se dovídáme jen z drobných vzpomínek a okrajových poznámek v dopisech nebo zápisnících jeho přátel. Stejně utajený byl i jeho hluboký vztah k ženě jeho učitele, Hypolitě Gallaitové, který vznikl už za jeho studia v Belgii a trval po celý život. Pro jeho dílo měla Hipolyta inspirující význam. I tento vztah, zprvu dramaticky pokusem o společný útěk, byl pro Čermáka charakteristický svou neobvyklostí, střídáním idylického klidu s dlouhými obdobími odloučení i šťastnými návraty.“

„Tento mladý muž z Čech je pozoruhodný umělec a milý půvabný člověk,“ to o něm napsala Malwida von Meysenbugová, německá spisovatelka, která ho potkala v Paříži. „Jeho ateliér v Latinské čtvrti je fantasticky vyzdobený malebnými kroji, medvědími kožešinami a zbraněmi z Černé Hory.“ (To bylo po první cestě Jaroslav Čermáka na Balkán.) „Když jsem se potěšila pokroky jeho práce, sedla jsem si do jednoho rohu, vybalila psací náčiní a psala, zatímco on maloval. Často tak přešly hodiny, nikdo nepromluvil ani slovo. Pamětihodným prostorem táhl jakoby duch dávné minulosti a dal naší práci pozadí nálady. Čermák také často sedl ke klavíru a zahrál větu z Beethovena nebo Chopinův Smuteční pochod, nebo – a to mě uchvátilo ještě víc – úryvky z Tannhäusera a Lohengrina (byl horlivým ctitelem Wagnerovy hudby). Hrával s oblibou i Palestrinu, staré české chorály a lidové písně.“

V Paříži však Čermák dlouho nevydržel – musel se vrátit do Černé Hory. Byl nesporně prvním malířem, který tuto původní a nedotčenou oblast pro malířství objevil. Ať už jako ocenění jeho statečnosti, nebo jako prvnímu slovanskému malíři ho kníže Nikola I. vyznamenal jediným černohorským řádem Za nezávislost Černé Hory. Za svého nejdelšího pobytu na jihu žil šťastně s Hypolitou Gallaitovou a jejími dvěma dcerami v malé obci blízko Kupari. Tehdy prožíval období klidu a rovnováhy, zároveň však podnikal dlouhé a nebezpečné cesty na koni sám Černou Horou až na turecké území kolem Skadarského jezera. Tato nejjižnější slovanská země ho okouzlila nejvíc. Poznal ji v době proměny patriarchálního řádu v novověkou společnost, kdy ale stále trvaly prastaré obyčeje a zvyky. Objevil národní kroj, který nosil lid i knížecí rodina. Při své druhé cestě zažil válečný konflikt s Tureckem. Sám se zúčastnil bitvy blízko sídelního města Cetinje.

Z Černé Hory si přinesl skici, které pak použil k sérii víc než deseti obrazů. Kromě opakujících se motivů matky s dítětem a půvabných Černohorek se věnoval i zdejší skalnaté krajině, nicméně nejznámějším z tohoto jeho období zůstává Raněný Černohorec, o kterém sám autor napsal: „Pracuji na obraze, dosti důležitém (dvacet postav), scéně z Černé Hory, tento obraz bude umístěn v záhřebském muzeu. Je zde vyjádřena hlavní myšlenka – účast celého národa v boji, průvodem asi dvanácti stoupajících žen a dívek a skupinou několika sestupujících bojovníků.“ Obraz se vyvíjel, postupně dostával konečnou podobu. Na rozdíl od původní skici řešil malíř sestupující průvod vojáků s nosítky, na nichž ležel raněný vojvoda. Čermák v jednom dopise napsal: „Černohorské ženy náhodou potkávají v horách, kam nesou střelivo bojujícím, raněného vojvodu. V obraze je vojvoda nesen na nosítkách a provázen pěti až šesti raněnými, je to jako když se potkávají dva proudy – ženy, které stoupají, a ranění, kteří sestupují; v pozadí je hlídka a na obzoru výstřely.“

Od konce 60. let se stala druhou inspirací jeho tvorby Bretaň. Poznal už dřív toto drsné území, ale nebyl to on, kdo je objevil. Mimo místní malíře byla Bretaň od poloviny století doménou silných osobností: Corota, Daubignyho, Hueta, Whistlera. Ani tady však Čermák nebyl „cestujícím malířem“ – s intenzitou prvních dojmů poznával znovu krajinu, moře a lid. Střídal život v Paříži s několikaměsíčními pobytu v Roscoffu v departmánu Finistère (neboli "Konec světa"). Stával se znalcem skalnatého prostředí jako malíř i jako lovec a rybář.

V malém přístavním městečku, za přílivu oblitém ze tří stran mořem, doufal také najít pro sebe a pro Hypolitu trvalý azyl. Tady také namaloval Marínu z Roscoffu. Jeho štětec se tu uvolnil v suverénní malbě. Člun klouzající po vlnách svírá s horizontálou břehu a skalisky úhel, jímž přichází vítr nadouvající plachty. Tento neklid je podpořen i vířivým pohybem ráhen plachetnice. Barevnou škálu tvoří dva akordy: suše kladená hněď lodi, plachty, stíny lodi a skalisek vpravo, provázená nažloutlými teplými tóny; a množství šedomodrých tónů, kterými je malována hmota vln a obloha s oblaky. V přirozené souhře všech složek je obraze jedinečný. Umělečtí historikové sáhli ke srovnání s Corotem, Courbetem i Manetem.

Čermák byl sice „atletický typ,“ ale zároveň byl velmi nervní a senzitivní. Malíř Pinkas ho charakterizoval jako uzavřeného a jakoby neustále připraveného k obraně. Od toku 1870, kdy mu zemřela matka, byl i nadále těžce stíhán – za dvě léta nato umírá jeho nejstarší bratr Josef a následujícího roku jeho starší bratr Jan. Časná úmrtí mužů neblaze provázela rod Čermáků už po mnoho generací.Ty odchody jím hluboce otřásly. Tehdy dostává první oficiální uznání z Čech – nabídku profesury na pražské Akademii. Tu ale odmítá, protože už nechce měnit směr svého života a tvorby.

Krutě ho zasáhl v polovině 70. let rozchod s Hypolitou Gallaitovou. I když doufal, že se opět usmíří, byl to tragický okamžik jeho posledních let. Prožitá bolest prohloubila jeho chápání smyslu života. Jeho posledním historickým obrazem byli Husité před Naumburkem. Ten Naumburk bychom měli alespoň stručně vysvětlit. Tak tedy stručně: Roku 1432 oblehli Naumburk husité pod velením Prokopa Holého, ale podle pověsti jej nezničili, protože jim vyšel naproti průvod dětí s květinami. Tuto událost dodnes připomíná slavnost na konci června. Ta slavnost se nazývá Kirschfest, Třešňová slavnost. Připomíná se tak, že husité při svém vstupu do města přinesli dětem třešně. Husité se ve městě zdrželi dva roky. Když město opustili, byli radní odsouzeni k trestu smrti jako zrádci.

Co se Čermákova obrazu týká, tak idea smíru a svrchované laskavosti husitských vůdců k malým dětem činí z této scény výjev skoro pohádkový. A jenom takový detail: Čermák v tomto obraze zachytil velký skupinový portrét rodin Čermáků a Veselých, jakož i dalších spřízněných rodin. A v Prokopu Holém vytvořil svůj psychický (a quasi i fyzický) autoportrét. Jeden z husitských bojovníků v popředí má podobu přítele, malíře Soběslava Pinkase. Čermák během svého života maloval neustále dětské podobizny… od nemluvňat až po portréty dívek… měl úžasný postřeh pro chování dítěte, jeho pohyby a mimiku. I v bretaňském žánru líčil Čermák život a práci, dětské hry na pozadí široké krajiny zdejšího pobřeží. Zachytil moře za odlivu, s venkovany zaměstnanými vytahováním a odvážením chaluh.

Pro svůj poslední obraz zvolil Čermák opět jihoslovanské téma. Obraz objednala Společnost vlasteneckých přátel umění a České muzeum. Čermák navrhl téma sám, jako "skutečnost, která brzy skončí" – v době, kdy se slovanské povstání chýlilo ke smírnému závěru. Výjev měl být tentokrát uzavřen do ruin polorozbořeného domu. "V prvním plánu se k sobě tiskne půl tuctu zajatých dívek jedna ke druhé, vlevo nahoře se objevuje derviš kazatel… jsou to nepopsatelné typy musulmanského fanatismu, procházejí mohamedánskými zeměmi, žijí v hadrech, putují, aby zničili nevěřící a schvalují všechny ukrutné činy." To je citace. Tyto věty si poznamenal do svého zápisníku Jaroslav Čermák. Obraz měl mít rozměry přibližně pětkrát čtyři metry. Vyhotovil však jenom akvarel. Ten zůstal svědectvím rozsáhle založené kompozice. Obraz už nezačal malovat. O své nervové a srdeční chorobě se Čermák poprvé zmínil v červnu 1876. Podlehl jí po těžkém zápalu plic v dubnu 1878. Předčasně. Ve svých sedmačtyřiceti letech.