1066. schůzka: Nejasná smrt patologova

30. listopad 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Rokitanský položil základy moderní patologické anatomie. Lékař, který pozoroval průběh nemoci, se v případě, že pacient zemřel, snažil pitvou přesvědčit, zda byl postup jeho léčení správný

„Dvorní rakouský malíř Eislen mohl být se svou prací spokojen. Podařilo se mu dokonale zachytit ctihodný, klidný pohled vědce, jehož ruka spočívá na těžce vydobytém ovoci vlastní práce – třídílné knize Patologické anatomie. Zlatem svítící články rektorského řetězu na černém fraku kontrastují s nádhernou červení závěsu v pozadí...“

Na úvod jsme se začetli do textu, který slavnému patologovi věnoval v knize Přemožitelé času Jiří Černý. Karel Rokitanský (1804–1878) byl předurčen ke studiu. Už jako gymnazista přečetl téměř všechny dostupné klasiky ze strýcovy knihovny. Oblíbil si latinu a poezii. Nakonec se dal zapsat na lékařskou fakultu.

„Začal ji studovat v Praze, ale její úroveň neměla valnou vědeckou úroveň,“ píše ve své monografii o Karlu Rokitanském Hvězdoslav Stefan. „Ze zdejších učitelů ho upoutal jedině o sedmnáct let starší Jan Evangelista Purkyně, který byl jmenován prosektorem anatomického ústavu. Purkyně byl zaměřen ke své fyziologii; přesto v Rokitanském dovedl vzbudit takovou lásku k anatomii, že tento i o prázdninách prováděl srovnávací anatomická studia a rozpitval prý každé zvíře, které se mu dostalo do rukou. Na sklonku svého života si častěji v nadšení připomínal, jak se mu podařilo objevit mohutné kožní svaly ježka, a dokázal přechod od chlupů k ostnům u tohoto zvířete. Zajisté toto mladistvé vědecké zanícení přispělo k jeho pozdější volbě patologické anatomie za životní dráhu.“

Purkyně odešel z Prahy do Vratislavi, kde se stal profesorem fyziologie, a založil první fyziologický ústav v Německu. Ani Rokitanský v Praze nezůstal. Rok po svém učiteli opouští jako chudý student provinciální Prahu, aby svá studia dokončil ve Vídni. Tam získal ve čtyřiadvaceti letech diplom doktora medicíny. Za další dva roky nato se poprvé setkáváme s jeho jménem v pojednání profesora Wagnera, prosektora vídeňské všeobecné nemocnice, který se s uznáním zmiňuje o práci svých spolupracovníků, mezi nimiž jmenuje mladého Rokitanského.

Zpočátku si lékaři všímali jen orgánu, jeho tvaru a uložení, ale když později přicházeli na značné úchylky, vytvořili z nich předmět své pozornosti. Z normální anatomie se stávala anatomie patologická. Lékař, který pozoroval průběh nemoci, se pak v případě, když pacient zemřel, snažil pitvou přesvědčit, zda byl postup jeho léčení správný. Časem se ukázalo, že výhodnější bude specializace lékařů na pitvu. Štrasburská univerzita byla první, která byla vybavena katedrou patologické anatomie. O něco později vznikl ve Vídni patologickoanatomický ústav, v němž se soustředilo ohledávání mrtvol všech lidí, kteří zemřeli v blízké nemocnici.

Titulní strana Příručky všeobecné patologické anatomie

Sotva bychom v dějinách naší vědy našli srovnání s Rokitanského úsilím. Léta údajně pitval čtyři až šest lidí denně. Postupně tak vytvářel svoje celoživotní dílo – třísvazkovou knihu Patologická anatomie. Ta se stala základem této vědy po celá další desetiletí. Od všech dřívějších příruček se lišila tím, že nebudovala soustavu podle požadavků klinických, ale vycházela z hledisek čistě anatomických. Jak obrovský byl Rokitanského pokusný materiál, to si můžeme představit podle toho, že první pitevní protokol po jeho nástupu do místa 1. listopadu 1848 má číslo 4781, a poslední z 31. srpna 1875, kdy se s ústavem rozloučil, nese číslo 64 567. K tomu je třeba připočíst soudní pitvy, kterých bylo za ten čas alespoň dvacet pět tisíc.

Rokitanského ale nezaměstnávala jenom medicína. Brzy se zapojil i do politického života. Jeho radikální smýšlení však bylo tehdejším vládnoucím kruhům proti mysli – i to byl důvod proč jeho portrét nakonec nemohl viset ve slavnostních sálech vídeňské univerzity. Po celý život udržoval spojení s českým prostředím, stal se čestným doktorem pražské univerzity, větší částkou přispěl na stavbu Národního divadla, podpořil dostavbu chrámu svatého Víta.

V posledních letech života trpěl Rokitanský častými záněty průdušek a hrtanu. Nakonec mu již nepomáhala ani internisty doporučovaná lahvička chloroformu, a také elektroléčba selhala. Rokitanský provedl za svého života desetitisíce pitev, jeho však nikdo nepitval. On sám objasnil příčiny smrti desetitisíců, ale skutečná příčina jeho smrti zůstává zastřena tajemstvím...

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová