1065. schůzka: Přetížený klas

23. listopad 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pomník F. X. Svobody v Mníšku pod Brdy
0:00
/
0:00

Takřka v úplné zapomnění upadla hrdinka další výpravy do naší minulosti. Jmenují se po ní sice ulice v Olomouci, Teplicích, Plzni či ve Znojmě – ostatně poblíž posledně jmenovaného města přišla na svět – ale jinak o ní ví jen málokdo. O kom je řeč? O spisovatelce Růženě Svobodové (1868–1920).

Na svět přišla jako Růžena Čápová v Mikulovicích, napůl cesty mezi Znojmem a Jevišovicemi, do rodiny správce premonstrátských statků. Otec se zamiloval do jižní Moravy, rodina přesto přesídlila do Prahy, kam byl otec po povýšení přeložen. Usadili se ve vnitřním dvoře Strahovského kláštera. Rodinným prostředím byl Růženě vštípen odpor k takzvané maloměstské honoraci, otec v ní zároveň probouzel zájem o literaturu. Když jí bylo dvanáct, otec zemřel. Matka k ní zjevně velkou lásku nechovala. Což dcera později zachytila v autobiografické knize V rodné vsi.

Vzdělání získala v klášterní škole a nastoupila na místo vychovatelky. Ve dvaadvaceti letech se provdala za úředníka spořitelny, spisovatele Františka Xavera Svobodu (s budoucím manželem ji seznámil její pozdější milenec František Xaver Šalda). Ani Svobodovo jméno, byť po své smrti spočinul na vyšehradském Slavíně, už dnešním generacím moc neříká. Ono zapomnění mohlo být částečně způsobeno i tím, že Františka Xavera Svobodu minulý režim jaksi neuznával, ba potíral. Jeho knihy totiž pojednávaly o životě sedláků. Jméno Svoboda najdeme třeba v titulcích k filmu režiséra Martina Friče Poslední muž s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli. Podkladem pro scénář byla Svobodova stejnojmenná veselohra. A nejinak tomu bylo s filmem Roztomilý člověk s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou v hlavních rolích.

Růžena Svobodová se postupně vymanila z matčina vlivu. Otevřela a vedla literární salon, kde se setkávali spisovatelé, básníci a dramatici, vedle Šaldy třeba bratři Mrštíkové. Básník Josef Svatopluk Machar jí velmi nadšenými slovy věnoval svůj cestopis o Římě. Manželé Svobodovi se ve svém prozaickém díle zaměřovali na problémy rodiny a otázky, týkající se žen. Svoboda zvlášť poukazoval na to, jak „neúctou k ženě upadla všeobecná morálka společnosti a schopnost opravdového citu“.

Růžena Čápová a František Xaver Svoboda před svatbou, léto 1890

A jak psala Růžena Svobodová? „Stříbrná Březina je nevelká vesnice na úpatí hor. Od ní počíná se a táhne se široké, rozevřené údolí ve střídání polí, luk, rybníků a vesnic. Sama vesnice je potopena v zeleni ovocných stromů. Její převážně dřevěné chalupy chudých rolníků stojí obklopeny zahradami...“ Tolik ukázka z novely Přetížený klas, která je příběhem dívky, jež o sobě prohlašuje, že je „nový zločin, na který ještě nenašli zákon“. Probuzený intelekt a duše totiž zbavily ženu pokory vůči muži. Hrdinka odmítá všechny partie, které se jí nabízejí. Posléze vstoupí do kláštera a při ošetřování ošklivě nakažených zemře. Styl Růženy Svobodové je vybroušený jako drahokam – hlavně když líčí přírodmí krásy. V protikladu s tehdy panujícím realismem je její dílo impresionistické.

Za její hlavní práci je považována řada příběhů Černí myslivci, které jsou zasazeny do krajiny Beskyd, kde místního knížete doprovází dvanáct krásných a mladých mužů, kteří však mají příkaz neženit se. Poměrně hodně si užívají života, z čehož vzniká dost zlomených srdcí. Je to devět příběhů ze severomoravských lesů o vášni, která čarovnou mocí spoutává dívky s tajemným černým myslivcem. Vede je z domova na pokraj záhuby, avšak navzdory všemu jim dává prožít štětstí. Láska však v těchto povídkách není hodnotou, která by člověku přinášel štěstí, ale zákonitě končí rozčarováním, zklamáním i tragédií – a vyznívá jako ničivá síla. Dílo bylo zfilmováno krátce po smrti Růženy Svobodové, ještě jako němý film v roce 1921 v režii Václava Binovce.

Spisovatelka Marie Pujmanová napsala: „Růžena Svobodová byla lidský zázrak, bytost kolikerá a neopakovatelná, jaké už nepotkáme na této zemi v podobě ani přibližné. Její schopnost poznávat a zmocňovat se nového člověka a nové krajiny, její neotřelá nervnost vnímání, dravá i jemná zároveň, její jemné myšlení a názorné slovo, na místo pojmů myslila v obrazech a obrazy jí vyletovaly za řeči z úst se spontánností, jaké jste u nikoho nepoznali.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související