1064. schůzka: Jak končí hrdinové

16. listopad 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Telegram o udělení milosti politickým vězňům na Borech ze dne 3. listopadu 1895. Seznam omilostněných začíná jménem Aloise Rašína. Ten později udělal největší kariéru ze všech přátel sdružených v pokrokovém hnutí

„Přiloženě přijmi, ty pse v rakouských službách, něco na památku, bys věděl, že nás nic neodstraší. Dej si pozor, ať několik takových holomků rakouských nepadne nám za oběť. Pomsta je sladká! Frantovi provaz, Rakousku zmar!“

Tento dopis přišel roku 1894 na adresu pražského policejního ředitele. V době soudu s takzvaným spolkem Omladinou (TR 45/2015), což nebyl ve skutečnosti žádný spolek, nýbrž jen vykonstruovaný proces, umocněný vyhlášením výjimečného stavu, se podobné pošty objevilo v ulicích Prahy víc.

Jedné tmavé noci byly na Malostranském náměstí rozhozeny početné letáky. „Pryč s monarchií! Drťme nepřátele Slovanstva! Českému lidu český stát! Smrt zrádcům!“ Na náměstí Jungmannově našla policie dokonce letáky s tímto zněním: „Dolů s císařem! S vládou dolů! Na zdar Omladině a jejich pokroku!“ Rudé a modré letáky s velezrádným obsahem se objevovaly znovu a znovu. Policii se autory objevit nepodařilo. V nejlepším případě se jí podařilo zadržet žebravého flašinetáře, který na svém kolovrátku hrál píseň Rudý prapor, nebo středoškolského studenta, který si ji zpíval. Skuteční pachatelé unikali.

„Dne 14. února 1894 se na Karlově náměstí, ve Vodičkově a Spálené ulici tísnily davy lidí,“ praví se v knize Jiřího Pernese Spiklenci proti Jeho Veličenstvu. „Toho dnes měly být čteny v soudní síni c. k. zemského soudu rozsudky.“ Obžalovaných v procesu s Omladinou bylo 76, odsouzeno jich bylo 68. Úhrnem dostali 96 let, 2 měsíce a 28 dní, přičemž jen nepatrná část rozsudků zněla na vězení – takřka všechny naopak zněly na těžký žalář.

Policejní fotografie některých Omladinářů vězněných v Plzni

Po vynesení rozsudku na tom nebyli všichni stejně. Část z nich rakouská justice chápala jako vězně politické, část jako obyčejné vězně kriminální. S politickými vězni se zacházelo mnohem lépe. Soud také rozhodl o jejich umístění v nově postavené věznici Bory u Plzně, zatímco ti ostatní putovali na neblaze proslulý Pankrác. „Až na Pankrác povandrujem, smutně sobě zanotujem. Sbohem, Praho, adié, snad nás to nezabije. Až z Pankráce povandrujem, vesele si zanotujem: Na zdar! Praho, jak se máš, zdalipak nás ještě znáš?“ Tuhle veršovánku si zaznamenal jeden z odsouzených Antonín Pravoslav Veselý.

Jiný odsouzený, Jan Ziegloser (ten dostal největší paletu – osm roků těžkého žaláře) líčí na motáku, který se mu podařilo propašovat ven, přivítání na Pankráci takto: „Na Pankrác jeli jsme jsouce dva a dva k sobě spoutáni řetězy. Zde nás uvítal správce s deseti dozorci. Přál bych vám slyšeti, jakou uvítací řeč k nám měl. Jednoduše prohlásil: ‚Takoví kluci, kteří nechtěli poslouchati zákony, takoví usmrkanci chtěli spasit český národ.‘ Vyléval si na nás zlost, jak jen mohl.“

První expozicí na Borech byla „Cela aloise rašína a omladiny“, slavnostně otevřená 11. února 1934

Pobyt na Borech nespíš musel většinou odsouzených pokrokářů příjemně překvapit. Političtí vězni byli sice v samovazbě, ale mělo to zase tu výhodu, že se jim trest zkracoval o třetinu. Někteří – kupříkladu básník Stanislav Kostka Neumann (14 měsíců) si vězení doslova pochvaloval: „Samovazba byla mi vítána. Zařídil jsem se tedy co nejpohodlněji pro bezstarostný rok života, věnovaný literatuře, meditaci a poezii.“ Nebylo nad to být politickým vězněm za Rakouska-Uherska.

A jak hrdinové z případu Omladina skončili? Až na několik výjimek byli propuštěni na amnestii v roce 1895. „Největší kariéru zaznamenal ze všech přátel, sdružených v pokrokovém hnutí, Alois Rašín,“ píše Jiří Pernes. „Amnestie v roce 1895 mu vrátila nejenom svobodu, ale i hodnost doktora práv. V posledních letech před první světovou válkou patřil k nejvýznamnějším mladočeským politikům. Za války se zapojil do ilegální práce, byl v roce 1915 zatčen, jeho majetek propadl konfiskaci. Spolu s ním se ocitl ve vězení i Karel Kramář. Rozsudek pro čtyři obžalované zněl: trest smrti provazem. Vláda ale rozhodla o odkladu popravy a nakonec, po nástupu nového císaře Karla na trůn, byl Rašínovi trest smrti změněn na desetiletý žalář. Ostatním třem se dělo podobně. V roce 1917 však už byli na svobodě. V noci z 27. na 28. října Alois Rašín píše první základní zákon nového československého státu. V tomtéž státě se stává prvním ministrem financí. Když 5. ledna 1923 vycházel ze svého domu v Žitné ulici a sedal do automobilu, který jej měl odvézt do budovy ministerstva, vystřelil na něj Josef Šoupal z revolveru. Dr. Rašín bojoval o život víc než měsíc. Ten souboj ale nakonec prohrál.“

Takto chodívali Omladináři na vycházkovém dvoře na Borech. V rozestupech a bez řečí
autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související