1040. schůzka: Hromadný start aktivit sportovních v zemích Koruny české

Což sice dnes pro sport zdaleka jako celek neplatí, ale v době, do níž se hodláme dnes ponořit, to byla pravda. „Ten, kdo dnes pochopiti nechce, že může existovati národa vzdělaného bez vývinu sportovního, ten dobrovolně bední mozek svůj,“ napsal v roce 1895 časopis Sportovní obzor. Některé sportovní disciplíny však nebyly vynalezeny až v předminulém století. Byly tu a existovaly už (tedy některé z nich) v době antické. Kupříkladu – technika boje mečem nebo jinou sečnou zbraní proti jednomu, popřípadě i více protivníkům, kteří rovněž svírají ve svých rukách meč (nebo jinou zbraň) při pěším či jízdním souboji. Všichni zajisté správně stanovili název tohoto sportu: šerm. Je to úpolová sportovní disciplína. Což je pěkný termín, teď jenom, co si pod ním představit. Úpolový sport je zápolení, při němž soupeři překonávají živou sílu protivníka sečnými nebo bodnými zbraněmi. Což se po staletí pilně cvičilo především v armádách. Ve sportovním šermu se bojuje fleretem, kordem (což jsou zbraně bodné), a také šavlí (to je sečná i bodná zbraň). V současnosti ve všech disciplínách startují muži i ženy.

Ale vraťme se do 19. století. Tehdy se v Praze vyučoval šerm v královské české zemské stavovské šermírně. V roce 1862 byla založena Tělocvičná jednota pražská (což byl později, jak už víme, Sokol pražský), v jejíchž stanovách bylo uvedeno, že „účelem jednoty jest, aby se pěstoval tělocvik společným cvičením, výlety, zpěvem a (a… to je důležité) a šermováním.“ První starosta Sokola Jindřich Fügner byl nadšeným přítelem šermu, stejně jako náčelník pražské jednoty dr. Miroslav Tyrš. Ten vydal i Šermířské názvosloví německo–české a česko–francouzské, a ve svém stěžejním díle Základové tělocviku věnoval šermu několik kapitol. V roce šedesátém sedmém byl založen Šermířský klub tělocvičný na Malé Straně, který za krátkou dobu splynul s malostranským Sokolem. V letech osmdesátých (jsme stále v předminulém století) přesídlila zemská šermírna ze Železné ulice do prostorných místností v Colloredo–Mannsfeldském paláci v Karlově ulici na Starém Městě pražském. Obliba šermu narůstala a netrvalo dlouho a došlo k prvnímu vystoupení českých šermířů, které uvítal Jan Neruda v Národních listech (psal se rok 1886): „Konečně zřízen (nebo alespoň zřizuje se) český šermířský klub! Čeští šermíři chystají první svůj veřejný turnaj k blížícím se svátkům. Navštívíme jej, aby nám pookřálo srdce, abychom poslechli zase jednou, jak řinčí české meče.“

Kdy a jak jsme získali na olympiádě první bronzovou… první stříbrnou… a první zlatou medaili? V tomto úsilí je kus života diskaře Františka Jandy–Suka (o něm jsme si už povídali a psali), gymnasty Bedřicha Šupšíka (na toho se dostane, až přijde příhodný čas), a šermíře Viléma Goppolda z Lobsdorfu. Hry čtvrté olympiády ve White City v západní části Londýna byly s velkou pompou zahájeny 13. července 1908. Ceremonie velkolepá… osobně účastni byli švédský a řecký král i s oběma královnami, jakož i princové a princezny z různých zemí. Průvod patnácti set závodníků, pochodujících pod devatenácti prapory, uskutečnil vůbec poprvé jedno z přání zakladatele novodobých olympiád: „Téměř všichni – až na Američany – ochotně oblékli své sportovní úbory a poskytli tak divákům tím rozmanitější podívanou,“ zapsal si do svých Pamětí Pierre de Coubertin. Hlavní stadion byl železobetonový a pojal 70 000 diváků. Kolem atletické dráhy se vinul velodrom a uprostřed travnaté plochy byl vyhlouben plavecký bazén. Z nádrže, vroubené otesanými kameny, se mechanicky vynořovala kovová konstrukce pro skoky a zase se skládala ke dnu, aby nebránila pohledu na atletické závody.

„Šermířské soutěže se konaly v těsné blízkosti stadionu pod obrovskými vyzdobenými stany, na svou dobu technicky dokonale vybavenými," píše ve své knize Sport v Království českém její autor, sportovní publicista Václav Pacina. "Za Čechy zvedl svou šavli do boje i Vilém Goppold z Lobsdorfu." Kdopak byl tenhle český sportsman se šlechtickým, německy znějícím jménem a přídomkem? Tak tedy Goppold ve skutečnosti žádným aristokratem nebyl. To nás jenom mate to jeho vznešené a dlouhé jméno. V jeho době byly v módě úřednické a vojenské predikáty „von“. Vilémovi v žilách ale žádná modrá krev nekolovala. (Což o to. Ta nekoluje v krevním oběhu žádného aristokrata. Všichni hrabata, baroni, knížata, ba i panovníci ji mají červenou. Akorát se liší áčkem, béčkem, ábé, nulkou, no, ještě leda tak Rh faktorem.) Když přišel ten správný čas, oženil se Vilém Goppold s jistou paní Strohschneiderovou. Ta měla obchod s galanterií, takový menší krámek v pražské Rytířské ulici. Jen malá poznámka na okraj: byla příbuzná s českým běžcem stejného jména, který běhával za Spartu na trati půl anglické míle, později byl plukovníkem u hulánů a nakonec dělal handicapéra na závodišti v Chuchli. Vraťte se ale ke Gopoldovi. Jeho zaměstnání? Úředník. Taková skromná, spořádaná rodinka, žijící bez velkých snů. Ale… nějaký sen tam přece jenom žil… Vilém toužil být fechmistrem. Což je termín původu německého, česky: mistr šermíř.

Nastoupil do šermírny nadporučíka Riegla. Učinil dojem na první pohled – tedy svým zjevem: byl to neobyčejně vysoký a útlý mladík (měřil 180 centimetrů). Dochovala se nám fotografie – je na ní mušketýr s nakrouceným knírem a bradkou, pronikavých očí, elegantně oděný a se zbraní v ruce. A o tu zbraň nám jde. Jeho láska k šermu, spojená s houževnatou vůlí, překonávala všechny počáteční obtíže. Už roku 1895 soutěžil na velikém mezinárodním turnaji v Praze, jehož se zúčastnilo na třicet italských borců. Za své výkony získal dvě stříbrné medaile - za fleret a šavli. „Uspět proti Italům bylo v té době cosi nevídaného,“ konstatuje Marek Waic v publikaci Čeští olympionici: „Italská šermířská škola, plná živosti a jemných nuancí, v té době vítězně táhla Evropou. Goppold byl sice jejím velkým obdivovatelem a vyznavačem, přesto jeho dvě druhá místa překvapila. Stejně jako následující rok jeho vítězství na mezinárodních turnajích v Budapešti, Berlíně a Vídni.“ Překvapila jeho… a překvapila i okolí. Stal se z něj náš nejlepší šavlista. Vynikl nejenom ve „fechtování“ (jak se tomuto sportu tehdy pořád říkalo), ale byl i jazykově nadprůměrně vybaven: kromě češtiny ovládal dokonale němčinu, francouzštinu a italštinu. Vždycky se ale vydával za Čecha. Ty jazykové znalosti se mu náramně hodily, protože kupříkladu jeho učitelem šermu byl proslulý Ital Orazio Santelli, který měl v Praze v Mikulandské ulici svou vlastní školu. Kromě toho chodil do šermírny Riegelu, pak přestoupil do Českého šermířského klubu. Vzápětí se stal jeho duší, šermířskou hvězdou, trenérem i hlavním organizátorem a zůstal mu věrný i po skončení své závodnické kariéry. Tato jeho angažmá mu však nestačila, navštěvoval i německý Herrenfechtklub, a bral i hodiny u majora Dvořáka, vojenského fechtmistra.

Dle toho všeho se zdá, že to musel být zřejmě od samého začátku náramný šermířský talent. Leč nikoli. V úplných začátcích byl značně nešikovný, nemotorný – ovšem nechyběla mu píle. Velká píle. V jehoé případě platilo, že píle nahrazovala původní nedostatek talentu. Prostě se vypracoval. A zůstával stále čilý i dlouho potom, co se tak slavně vrátil z Londýna. Ze čtvrté olympiády. Ještě předtím (a taky poté) se stal třikrát mistrem Čech v šermu šavlí. Na tomto šampionátu byl v šavli druhý, dvakrát skončil druhý ve fleretu. A podařilo se mu zvítězit na několika důležitých turnajích s mezinárodní účastí.

„Psal se rok 1908,“ vracíme se opět k Marku Waicovi a jeho knize Naši olympionici. „V Londýně se měly na přelomu července a srpna konat čtvrté novodobé olympijské hry. Tuto olympiádu měl původně hostit Řím, ale Italové se jejich organizace v roce 1906 vzdali. Proto byly na poslední chvíli přiděleny Londýnu, který ve velice krátkém čase zajistil výstavbu všech potřebných sportovišť. Více než dva tisíce sportovců soutěžilo ve dvaceti třech sportovních odvětvích. Hry byly tehdy rozděleny na letní a zimní část. Do programu byla zařazena řada sportů, které z něho vzápětí vypadly – jako například lacrosse, závody motorových lodí či rackets (co byla obdoba současného squashe). Poprvé se tehdy soutěžilo v krasobruslení (tedy v zimní části olympiády). Čechy v Londýně reprezentoval dvacet jeden sportovec – v disciplínách atletika, sportovní gymnastika, tenis, zápas – a šerm.“

V prvním slavnostním průvodu v historii novodobých olympiád šli i naši sportovci, poprvé jako samostatná delegace, za cedulí Bohemia a pod bíločervenou vlajkou. „Nechtěli jsme se hlásit ke starému mocnářství, byla to národní manifestace,“ napsal ve svých vzpomínkách účastník těchto olympijských her a pozdější předseda Československého šermířského svazu profesor Josef Gruss. „Zúčastnil se i Vilém Goppold z Lobsdorfu, který své suverénní postavení potvrdil v kvalifikaci. Čtrnáctkrát v ní zvítězilo a neutrpěl ani jedinou porážku. Na olympiádě v Londýně startoval ve čtyřech disciplínách: v kordu jednotlivců a v kordu družstev (tady byl vyřazen ve čtvrtfinále), zato v šavli družstev jako kapitán přivedl své spolubojovníky bratry Otakara a Vlastimila Ladovy, Bedřicha Schejbala, Jaroslava Šourka–Tučka a Viléma Tvrzského k bronzové medaili za týmy Maďarska a Itálie.“ Byl to tehdy doslova heroický výkon, který Goppold předvedl v souboji s převahou maďarských šermířů v šestičlenném finále v šermu šavlí jednotlivců. Jako jediný dovedl prorazit jejich hegemonii. Vybojoval pro Čechy druhou bronzovou medaili.

Svou světovou výkonnost potvrdil i v červenci 1911 na ceněném mezinárodním turnaji v belgickém Oostende. V soutěži šavlistů tam zvítězil. V červenci roku 1912 se Vilém Goppold zúčastnil pátých letních olympijských her ve Stockholmu – jako nejstarší ze třinácti českých účastníků. Byla mu čtyřicet tři léta. I na tyto hry se suverénně kvalifikoval s šestnácti vítězstvími, bez porážky. Během olympiády, kterých se účastnili i jeho dva synové Karel a Vilém (také výborní šermíři), však už na medailové příčky nedosáhl. V šavli jednotlivců neprošel kvalifikací, družstvo kordistů však přivedl do semifinále a družstvu šavlistů výrazně pomohl ke čtvrtému místu. V archivu našich šermířů se dochovala obsáhlá Goppoldova zpráva ze stockholmské olympiády, v níž si kromě jiného stěžuje na nepřízeň rozhodčích, kteří české družstvo připravili o medailové pozice. Soudí, že kdyby výprava měla s sebou svého rozhodčího, mohlo být její postavení na hrách výhodnější. Jak vidno, nespokojenost s výkony rozhodčích není nic nového. Goppoldova bronzová olympijská medaile je vůbec nejstarší, která se nachází ve sbírkách Národního muzea v Praze. Má tvar kruhu, je oboustranná, zhotovená ze žlutého kovu s reliéfní výzdobou i textem. Na aversu najdeme uprostřed postavu nahého muže mezi dvěma polonahými ženami, které nad ním drží vavřínový věnec. Sedí na podstavcích s textem, před kterými je opřeno sportovní náčiní. Na reversu je vyobrazen svatý Jiří na koni s drakem. Vlevo se vyskytuje Múza.

Vilém Goppold zůstává dodnes jediným českým šermířským medailistou. Tu medaili vybojoval v devětatřiceti letech. Jeho synům, o nichž tu padla zmínka, že rovněž šermovali… těm už se tolik nedařilo. V šermu nijak nevynikli. A i jinak se tátovi moc nepovedli. Syn Vilém sice vystudoval práva a stal se advokátem. Německým advokátem. Vzal si za ženu Němku a za protektorátu „se dal k Němcům“ (tak se tomu říkalo.) Sice podle svědectví několika současníků pomohl několika českým lidem, v jejich prospěch dovedl na patřičných místech „zatlačit“, ale jeho otec mu to nikdy neodpustil. „Ty se opovažuješ ke mně lézt?“ řekl mu a vyhodil ho. Po válce se Vilém Goppold junior ocitl mezi odsunutými. Goppold měl ještě jednoho syna. Karla. Ten svůj život skončil sebevraždou. Smutný osud. Ani závěr života jejich rodičů život nebyl nejradostnější. Na stará kolena žil se ženou v Masarykových domovech v Krči. Tedy v domovech pro lidi bez domova. Tady také umírá Vilém Goppold uprostřed června roku 1943, zchudlý a zapomenutý.