1033. schůzka – Legrace po anglicku = sport

V tichém srozumění, aby byl k dispozici vůbec nějaký počátek, považujeme na výchozí bod rozvoje sportu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku letopočet 1862. Co se tehdy odehrálo? Byla založena Tělocvičná jednota pražská (příští Sokol), u jejíž kolébky stáli dva čestní a charismatičtí muži, Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner. Pokud ale naše kukátko, namířené do historie, poněkud zaostříme, tak nám vyvstanou jisté pochybnosti i námitky. Tak si vezměme hned tu první: Fakticky se (tak či onak) u nás sportovalo už dřív. Nevadí, že jenom málo. Kupříkladu taková aristokracie. Ta si vždycky žila vždycky po svém. (To si víceméně žije dodnes, i když u nás už skoro sto let šlechtické tituly neplatí.) Se sportem začala aristokracie o celé věky dřív než ostatní vrstvy společnosti. A taky se rádi sázeli, šlechtici. Pro výhru a zábavu, čili pro legraci, anglicky pro sport – nechali běhat, boxovat či zápasit svoje sluhy, posly, poddané. Kdo chce, tak si může myslet, že se lehká i těžká atletika zrodily už v 17. století.

Šerm, ten je ještě dřívějšího data, vlastně je to jeden z vůbec nejstarších sportů, pěstovaných od antiky přes rytířský středověk až po současnost. Vždy měl prvořadý obranný význam, což není třeba zvlášť zdůrazňovat. (Pozbyl ho až v době kalašnikovů.) Dochovala se fotografie, na níž dva studenti nacvičují speciální disciplínu, šerm dýkami. Zatímco v antice bojovali sportsmani nazí, tito šermíři jsou nastrojeni jak do tanečních. Jednou z posledních věcí, které se v časech ranních červánků sportu řešily, bylo vhodné odění. Je nám to sice k smíchu, ale trenýrky s nátělníkem urážely široké okolí ještě v roce 1900.

Ale ještě bychom se měli projet. Když projet, tak samozřejmě na koni. Neboť součástí životního stylu aristokracie i oficírských špiček byla odedávna jízda na koni. Kolem roku 1830 se u nás uchytila zábava anglických lordů – štvanice na vysokou a černou zvěř s podporou cvičených smeček psů, takzvané parforsní hony. Tyto happeningy jako první provozovali u nás hrabě Kinský v Chlumci nad Cidlinou a kníže Lichtenštejn v Pardubicích. Ten obohatil honební radovánky o překážkové dostihy – z nich se vyvinula tradice Velké pardubické steeplechase, jejíž první ročník se konal 30. října roku 1874.

Ale nejenom v takzvané lepší společnosti, ale i na soukromých školách či v privátních cvičných a léčebných ústavech (třeba u Steffanyho nebo Malypetra) se programově pěstovala fyzická zdatnost. A máme tu námitku druhou: Tyrš nikdy výraz „sport" neužíval, a pokud ano, mělo to slovo v jeho ústech takřka hanlivý význam. Sport byl u něj spojen s vypjatým individualismem, sázkami, narcistní touhou být první, vítězit. Tyrš mluvil zásadně o tělocviku, případně o tělovýchově. A třetí námitka? Je taková naivní. (Ostatně naivita provází skoro celé naše dějiny.) Nejen blahobytní šlechtici a mládenci ze zámožných rodin, nýbrž i obyčejní lidé určité typy sportovních činností dlouho před založením Sokola provozovali také – v zimě sáňkovali či bruslili, v létě se chodili koupat. Shrnuto: náš letopočet 1862 je spíš jen takovou orientační značkou, abychom se na cestě za sportem neztratili.

Jelikož se v našem zeměpisném pásmu vyskytuje i zima, mohli bychom – a měli bychom – si všimnout i zimních legrací neboli sportů. Jisté zmínky tu před chvilkou padly. Ano, tak kupříkladu se u nás hojně bruslilo. Bruslení, zatím spontánní, neorganizované, se stalo na sklonku 19. století skoro českým národním sportem. (Možná, že už tam někde lze hledat pozdější naše úspěchy v krasobruslení, ledním hokeji a nejnověji v rychlobruslení.) Bruslilo se jak ve městech, tak na venkově. Kde to šlo, tam se polil kus rovného terénu a bylo kluziště. V Praze se kupříkladu bruslilo ve vodních příkopech za hradbami, v malostranských zahradách, na vinohradském rybníčku v parku hraběte Canala. Bruslila i šlechta. Nikoli demokraticky, nýbrž pečlivě oddělena od lidu – na saních se nechávala dovézt k rybníku v Královské oboře. (Řeč je pořád o Praze, i když i za jejími hranicemi byly brusle kupodivu známy.) Když ale zůstaneme v Praze, tak nejvíce se bruslilo na Vltavě, která ještě byla bez přehrad, takže vzorně zamrzala. Bodří Podskaláci se na zimu těšili, měli z ní přivýdělek: zametali a žehlili led, ze sněhu či prken budovali šatny, kluziště označovali fábory, prodávali čaj, pivo, preclíky i párky.

A hlavně půjčovali brusle. (Tehdy si je všichni ještě na boty přidělávali řemínky.) Bruslí bylo mnoho druhů. Nejcennější byly americké halifaxky. Jinak studenti a vůbec kluci jezdili na šnekovkách, dřevákách, šroubovkách, čunderkách, přičemž proslulé šlajfky byly nejžádanější.

Zima už je pryč, je tady jaro a zejména léto, v němž nejvíce lákal pobyt u vody. Eventuálně v ní. Šlo to kdysi všechno pomalu a ztuha. Než se z veřejného koupání a plavání stala oblíbená, masově provozovaná zábava, museli lidé překonat řadu věkovitých zábran. Jako nejsnáze odstranitelné se ukázaly náboženské a etické předsudky o tom, že člověk hřeší a způsobuje újmu druhým, když vystavuje veřejně svou nahotu: zejména ženy, o které šlo především, vždyť u mužů se to tak vážně nebralo, tak ty se s problémy vyrovnaly tím, že se zahalily od hlavě až k patě. Koupaly se v nákladně a rafinovaně šitých oblecích, zakrývajících milosrdně jak vnady, tak faldy. Horší (protože účinnější) byly předpojatosti, hlásané některými lékaři. (Od nich bychom to věru nečekali. Není doktor jako doktor. Někteří vystudovali i medicínu.

Oč méně páni lékaři věděli, o to výstražněji zvedali hlas i prst. Což však neplatí jen o doktorech. Oč méně ten… či onen ví… o to výstražněji zvedá prst. Nebo něco jiného. Neblahé zkušenosti s někdejšími morovými či tyfovými epidemiemi, ale i s varujícím šířením syfilidy, byly zakonzervovány do teorií o tom, že infekci lze získat z vody. Takové tvrzení – upřímně řečeno – nemuselo být zcela od věci… Jenomže faktická rizika byla mnohem menší než úzkost, kterou podobná varování vzbuzovala. Úplné nesmysly se tradovaly o veřejných lázních. Ze zjištění, že spermiím se dobře daří v teplé vodě, vznikla lidová pověra o snadné možnosti otěhotnění tím, že se žena ponoří do vody – prostým stykem s ní (tedy s vodou). Starší medicína strašila (a ty výmysly měly mimořádnou setrvačnost) teoriemi o „miasmatech“. Miasma znamená nákazu, infekci, znečištění, poskvrnění. Ta miasmata se kožními póry podle tehdejších názorů mohou dostat do lidského těla a vyvolat v něm nebezpečné choroby. Prostě voda byla poťouchlý nepřítel člověka, takže nebylo snadné se s ní spřátelit. Ono bylo snad nejlíp se jí vůbec vyhnout…

Medicínské poznatky druhé poloviny 19. století i osvěta však krok za krokem krunýř smyšlenek rozbíjely. Rekreační koupání a plavání se u nás začalo ujímat od počátku 19. věku. V Praze byla roku 1809 otevřena vůbec nejstarší plovárna v celé habsburské říši – a to vojenská, určená pro důstojníky pražské posádky, později sloužící i k vojenskému výcviku plavání. Postavena byla na několika ukotvených lodích na levém břehu Vltavy. Založil ji milovník koupání, pruský setník Arnošt z Pfuolu (který to později dotáhl až na generála Ernesta). Dočetli jsme se o něm, že začal vyučovat „pravidelným plaveckým tempům poté, co toto umění odkoukal od žab.“

Na plovárně se pokročilejší vojáci–plavci učili plavat „ouško" v plné polní a s puškou nad vodou, také lovili ze dna Vltavy dělostřelecké koule a podobně. Mezi naše první plovárny (a ty vznikaly – kde jinde než v Praze) nutno uvést vojenské brouzdaliště na ostrově Štvanici. Brouzdaliště - echte c. und k. militär Planschbecken. On to byl vlastně takový vykolíkovaný prostor u břehu. Vody tam bylo sotva po kolena. Přesto se vojáci v brouzdališti museli pořád přepočítávat. Leč někdy se nedopočítali. Tedy nikoli na onom brouzdališti, ale na staré Vojenské plovárně. Tam se při potápění za dělovými koulemi na dno Vltavy utopil kníže Benjamin Rohan, potomek dávných bretaňských vládců, velký bonviván, bratr pána na Sychrově. Po určitou dobu byla Vojenská plovárna přístupná i civilistům, ale… nedělalo to prý dobrotu. A tak – když ji roku 1824 vzala velká voda a odnesla ji až kamsi k Roztokám – tak byla v nedalekém sousedství – asi sto metrů po proudu, pod Letnou, založena nejproslulejší pražská plovárna (v pořadí druhá), zvaná Občanská. Jejím návštěvníkům se říkalo „šimšuláci" (šlo o zkomoleninu německého výrazu „die Schwimschule,“ tedy Plavecká škola). Její zděná část z roku 1840 se dochovala dodnes, zatímco dřevěnou, v podstatě bazén v řece, sebrala povodeň několikrát za sebou.

Po vojenské a občanské plovárně se jich později vyrojilo ještě několik: na Žofíně (ta prý měla – díky většímu proudu – nejčistší vodu v Praze), další vznikla pod Vyšehradem, a ještě se lze zmínit o Mlejnku, o Žlutých lázních a o Císařské louce. Říční lázně pana Titla na Žofíně, to byla specialita. Na voru stála řada budek s klecemi spuštěnými do vody. Kdo se mínil vykoupat, zaplatil si kabinu, kde se odstrojil, vlezl do vodní klece a rekreoval se o samotě a v polotmě podoben brambůrku ve fritéze. (Pěkná představa.) Cena této „koupele říční“ (jak se proceduře říkalo) se pohybovala dle požádaného pohodlí nejméně 6 krejcarů, nejvíce 20 krejcarů. Takřka v sousedství fungovala také teplá lázeň, sestávající z několika van, buď z mědi nebo z polévané kameniny, „v nichž tři osoby koupati se mohly. Vody studené neb teplé mohl si každý dle libosti připouštěti. Koupel v měděné vaně stála 28 krejcarů, v kameninové krejcarů 16.“

A ještě malá pikantnost. Na nejstarší podolské plovárně (než byl vykopán tunel pod Vyšehradskou skálou) vznikla první pláž s navezeným pískem. Cože na tom, bylo pikantního? Inu, vydávali se tam koupat nudisté. Shromažďovali se zde odvážní měšťanosté a nestydatá mládež. Když projížděl kolem parník, skoro všichni se zvedli a běželi s hlučným pokřikem vystrkovat na pasažéry nahé zadky, za což sklízeli nadávky. Někdy i potlesk. Což si dokáže každý z nás živě představit. Ale co když si chtěl zájemce zaplavat tak nějak slušně? Tedy v plavkách. Tak to ne, plavky neexistovaly. Ve vodě se ale plavci už koupali. Leč nikoli v plavkách, nýbrž v koupacím či koupelném obleku. Kolem roku 1870 to bylo prakticky kompletní oblečení (myslí se pro dámy): ty chodily do vody v šatech a šněrovačkách, přičemž dolní lem sukní zatěžovaly olůvky, aby je voda nenadnášela. Koupací dámský úbor z doby kolem roku 1890 už odhaluje nohy od kolen (byť v punčochách, samozřejmě); jednodílné plavky (kalhotkového střihu) začaly ženy oblékat až po 1. světové válce.

Když se ale ještě vrátíme k plavkám, chci říci ke koupacímu obleku našich prababiček, tak se neubráníme shovívavému úsměvu. Prudérie a stud vládly tenkrát světem. Až do sklonku 19. století se nahota – a to dokonce i při koupání doma – považovala za cosi nepatřičného, ba téměř prostopášného. Součástí výbavy dívky z dobré rodiny bývala domácí koupací košile. V tomto textilu se ženy myly či koupaly i v úplném soukromí, ve vlastní koupelně. Dokonce se přes košili mydlily. Když se žena převlékala a ocitla se na pár vteřin nahá, zavřela oči a pokřižovala se. Mnohé ženy dospěly, aniž kdy spatřily vlastní pupík.

Ve srovnání s jinými vznikajícími sporty – třeba s veslařením nebo cyklistikou – zůstávalo plavání dlouho ve své rekreační podobě. Jeho soutěživá, závodní forma po léta připomínala trochu neduživé robátko. První plavecké závody se u nás konaly roku 1845 při příjezdu prvního parního vlaku z Olomouce do Prahy. Závody v těchto dobách se pořádaly v rámci lidových slavností a měly převážně exhibiční charakter. První skutečný závod u nás se konal v Praze, v srpnu roku 1895, a to na trati mezi Žofínem a Střeleckým ostrovem. (Mezi jeho nadšené organizátory patřil i spisovatel Ignát Hermann.) Ne že by si taky zaplaval, on spíš jenom organizoval. Následující roku bylo uspořádáno první mistrovství zemí Koruny české. Na mistrovství se plavala hlavní disciplína 2000 metrů volný způsob. Teprve později byl pořad rozšířen o závod na 500 metrů volný způsob o Stříbrný věnec města Prahy. To, že hlavní soutěží byla distanční disciplína, bylo odrazem tehdejších pokusů o přeplavání mořských úžin.

Až do roku 1910 se sportovní plavání u nás pěstovalo v jediném klubu, v AC Praha. Teprve od tohoto data se začalo postupně plavat i v dalších oddílech – ve Spartě, v SK Podolí a v Českém veslařském klubu v Brně na Svratce. V těchto dobách se plavání pěstovalo hlavně ve veslařských klubech. Plavecké ústředí vzniklo až těsně před válkou pod střechou České amatérské atletické unie. Ta byla v té době vrcholovým ústředím nejenom pro lehkou a těžkou atletiku, ale pro všechny sportovní disciplíny tehdy provozované. Byla to zkrátka taková doba suché… i mokré atletiky.