1034. schůzka: Sportsmani? Šutrama do nich!

Vyjedeme si spolu s našimi prvními cyklisty po hrbolatých a prašných silných cestách (jak se tehdy říkalo silnicím) na bicyklech neboli velocipédech, jimž se říkalo též kostitřasy. Právě tyto hrdiny na jejich vysokánských, těžkých, neohrabaných jízdních kolech provázela kritika a nadávky. Často se za nimi v prachu silnice neslo: „Sportsmani? Šutrama do nich!“ Anebo ještě něco horšího.

Omladina v chudých dělnických čtvrtích větších měst házela po extravagantně oblečených jezdcích s gustem kameny. V Praze to kupříkladu činili s velkou oblibou v Košířích. Občas je nějaký vozka, kterému splašili koně, spráskal bičem. A pifku měli na velocipedisty (vlastně první sportovce) i sokolové. Tvrdili, že sem importují Čechům cizí móresy penězi zhýčkaných Angličanů. Takhle se vyjadřoval časopis Sokol, vydávaný náčelníkem Tyršem, v článku nazvaném O sportu:

„V novější době nastupuje, hlavně po příkladu Anglie, země to náruživých hráčů, namísto rozumného cvičení těla (tedy tělocviku v našem smyslu) nerozumné jeho cvičení, kteréžto se jedině za tím účelem nese, aby jeden na druhého v závodě vynikl, aby vítěz třeba na úkor vlastního zdraví vysazenou sázku nebo cenu shrábnul. Tedy marnivost na jedné, chtivost peněz na druhé straně. Ano, toto jest sport!“ Pěkně to nandal Miroslav sportu a sportovcům. A to ještě není všechno, nač přišel: „Při sportu odpadá ovšem všestranné cvičení těla, jak se v našich v tělocvičnách děje. Angličanovi je sport jen divadlem.“ Anebo legrací, jak lze z jazyka anglického výraz sport též (jak už víme) přeložit. „Rozvraty se musejí dít mezi sportsmany, kteří si vytkli za účel jeden na druhým vyniknout. Sport vyžaduje mnoho času a peněz a stává se tak zvláštností bohaté třídy.“ Inu… musíme připustit, že autor měl někdy v lecčems pravdu, ne že ne.

Podobně jako dr. Miroslav Tyrš se i další pisatelé pouštěli v novinách a časopisech v 80. letech 19. století do sportovců, najmě, zvláště a zejména do průkopníků cyklistiky či tenisu. Ono se po pravdě nedalo přehlédnout, že oba sporty si mohli dopřávat jen nadšenci opravdu zámožní. Tak kupříkladu kvalitní dovezený bicykl přišel na 500 zlatých. Což bylo dost… To bylo víc než hodně. 500 zlatých představovalo víc než celoroční plat dejme tomu učitele nebo úředníka. Není tedy divu, když mladí dělníci na ty zazobané a vyparáděné "hejsky" na kolech házeli kameny a hrubě jim spílali. Vždyť se oddávali zábavě, jaká nikomu jinému než příslušníkům zlaté mládeže nebyla (tedy zatím) dostupná.

A tenis? Ten se vší svou obřadnou noblesou i nákladností měl v očích chudých podobný charakter. „Kritici nastupujících sportů, hlasitě se ozývající hlavně ze sokolských řad, měli značnou míru pravdy i v tom, že sportsmanské spolky namísto všestrannosti z podstaty věci preferovaly určitou jednostrannost. Jinak ale v odsudcích zaznívala spíš známá písnička o tom, jak jen to, co je české, je hezké. Sportsmani, pomineme–li jejich individualismus, touhu soutěžit a vyhrávat, byli v českém prostředí vnímáni jako kosmopoliti, co se opičí po cizích vzorech a vnášejí do národního společenství cizorodou, navíc apolitickou notu.“

A tak byl mezi sokolskou tělocvičnou (čili kolektivistickou tělovýchovou), a sportem (který byl většinou individualistický) vykopán hluboký příkop trvalé vzájemné nevraživosti. A pojem „sport“ coby výraz konkurující Sokolu a tělocviku získal odiózní příchuť. Čili – na rozdíl od Anglie – to u nás žádná legrace nebyla. Začalo to být slovo, při němž se měl správný Čech ušklíbnout. Roztržka dospěla k vrcholu, když v roce 1884 (shodou okolností zrovna v roce Tyršovy smrti) byly ustaveny dva první české sportovní svazy. Nejprve Česká ústřední jednota velocipedistů, a za půl roku po ní Česká ústřední jednota veslařská. To jsme ale trochu předběhli čas. Jelikož jsme si pro dnešek vytkli za úkol nastínit, jak se u nás začalo velocipedit, musíme navrátit zpátky do druhé dekády 19. století.

Nuže už někdy v letech 1813 až 1817 (přesnější datování je v odborné literatuře vzácně nejednotné) vynalezl německý lesmistr (a taky baron) Karl von Drais primitivní jezdítko, na které roku 1818 dostal patent: zábavné dvojkolce se začalo říkat podle vynálezce drezína. Šlo o vehikl bez brzd a bez pedálů, ale na rozdíl od ještě starších předloh (například od takzvaných celerifer) už byla drezína řiditelná. Na tomto raném předchůdci bicyklů i koloběžky seděl jezdec vlastně na tyči (arci vypolstrované), a při jízdě se odstrkoval nohama. Hračka, v provozu jen nepatrně rychlejší než byla lidská chůze, měla úspěch, v Anglii a ve Francii se na ní jezdilo v parcích. Tím se ovšem funkce drezíny jaksi vyčerpala. Cyklistika si zkrátka musela ještě půl století počkat na rafinovanější nápad.

Kultovním vozítkem, pěšími hněvivě haněným, zato kastou jezdců do nebe vynášeným, se stal až „kostitřas“. K otcovství takzvaného „vysokého kola“ (což byl patastroj větší než člověk) se přihlásilo (ať už právem nebo neprávem) hned několik konstruktérů. A dokonce i ti oficiálně uznaní, otec a syn Michauxové z Paříže, se přeli, kdo z nich přišel s nosnou ideou, totiž s myšlenkou přidat na osu přední obruče pedály. Rozpohybovat toto monstrum (a taky se na něm vzápětí alespoň nějakou dobu udržet) nebylo jen tak. Aby tu věc dokázal jezdec silou svých svalů pohánět, musel šlapat shora, po svislici. To samo o sobě vedlo k mocnému zvětšení průměru kola přibližně na délku lidské nohy. A byl zde ještě další vstupní předpoklad: zatím chybějícího zpřevodování hnací síly bylo dosaženo extrémním nepoměrem mezi krátkou točivou dráhou pedálů, a dlouhou dráhou, po níž se odvalovala obruč. Na jediné sešlápnutí (to znamená 180 stupňů) kolo popojelo o tři a půl metru. Když nohy jezdce opsaly kruh (tedy 360 stupňů), kostitřas ujel sedm metrů. Ovšem hlava muže na kostitřasu se tím pádem ocitala ve výšce přes tři metry, takže vše – počínaje naskakováním a konče vlastní jízdou – byl fakticky cirkusácký výkon. O to víc ješitné pýchy vznešený pohyb na kostitřasu vyvolával v troufalcích, kteří řízení robustního samohybu ovládli.

Patent byl kostitřasu udělen v roce 1860. Dostal jej Pierre Ernest Michaux, zámečník a kolář. Kostitřasy pak už jezdily na pařížské světové výstavě v roce 1867, kde byly podobnou atrakcí jako žací stroj, telegraf, hydraulický výtah a armovaný beton. Další mezník – rok 1874. Tehdy se konal za účasti osmi odvážlivců první závod mezi Bathem a Londýnem. Průměrná rychlost 16 kilometrů za hodinu. (Jen drobnost na okraj – nejrychlejší časovka v Tour de France se jela v průměrné sedmapadesátikilometrové rychlosti.) S pomalu dvacetiletým zpožděním se objevil kostitřas i u nás. V rozruchu, který vyvolal, se vzápětí zrodila naše cyklistika.

Na pražský Smíchov se roku 1879 přistěhovala rodina anglického presbyteriánského pastora, a s ní i mladý domácí učitel William Crowl. Hosté si pronajali byt v domě továrníka Jana Kohouta, úspěšného podnikatele, který svého času začínal jako kovář a výrobce sekyr, dotáhl to však na průmyslníka, výrobce mlýnských strojů a zařízení. Byl také jedním z akcionářů a spolumajitelů smíchovského pivovaru. V rodině Kohoutů bylo dětí jako smetí, zejména chlapců. A ti se okamžitě spřátelili s elegantním, sportovně založeným Angličanem Crowlem, který si k nám přivezl ze své vlasti stroj, jaký tu dosud nikdo neznal, špičkový celokovový kostitřas značky Excelsior. Protože se na ulici se strojem tak excentrickým ani neodvážil, trénoval Crowl svou krasojízdu na továrním dvoře.

Bratři Kohoutové, zejména dva nejstarší, Franta a Pepa, mohli na lesknoucím se bicyklu oči nechat. A když jim jejich nový přítel William dovolil vyzkoušet si nasedání, a dokonce jízdu, propadli impozantnímu pohledu na svět z výšky kostitřasu docela. I továrníka Kohouta ten zázrak technika zaujal. Parádní vynález! To by se možná přece dalo prodávat! napadlo ho hned. Slyšel už, že v Anglii, Francii i Německu se na vysokých kolech začíná jezdit.

Takže – co teď? Nejspíš poslat do Anglie žádost o patent? Leč nikoli. Jsme přece v Česku. Což znamenalo, že k nadšení všech dětí v rodině Angličanův stroj v Kohoutových dílnách okopírovali a přes zimu vyrobili dva zkušební prototypy. Ty zabavili Franta a Pepa Kohoutovi, zatímco jejich přítel Karel Schulz se slevou koupil od odjíždějícího Crowla jeho skvělý Excelsior. A tak se v roce 1880 zrodila na Smíchově u Prahy malá cyklistická skvadra, která od jara podnikala kostitřasové výlety do Chuchle, na Zbraslav, pak i do táhlého kopce na Cukrák. Takže takhle podomácku, a vlastně pokoutně, se zrodila česká cyklistika…

Ještě v srpnu téhož roku 1880 (jak patrně navrhl otec Kohout) byla uskutečněna první dálková propagační jízda. To už podnikavý pan továrník přemýšlel, zda by se "kohoutovky" nedaly vyrábět sériově. (Věru podnikavý duch!) V bíločervených pruhovaných tričkách se Fanda s Pepou vydali z Prahy do Vídně a za mimořádného zájmu novin i veřejnosti zvládli trasu za dva a půl dne. Neskutečné. Však taky po návratu domů vítali Pražané Kohouty jako národní hrdiny. Čili už žádné „Sportsmani! Šutrama do nich!“ Roku osmdesátého prvního zahájila Kohoutova továrna sériovou výrobu vysokých kol, a v témže roce čtyři bratři Kohoutové zakládají s několika dalšími kamarády (z movitějších rodin, to dá rozum) náš vůbec nejstarší sportovní oddíl – Český klub velocipedistů Smíchov.

A začalo se i závodit. Na dráze ve vídeňském Prátru vyhrává František Kohout mistrovství Rakouska na jednu anglickou míli časem 3 minuty 41 vteřin. Skvělý úspěch. Určitě o něm psaly i české noviny… „Je to první velké vítězství, které dobyl Čech ve sportu vůbec!“ A ještě velice velebil (tedy český tisk) stříbrnou vázu, kterou František získal, a rovněž líčil, „jak byl tento pohár v průvodu našich cyklistů od města k městu všude oslavován.“ Byl to veliký okamžik. Byl by ještě větší, kdyby noviny skromně nezamlčely, že v mistrovském závodu se tenkrát utkali vítěz František, jeho bratr Josef (ten se umístil jako druhý), zatímco dva další, němečtí závodníci, neprozřetelně vzdali. Oni se přece taky mohli umístit na předních místech, kupříkladu na třetím a čtvrtém, že. Každý začátek je těžký. A ten cyklistický byl i úsměvný.

Nejslavnějším cyklistou kostitřasové éry (a nejznámější z početné rodiny Kohoutů) byl nikoli František, ale Josef Kohout, o němž můžeme mluvit (s trochou nadsázky), že to byl Zátopek své doby. Jeho bratři František, Petr a Václav byli také známí závodníci, ale Josef z nich vynikl nejvíc a sklízel hlavní vavříny. Byl mnohonásobným šampionem a držitelem rekordů na jednu míli, na deset kilometrů, proslavil se rovněž sisyfovskou výdrží při vyčerpávajících čtyřiadvacetihodinovkách. Ve svých třiceti letech překonal (patrně světový) rekord na 24 hodiny na dráze, když ujel skoro 540 kilometrů. V Anglii ho označovali za zázrak v jízdě do vrchu. Musel to být muž pevné vůle a tvrdé tréninkové morálky. A taky že byl – běžně najezdil na sezónu přes čtyři tisíce cvičných kilometrů. Roku 1891 vyměnil kostitřas definitivně za „pneumatický rover“ a dobyl na něm několik vítězství, načež zmizel z Čech, odstěhoval se do Oděsy, kde založil továrnu na kola, závodil a studoval jazyky. V pozdějších letech žil v Berlíně, v Dánsku a Švédsku, vrátil se až do nově vzniklého Československa. Dlouhá léta se živil jako učitel jazyků. V Praze žil až do své smrti v roce 1946. V červáncích cyklistiky se proslavilo hodně Čechů, vedle vrchaře Petra Kohouta třeba Antonín Jál, Jan Opava, bratři Vondřichové, nicméně mezi kostitřasovými veterány byl Josef Kohout jednoznačně králem.

V 80. letech předminulého století se kola začala vyrábět průmyslově už nejenom u Kohoutů, ale také ve Slaném, a brzy přibyla i konkurence z Mladé Boleslavě: velocipedy Václava Laurina a Václava Klimenta. Vinohradský klub má před 40 kostitřasů (čili i členů). Seznam dealerů kol v zemi už čítá přes 200 jmen. Nejenom v Čechách, ale i na Moravě a ve Slezsku funguje na 37 českých na 29 německých klubů. Cyklistika je tou dobou velice populární (přes mimořádně vysoké vstupné – od dvou do dvaceti zlatých). Ti, co na vstupenku nemají, jsou vděčni, když se závody konají třeba na Invalidovně – to pak půlka Prahy sedí na ještě nezastavěném Žižkaperku, žižkovském svahu, a kochá se aspoň zdálky.

Jenomže už tu padla zmínka (bylo to v souvislosti s Josefem Kohoutem), že kostitřasům začala pomalu zvonit hrana. Ano, už před rokem 1890 se rodí nová koncepce velocipedu. Modernějšímu typu se říká nejprve anglicky „safety“, poté „bezpečník“, „velociped bezpečný“, až se název ustálil na jménu „rover“. S vůdčí myšlenkou přišel Angličan John Henry Lawson. Ten přemístil pedály z osy vysokého předního kola doprostřed rámu, a řetězovým převodem přenesl energii šlapajícího jezdce na kolo zadní. Prvnímu bezpečnému kolu se říkalo Cangaroo (což je v češtině „klokan“). Firma Kohout nabízela bezpečník v několika velikostech s kuličkovými ložisky na předním i zadním kole. Cena: 220 zlatých. Bezpečníky už tím, že byly nízké, nebudily hrůzu, naopak. Staly se hitem pro nedočkavé ženy. Zvláště když do prodeje přichází i pohodné tricykly (trojkolky).

Ženy však začaly i závodit. Odvážných cyklistek sice zpočátku nebylo moc, ale naše Anna Jonášová patřila k nejlepším v Evropě. Nejvíce se proslavila svými turistickými výkony a dálkovými jízdami. Tak kupříkladu v roce 1897 ujela za jedinou sezónu celkem 11 tisíc kilometrů. Počet typů jízdních kol se prudce rozrostl – na mezinárodním veletrhu v Lipsku v roce 1889 je k vidění neuvěřitelných sedm stovek variací (z toho už jenom kolem stovky kostitřasů). Rovery znamenaly náhlý, až smutně rychlý soumrak vysokých kol. Ti, co jim zůstali věrni na závodní dráze či na silnici (v téže době konečně padlo striktní, už neudržitelné omezení provozu kol na veřejných komunikacích), tak tedy kostitřasoví jezdci tak činili spíše ze stavovské hrdosti a ze sentimentu. Provozně a uživatelsky byly nízké bicykly (počátkem 90. let obohacené u nafukovací pneumatiky) oproti těžkopádným kostitřasům asi takovým luxusem jako švýcarské hodinky oproti přesýpacím.

Vrcholoví cyklisté rychle přešli na „bezpečníky“. Cyklistika se dál rozvíjí výhradně na roverech, stále zdokonalovaných. Na vysokých kolech se přestává závodit, vůbec poslední mistrovství Čech na kostitřasech se konalo v roce 1896. Zkrátka – cyklistika na nízkých kolech ovládla svět. I ten náš, domácí. Přitom na prestižní soutěže amatérů i profesionálů se chodilo s tak vyhladovělým zájmem, jako dnes publikum spěchá na závody Formule 1 nebo na Moto grand prix. Jasně – v době neexistence motorek a automobilů byly přece bicykly jejich pochopitelnou náhražkou. Přesněji: příslibem.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.