1026. schůzka: Můj život, to bylo peklo

Nejenom proto, že je autorem nejznámější české sochy, kolem níž se odehrávaly úhelné okamžiky naší historie, totiž svatého Václava, ale proto, že bez něj si naše výtvarné umění prostě nelze představit. Přesvědčit i pochybovače – to byl Myslbekův program pro rok 1895. Jak to činil vždy za podobných okolností, vložil do úkolu (jak říkával) „všechno sádlo.“ Okysličen novou energií začal pozměňovat podstatné i marginální prvky, ověřovat nápady, jež jako by teď sypal z rukávu. Přistoupil na věcné výtky k nehistoričnosti Václavova plátového brnění a požádal odborníky, aby mu v souladu s vědeckými poznatky pomohli "ušít pro Vaška" věrojatný raně středověký knížecí šat. Místo dosavadního brnění dal jezdci přes ramena splývavý šat s bohatou drapérií. Musel nějak „hnout i s kobylou“: křesťanský panovník míru nemohl přece jet na divokém hřebci! Sochař proto nahradil plnokrevníka pokojnou klisnou, stojící na všech čtyřech. Myslbekova odpovědnost při práci na postavě knížete Václava šla tak daleko, že uprosil vedení kapituly chrámu svatého Víta, aby mu byly – k preciznímu provedení detailů odění – zapůjčeny jako modely vzácné předměty za svatovítského pokladu: totiž brokátový plášť, drátěná košile, meče, přilba, přezky a ostruhy. Sám si uvědomoval, jak lpěním na dokumentární přesnosti práce neustále protahuje, jak neplní termíny, a jak napíná trpělivost zadavatelů. Dílčí úkoly proto musel svěřit spolupracovníkům. Z Myslbekova ateliéru se stala huť, v níž vedle sebe pracoval tým specialistů, vesměs jeho žáků. Jaroslav Krepčík pracoval na Václavově rouchu a jeho výšivkách, Ludvík Herzel měl na starosti drátěnou košili, Bohumil Kafka modeloval třmeny, praporec, ruce, a tak dále, a tak dále.

A v téže době, kdy ustoupil od prvního ztělesnění mladého ztepilého rytíře a začal směřovat k Václavovi coby spíše moudrému světci, bleskl mu hlavou geniální nápad. Zatímco si dosud představoval, že na podstavci pomníku zobrazí i jiné zemské patrony (ovšem jen v poloplastických reliéfech, aby ústřednímu motivu příliš nekonkurovaly), náhle má jasno: učiní pravý opak! Což znamenalo: Pryč s nenápadnou drobnokresbou! Václava nechť obstoupí další samostatné sochy! Nejlépe čtyři. Vznikne tak vlastně skulpturální pyramida, na jejímž vrcholu bude o to působivěji čnít On! Na konci horečnatě uskutečňované proměny byl vlastně úplně jiný pomník, tentokrát přijímaný s všeobecným obdivem. Během jediného roku 1895 rozptýlil Myslbek většinu nedávných pochybností (a o to mu zřejmě šlo). Po dobrozdáních znalců, nyní jednoznačně ladných, se dostavuje fanfára: V lednu 1896, protože není závažnějších kritických připomínek, uzavírá zemský výbor s Mistrem Myslbekem smlouvu na realizaci pomníku (a to včetně souhlasu s jeho návrhem rozpočtu, i když naň zatím nejsou peníze) v celkové výši tří set padesáti tisíc korun. Bylo to vítězství v důležité bitvě. Dlouhou válku – přesněji: křížovou cestu – měl však teprve před sebou.

Jeho trápení pokračuje celá léta. K páté a šesté variantě pomníku, kdy zamýšlená proměna Václava v křesťanského světce úspěšně zrála k viditelné malebnosti a lyričnosti, přibude roku 1899 model sedmý: sochař v něm sahá (alespoň se zdá) už po definitivě. Pak se ale v Myslbekově nitru náhle cosi zlomí a on svůj model se vším temperamentem sobě vlastním rozzlobeně zlikviduje. Zbude jen fotografie. A ještě tenhleten záznam v kalendáři: „Vaška shodil!“ Tvůrce (podle svého vlastního úsudku) už překročil míru. Přehnal to. Z vládce a bojovníka, jakého viděl na začátku, nezbylo nic; vyšel cizím radám přespříliš vstříc; stvořil nakonec figuru přepjatě pokornou, nábožnou, svatou. „Pryč s ní!“ Jak má umělec dospět k souladu vlastního svědomí, vidění, vkusu s očekáváním expertů či publika? Jak se má zavděčit, a zároveň nezpronevěřit sám sobě? Myslbek to přesně neví, nicméně odpověď dál trýznivě hledá.

Všechny postavy pomníku Myslbek vypracoval podle živých modelů, nejdříve v aktu, načež je po konzultacích s odborníky „oblékal“ do historických kostýmů. Od prvotní koncepce, v níž Myslbek mladého Václava obklopil kontrastujícím doprovodem stařecky vyhlížejících světců, brzy upustil. Každá z figur nakonec vznikla jako individuální lidský typ, odlišený i věkem. Poté, co nalezl definitivní podobu Václava (jako modely mu stáli profesionálové z Akademie pánové Hatina a Rak) se roku 1903 (a to až do roku 1907) začal intenzivně zabývat svatou Ludmilou. Vetknul jí velebně vznešené rysy. Není zcela jasné, koho v babičce knížete Václava zpodobnil, ale tradoval se, že sochaři stávala modelem uklízečka z Akademie, podle jiné verze jedna z hraběnek Thunových. Kdo byl živým modelem líbezně mladistvé Anežky, není známo. Zato pro patriarchálně pojatého svatého Prokopa nalezl sochař předlohu snadno: vtiskl mu do tváře, poznamenané životními útrapami, svoje vlastní rysy. (S těmi doprovodnými postavami si sochař ale užil dost ještě za svého života…) Jak už to tu padlo, volil Myslbek zprvu metodu kontrastu. Mladistvého Václava obklopil čtyřmi vlastně stařeckými postavami. Dvěma světci a dvěma světicemi (i když Přemyslovna Anežka byla tehdy pouze blahoslavená). To nebylo šťastné řešení ani historicky, ani umělecky. Začal proto Myslbek Václavovy průvodce postupně odlišovat. Proti původně asketické, v dalších modelech čím dál zaoblenější svaté Ludmile postavil dívčí líbeznost Anežčinu. Předtím však ještě musel svést vnitřní zápas o samu sestavu křesťanských průvodců. Původně zamýšlel ztvárnit i svatého Ivana, kterého mu odborníci pro je málo vznešený, a pouze poustevnický původ a život nakonec rozmluvili. Nejen každá ze soch, čili každý dílčí úkol, ale i každý detail na jednotlivých skulpturách musel být řešen sám o sobě a vždy zase s ohledem na pojetí pomníku jako celku. Proto každého ze čtyř panáků knížecího doprovodu Myslbek několikrát předělával.

Největší problémy si přivodil volbou živého modelu ke svatému Vojtěchovi: jako předlohu zvolil muže, se kterým se před časem sblížil, samotného pražského arcibiskupa, kardinála Františka Schönborna. Tato veřejně známá skutečnost začala po brzké kardinálově smrti budit rozpaky, církevní ani české kruhy to nepovažovaly za vhodné řešení, přičemž delikátní problém neměl snadné východisko, zvláště když Myslbek, stojící za svým právem tvůrčí svobody, nemínil Schönbornovi kvůli malicherným námitkám hlavu uříznout a nahradit ji dle přání nějakou jinou. Právě u svatého Vojtěcha nedospěl k definitivě nikdy. Světec zůstal v detailech nedokončen, dokonce byl oproti původnímu záměru přesunut z popředí dozadu, aby nebil tolik do očí. Nikdo po smrti Myslbekově se neodvážil za Mistra detaily dokončit – i jeho nejlepší žák Jan Štursa nabídku odmítl přesvědčen, že nemá právo znesvětit dílo drahého učitele zásahem do jeho autorství, byť okrajovým.

Předchozí řádky jako by se nás pokoušely přesvědčit, že Myslbek snad po celá desetiletí žil jenom problémy svatováclavského pomníku, ale to není pravda. On byl činorodý na několika frontách. Čím častěji ho sice přepadaly nápory „meniéřštiny“ (jak říkával), které zaháněl koňskými dávkami chininu úporné bolesti hlavy, mrákotné stavy, problémy s udržením rovnováhy, ale přesto dokázal řešit sto plus jeden úkolů současně. Učil na uměleckoprůmyslové škole a poté na Akademii, dělal portréty šlechticům a jiným boháčům (péče o rozrůstající se rodinu nutně vyžadovala, aby si prostě přivydělával). Získal během let pár dalších větších zakázek – na sochu kardinála Schwarzenberga, na Hudbu, na pomníky Riegera, Smetany, Máchy. Karla Hynka Máchy, toho na Petříně. Sochy, která přerostla v symbol mládí, lásky, rozkvetlého jara i života. Mladí obyvatelé našeho hlavního města za ním chodí pravidelně na 1. máje (i když nejenom tehdy). Tvůrce za ni ovšem dostal kvůli svému originálnímu pojetí co proto (což je u nás skoro tradiční ocenění). Dokonce i jinak soudný František Xaver Šalda si přisadil: „Jest to práce příjemná, ale nic více. Problém tragického básnického osudu Máchova nijak typicky nevystihuje.“

Když vešlo ve známost, jak hodlá Myslbek pomník pojmout, ozvala se řada vševědů. Nelíbil se jim příliš svěží zjev postavy. Čekali ztělesnění osudem bitého, nakonec uvláčeného poety. Další se zase obořili na tvůrce kvůli rozporu s tehdy traktovanou podobou Máchy – měl přece tváří připomínat spíše Krista. Tak argumentoval třeba turnovský malíř Jan Prousek, který Myslbekovi zaslal známý obraz Jana Křtitele (dodnes se občas tvrdí, že vousatý Mácha stál jeho autorovi, malíři Maškovi, modelem). Myslbek si model prohlédl, a Prouskovi napsal: „Odpusťte – co na srdci, to na jazyku. Podoba Karla Hynka Máchy s plnovousem je šeredná. Takovou nestvůru souchotináře nemohu přijati za hlavu tvůrce Máje!“ A vnukl mu tvář mladíka, zasněně se sklánějícího k čerstvým květům šeříku, které jako by právě natrhal pro svou lásku. Ze zdánlivého suchara Myslbeka tu v sochařském zpodobnění Máchy promluvil umělec něžného a poetického srdce. Skutečností zůstává, že svému korunnímu dílu, knížeti Václavovi, zasvětil Myslbek (s přestávkami arci) neuvěřitelných třicet pět života. Vypracoval přes padesát různých modelů a bezpočet dílčích trojrozměrných studií. Ideou jezdecké sochy se začal zabývat v roce 1887, za devět let nato získal závaznou objednávku, přičemž se ve smlouvě zavázal pomník dokončit do roku 1901.

V dohodnutém termínu však dokázal po těžkém hledání udělat jen jezdeckou sochu, přičemž v řadě dalších studií i nadále měnil pojetí hlavy knížete. Do nadživotní velikosti, odpovídající reálu, byl patron české země v sádře přiveden a odevzdán k odlití v roce 1904. Firma Bendelmayer a Červenka odevzdala bronzovou skulpturu o výšce pěti metrů šedesáti centimetrů v roce 1908. Současně se od počátku 20. století v těžkostech rodily sochy čtyř světců. Svatá Ludmila byla dokončena roku 1907, blahoslavená Anežka a svatý Prokop roku 1911. Svatého Vojtěcha nedokázal Myslbek pro rozmanité ideové i lidské problémy plně dokončit nikdy. Mechanickým zvětšením ne zcela hotového modelu v životní velikosti (drapérie u pravé nohy zůstala jen načrtnuta) a odlitím do bronzu bylo sochařovo dílo zkompletováno až v roce 1924, dva roky po Myslbekově smrti.

Až do roku 1913 zůstaly veškeré pokroky instalace pomníku skryty před zrakem veřejnosti dřevěnou ohradou. Poté, co byla odstraněna, nastal obecný úžas. Konečně zadostiučinění. Po dlouhé týdny shromažďovali Pražané kolem Myslbekova monumentu v upřímném obdivu a úctě (i když dva světci z doprovodu knížete stále chyběli). Myslbek se v té době opakovaně vracel na Václavské náměstí, aby z velkého odstupu, z jeho dolní části, zadumaně hleděl vzhůru. Postupně dospíval k závěru, že pochybil. Jezdecká socha měla být ještě o něco větší. A kníže na koni (toho si všiml) přece jen sedí maličko toporně. „Nejede.“ (Nesrostl úplně se zvířetem, protože byl na ně posazen až dodatečně.) S tím už ale sochař – snad bohužel – nic nenadělal.O svém způsobu života a stále se horšícím zdravotním stavu píše v roce 1908 Myslbek svému příteli, lékaři profesoru Josefu Thomayerovi:

„Noci se bojím, neb ráno po vyspání bývá mně vždy nejhůře. Probouzím se a na nohy stavím v slabosti a nevolnosti. A nyní se div a na slovo věř: příznaky slabosti a ochablosti mění se ve stav zdravoty. Jdu na procházku a vzdávám Bohu díky, že ještě nechcípnu. V poledne málo obědvám a ve tři čtvrtě na jednu pěšky neb tramvají ubírám se na Letnou do školy. Po korektuře neb školních konferencích pracuji v ateliéru, a tu, zdaří–li se práce, jsem nejšťastnější, zapomínám na nemoci i na všechno ostatní životní soužení. O půl sedmé jedu tramvají domů – do pekel, nevzav za celé odpoledne do úst, ani si nezakouřiv. Přijeda domů, vezmu holky a ubíráme se na procházku do devíti hodin. Potom večeřím, zapiji dva litry plzeňského a jdu v jedenáct nebo dvanáct hodin i později spáti. Před spaním jest mi nejlépe a cítím se nejzdravěji. Příznaky mé choroby jsou: po vyspání slabost, suchost hrtanu a nosu, přitom častá nedoslýchavost. Prudký srdeční tlukot. Kdyby ta meniérština chtěla utéci, zbláznil by se radostí!“

Nebyl to nejjednodušší život, který ho čekal. Zralý věk to s sebou přináší. Tedy obvykle. Poslední léta Myslbekova trápení se odehrávala za zavřenými dveřmi jeho ateliéru. Přibývá charakteristických zápisů v jeho kalendáři, v němž se opakuje jediné slovo: „Miserere!“ To utrpení bylo nespravedlivé ve své míře a všestrannosti. Ale už to bylo utrpení tiché. Rodina mu vymírala. Život si vzala jeho tichá, nenápadná, depresemi vláčená žena Karolina. Za dva roky nato zemřela na tyfus náhle dcera Marie, jeho miláček. A šílená válka (ta první světová) mu vzala dva syny, všestranně kultivovaného malíře Karla a také Zdeňka. Z devíti dětí si jich Bůh povolal šest. To samo Myslbeka opravňovalo, aby si zoufale povzdychl: „Můj život, to bylo peklo!“

Umělcova choroba je stále těžší, přesto dál tvoří, hledá, dře, ale raději uzavřen – pokud možno – do samoty. Už ví, že pro mladé jsou jeho díla spíše archeologickou vykopávkou. Nikoli však pro všechny. Jeho žáci, poučeni životem, zápasem o tvar, výraz a smysl umění, ti jeho ztracení synové nakonec promnou oči a pochopí, že sochařina není (proboha!) jenom svoboda, ale talky kázeň a píle. Mezi prvními se k němu vrací Bohumil Kafka. Napsal svému učiteli k narozeninám: „Rád se připojuji k těm, kteří tajně vysoce si Váš váží a nemají odvahy veřejně to vysloviti, a kteří z vděčnosti za velké životní dílo Vám tisknou ruku.“ „Jak už nebudu moct dělat, bude to má smrt.“ To řekl svým synům Jiřímu a Josefovi, kdy ho navštívili u lůžka.

Poslední týden se z něho nehnul. Čtyřiasedmdesátiletý Myslbek by tolik potřeboval zajít do ateliéru. Má tam nahozeného Komenského. Ale je už tak slabý, že by se na Letnou nedostal. Umírá v pátek ráno 2. června 1922. Den předtím, ve čtvrtek (rozhodně to nebyla šťastná časová shoda) mu akademický senát Univerzity Karlovy potvrdil udělení čestného doktorátu. Už se to nedozvěděl. Ale byl by určitě pyšný, měl tituly rád. Na vizitky si ke jménu nechával vytisknout dva, kterému připadaly nejhonosnější: „Doživotní člen panské sněmovny. C. k. dvorní rada.“ Pohřeb pana „c. k. dvorního rady“ se konal o Svatodušním pondělí. Dějištěm byla Staroměstská radnice.

Tichý průvod, směřující na Můstek, poté k Národnímu divadlu a podél Vltavy na Vyšehrad, sledovaly nepřehledné tisíce Pražanů. Nejvypjatější okamžik nastal na vyšehradském Slavíně, kde slova ujal Myslbekův žák Jan Štursa:

„Vy jste nás naučil pracovat. Vás neučil nikdo. Vaší školou byl Karlův most, vašimi učiteli Braun a Brokoff, jak jste sám říkával. Byl jste přísný, žádal jste od nás mnoho, zejména to, co jsme pochopili teprve po letech. Poctivost a vůli k práci, vytrvalost a tvrdost v boji za umění. Teprve v letech mužných pochopili jsme a docenili to, čemu se mnohdy mládí vzpíralo. Byl jste osudem našeho umění, neboť jste stvořil české sochařství, které před vámi sto let nebylo. Zdvihl jste je z ponížení řemesla k umění, ba učinil jste víc: svým dílem vsadil jste české sochařství do rámce umění světového. Sám, bez opory a tradice, bez příkladu, dosáhl jste cíle, jenž jindy bývá dosažitelný jen úsilím celých generací.“