1025. schůzka: Války kolem knížete míru

Budovou Uměleckoprůmyslové školy, a posléze Akademie se plížila hrůza, byl–li Myslbek přítomen. Kdokoli k němu musel nějakého toho kritického dne vejít, třeba jen vrátný s poštou, předem se třikrát pokřižoval a klíčovou dírkou zkoumal, co ho asi čeká. Načež se po škole tichou poštou bleskově rozšířilo varování: „Dnes ne!“ To byl pokyn vyhnout se jakémukoli kontaktu, odložit byť sebenaléhavější záležitost, nemotat se zbytečně ani na chodbách, za žádnou cenu se nepřiplést pod nohy „Mísovi“. (Tak zněla, jak už víme, dědičná přezdívka páně profesorova.) Jestliže se někdo z nezbytnosti přece jen odhodlal výstrahu nerespektovat, čekala ho ruka s napřaženým prstem či dokonce holí a výmluvně burácivé: „Ven!“ V depresi či chandře bylo tomu malému Napoleonovi jedno, zda vyhodil bohatého zákazníka, kanovníka kapituly svatého Víta, barona či ministra.

Vypravovalo se, že přijela inspekce z Vídně: „Přeji si vidět vaši školu!“ Myslbek před ní zabouchl dveře: „Ale já si nepřeji! Poroučím se!“ Jako učitel byl Myslbek přísný a náročný. Vyžadoval od svých žáků workoholickou horlivost, s níž se do úkolů vrhal sám: „Když chcete být umělci, musíte brzo ráno vstávat a pozdě večer jít domů. Ne ovšem z hospody, nýbrž z dílny!“ Nesnášel povrchnost, lajdáctví, liknavost. Pokud někdy něco ocenil, tak to byla píle. Tedy: zřídkakdy. Ale přece jenom občas prohlásil: „Vidím, že dřete!“ To byl výraz nejvyššího ocenění. Kladl důraz na řemeslnou zručnost – proto se do jeho speciálky dostávali nejsnadněji absolvent sochařské a kamenické průmyslové školy v Hořicích, odkud si přinášeli slušnou technickou průpravu. Byl každým coulem pedant. Odbytý záhyb detailu či pramínku vlasů ho dovedl rozezlít. Když byl v dobrém rozmaru, sám chybu eskamotérsky hbitou pravačkou bleskurychle korigoval; spíše a častěji však začal lamentovat. Na jeho příchod do ateliéru čekali žáci takřka v pozoru, jak na vojenskou kontrolu, s pečlivě vyčištěnými očky, špachtlemi i stolkem. Plintus (což je stojna rozpracované sochy) se musel skvět čistotou, na podlaze nesměl být jediný drobeček hlíny. „Rozšlape se to, a pak to dýcháte!"

Spokojenost projevil pan profesor někdy málokdy. A když už, tak lapidárně: V praxi to znamenalo, že zatahal adepta sochařství za vlasy a prohlásil uznale: „Fešné.“ Opačné hodnocení znělo: „Tohleto je panák!“ (Termínem „panák" počastoval i některé své výtvory, se kterými nebyl spokojen.) Častěji se však známkování obešlo beze slov. Pan profesor se po výtvoru ohnal holí jako mečem, a když se popravená hromádka hlíny ocitla na zemi, s gustem si odplivl. S pokořeným autorem pak několik týdnů nepromluvil. Něco takového s ním zažili i jeho později slavní žáci. Jan Štursa, který svého penzionovaného učitele na jeho stolci v roce 1919 nahradil, líčil ve svých vzpomínkách, jak si s Mísou nemohli dlouho přijít na chuť. Když Myslbek poprvé spatřil Štursovu rozpracovanou sochu Salome, pronesl temně: „Takovou prasečinu dokáže dráteník palcem levé ruky, a potmě líp než vy!“ Dobrá nálada se u něj střídala (jak už víme) s rozmrzelostí. „Jednou jsme mu neudělali nařízený akt,“ vzpomíná Jan Štursa, „a za trest jsme museli celých čtrnáct dní den co den modelovat slanečka, každou šupinku pěkně plasticky a zvlášť. Když trestná doba vypršela, koupil nám slanečka k jídlu a dal nám dvacet korun na pivo.“ On se nezmazlil opravdu s nikým a ničím. Mladičký Otakar Španiel si jako čerstvý absolvent rytecké školy v Jablonci složitě zařídil protekci v Praze, aby pan profesor laskavě posoudil jeho talent. K audienci se dostavil i s otcem, jenže Myslbeka zastihl ve špatné náladě – toho se dotkl už sám fakt, že mladíka kdosi z vyšších míst protlačuje. „Proč chcete být sochařem?“ zeptal se adepta, a aniž nečekal na odpověď, doporučil Španielovu otci: „Dejte synka raději na uzenářství, bude se mít líp!“ (Později však právě svému žáku Španielovi předal svou speciálku.) Jeden hezčí příklad než druhý, že ano.

A byl by tu i třetí. Týká se jednoho z nejlepších Myslbekových žáků, Karla Pokorného. Coby student se mořil s kompozicí ženského aktu. „Hned to shodit!“ zahřměl profesor, a Pokorný se domníval, že pracoval nekvalitně a že začne znovu, až Myslbek odejde. „Tak co, bude to?“ Pokorný popadl slavnou kompozici a hodil ji do bedny. „Víckrát ať tady nahou prdel nevidím, nebo bude zle! Na frontě teče krev, taková dramata se odehrávají, a on tady dělá nahou ženskou!“ To bylo v roce 1914, na začátku 1. světové války. Kníže Václav na koni se stal nadosmrti Myslbekovým tvůrčím traumatem, také však jeho největším a nejpůsobivějším sochařským výkonem. Sotva asi bylo náhodou, že si vybral právě toto téma. Jednak se Pražané už delší dobu přeli, zda se má na Václavské náměstí vrátit nedávno odstraněný Václavův barokní pomník od Jiřího Bendla, a za druhé (v souvislosti s chystanou výstavbou Národního muzea) mělo být Václavské náměstí zcela nově urbanisticky řešeno.

Myslbek to věděl. S předvídavostí sobě vlastní si proto řekl o práci, která mohla mít v blízké budoucnost velmi aktuální smysl. Chtěl mít v prestižním úkolu, který tu byl na spadnutí, před konkurenty náskok. A tak se pustil do práce. Nemohl ovšem tušit, do jak složitých sítí se zaplétá. Svobodně si sám vybral úkol, kterému bude sloužit, ba otročit až do své smrti. Lidských figur ztvárnil Myslbek nepočítaně. Koně ale předtím nikdy nedělal. A tak si nechával od přátel posílat reprodukce všech možných jezdeckých pomníků z ciziny. Načež následovala etapa podrobného pozorování živých koní. V Suchdole, ve stájích přítele, velkostatkáře Alexandra Brandejse, ho nejprve zaujal hřebec Tygr. Nakonec mu ale učaroval (o několik let později) plnokrevník Rado z hřebčína Na Panenské. Po pedantickém studiu se Myslbek odvážil v jediném tvůrčím vzmachu vtělit své zatím měnlivé představy konečně do hlíny. Zafixovat je. Václava pojal (prozatím) jako mladého rytíře v brnění s lehkým křesťanským křížem v pozdvižené pravačce. I kůň, ztepilý plnokrevník, se mu povedl, a to včetně neuralgického místa jezdeckých soch, totiž přirozeného spojení dvou „živých těl,“ tak obtížně dosažitelného. Kníže na zvířeti seděl hned napoprvé jako srostlý.

A tak se sochař odhodlal poslat Václava spolu s Oddaností a Svatým Josefem s Ježíškem na výstavu do Mnichova. Sklidil neopakovatelnou úrodu, maximum možného: tři zlaté medaile. Takže mu už nic nestálo v cestě, aby svoji největší sochu vytvořil. On už sice měl svého Vaška (jak mu hezky podomácku říkal), ale nebylo kam ho dát. S typickou českou hašteřivostí, donekonečna a po léta bezvýsledně se řešila otázka umístění jezdecké sochy. Měla přece být na Václavském náměstí. Ale kde přesně... Někomu by se svatý Václav líbil na původním místě, kde donedávna stála Bendlova socha, čili uprostřed Václavského náměstí, jinému zase připadalo, že by měl stát o něco výš, objevil se i nápad postavit ho až dolů na Můstek, nicméně rozhodující slovo si přisvojoval projektant obnoveného Národního divadla a teď už i Národního muzea, muž stejně autoritativní jako suchopárný, profesor Josef Schulz. Ten trval na tom, aby byl doslova přilepený na Muzeum, na rampě přístupového schodiště. Ale nejenom to – měl se stát součástí alegorického sousoší, na němž už pracoval Antonín Wagner (autor vnější sochařské výzdoby Národního divadla, poněkud studený vídeňský akademik). Pro Myslbeka nepřijatelné řešení. Jeho Václav by se zpola ztratil mezi cizími „panáky," navíc by mu vůči hmotě budovy chyběl potřebný odstup, ztratil by se v bosážované zdi muzeálního pozadí. (Bosáž je zdivo s plasticky zdůrazněnými čelnými plochami kvádrů.) „Vykašlat se na to! Tam já svou sochu nedám, a basta!“

Hádal se, horlil proti nešťastné Schulzově myšlence, dělal si tím ale jenom zlou krev, na což musel doplatit. (Jako každý, kdo jde za svou tvůrčí představou. Skoro každý. My taky v Toulkách jdeme za tvůrčí představou, a nedoplácíme. Zatím.) Začínalo teď zaznívat (občas) po straně… jen tak jakoby mimochodem: „A musí být autorem jezdeckého pomníku ausgerechnet Myslbek? Nemusí, že? Proto snad, že mu práci svého času nabídlo ministerstvo kultu? A co má být? Jde přece o záležitost českou, pražskou, taková by se už vůbec neměla rozhodovat ve Vídni?“ Jak ven z těch hnidopišských a závistiplných domácích rozepří? Musela se povolat posila z ciziny. Komise uměleckých odborníků. Došla k tomu, že – za prvé: Václav by měl být v dostatečném odstupu od Národního muzea, položený prostě níž (tedy tam, kde se nachází dnes). A za druhé: vzhledem k významu věci je třeba vypsat na jeho umělecké řešení, jak bývá obvyklé, regulérní konkurs.

Myslbek měl však svého „Vaška" hotového. Však taky div nepukl vzteky. Ocitl se tam, kde byl před šesti lety. Na začátku. Považoval se doposud za předurčeného autora pomníku, s nímž byla ze strany ministerstva kultu uzavřena gentlemanské dohoda – on to alespoň tak pochopil, totiž že je v záležitosti autorství pomníku jediným kandidátem. A najednou se měl poměřovat s dalšími umělci. Hořkou pilulku panu profesorovi nepatrně osladili tím, že ho jako jediného k účasti přímo a jmenovitě vyzvali. Ale stejně… Váhal, jak se zachovat. Nejraději by za sebou práskl dveřmi. Nemínil však znehodnotit vynaložené úsilí, ani v uraženosti zahodit příležitost tak výjimečnou. A tak do toho konkursu šel. Konkuroval modelem, oproti předchozímu jen maličko pozměněným. V podstatě oprášil svůj starší pokus, opatřil Václava jen trochu vyšší knížecí čapkou a přidal jeho příliš mladistvému vzhledu poněkud na mužnosti.

Soutěž obeslalo devět sochařů, z jejichž návrhů označila umělecká porota za hodné další pozornosti jen tři. První cenu v hodnotě tří tisíc zlatých neudělila. V rozpačité snaze o spravedlnost odměnila rovným dílem a šalamounsky formou dvou druhých cen návrhy Josefa Václava Myslbeka a Bohuslava Schnircha. Třetí cenu přiřkla Františku Rousovi. Když byly soutěžní modely nakrátko vystaveny, veřejné mínění i umělecké kruhy se přikláněly spíš k řešení Schnirchovu. Jeho Václav víc vyhovoval tenkrát uznávané představě moudrého a mírumilovného světce, zatímco ten Myslbekův ztělesňoval v dosti značném rozporu s dobovým vkusem spíše energického, k boji odhodlaného rytíře. Rozhořel se spor, který z Václavů je lepší, což bylo vyhrocováno podezíravými novinovými zprávami, že on ten konkurs byl zmanipulovaný.

„Porota, pokud jde o skutečné odborníky," psalo se v těch novinách, „navrhla jednohlasně, aby první cenou vyznamenán byl model páně Schnirchův. Avšak dobré zdání jejich nelíbilo se jiným pánům neumělcům, a ti způsobili, že stalo se v zemském výboru usnesení, jež znaleckému posudku neodpovídá.“ Již tehdy dokázala zdatně média manipulovat veřejným míněním. U zrodu patrně nejslavnějšího českého sochařského monumentu stála jako zlá sudička určitá křivda. Můžeme připustit, že při obtížném rozhodování kladli kompetentní činitelé na misku vah i nesporný fakt, že profesor Myslbek byl už v té době bezkonkurenčně nejlepším a nejzkušenějším českým sochařem. Lze zpětně uznat i další skutečnost: v následujících letech, a pomníku následně věnoval síly až do konce života, dospěl Myslbek (k vlastní osobě extrémně náročný) ke zcela nové, vyšší kvalitě, takže konečný výsledek byl ve srovnání s jeho původním soutěžním návrhem mnohem působivější, umělec urazil dlouhou cestu a dospěl v definitivě k monumentální přesvědčivosti. V případě, že by se téhož úkolu ujal Schnirch, nebyl by patrně ochoten a možná ani schopen vložit do realizace tolik úsilí, vůle, hledačství. Nicméně platí, že Myslbekovi byla tenkrát galantně dána přednost… asi tak, jako ji s úklonou poskytujeme dámě při vstupu do dveří. Což je řečeno sice metaforicky, ale věcně to sedí. Z klání vyšel Myslbek se skvrnou na štítě, s chatrným vítězstvím spíš milosrdně přiřknutým než nepochybným, navíc rozkmotřen s konkurentem Schnirchem.

Jestliže poněkud problematická veřejná soutěž vyzněla díky záštitě vlivných lidí v Myslbekův prospěch, držel zatím v hrsti jen maličkého vrabce – k holubovi na střeše bylo ještě daleko. Byla to ale pro Myslbeka situace, jakou z dřívějších konkursů už znal a v níž ožíval jako ryba ve vodě. Byl to bojovník. Rvavý, nesmlouvavý, sebekritický, schopný analýzy jak tvůrčí, tak taktické. Sám moc dobře věděl, že v koncepci pomníku zatím ulpěl na povrchu. Má–li zakázku udržet, musí tentokrát vyjít vstříc připomínkám posuzovatelů, i kdyby se mu některé sebevíc zajídaly. A hlavně musí s řešením „Vaška" podstatně… a přitom co nejrychleji… pohnout.