1024. schůzka: Samouk profesorem

Myslbek začínal mít úspěch nejenom doma, ale i v cizině. To bylo povzbuzující, leč vnitřní jistotu sochařovu taková ocenění moc neposilovala. Vnímal je naopak jako závazek hledat a potýkat se s hmotou ještě odpovědněji. Dál dřel jako smyslů zbavený. Ve stresu přebíhal od jednoho nedokončeného úkolu k druhému, aby na sebe vzápětí vzal třetí a čtvrtý, přesvědčen, že z existenčních, stejně jako uměleckých důvodů nesmí odmítnout žádného z přicházejících klientů.

A tak vedle soch pro Palackého most řešil současně výzdobu pražského chudobince svatého Bartoloměje, k pamětní desce Purkyňově přibral závazek na poprsí Františka Palackého. Rozpracoval sochu svatého Jana Křtitele na hrob bývalého pražského starosty rytíře Jana Skramlíka, a vzápětí Tympanon pro hrobku rodiny Rozkošných. Všechny tyto i další úkoly spěchaly, zákazníci naléhali, přičemž on se v navyklém, nesystémovém tvůrčím zmatku pokoušel každému vyjít vstříc; na druhé straně mu umělecké svědomí nedovolovalo předčasně pouštět z ruky věci nedotažené, nehotové, natož snad odbyté. I nadále se proto s každým tématem trápil, hledal výraz, trmácivě se propracovával k vnitřní podstatě, k duši sochy.

Tohle bylo asi pro Myslbeka nejtypičtější: věčně se „honil za kšefty“, jak svou praxi sám posměšně shazoval, ale jakmile se mu podařilo „kšeft“ získat, nedovedl si už k němu zachovat jednostranně povrchní, čistě obchodní vztah. I běžná zakázka, určená byť jen pro kterýsi zastrčený venkovský hřbitov, se mu váhou uměleckého svědomí proměnila pod rukama v závažný úkol, jaký si zasloužil maximum úsilí a péče. Přes nekonečné konflikty, jež na sebe tímto dvojitým přístupem k závazkům přivolával, nebyl Myslbek schopen zrazovat sám sebe. Obchodník či řemeslník v něm nikdy nepřehlušil odpovědného, kritického umělce: na to v něm bylo příliš sebeúcty. Ve zdánlivě sebejistém sochaři přebýval ještě jeden Myslbek: perfekcionista kritický k sobě samému, donekonečna hledající, neschopný v jisté chvíli odložit špachtli a úlevně prohlásit: „Sláva, hotovo!“ Teprve při pohledu na konkrétní rozpracované dílo rozpoznával ten nejistý, až přemrštěně kritický tvůrce, zda pracoval dobře či špatně. Vesměs nebyl spokojen. A tak své sochy nahazoval a zase shazoval, donekonečna, s faustovskou zarputilostí. K soše Hudby se prý protrápil skrze 28 variant, Krucifix prý předělával snad třicetkrát.

V chrámu svatého Víta se nachází socha Bedřicha knížete Schwarzenberga. Koncovou část drapérie jeho roucha Myslbek předělával šestačtyřicetkrát. Jeho frustrace zodpovědností s věkem ještě narůstala. Proto do svého největšího sochařského výkonu, pomníku svatého Václava, nakonec investoval celou druhou půlku života. Šílených pětatřicet let… Když se stal vskutku známým, obecně uznávaným sochařem, a když se pozornost kritiků i tisku upřela takřka na vše, co vycházelo z jeho rukou, neubránil se návalu větších i drobných objednávek nejrůznějšího druhu. Na dveře ateliéru mu začali klepat měšťané i příslušníci šlechty, považující teď za nezbytné vlastnit něco od Myslbeka. Tu přišla ctěná paní Hamerníková, aby jí udělal hlavu Amora coby svatební dar, tu ctitelé zesnulého kardinála Františka Thuna–Hohensteina, aby podle fotografií zrekonstruoval jeho podobu v bustě či polopostavě. Z obdobné, vesměs vnější inspirace (také ovšem z úcty k blízkým přátelům) vznikla během řady desetiletí neuvěřitelně početná portrétní galerie asi šedesáti bust, reliéfů, medailí – žádný český sochař podobnou sérii, ohromující takovým počtem i kvalitou, nikdy nevytvořil. Myslbek portrétoval kdekoho. Vedle portrétů z období, kdy sochař začínal (tehdy vytvořil například busty paní Náprstkové a Wiehlové), zahrnula jeho rozrůstající se kolekce mnohé celebrity, jako například hraběte Nostice–Rienecka, hraběte Kounice, rytíře Lannu, architekta Hlávku, doktora Stupeckého, spisovatele Zeyera, herce Kolára, politiky Palackého a Riegera, Bedřicha Smetanu, a mnohé jiné.

Taky svoji bustu vymodeloval. „Vyklenul s pádnou prostotou svoji hlavu jako živou schránku energie,“ napsal o sochařském autoportrétu Myslbekově historik umění Václav Vilém Štech. Vidíme v ní rozbrázděnou tvář, mračný pohled, bolestně (či skepticky) stažená ústa. Svou galerií realistických podobizen, pronikajících až k charakterové podstatě osobnosti, zanechal odkaz, který by z něho učinil největšího českého sochaře 19. století, i kdyby nevytvořil už nic jiného. Myslbekův zájem o psychologizující portrét neplynul jen z toho, že v něm opakovaně řešil základní téma a problém svého oboru. Netkvěl plně ani v jeho přirozené potřebě ověřovat si znovu a znovu modelační virtuozitu, čili trénovat podobně, jako to činí klavírista na technicky náročné etudě. Pro Myslbekovo zaujetí existoval i velmi prozaický důvod: v českých zemích dlouhodobě přetrvávala nouze o velké zakázky. Myslbek sám se vlastně dočkal pouze dvou opravdu impozantních výzev – monumentálních plastik pro Palackého most a svatováclavského pomníku. Z konkursů na rozsáhlé úkoly, na výzdobu Národního divadla, Rudolfina či Národního muzea vyšel totiž buď naprázdno, nebo jen s dílčími zakázkami. Bral tedy zavděk i drobnějšími úkoly, jednak aby mohl tvořit cíleně, také však proto, aby mohl rodině nabídnout životní úroveň aspoň částečně odpovídající vydobytému renomé. To se mu – aspoň soudě podle kvantity zakázek – mělo určitě dařit, ale nedařilo. Jeho klientela sice byla přece početná a bohatá, ale - povězme si to naplno: hmotná situace rozrůstající se sochařovy rodiny dlouho nebyla záviděníhodná.

Myslbekovi museli vycházet s penězi, přicházejícími nepravidelně, zřídkakdy, obvykle v nesouladu s aktuálními potřebami. Což znají četní jiní i v tomto století, a přece musejí vyjít, na rozdíl od těch, kteří jsou takříkajíc za vodou. Abychom se však vrátili k Myslbekovi – on jako jediný živitel nemohl na té situaci nic změnit. Sám žil docela skromně, nicméně byl nucen kývnout na takřka každou práci, která se naskytla. Pravidelné příjmy zajistit nedovedl, ty se dostavily až po roce 1885 v podobě profesorské gáže, když začal učit na Uměleckoprůmyslové škole. Do té doby žila rodina „od foršusu k foršusu“, který musela hlava rodiny po dobrém či po zlém vymodlit či vybědovat na zákazníkovi. Sochařovu hmotnou situací bychom mohli označit za chatrnou. Jak se to rýmovalo s jeho pověstí úspěšného sochaře? Jak vypovídá jeho korespondence s přáteli, Myslbek byl takřka trvale švorc. Což ho zahanbovalo a rozčilovalo, tím spíš, že svým nejbližším rád dopřával, ba od mládí považoval za povinnost přilepšovat rodičům a bratrovi.

Teď by to chtělo nějaký jeden příklad za mnohé, abychom si učinili odpovídající představu. Na sklonku roku 1881 (kdy v časovém stresu připravovat soutěžní modely pro Palackého most), psal Myslbek příteli Hynaisovi do Paříže: „Konkurs pro skizzy se blíží a já mám ještě velmi mnoho co dělat. Nálada proto špatná, že se mně vše hatí. Dělal jsem pro město práci (zadarmo) v obnose přes 6000 zlatých, a slibováno, že hned se prováděti bude. Však sliby – chyby! Dosud ani floka foršus. K tomu všemu přimysli sobě, že nemám ani fuk, a dostaneš pojem, jakého Ježíška slaviti budeme.“ Hynais na stesky kamaráda reagoval tím, že mu obratem poslal 100 franků. Díky téhle nečekané pomoci se tak u Myslbeků konala nadílka sice den až dva po Štědrém dni, poděkování ale následovalo okamžitě: „Chlape mizerná, sám nemáš a mně peněz posíláš! Ač jsem Tě nepumpoval, pomohls mně a překvapil tak, až mně oči zvlhly.“ Nešlo o situaci mimořádnou, spíš typickou. O tom svědčí i závěrečný akord tohoto příběhu. V očekávání slušného výdělku za práci na „panácích pro most" Myslbek opakovaně sliboval, že se „za klukama“ (totiž za Hynaisem a Brožíkem) zase jednou vypraví. Nesmírně se na novou návštěvu Paříže těšil, pořád o svém snu bájil. Když však po nekonečných průtazích obdržel první větší zálohu, utratil peníze za doktory pro nemocnou ženu, stonající děti a za léčbu sebe sama. Do Paříže se už nedostal nikdy. Bez ohledu na těžce vydobytou pozici čelného českého plastika, za clonou lesklého líce úspěchu, dlouho zůstával skrytým rubem Myslbekova uměleckého uplatnění trvalý zápas existenční.

„Všechna sláva polní tráva!“ Světýlko na konci tunelu toho „švorcovního" života se v naší řeči přece jen zablýsklo… Toho důležitého obrazu k lepšímu se Myslbek dočkal až roku 1885 – to mu bylo sedmatřicet let. Tehdy byla z iniciativy státu otevřena v Praze Uměleckoprůmyslová škola. Rakouské „ministerstvo kultu a vyučování" ji zřídilo jako protějšek Akademie výtvarných umění, chudé to instituce privátní, vzniklé kdysi (v roce 1800) zásluhou Společnosti vlasteneckých přátel umění. Povězme si na okraj, že Akademie po léta víceméně skomírala, učilo se podle zastaralých osnov, chyběly obory sochařství a architektury, ústav byl takřka bez sbírek, s ubohými stipendii, děkujícími za svou existenci především mecenášství Josefa Hlávky.

Dokonce i malířství, stěžejní umělecký obor, se ocitalo v úpadku – přídomkem „akademický" se už delší dobu myslelo totéž jako „školometský, netvořivý, eklektický." Nepříliš valná pověst. První ředitel nově vznikající UMPRUM, architekt František Schmoranz mladší, měl v otázce kandidáta na profesuru sochařství už od počátku jasno. Nerozhodoval však fakt, že se s Myslbekem dávno znali – podstat volby tkvěla jinde: vhodnější, kvalifikovanější uchazeč nebyl doma po ruce. A Myslbek, ten nabídku profesury bez zaváhání přijal. Znamenala nejenom formální uznání jeho dosavadního uměleckého díla. Přinášela i toužebně hledané existenční zajištění. (O ně často jde, jak známo, často až v první řadě.) A tak se sedmatřicetiletý hotový, zkušený, energický, někdy až příliš prudký nositel vyhraněných estetických názorů stal pro druhou půlku svého života učitelem několika generací českých sochařů.

Nás nyní čeká důkladnější poznání Myslbeka v roli originálního, pro žáky nezapomenutelného kantora. Ale ještě předtím si shrneme o jeho pedagogickém působení několik orientačních dat. Takže: Myslbek nastoupil na nově budovanou uměleckou školu jako „učitel figurálního modelování“ s titulem „zatímního profesora." Definitivy se dočkal až po čtyřech letech. Důvěřuj… ale prověřuj. Už tehdy. Když zemřel architekt Schmoranz, nastoupil na jeho místo ředitele ústavu. Po dalších čtyřech letech. Za další tři roky nato přešel jako profesor na právě postátněnou Akademii výtvarných umění (obě školy zprvu fungovaly v jedné budově, později se Akademie přestěhovala na Letnou). Na Akademii pak Myslbek setrval až do svého důchodu. Několikrát na ní zastával funkci rektora. Do penze odešel až na konci školního roku 1919, tedy v jedenasedmdesáti. Akademii opouštěl jako vetchý, vážně nemocný, prakticky hluchý stařec v prvním roce existence Československé republiky.

Vraťme se k začátku jeho pedagogické kariéry. Tu svou zbrusu novou roli musel Myslbek přijmout asi s pyšným zadostiučiněním. Zato skutečnost, že byl v jeho osobě pozdvižen k profesuře vlastně samouk, jenž měl nyní rozdávat znalosti a zkušenosti jiným, ta skutečnost mu došla až poté, co řekl zásadní ano. Dodatečně ho ten souhlas vylekal. Vzal přece tentokrát na sebe víc než další z objevivších se zakázek! Pravda, měl jasnou představu, co míní učit „sochaření ve francouzském stylu!“ Nevěděl však zatím přesně jak. Byl bez pedagogické průpravy i zkušeností. Nikdy nikoho neučil. Na teorii, přednášení, předávání zažitých pravd, na abstraktní výklady nebyl při své praktičnosti ani stavěn. Takovým teoretikem se člověk musí snad narodit. Největšími teoretiky bývají ti, kteří za sebou v praxi nic nezanechali. Musil na to jít jinak. Učinil totéž co kdysi mladý a nezkušený Havlíček, když mu Palacký nabídl novinářskou práci: pustil se do intenzivního studia. Proměnil se v nejpilnějšího návštěvníka dvou nově vzniklých knihoven – ústavní knihovny na UMPRUM a v nedalekém, právě otevřeném Uměleckoprůmyslovém muzeu. Vysedával tam bez ohledu na úšklebky svých žáků jako nějaký věčný student dlouhé hodiny, takřka denně, a to po léta. Prostřednictvím zahraničních časopisů a publikací se seznamoval s uměleckým děním v cizině, studoval sochařskou tvorbu minulých dob i současnosti. Zaujal vůči své učitelské roli stejně nekompromisní postoj, na jaký si zvykl v tvůrčí práci.

Budiž přiznáno, že profesor Josef Václav Myslbek se posléze svého kantorského údělu, kterému zasvětil celou druhou půlku života, zhostil mistrně. Během více než tří desetiletí dokázal vychovat plejádu sochařských jmen evropského zvuku: Stanislava Suchardu, Jana Štursu, Otokara Španiela, Josefa Mařatku, Ladislava Kofránka, Karla Pokorného a ještě další. Pravda, někteří se sice v generační revoltě od svého učitele odvrátili, ale pouze na čas – byla to z jejich strany jen oklika, výprava za hledání vlastní osobitosti. Poté, co dozráli, vesměs shledali dostatek dobrých důvodů pro to, aby se ke svému přísnému učiteli a k jeho výtvarným zásadám nakonec v pokoře vrátili jako ztracení synové.