1023. schůzka: Mám švindl v hlavě

Hlas jednoho z nich – a jak se zdá – pravidelného posluchače, mám natočený a v tomto díle jej rád uvedu: „Když narazím na Toulky českou minulostí, tak si nikdy nenechám ujít, protože to je tak zajímavě dělaný a s takovou chutí, a já v tom oceňuji hlavně, že mají výdrž ti lidi, že tolik už mají dílů a že to pořád si drží laťku.“ Řekl nám dramatik, scenárista, herec a oscarový laureát Zdeněk Svěrák. Rádi bychom jménem všech zde zúčastněných Zdeňku Svěrákovi poděkoval. Jeho slova uznání nebyla objednaná, byla spontánní. Tu výdrž, a tu laťku, o kterých mluvil, tak oboje se snažíme držet, dolů si nic neposunujeme. Tedy: až do té doby, kdy před námi ještě nějaká ta laťka bude.

Věnujme se nyní už dílu, nazvanému Mám švindl v hlavě. (Tento titulek se týká Josefa Václava Myslbeka, nikoli autora právě vyřečeného výroku.) My se v této schůzce dostáváme do druhé polovině 80. let 19. století, kdy vzplál zápas o rukopisy Královédvorský a Zelenohorský plnou silou; zdaleka však nebyl zatím rozhodnut. Nicméně sám fakt, že se o námětovém prameni celé jedné české umělecké generace vůbec začalo nactiutrhačně pochybovat, Myslbeka zdrtil. Jakoby ztratil půdu pod nohama. V červnu 1888 dokonce oznámily Národní noviny, že se Mistr Myslbek vzdal úkolu vytvořit zbývající tři sochy pro Palackého most. Konkrétní důvody jeho resignace nebyly uvedeny.

Konflikty s městskou radou

Mohly v tom hrát roli početné konflikty, které měl s městskou radou. Měl to s ní těžké. Nebyl udolán, nebyl to žádný tichošlápek. Jednou, když mu nějaká komise z městské rady přišla do ateliéru číst levity, tak se dopálil, otevřel dveře a zařval: „Marš! Jedna, dvě, tři, ať jste venku!" Načež se vašnostové tiše a poslušně vytratili. Tvůrce si sem tam postěžoval na věčné průtahy při vyplácení dohodnutých záloh v listě malíři Václavu Brožíkovi. Pařížský přítel mu obratem odepsal: „Tys volem a hovno budeš míti!“ (Což se pak takřka do písmene vyplnilo.) Zdá se však, že po bezpočtu rozmanitých konfliktů s městskou radou ho zlomila spíše hluboká deziluze, ztráta víry. Připadal si zneužitý. Ve svém idealismu a vlastenectví naletěl. Vložil do projektu, který mínil jako vážnou službu národu, pořádný kus života, a nakonec stál před svými sochami jak s prázdnýma rukama, zahanben, pokořen. A co to vlastně vytvořil… myslíme tím sochy pro Palackého most? Pokud se o nich vůbec zmínil, tak měl pro ně jediné pojmenování: „lžipanáci“. Tedy – pokud všecko, co se začalo o Rukopisech psát, bylo pravda. Tak jako pro celou českou společnost i pro něj muselo být strašným otřesem zjištění, že iluze o slavném českém dávnověku nejsou ničím jiným než krásně oděnými výmysly falzátorů. Jakkoli se Myslbek dovedl rvát a hádat, k této veledůležité záležitosti mlčel. Nakonec… co taky jiného mu zbývalo?

Stal se bezelstnou obětí mystifikace podobně jako před ním Mánes, Aleš, Zeyer nebo Smetana, vlastně jako celá kulturní fronta a naprostá většina dobrácky důvěřivé české vlastenecké společnosti. Myslbek na tom ovšem byl podstatně hůř než jeho umělečtí kolegové. Smetanova Libuše, pramenící z téhož nepravého zdroje národní pýchy, zůstane součástí kulturního dědictví díky nadčasové kvalitě své hudební složky. Ani doslovné citace Rukopisů v libretu Wenzigově neznehodnotí, neumenší vážnou velebnost Libušina proroctví či slavnostních fanfár kněžny. Zato jeho, Myslbekovy sochy Lumíra či Záboje ve své tělesnosti, ve své naléhavé a jednoznačné konkrétnosti, se patrně brzy promění v memento, ve výčitku, tichou sice, ale z dálky trapně viditelnou, do očí bijící. Bože… jak mohl tak zaníceně a bezelstně sednout na lep?

Neveselý příběh mocného tvůrčího vzepětí, po němž se dostavil krutý duchovní zlom, má ještě jeden pozdní dovětek. Myslbekovi slovanští rekové zhlíželi z Palackého mostu asi půl století. Pak přišel – na sklonku 2. světové války – 14. únor 1945. Anglo–američtí spojenci druhou noc bombardovali Drážďany. Zničujících kobercových náletů se zúčastnilo 2000 letadel. V závěru operace 40 amerických bombardérů B 17 zbloudilo. Velitel perutě si uprostřed noci spletl kurs a dezorientován mizivou viditelností dal omylem shodit bomby nad Prahou. Záměnu odlesku Vltavy za Labe zaplatilo životy 480 Pražanů. Kromě jiných objektů byl zničen Emauzský klášter a vážně poškozen Palackého most, a to včetně Myslbekových soch na pravém břehu řeky. V posledních týdnech války tak Praha zažila dodnes nezapomenutý otřes, byť ve srovnání s Drážďanami utrpěla jen drobné šrámy: saská metropole byla prakticky srovnána se zemí, v troskách města zůstalo 135 000 mrtvých – víc než v Hirošimě. Za poválečné renovace mostu byla Myslbekova sousoší snesena a po opravě umístěna na blízkém Vyšehradě, v parku blízko proboštství. Lze tušit, že za rozhodnutím uklidit je do závětří stály i rozpaky nad jejich náměty. Málo naplat, Myslbekovi "panáci" se stali problematickým anachronismem.

Navíc se užuž ohlašovala konjunktura rudoarmějců, jakož i Leninů – ve srovnání s přicházejícími hrdiny nových zítřků jako by pohanští rekové Myslbekovi idealizovali dřevní časy, tmářskou minulost. (V každém případě však dopadli lépe než početné pomníky Tomáše Garrigua Masaryka). Romantičtí siláci jsou sice na Vyšehradě zakomponováni do prostředí přírody a zeleně, zmizelo ovšem jejich prostorové souznění s tokem Vltavy či panoramatem Vyšehradu a Hradčan. Leč i samy o sobě si ty sochy pořád zasluhují bedlivé prohlédnutí. Myslbek Rukopisy velmi obdivoval, a v případě sousoší pro Palackého most se mu staly (vedle Zeyerova Vyšehradu) hlavním inspiračním zdrojem. Sochař musel být velice otřesen. On rány na duši nikdy veřejně neobnažoval, spíše je tajil, my vlastně Myslbekovy faktické reakce ani neznáme. Víme však, že se posléze vzchopil. Pokud nakonec krizi překonal a sousoší dokončil, učinil tak hlavně proto, aby dostál přijatým závazkům a vyhnul se právním nepříjemnostem. Nepracoval už s takovým zaujetím jako předtím. Sochy dokončoval bez nadšení, spíše ze setrvačnosti, z povinnosti, silou vůle. Což asi není to správné tvůrčí puzení… On sám začal po čase na svá sousoší pohlížet jako na anachronismus. Musel podstoupit bolestný přerod, vzdát se hodnot, které mu po celé mládí byly inspirujícím vodítkem.

Což ovšem nic nemění na faktu (a dodejme: po právu), že bájnými reky vytvořil pro onu dobu významné, kvalitní monumenty, do kterých upřímně vložil bohatou invenci i planoucí duši. Skulptury z Palackého mostu založily Myslbekovu domácí uměleckou slávu. Staly se nepochybnou jedničkou českého sochařství. Na tom aféra s Rukopisy koneckonců už nemohla příliš změnit. Vždyť kocovinu z podvodu prožívali všichni Češi, s výjimkou nezaangažovaných, jimž byly jaksi už z definice lhostejné všechny záležitosti národního kolektivu. Josef Václav Myslbek tehdy už pracoval na svém později světově proslulém díle, které je známo jako Ukřižovaný či Krucifix. K definitivní podobě tvůrce spěl déle než tucet let po křížové cestě mnoha variant. K námětu utrpení, vykoupení a smíření se stále znovu nespokojeně vracel od časů hlubokého citového otřesu ze smrti ani ne čtyřtýdenního syna Julia. Od původního mužného Krista se propracovával k stále vroucnějšímu, duchovnějšímu výrazu. V konečné podobě budil Krucifix pokoru a ohromení zároveň. Nejprve byl vztyčen nad hrobem rodiny Stupeckých na Olšanech. Poté uprosil Myslbeka jeho přítel, malíř Vojtěch Hynais. Zemřela mu maminka, k níž hluboce lnul, a projevil přání ozdobit Krucifixem její hrob ve Vídni. Se souhlasem rodiny Stupeckých se tak stalo. Obdobné přání brzy vyslovil i baron Ringhoffer: žádal Krucifixem pietně dořešit rodinnou hrobku v Kamenici.

Ukřižovaný, toto dílo všelidské podstaty se dočkalo vavřínů v Berlíně, ve Vídni, v Mnichově, Bruselu, Chicagu. Jako první český sochař dostal za něj Myslbek na pařížském salonu roku 1892 zlatou medaili. Když to dílo spatřil francouzský sochař Auguste Rodin, prohlásil: „Nikdo na světě nevytvořil Krista lepšího." O tom, jak daleko uměl Myslbek jít ve své žízni po umělecké pravdě, zachoval vzpomínku profesor Jaroslav Hlava, někdejší šéf patologického ústavu v Kateřinské ulici v Praze: „Jako vůbec jediný z výtvarníků přišel za mnou sochař Myslbek s prosbou, aby mohl v pitevně vykonat konkrétní pokus: chtěl na nebožtíkovi studovat polohu a zejména ruce ukřižovaného člověka. Dal si postavit desky z fošen, přinesl si kované hřeby. Chtěl jimi probít dlaně mrtvoly. Upozornil jsem ho, že se takto připevněné tělo neudrží. Ruce je nutno probít až za zápěstním vazem, neboť dlaň má pouze podélné šlachy, které váze těla neodolají. Vše marně… tvrdohlavě trval na svém. Probili dlaně dle jeho návodu. Druhý den ráno ale visel nebožtík s hlavou až k zemi, zavěšen pouze za nohy. Ačkoli jsem mu vysvětlil, jak se kdysi ukřižovávalo, historickou pravdu ve jménu své pravdy umělecké sochař nakonec odmítl. Vždyť probití rukou až za zápěstím by působilo neestetické, rušivé svěšení dlaní." Inu, umělecká pravda se s tou historickou leckdy míjí. A nejenom v sochařství…

Ještě bychom se měli zmínit, co se Myslbekovi právě v době, o které mluvíme, přihodilo. Něco důležitého pro příští Myslbekův osobní život. Čtyřiatřicetiletého sochaře, dosud zdravého bezelstně plýtvajícího silami, přivedlo pracovní vypětí k prvnímu kolapsu. Jak se to projevilo, o tom napsal Myslbek v dopise příteli Hynaisovi: „Mám švindl v hlavě a nával krve do mozku, na skráních velkou bolest, na pravé ucho skoro nic neslyším. Chlastám samou Bittequelle, žeru prášky, laxíruju, mám bavlnu v uších. Kdyby dlouho to trvati mělo, věř, že bych se zastřelil." Oč vlastně šlo, to zjevně nevěděli ani lékaři. Nakonec nemoc ustoupila, nejčernější myšlenky taky. Choroba se však začne periodicky vracet. A bude se zhoršovat, a on se s ní – s peklem „méniera" (jak se časem dozví) – bude muset naučit žít. (Ménier. Tedy Ménierova choroba. Jak praví lékařský slovník: „Onemocnění, projevující se záchvaty, závratěmi s nevolností, sluchovými šelesty, a později i trvalejší poruchou sluchu. Záchvaty vznikají někdy bez příčiny, jindy jsou způsobeny náhlým pohybem hlavy, kouřením, alkoholem, přepracováním. Příčina není zcela jasná. Nazvána je podle Prospera Méniera, francouzského lékaře. Touto chorobou trpěl kupříkladu americký astronaut Alan Shepard nebo druhý československý president Edvard Beneš.“) Když dostal teprve třiatřicetiletý Myslbek zakázku pro monumentální výzdobu Palackého mostu, dočkal se konečně toho, oč po léta vehementně usilovat: výrazně se umělecky prosadit na domácí půdě. Ačkoli měla tato jeho sousoší zatím jen skromné rozměry modelů, autor se přijatým úkolem výrazně zviditelnil. Od té doby začal být v českých zemích považován za přední sochařskou autoritu. Až se napříště pustí do čehokoli, jeho práci bude pozorně sledovat laická i odborná veřejnost. O to, aby byl na očích, pečovali už dříve svými posudky i zasvěcenými referáty dva jeho obdivovatelé.

Vnímal tragédii přítele i jako memento pro sebe. Sám přece v téže době zakusil první záchvaty Ménierovy choroby. Nemoc se dostavila stejně náhle jako Tyršův konec. Udeřila za plného sochařova zdraví i tvůrčího vzmachu. Závrati, bolesti a ostatní průvodní potíže ho zaskočily natolik, že poprvé, ne však naposled, pomýšlel na sebevraždu. Všechna sláva polní tráva!, uvědomil si tehdy trpce. A to zatím netušil, že nešlo o pouhé varování: zdraví ho opustilo nevratně. Nemoc už na něm bude cizopasit do posledních dnů. Zdravotní problémy po nějakém čase ustoupily. Navenek vypadalo vše, že si konečně může vychutnávat zasloužené, byť tvrdě vyvzdorované tvůrčí úspěchy. Zvlášť když se po uměleckém zdaru doma dočkal i vavřínů světových. Ve Vídni, ve Florencii, Mnichově, Paříži i jinde sklízela jeho realistická, vždy zvláštním způsobem oduševnělá, s jakoby francouzskou elegancí ztvárněná díla nejenom všeobecný obdiv, ale i nejrůznější ceny, medaile a diplomy. Platí to mimo jiné o jeho alegorické soše Oddanost. Ta byla vídeňskými umělci prohlášena za nejpůsobivější artefakt sochařské přehlídky roku 1883. Pro Myslbekovu tvorbu je příznačné jemné vypracování Oddanosti. Spolu s dalšími návrhy, Spořivostí a Pilností, byla tato socha určena pro atiku vídeňského parlamentu. (To by znamenalo, že svým umístěním směřovala někam ke střeše, každopádně vysoko daleko od diváka… Však také jiní sochaři, vědomi si velkého odstupu, tak poctivě sochy nepropracovávali. Kdežto Myslbek to takhle neuměl. Měl by pocit, že práci odbyl.)

O jednom jsme se už zmínili – byl jím estetik dr. Miroslav Tyrš. A tím druhým byl Karel Boromejský Mádl. Košaté jméno. Profesor na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Především však přátelství se vzdělaným, o jednu generaci starším Tyršem, jemuž vděčil za mnohé cenné rady, ale i za přímluvy u vlivných jury, mělo brzy skončit. Posluchači Toulek dozajista vědí, proč. Zakladatel a dlouholetý náčelník Sokola v létě roku 1884 za nikdy nevyjasněných okolností zahynul ve vodách alpské říčky Aachy. Nemocný, nervově labilní Tyrš odešel předčasně, v pouhých dvaapadesáti letech, navíc překvapivě, na vrcholu kariéry – krátce poté, co obdržel císařské jmenování profesorem dějin umění na obnovené české universitě. Jak vlastně zemřel? Byla to nešťastná náhoda? Nebo byl v jeho údajném pádu do prudkého proudu úmysl? Jako všichni, ani zdrcený Myslbek, si na tu otázku neuměl odpovědět. Smiřoval se s Tyršovým osudem těžce. Vždyť tak dobrých a cenných přátel, jako byl on, potkal v životě málo.

Oddanost je typ klasické sochy jak řešením, tak námětem. Zpodobňuje zadumaného Římana v tóze. Alegorické gesto oddanosti tkví v prstech, směřujících k hrudi. Muž nabízí svá prsa ranám, určeným druhému. Vyzařující zahloubanost a citovost, stejně jako jemnost provedení, to byly hlavní kvality, které sochaři přinesly uznání. Jednoznačný ohlas vzbudil návrh sarkofágu roudnického podnikatele a mecenáše Augusta Švagrovského. Nikdy nebyl osazen na roudnický hřbitov, kam byl původně proponován, nýbrž rovnou zamířil do majetku Muzea hlavního města Prahy. Pozornost v cizině vzbudily i další Myslbekovy funerální plastiky. Byl to například pomník politika Karla Sladkovského, a po něm Svatý Josef s Ježíškem. Za toho dostal Myslbek na pařížském Salonu čestný diplom – Mention honorable. A o zlaté medaili za Ukřižovaného (rovněž na pařížském Salonu) už tu řeč byla. Sem tam se ozývající hlasy o „jednookém králi provinciálního českého sochařství" pod vlivem takových jednoznačně příznivých ohlasů v zahraničí umlkaly. „Zdravíme Vaše práce co výtvory zcela kromobyčejné," napsal do Národních listů přední vídeňský sochař Victor Tilgner. „Je v nich ve všech zvláštní noblesa tónu a velký geniální tah, který Vás mezi největší moderní umělce nejen Čech, ale všech států uměleckých povznáší."