Zatímco její hvězda zářila, osud ji zkoušel. Zpěv pro ni byl jako živá voda. Osudové ženy: Eva Pilarová

Jejím celoživotním vzorem byla americká jazzová zpěvačka Ella Fitzgeraldová. Stejně jako ona měla i Eva Pilarová silný a barevně zajímavý hlas s rozsahem tří oktáv. Když zpívala, málokdo by poznal, že ji v počátcích její kariéry limitovala její brněnština.

Eva Pilarová přišla na svět v Brně v srpnu roku 1939, jen pár týdnů před vypuknutím druhé světové války. Její dětství to ale zřejmě moc neovlivnilo. V době, kdy Brno sužovaly letecké nálety a bombardování, ji její tatínek odvezl k její tetě, kde až do konce války s maminkou žila.

Muž číslo jedna

V životě Evy sehrál její tatínek důležitou roli hned několikrát. Jako známý majitel prosperujícího krejčovského salonu pomohl nejdříve Evě dostat se na střední školu. Svých kontaktů využil i po únoru 1948, kdy mu byl salon zabaven komunisty, a rodina se musela uskrovnit. Evu díky němu přijali na vyšší hospodářskou školu, kde odmaturovala. Jejím největším snem ale bylo odjakživa zpívání. 

„Kdyby nezpívala, tak by nežila,“ je přesvědčen hudební publicista Miloš Skalka, který s Evou Pilarovou dlouhá léta spolupracoval jako producent jejích gramofonových desek. „Zpívání pro ni byl absolutní vrchol všeho. Bez zpěvu si svůj život neuměla představit.“

Už jako malá chodila zpívat do brněnského sboru Františka Lýska. To ovšem nebyla náhoda. Ona sama si to doma vyvzdorovala. Zpívala také ve sboru při katolickém kostele sv. Tomáše. Ona sama ale řekla, že klíčovým pro ni byl poválečný film Zasněžená romance, v hlavní roli s vynikající norskou krasobruslařkou Soniou Henni. „Mě ale více než celá Sonia upoutala kapela Glenna Millera, která ve filmu hrála. Byla jsem tak nadšena, že si myslím, že právě tam někde se zaseknul drábek, který mě už nepustil.“

Přes operu k populární hudbě

V roce 1958, když jí bylo 19 let, se tajně přihlásila na JAMU. K nevoli své maminky byla přijata. Tatínek ale Evu v jejím rozhodnutí podpořil. Jediný pěvecký obor, který se však tehdy na JAMU vyučoval, byl operní zpěv.

Čtěte také

Příběhy slavných: Ella Fitzgeraldová

Na škole tedy Eva moc spokojená nebyla, protože opernímu zpěvu se věnovat nechtěla. Radost jí dělalo, že již během studií velmi úspěšně natáčela v brněnském rozhlasovém studiu jazz a populární písničky.

Na JAMU také potkala svého pozdějšího životního partnera Milana Pilara, který v té době studoval skladbu a hru na kontrabas. A právě kontrabas dovedl Milana Pilara do kapely divadla Semafor. V roce 1960 tam Milan přivedl i Evu.

Semafor

Aniž by to tušila, prošla konkurzem a byla přijata. „Její začátky v Semaforu byly hvězdné. Hned svým prvním singlem, na který nazpívala písničku z repertoáru jejího milovaného Elvise Presleyho Don‘t be cruel, zabodovala. Písnička, otextovaná Jiřím Suchým, ale zdomácněla pod názvem Kočka není pes... a okamžitě ji katapultovala do výšin popularity,“ vzpomíná Skalka.

Zdálo se, že i v jejím osobním životě je vše zalité sluncem. Za Milana Pilara se Eva provdala v roce 1960, brzy se jim narodil syn Milan. Krátce po narození syna ale Milan Pilar emigroval do Německa. Pro Evu to mělo fatální následky.

„Nevýjezdná Pilarová“

Ve svých 23 letech se ocitla jako čerstvá maminka ve vyšetřovnách StB. Byla neustále vyslýchána, byl jí zabaven cestovní pas. Ona sama vzpomínala: „Když mi Miloš (Kirschner) volal a řekl mi, že Milan zůstal venku, myslela jsem, že si dělá legraci. Ten večer jsme s Waldou měli přímý přenos v televizi... Nikdo na mě nic nepoznal. Když to skončilo, sesypala jsem se. Bylo to opravdu těžké období.“

S nelehkým osudem bojovala prací. S Karlem Štědrým a Waldemarem Matuškou odešla do nedalekého divadla Rokoko. V roce 1964 se ale do Semaforu vrátila. Navázala také nový partnerský vztah s Pavlem Sedláčkem a později s Jaromírem Mayerem, za kterého se v roce 1968 provdala.

Waldemar Matuška a Eva Pilarová v představení Láska nebeská, Semafor|foto:Post Bellum

„Zprvu to všechno vypadalo jako procházka růžovou zahradou, ale postupem času začal Jaromír hodně trpět tím, že Eva byla slavná. Typický chlapský mindrák manželství nevydrželo,“ vysvětluje publicista.

Stále pod dohledem

Kvůli písničce Dám tisíc dukátů řešila Eva v roce 1969 další politický problém. Původně se v ní totiž zpívalo „jdou, jdou domů vojáci“. A protože byl konec roku 1969, cenzuře neuniklo, že je to narážka na odchod spojeneckých vojsk z Československa.

„Singl šel celý do stoupy, ale protože to byl očekávaný hit, Jiří Šteidl požádal svého kolegu Vladimíra Poštolku o nový text. A tak vzniklo Dám tisíc dukátů. Evě nic jiného než se přizpůsobit nezbývalo,“ říká Skalka.

8 fotografií

V té době Eva navázala plodnou hudební spolupráci s rozhlasovým orchestrem a s dirigentem Josefem Vobrubou a s Jaromírem Vaštou. Posléze také s orchestrem Karla Vágnera, se kterým úspěšně vystupovala i v zahraničí. 

Z kraje 70. let podnikla pětitýdenní turné po Kubě, které ale mělo nešťastnou dohru. Muzikanti z kapely zahynuli při tragické dopravní nehodě jejich letadla. Přežil jen jeden. Pro Evu to byla obrovská rána. Kapela pro ni byla jako rodina.

V roce 1977 podepsala Eva Pilarová jako mnoho jiných známých umělců tzv. antichartu. Za svůj podpis se jako jedna z mála po čtyřiceti letech omluvila. 

S vírou proti ranám osudu

V roce 1984 se Eva potřetí vdala. Jejím manželem se stal tanečník Jan Kolomazník. Třetí manželství Evy Pilarové prošlo těžkou zkouškou, když v roce 1988 onemocněla rakovinou. Jan Kolomazník jí byl po celou dobu obrovskou oporou. Kdykoli na tom byla zdravotně lépe, zpívala. Jejím velkým koníčkem se kromě jazzu a swingu stalo fotografování.

„Cenil jsem si na ní, že si nikdy na nic nestěžovala. Brala život takový, jaký je. A nikdy se nelitovala. I když lehký život neměla, prožila ho, myslím, šťastně,“ vzpomíná její dlouholetý přítel Miloš Skalka. Zemřela 14. března 2020 v 80 letech.